Leden 2010

Dokonalý muž neexistuje

24. ledna 2010 v 18:37 | Lentilka |  Fejetony
Mýtus ideálního muže vznikl s tajným přáním žen, které byly ve vztahu nešťastné. Všechny vlastnosti muže vylepšíme a mnoho jich i přidáme. Z průměrného muže se snažíme udělat toho, kterého si představujeme. Je to každodenní boj žen. My, ženy, se ve vzahu s mužem, který není dokonalý, snažíme dodat vše, co mu chybí. Muž by měl být jemný, citlivý, hodný a v situacích, kdy my si budeme hrát na ty slabší, by měl být zase on ten silný, odvážný a chrabrý. Mužův nejtežší úkol je v tom, aby přesně poznal, kdy musí vytasit ty správné vlastnosti. Při romantickém večeru chce žena básníka, při nedělním ránu zase milovníka´, který jí donese snídani do postele s kyticí růží. Když se jí ale dvoří někdo jiný, měl by se proměnit v bojovníka, který svého soka smete a porazí s mečem na bílém koni. Muž, který nepozná, co žena chce, je k ničemu.
Kdyby muži byli dostatečně chytří, pochopili by, co po nich chceme?
Samozřejmě že dokonalý muž by z věty "K výročí mi nic nedávej, nebudeme ho ani slavit," pochopil, že je tím myšleno "Ráda bych puget růží, slavností večeři a nějaký šperk." Kdo nepochopí, ten končí.
Současní muži si myslí, že když ženu jednou dostanou, tak už bude jejich navždy. Doopravdy? Ne, milí pánové. Snaha a podlézání by měl být váš každodenní chléb. Ze správného partnera by se měl stát básník, kuchař, voják a bohém. Všichni najednou prosím. Zaručíte si tím totiž zamilovanost, oddanost, obdiv a žárlivost. Když žena nebude pociťovat ani jedno, tak myslím, že můžete očekávat, že vás v nejbližších dnech odkopne. Z té, které vám slibovala večnou věrnost, se stane někdo, kdo bude chladný, bez citu a brzy zapomene vaše jméno. A proč se to stalo? Zklamali jste jí. Čekala od vás tolik a vy jste jí nedodali ani jednu potřebnou vlastnost. Myslím si, že současný muž nechápe ženy. Podle mého názoru by nás nejraději viděli u sporáku se žehličkou v ruce, vrtačkou za pasem a koštětem, které ovládáme silou mysli. Měli bychom mlčet, být poslušné a milující ženy. Doba se změnila. Muži už si nemůžou dělat, co chtějí. Nesmí kouřit,pít, sázek ani se hádat. Ženy totiž za celou dobu vývoje lidstva měly čas, aby se zdokonalily. Aby vypadaly krásně a staly se silnými a nezávislými. Muži se s tím pocitem, co ženy tak dlouho získávali, už rodí. Ale oprávněně? Muži byli vždy ti silní vládci, ale teď už je doba jiná. Ženy už jsou vám rovnocenné. A po tom vašem dlouhodobém utiskování žen se teď musíte snažit vy! Ztratili jste vaši lesklou zbroj, otupil se vám meč a kůň vám utekl. Už nejste kouzelný rytíř, a proto se musíte snažit.
Podle mě to nejlépe vystihuje ve svém citátu jeden nejmenovaný autor. "Nejhorší tyranie na světě vůbec je, když slabší utiskuje silnějšího." Může být tedy skutečně muž dokonalý? Nedomnívám se. Alespoň to nebude nikdo, koho byste mohli objevit. Ten dokonalý muž by to o sobě totiž nevěděl a šťastná to žena, která ho náhodou potká. Mýtus dokonalého muže může dále existovat pouze v knihách, protože ve skutečnosti není možné, aby se dokonalý muž i žena potkali. Vždy tu budou nějaké nedostatky, ale za pár let se třeba muži znovu trochu zdokonalý. Problém je v tom, aby nebyli zase moc ideální. Kouzlo v dokonalosti spočívá v tom, že toho dokonalého muže uvidíte jenom vy jako váš ideál. A nemusí mít všechny ty dokonalé věci, které si myslíte, že by měl mít. Vždyť i malý, plešatý, tlustý muž se může oženit. Možná nemusí mít tak velké šance jako urostlý, svalnatý, opálený mládenec, ale svět je pozoruhodný. Domnívám se, že nikdo není perfektní, ale pořád můžeme alespoň věřit na mýtus o "tom pravém."

Upíří deníky (The vampire diaries) - L.J. Smith

10. ledna 2010 v 18:08 | Lentilka |  Vampire

Upíří deníky (The vampire diaries) - L.J. Smith

Není to moje nejoblíbenější kniha o upírech, ale její pojetí upírů i příběh je zajimavý. Ráda jsem si to přečetla, ale třeba seriál se mi líbí o trochu víc než série knih. Autorka podle mě nevychytala některé scény. Milostný příběh je dobrý, zapletený a napínavý. Jenom to není tak chytlavé. Tyhle knihy se mi prostě jenom líbili. Nic víc, nic míň. Nemusím mít jejich výtisk u postele napořád. A nemusím si přečíst celou sérii. Udělám to jednou možná jenom proto, že budu chtít. Autorka a já jsme si tolik nesedli. Seriál doporučuju ale taky.

Další série knih o upírech. Odlišné a krvavější než Stmívání, romantičtější než Anita Blake a hlavně jde znovu o boj. Boj s žížní po krvi milované, boj s vlastním bratrem a boj se sebou samým, aby neublížil těm, které miluje. Stefan Salvator je ten upír, který nepije lidskou krev dobrovolně. A taky je to ten, který se snaží udržet Elenu v bezpečí zatímco se jí snaží uchvátit jeho bratr Damon. Boj o dívku, boj se sebou samým. Krev.

3./Smrt 5.část

5. ledna 2010 v 22:40 | Lentilka |  La fin
"Já budu spát na zemi,"řekne když se porozhlédne po bytě. "Nene, já vlastně nic měkkýho ani nepotřebuju. Jsem duch víš,"odpovím rychle. "Ale já jsem gentleman,víš?" Srazí mi hřebínek a vezme si na zem deku.
"Tuším, že pro tebe převlíkání ztratilo smysl co a nepotřebuješ nic na spaní?" Zeptá se mě a sám sobě se zašklebí, jako kdyby prohodil povedený vtip. Není vtipnej. On sám se natáhne vedle postele a zhasne světlo. Dojdu k jeho posteli a lehnu si na postel. Aspoň, že to zvládnu. Ale s tím abych se přikryla už mám problém.
Ležím tam a nedokážu usnout. Nejsem si jistá, jestli můžu z toho stresu. A potom si vzpomenu na operu a ten polibek. Cítím jak mi tváře polije červeň jen při té vzpomínce. Ve stejnou chvíli se kousek ode mě ozve Henryho pobavení hlas s kterým dusí smích, "Ty se červenáš nebo co? Proč ti jinak světélkují červeně tváře hele?"
Rukou si sáhnu na horkou tvář a snažím se uklidnit. To jediné, co dokážu, je hodit naštvaný pohled po Henrym. Někomu by možná stačilo, když se mu před nosem odpočítává čas do jeho smrti, ale mě ne. Ještě k tomu svůj život svěřím do rukou dvou kluků, kteří si očividně hrají na to, kdo z koho. Derek se po spřátelení s mým já nejspíš zase na mě úplně vykašle a tenhle se tu na mě bude jenom celou dobu šklebit. Můj pohled ho ale očividně zklidní natolik, že si znovu lehne a ztichne. Je tam takové ticho, že už cítím, že spánek klepe na dveře a já usínám. V tom mě z toho probudí ostré zazvonění telefonu. A pod postelí se ozve ostrá nadávka. Nejspíš nás oba probudila stejná věc. Vyskočí a zvedne sluchátko. Není moc milý, ale kdo by byl, když už je skoro ráno? Přes hlasitost mých myšlenek poslouchám i ten hovor. Není ani moc výřečný.
"Ne"
"Kdo?"
"Dobře"
"Postarám se"
"Hodina," a položí sluchátko. Jenom jedno slovo. Zajímalo by mě s kým takhle mluvil.Evidentně je ale vzhůru a oblékne si tričko. Přesune se do kuchyně odkud slyším šramocení a přesouvání hrnků. Když se ani po chvíli nevrací, vstanu a jdu za ním.