close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlodějka č.3

6. prosince 2009 v 18:11 | Lentilka |  Story
Vyřídila jsem pár telefonátů a teď jsem mířila přímo ke zdroji. Už předtím jsem zaslechla něco, co mě vlastně tolik nezajímalo. Já jsem byla zlodějka a v tom, do čeho jsem šla teď, no to byl obchod s bílým masem. Obchodovali s lidmi, kteří měli lehce abnormální schopnosti, ale nic převratného. Nebylo divu, že na tom trhu bylo cenné všechno, co našli. Protože se toho nenašlo moc. Najděte si jen tak někoho, kdo je telepat, senzibil nebo věštec. Není to hračka. Věděla jsem o tom trhu jen tak málo, co jsem zaslechla. Vlastně jsem tomu moc nevěřila, tomu že by měli vážně nějaké velké schopnosti. Spíš měli vyvinutý nějaký šestý smysl lépe než mi ostatní.
Teď jsem si byla téměř jistá, kde by mohla ta dívka být. My zloději to máme v týhle branži jednoduchý. Každý nám radši řekne, co chceme vědět a chce s námi být zadobře. Když nám to totiž neřeknou tak si to většinou zjistíme sami. Teď jsem si ale nebyla už tolik jistá jestli mu chci pomoc. Zaplétá se s nesprávnými lidmi. Řešili jsme to celou cestu, co jsem řídila a jela tam. A jemu to bylo jedno, očividně. Nemohl jí přeci opustit. A to co mě taky štvalo bylo to, že jí neznal a přesto to vypadalo jako by jí byl bezmezně oddaný. Jako kdyby do ní byl zamilovaný. Na jednu stranu jsem to nechápala a na tu druhou mě to jistým způsobem štvalo. Nebyla jsem si jistá, jestli žárlím. Ale jo, mohlo by to být něco podobného.

To co se objevilo před námi byl obrovský dům, spíš taková rozlehlá vila. A já jsem zatočila kousek od ní. Nechtěla jsem, aby si nás někdo všiml. Teď ještě ne. To co mi trochu zvedlo náladu bylo to, že on je zaklínač a stejně mu trvalo kolik týdnů než našel mě a bůh ví, jestli by tu holku vůbec někdy našel. Beze mě nejspíš ne.
"Takže ty počkáš v autě, já to tam skočím vyřídit a přivedu ti tu tvojí dívenku,"řeknu mu a připravím si svoje nádobíčko. Do kterého bohužel patří i zbraň. A při pohledu na ní se trochu zarazí.
"Plánuješ to použít? Nejsem si jistý, že chci aby se tam někomu stalo,"začne trochu váhavě.
"Nezabíjím lidi,"uklidním ho ledovým pohledem. "Když nemusím,"dodám tiše.
Už chci vystoupit z auta, když mě chytne za ruku a stáhne zpět. "Nemusíš to dělat, jestli nechceš nebo mě alespoň nech jít s tebou," zkouší mě naposledy přemluvit. To aby se mnou šel jsem mu zatrhla. Když by šel se mnou, nepůjde ani jeden. A já v tom umím chodit. A právě teď je ke mně nakloněný tak blízko, že cítím jeho vůni. A dívám se mu přímo do očí. Moje odpověď se mi zračí v obličeji, ale už pomalu nemyslím na to, co jdu právě teď udělat. A místo toho se ještě malinko nahnu, aby se naše rty spojily. A kupodivu, on neucukne.
Trvá to asi pouze pár vteřin a mě dojde, co jsem udělala. Chci se odtáhnout, protože cítím, že moje tváře zrudnou. A já to naprosto nechápu. V každé jiné situaci bych ho prostě políbila, ale teď jako kdyby mě popadl pocit studu. Vážně nějaký mám? A on místo, aby mě nechal, mi zajede rukou do vlasů a políbí mě. Možná trochu v šoku, ale vzpamatuji se rychle. Políbím ho také.
Když se po chvíli odtáhnu, slyším pouze svůj přerývavý dech. Nemůžu pochopit, co se tady právě stalo. Jako kdyby se celá moje hlava zbláznila a všechny hormony. Všechno na něm mě přitahovalo. Jeho hlas, jeho vůně a stejně mě ničilo, že jsem teď vystoupila z auta bez jediného slova, abych mu přivedla někoho, kdo ho ode mě odláká pryč. Jak strašně moc se mi najednou nechtělo to udělat. S každým krokem to bylo horší.
Dostala jsem se přes kamennou zeď, když jsem vylezla po břečťanu a potom jsem se pouze plížila ve stínech zahrady. V jednu chvíli vyštěkl pes a s vrčením se ke mně blížil. Stačil pouze jediný můj pohled a on umlkl. Jedna z mých schopností dobré zlodějky. Možná už jsem se s nimi narodila, abych taková prostě byla.
Muselo být už po půlnoci, ale v některých oknech v budově se ještě svítilo. Plížila jsem se podél zdi, až k zimní zahradě se skleněnými dveřmi. Viděla jsem přes sklo, jak tam bliká bezpečností alarm. Pomalu jsem odemkla svým univerzálním klíčem a věděla jsem, že mám přesně pět vteřin než spustí alarm. A v kapse jsem měla šikovnou věcičku, která začela pracovat dříve než jsem vůbec vkročila dovnitř. Všechna elektronika v místnosti se zkratovala a alarm prostě vypadl jako kdyby ho někdo odpojil.
Jediný můj problém byl najít tu holku než mě tady objeví. Ne, že bych se bála, že mě chytí rychle, ale stejně. Já jsem prostě jenom zlodějka a tady ten chlap je překupník s lidmi. Neměla jsem chuť ho potkat. Už bez toho mi bylo na nic z toho, co tady dělám. Nebyla jsem zrovna dobroděj a hlavně mě štvalo to, pro koho to dělám. Našlapovala jsem tak tiše, že nebylo slyšet ani šoupání nohou. Slyšela jsem někde v horním patře jako kdyby tam někdo přešlapoval. Nechtěla jsem zkoušet jako první sklep. Když už by někoho drželi, tak aspoň v pokoji. Hlavně když jsem viděla tu vzpomínku, kde je uvězněná, byl tam vidět alespoň kus nábytku. A taky tam bylo to zamřížované okno. Ve sklepě tolik oken není. Vydala jsem se tiše do horního patra. Nikde nebylo nic slyšet, až na tichý vzlykot, který se ozýval za nějakými dveřmi. Zkontrolovala jsem, jestli někdo nejde a potom jsem je tiše pootevřela.
Na posteli tam seděla malá holčička se svázanýma rukama. Tiše vzlykala a trochu vyděšeně se na mě podívala. Její pohled se změnil v nadějný, když poznala, že nejsem nikdo z jejích věznitelů. A já jsem pouze rychle zavřela dveře. Byla jsem tady jen pro jednoho člověka a nemohla jsem jich brát více. A přesto mě ten pohled šokoval. I to, že jsem dokázala jít dál a nevzít tu malou s sebou.
Hned za rohem jsem zaslechla tiché kroky. Spíše přešlapování a znuděný povzdech. Nenápadně jsme nahlédla za roh a zjistila, že před dveřmi stojí nějaký muž a na něco čeká. Ihned jsem přišla na co. Další muž vyšel z pokoje a naštvaně na něj zpustil. "Nemůžeš tu holku přivést k rozumu? Potřebuju, aby mi toho řekla víc. Neprodám jí, dokud se od ní nedozvím všechno, co budu potřebovat. Jdi tam a dej jí co proto! A jestli jí tentokrát budeš šetřit, tak já tebe nebudu,"zavrčí na něj jako vzteklý pes a odejde.
Ten muž doopravdy vstoupí do pokoje a přibouchne za sebou.
Co nejopatrněji se plížím za ním. Otevřu tak tiše dveře, že si mě ani nevšimne. Stojí zády ke dveřím a blíží se k vyděšené schoulené dívce. A já jí poznávám, protože je to tak, co hledám. Ona se na mě podívá trochu překvapeně a ten muž se taky otočí. Stačí mi pouze dvě rány, jedna do jeho krku, takže nestihne ani nic vykřiknou a druhá do jeho obličeje, takže se skácí v bezvědomí k zemi.
Rychle přeřežu provazy na jejích rukách a popadnu jí za rameno a chci vléci ven, když v tom mě zarazí. "Musím ti něco ukázat než mě odsud odvedeš,"řekne tiše. Její hlas zní chraptivě, jako kdyby dlouho a namáhavě křičela. Mě je jasné proč. "Nemáme čas, pojď!"
Ale ona mi ukáže další její vizi. Vizi, kterou bych raději neviděla. Protože se týká mě. A také jí.
Vidím samu sebe. V obličeji mám tolik nepředstavitelného štěstí. Někdo mě drží za ruku. Až po chvílí zahlédnu i jeho obličej. Samuel. A pocítím i všechno, co bych cítila v tom okamžiku. Jako kdybych se mohla vznášet. Tolik štěstí. Už žádné loupeže a prostě jenom pocit z toho, že tentokrát jsem dobrá. A tolik lásky. Až mě z toho zabolí v hrudi. Kdyby kolem nás byla bílá záře vůbec bych se nedivila, že jsem v nebi. Ale i v té představě si mě přitáhne a políbí mě, tak jako zrovna před chvíli.
"Co to má být?" Zeptám se spíš sama sebe.
"Jestli mě odsud teď odvedeš, tak to tak nikdy nedopadne. Chci abys měla na výběr a věděla, co děláš,"odpoví mi věštkyně.
"Proč?" Zeptám se tichým skoro ukňouraným hlasem. Ale nemusí mi odpovídat, protože mě samotné to dojde. Ona to ví. Jestli jí teď odvedu, tak to tak nikdy nedopadne, protože on bude s ní. Jako kdybych slyšela ten hlas, který o ní mluví. Ten jeho hlas, který jako kdyby říkal sám o sobě, že ona je ta jediná. A ona mi to teď potvrdí. Jestli jí tu teď nechám, tak zůstane se mnou. A horší je to v tom, že teď vím, jak by to dopadlo. Ta přitažlivost, kterou k němu cítím. Všechno to, by mohl být můj nový život. Ten ve kterém bych už nebyla sama. A já jsem to věděla, že nemám šanci, když jí odsud odvedu. Předtím jsem nevěděla, co to znamená, ale teď když jsem to viděla, jsem si byla jistá, že už teď jsme zamilovaná. A do toho špatného. Do toho jediného, který by mě mohl napravit a udělat mě lepší. A možná už se mu to trochu povedlo.
Odtrhnu od ní svojí ruku a zhluboka se nadechnu. Ten nádech jako kdyby mi trhal plíce a sžíral hrdlo. A to slovo, které říkám jako kdyby mě skoro zabilo. "Pojď." A vím, že to nevezmu zpět i když tisíckrát chci. A nenávidím jí ještě víc za to, co mi ukázala. Možná kdybych to nevěděla trpěla bych méně. Ale teď jako kdybych nakopla svojí budoucnost a poslala jí do nenávratna. Jako kdybych sama sobě vzala vůli.
Projdeme znovu tichým domem a já jí vyvedu na zahradu, kde se s ní plížím ven. Už jsme skoro u zdi, když za námi zaslechnu výkřik. Konečně si všimli toho úniku a teď za námi jeden z těch mužů běží.
"Přelez zeď a uteč, čeká tam,"řeknu jí tiše a otočím se od ní. Vidím, že chce něco namítnou, ale potom se rozeběhne. A já vytáhnu svůj nůž a hodím ho po tom muži, který za námi běží. Trefí ho přesně do ruky, kterou chtěl vytáhnout zbraň. Muž se sklátí k zemi a drží se za poraněnou ruku. Dojdu k němu a seberu jeho zbraň. Zvednu a namířím jí přesně v okamžiku, kdy se ve dveřích objeví ten hlavní osnovatel všeho.
"Už znovu v pár dnech se vidíme,"zašklebím se na něj a trošku se ušklíbnu při vzpomínce, jak jsem ho včera potkala a pořádně ho nakopla. Teď k němu pouze dojdu s namířenou zbraní s kterou ho také praštím, až se trochu zavrávorá. Teď má na té pěkné tvářičce červenou ránu. A musím přiznat, že kdyby to nebyl až takovej záporňák, tak bych možná neměla takovou chuť ho střelit. Ale ten jedinej hodnej kluk, kterýho jsem zatím potkala má tu svojí pravou. Ke které jsem mu dopomohla já. Bohužel.
"Susan, proč ta zloba?"
"Protože teď už vím, co seš to za hajzla a taky, co přesně děláš,"odpovím mu a odjistím zbraň.
"Takže další rande nečekej a jestli tě ještě někdy uvidím, tak tě nejspíš zastřelím," zavrčím na něj naštvaně a pomalu jdu od něj. Dojdu až ke zdi a když jsem už nahoře na zdi, otočím se a uvidím, že už je pryč. Štěstí jenom na ty špatný kluky. A z těch dobrých skutků nic nemám. V autě jsou ti dva a já je odvezu na bezpečné místo. Vím, že je to dobrá věc, ale stejně můj hlas v hlavě mi pořád říká, že jsem to prostě neměla dělat. A já si to tak trochu i přeju. Když oba vystoupí tak mi znovu poděkují. A Samuel se ke mně nahne a znovu mě lehce políbí. Naposled. A já nastartuji auto a odjedu, jak nejrychleji můžu. A těm slzám neuteču.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 11. prosince 2009 v 19:14 | Reagovat

To je ale smutné:(...proč jen to udělala, vždyť je zlodějka, měla by myslet hlavně na sebe:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama