close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./Smrt 5.část

5. ledna 2010 v 22:40 | Lentilka |  La fin
"Já budu spát na zemi,"řekne když se porozhlédne po bytě. "Nene, já vlastně nic měkkýho ani nepotřebuju. Jsem duch víš,"odpovím rychle. "Ale já jsem gentleman,víš?" Srazí mi hřebínek a vezme si na zem deku.
"Tuším, že pro tebe převlíkání ztratilo smysl co a nepotřebuješ nic na spaní?" Zeptá se mě a sám sobě se zašklebí, jako kdyby prohodil povedený vtip. Není vtipnej. On sám se natáhne vedle postele a zhasne světlo. Dojdu k jeho posteli a lehnu si na postel. Aspoň, že to zvládnu. Ale s tím abych se přikryla už mám problém.
Ležím tam a nedokážu usnout. Nejsem si jistá, jestli můžu z toho stresu. A potom si vzpomenu na operu a ten polibek. Cítím jak mi tváře polije červeň jen při té vzpomínce. Ve stejnou chvíli se kousek ode mě ozve Henryho pobavení hlas s kterým dusí smích, "Ty se červenáš nebo co? Proč ti jinak světélkují červeně tváře hele?"
Rukou si sáhnu na horkou tvář a snažím se uklidnit. To jediné, co dokážu, je hodit naštvaný pohled po Henrym. Někomu by možná stačilo, když se mu před nosem odpočítává čas do jeho smrti, ale mě ne. Ještě k tomu svůj život svěřím do rukou dvou kluků, kteří si očividně hrají na to, kdo z koho. Derek se po spřátelení s mým já nejspíš zase na mě úplně vykašle a tenhle se tu na mě bude jenom celou dobu šklebit. Můj pohled ho ale očividně zklidní natolik, že si znovu lehne a ztichne. Je tam takové ticho, že už cítím, že spánek klepe na dveře a já usínám. V tom mě z toho probudí ostré zazvonění telefonu. A pod postelí se ozve ostrá nadávka. Nejspíš nás oba probudila stejná věc. Vyskočí a zvedne sluchátko. Není moc milý, ale kdo by byl, když už je skoro ráno? Přes hlasitost mých myšlenek poslouchám i ten hovor. Není ani moc výřečný.
"Ne"
"Kdo?"
"Dobře"
"Postarám se"
"Hodina," a položí sluchátko. Jenom jedno slovo. Zajímalo by mě s kým takhle mluvil.Evidentně je ale vzhůru a oblékne si tričko. Přesune se do kuchyně odkud slyším šramocení a přesouvání hrnků. Když se ani po chvíli nevrací, vstanu a jdu za ním.

"Je mi do toho něco?" Zeptám se opatrně a pozoruji, jak si připravuje kávu. Něco v jeho očích se změnilo od toho telefonátu. Je v nich něco divokého a nebezpečného. Teď si ze mě určitě utahovat nebude.
Z jeho slov vyplyne to, že mě to vlastně zajímat nemusí. Nejsem si jistá, jestli jenom kvůli tomu, že se to netýká mě a nebo že by se mi to prostě nelíbilo. Neptej se jinak budeš naštvaná. Nějak tak to znělo.
"Máš zbraň?" Napadne mě otázka po chvíli, kdy jenom sedí a upíjí kafe.
Zvedne ke mně jenom udivený pohled. Ten pohled, který naznačuje ulétlo mi jedno obočí. Možná to nechápe, ale mě to přijde docela logické. Bojuje nejspíš občas s duchy, možná má nějakou speciální duchařskou zbraň, aby jim pohrozil. Jak jinak by je mohl vyhnat a poslat dál? Nebyla jsem si jistá, jak to funguje, ale nejspíš je nechytl za nohy a nehodil do nějaké tajemné díry plné světla. Přesto mi neodpoví, možná mě bere jen jako nějakého ducha, kterého prostě bude ignorovat.
"Derek se staví na návštěvu,"řekne po chvíli ticha jako kdyby mu to přišlo vhodné. Říct to právě teď po té době mlčení. Přišlo mi zbytečné pokládat další otázku, když by ji nejspíš znovu ignoroval. Protože teď stál a naslouchal. Doopravdy vypadal jako z nějakého akčního filmu, když tam tak stál a zíral do blba. Měl hlavu nahnutou do strany a popravdě mu ten rozcuch právě jsem vstal vážně seknul. Ale o to mi teď nešlo. Jak se pomalu přibližoval ke mně a k hlavním dveřím tak se za ním něco vynořilo. Já jsem stála pořád opřená a dveře ložnice a měla jsem na všechno krásný výhled. Za Henrym se vynořila nějaká pobledlá žena. Prostě si to prošla zdí a vypadala docela naštvaně. Ne vyděšeně, ale přímo zuřila. Měla jsem pocit, že snad i trochu cení zuby. Ale jinak kdyby nebyla tak naštvaná, vypadala by hezky. Vážně sympaticky.
Teď jsem jenom popadla Henryho za ruku, strhla ho sebou do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Možná ty dveře byly zbytečné. Určitě jo, když se schováváte před duchem. Ale pokus se cení. Teď jsem přistála zády ke stěně a on skončil opřený o mě.
"Teď vážně nemám čas na nějaký hašteření,přijde návštěva"zubil se na mě Henry zblízka a vážně vypadal jako kdyby čekal to, že ho teď políbím nebo co. Místo toho jsem mu podtrhla nohy tak, že se válel na zemi pode mnou. A ty ženiny ruce dopadly na můj krk. Měla ostré dlouhé nehty, které se mi zaryly do kůže. První okamžik byla šokující strnulost, ale potom už jsem jí vrazila ránu. Jedna rána mezi oči váš stysk povolí. A zaručeně povolí, když přijde druhá na solar. Teda nebyla jsem si jistá, kam přesně jsem jí trefila, ale pustila mě. Popadla jsem první doušek vzduchu a hned potom, kdy se po mě chtěla znovu rozmáchnout jsem jí kopla. Tentokrát to byla horší než ta rána, takže trochu poodlítla. Ne moc, ale prolítla postelí a zůstala někde na zemi.
Henry konečně vstal ze země. Musel být trochu v šoku. Špatný ale bylo, že tak šokovaný koukal na mě. Popadl mě za ruku a odvedl zpátky do kuchyně. V ten okamžik se v jeho ruce objevil i nůž. Nevím, odkud ho vytáhl, ale byl tam. A já se nechala vést jako poslušná ovečka. Postaví mě k lince v kuchyni a změří si mě přísným pohledem.
"Dokud jsem si myslel, že to nevadí, tak jo, ale Derek tu bude za chvíli a ona asi tak. Tak bys mě mohla přestat rozptylovat a přestat mlátit lidi,"zavrčí na mě a já se na něj nechápavě podívám. Lidi mlátit nebudu až mě nikdo nebude škrtit. A rozptylování?
"Jestli myslíš, že jsem tě do toho pokoje vtáhla schválně, tak to ne,"zavrčím na něj trochu dotčeně.
"To nemyslím, myslím to, že bys tu mohla přestat běhat v nedbalkách,"odpoví mi a trochu ztrápeně si mě prohlédne. Spíš mě sjede pohledem a mračí se při tom. Ale já udělám to samé. Zjistím, že mám na sobě pouze svoje spodní prádlo. No spíš moje oblečení na spaní, ale to stejně je pouze malá košilka a kalhotky. Cítím jak znovu celá rudnu a nejspíš i zářím, jak se mi vhání červeň do tváří.
"Promiň,"hlesnu tiše a co nejlépe můžu se soustředím na to, abych na sobě měla co nejnormálnější oblečení. Nejspíš jsem svoje oblečení sama nějak automaticky změnila, když jsem usínala. Pořád jsem tomu převlékání nepřišla na kloub.
V zámku se ozvou klíče a dovnitř vtrhne Derek jako velká voda. Trochu mě překvapí, že má klíče. Když tu byl naposledy, tak tu čekal s nožem. No aspoň nemusel páčit dveře, když se sem plížil. Zjistila jsem, že ho pozoruji s nakrčeným nosem. To jsem většinou dělala jenom když jsem byla naštvaná. A nebo když se mi něco nelíbilo. Teď byl ten důvod Derek. Přišlo mi, jako kdyby se mu moje živý já líbilo. Na tom by nebylo nic špatnýho, kdybych neměla jistý syndrom, který prostě nechtěl, aby si někdo jako on začínal se mnou. I když trochu jinak.
K mému překvapení sebou někoho přivedl. Za ním se objevil duch, kterého jsem před chvíli tam nemístně vyhodila z pokoje. Trochu bojovně jsem se nakrčila, ale aspoň trochu jsem spoléhala, že jí nenechají se na mě vrhnout. I když ona si mě vůbec nevšimla. Obličej měla v dlaních a vzlykala. Teď mi jí přišlo trochu líto, ale až teď. TO, co předtím dostala si zasloužila. Samozřejmě. Ani Henry se neubránil trochu soucitného pohledu, když jí viděl. Posadili jí do křesla a sami se přesunuli do rohu.
Mě si přestali všímat, takže mi nedělalo problém se k nim přiblížit natolik, abych slyšela jejich ztišené hlasy. "Potkal jsem jí dole na chodbě, jak tam lítala a brečela na celé kolo,"začne Derek trochu nejistě, jako kdyby nevěděl, co od toho čekat. "Nesmíš se divit, vlítla sem celá běsná a Lizí jí prohodila podlahou a ještě předtím jí trochu promasírovala,"odpoví mu pobaveně Henry. "Takže do ní radši nerejpej,jinak prohodí i tebe jo?" Chvíli si ze mě ještě dělají srandu, ale potom přejdou na jiné téma. Na to, při kterém mi ztuhne úsměv. "Měli bychom jí přenést a počkat, jestli se nepřenese,"pronese Henry hotový plán. "Když ne, tak jí budeme muset poslat dál,"odpoví mu Derek jako kdyby to byla běžná věc. Možná až teď jim dojde, že je poslouchám. Nebo to, že bych je slyšet neměla.
Je to na mě nejspíš hned poznat. Můj výraz je teď jako z kamene. Nemůžu pochopit, jak to můžou udělat. Prostě někomu sbalit saky paky a vyšoupnout ho z tohohle světa. Udělají to i mě, když se to nepovede. A když se to povede? Můj duch bude žít dál a jestli se moje duše nějak nespojí, tak já tu zůstanu trčet. A to přijdou na řadu oni. A pošlou mě dál. To zjištění jako kdyby mi došlo, až teď. Najednou prostě pochopím, že jestli zachráním svoje já, bude tu duše navíc, která nebude mít tělo. Takže budu muset jít pryč. Zmizím.
Ať už zachráním tu pitomou živou holku, tak já stejně už nebudu žít. Vím to tak jistě jako vím, že jsem už teď pouze duch. Jako ztroskotanec, který zachrání jednoho a sám se utopí. V tu chvíli světla v místnosti zhasnou a já zmizím. Mám pocit, že spíš omdlím.
Probudím se a zamžourám do ostrého denního světla. Mám přes sebe přehozenou peřinu a nejspíš mám na sobě znovu svoje pohodlné pyžamo. Až po chvíli poznám, kde to jsem. V té posteli, kde jsem ležela naposledy. U Henryho v bytě. Cítím se jako kdyby mi za hlavou seděla opice. Hlava mě třeští a žaludek se nepříjemně houpe. Trochu se nadzvednu a nechám hlavu se zaúpěním znovu dopadnout na polštář. Přijde mi to trochu intimní probudit se v cizí posteli. I když jsem duch, je na tom něco divného. Slyším také z koupelny jak teče voda z kohoutku.
Snažím se pomalu se probudit, ale do té doby stihne do pokoje vejít Henry. Má na sobě pouze dolní díl od pyžama. Jestli jsem si ale myslela, že o mě ví, tak to jsem se zmýlila. Jenom co mě spatří na posteli, tak mám pocit, že sebou trochu cukne a i snad uskočí. Prostě to, co uděláte, když se před vámi zjeví duch. Nebo ve vaší posteli. A mě napadne, jestli jsem se znovu nevrátila v čase, když vypadá jako kdyby mě nepoznával. Jeho výraz mě ale hned ujistí o tom, že mě pouze nečekal. A jeho slova mě rozhodí úplně.
"Byla jsi pryč tři dny, tak co tady teď děláš?" Jeho hlas je podrážděný a možná i trochu uražený. A můj výraz šokovaný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 6. ledna 2010 v 15:37 | Reagovat

Začíná to být čím dál tím víc napínavější :)...rychle pokráčko :)...osobně doufám, že se to všechno nějak vyřeší a bude žít ona a i její živé já :)

2 Yasin Yasin | E-mail | Web | 7. března 2012 v 2:40 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama