close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4./Dva z nás 1.část

6. února 2010 v 16:18 | Lentilka |  La fin
Nemohla jsem mu uvěřit. Pořád se mě snažil přesvědčit, že jsem doopravdy byla pryč tři dny. Ale já se cítila spíše, jako kdybych jenom omdlela. Až na tu hlavu. Po chvíli to z něj vypadlo. To, že když existují dva duchové zároveň v jednom světě, tak mě to nejspíše zabíjí. Moje živé já ze mě nejspíše vysává energii a ničí mě. Protože není přirozené, aby dvě stejné duše existovaly zároveň. Správně. Ale to znamená, že tady nemůžu zůstat.
Seděl na posteli přede mnou a vypadal unaveně. Já jsem neustále přecházela po pokoji a něco si povídala spíš sama pro sebe. Když jsem si ho prohlédla pořádně, všimla jsem si temně fialové rány u jeho spánku. Ale nechtěla jsem se ptát. Jeho tón i oči mě zaráželi. Byli tak nepřátelské. Strašně mě to mátlo. On byl ten, který se mi snažil pomoci. Teď jsem si tím nebyla až tak jistá. Hlavně ta bolest hlavy nepřestávala. Spíše se zhoršovala.
Rozhodla jsem se, že zmizím. Zkusím najít Dereka a potom se pokusím přenést pryč, jestli bolesti přestanou. Měla jsem také strašný strach z toho, že znovu zmizím. A tentokrát tam můžu být déle a nestihnu se zachránit. Měla bych být přítomná alespoň trochu. Můžu se sem přenést zpět za pár dní a zachránit se. I když jsem si nebyla jistá, jestli o záchranu stojím. Protože já stejně zmizím. Všechny tyhle vzpomínky zaniknou. Henry se mnou ale nesouhlasil. Chtěl mě ihned přenést pryč. Já si byla jistá, že takhle slabá bych se tam sama nepřenesla. Po chvíli jsem souhlasila s tím, že za mnou musí Dereka přivést. Musela jsem se přesvědčit, že postoupil ve svém plánu.

Chytil mě za ruku a svět se začel točit. Nesnášela jsem ten pocit. Myslela jsem, že omdlím. Ale než se tak stalo, už jsme stáli na louce. Tentokrát byla posetá květinami všech barev. Bylo to přímo kouzelné. Ale přímo nad námi byl obrovský černý mrak a blesk se snesl až nebezpečně blízko. Kapky deště byly obrovské a těžké. Rozeběhla jsem se k nejbližšímu stromu, abych se tam před tou pohromou schovala. Bylo na tom, ale něco krásného. Vzduch voněl po čerstvě posekané trávě a po pomněnkách. Henry nespěchal do úkrytu tolik jako já. Tak či tak, oba už jsme byli promočení na kost.
"Nemusíš se bát, že Derek se o tebe nepostará,"řekl a v jeho hlase bylo slyšet podráždění a ironie. Nechápala jsem to.
"Přesto ho za tebou pošlu. On se o všechno postará,"poví mi poslední větu než zmizí. Jako kdybych v jeho tváři viděla i bolestnou grimasu, když pronášel to slovo on. Ale nebyla jsem si jistá, co myslí. Moje oči museli prozrazovat více než jsem chtěla. Protože na něj celou tu dobu zmateně hleděli. Nevěděla jsem proč, ale potřebovala jsem ho u sebe. Potřebovala jsem, aby mě uklidnil. A hlavně jsem ho chtěla mít u sebe. A když jsem viděla jeho nechuť ke mně, bylo to jako kdyby mě něco zevnitř užíralo. Nechtěla jsem ho chtít.
Nedokázala jsem se ubránit slzám, když zmizel. Přišlo mi, jako kdyby mě zradil. Opustil v pustině. Byla tady pouze ta jeho louka, která už mi teď nepřišla tak krásná jako minule. Spíš pochmurná a strašidelná. Rozešla jsem se do města. Už mi nevadily obrovské kapky, které mi padaly na tvář. Užívala jsem si, že se mísí se slzami a není to poznat.

Ve městě jsem se vydala tam, kde jsem našla útočiště i naposledy. Rafael nemohl být daleko, protože když jsem tam dorazila, poznala jsem to rozlehlé místo. Prošla jsem branou a šla přímo dovnitř. Než jsem tam došla, cítila jsem slabé mravenčení na kůži. Lehký odpor, který jako kdyby mě táhl pryč, ale to ihned přestalo. Nevěděla jsem, jak to tady na mě teď bude působit, když už jsem duch. Ale věděla jsem, že když jsem se přenesla takhle do minulosti, potom co jsem zemřela. Stalo se to v kostele. Nebyla jsem si jistá, jakou moc tady mají posvátná místa.
Uvnitř hořel krb a mělo to tu pochroumanou auru bezpečí a útulnosti. Rafaela jsem nikde neviděla a neodolala jsem, abych se nesvezla do toho obrovského křesla u krbu. Do minuty jsem v něm usnula. Byla jsem vyčerpaná, ale ta fyzická bolest zmizela v okamžiku, když jsem se tady ocitla.
Zdál se mi sen. Byl tak krásný ve své jednoduchosti. Byla jsem tam já, ve svém těle a živá. Dokázala jsem se smát a chodit. Všichni kolem mě viděli a já si nedělala starosti se smrtí. Prostě jsem byla živá. Až po chvíli jsem si všimla, čemu se směju. Přede mnou stál Derek a něco mi vyprávěl. Došlo mi, že svá ústa neovládám, prostě jsem ve svém těle byla jenom přihlížející. A věděla jsem, že se směju něčemu, co Derek řekl. Připadalo mi to vtipné. A on mi připadal tak roztomilý. Až moc dlouho jsem hleděla do jeho očí. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi vůbec nic spojeného s příjemnými pocity a Derekem. To lochtání v břiše mi přišlo zbytečné. Ani neřekl nic skutečně vtipného. Smála jsem se jenom protože to řekl on. Bylo to jako kdybych se dusila. Nemohla jsem vůbec nic ovládat. Dělala si, co chtěla. A nic z toho se mi ani nelíbilo. Cítila jsem i její pocity, její myšlenky. Nevěřila jsem, že by mohla být zamilovaná, ale asi byla. Mě z toho bylo na nic. Tak slabá, že podlehla takovýmu ňoumovi.
Když mě něco probudilo, pořád jsem v sobě měla ten pocit zhnusení a odporu. Ale zmizel hned jak jsem ucítila ostré sevření na mém rameni. Rozlepila jsem oči a nade mnou se skláněl Rafael, který se mnou škubal a nakonec mě i shodil z křesla. Tvrdě jsem dopadla na zadek. Konečně mě pustil, ale nevypadal vůbec přátelsky. Kde je ten milý stařík, který mě tu naposledy uvítal tak příznivě?
"Jak jsi se sem dostala? Sem nikdo nemá co lézt!" Vyjede na mě ostře a musím uhnout před jeho rukou, která po mě znovu vystřelí. Nejspíš aby mě osobně vyhodila ze dveří.
"Jen potřebuju tvojí radu,"řeknu tiše a snažím se uhýbat mu tak, aby se mu nepovedlo mě pevně chytit.
"Co jsi použila za magii, že jsi mohla projít branou? Řekni!" Vypadá nepříčetně a vážně naštvaně.
"Rafaeli, jsem tady jako tvůj host, tak se tak začni chovat!" Vyjedu po něm už naštvaně, protože mě zvládne chytit a snaží se mě vytáhnout násilím do stoje. Při mém ostrém tónu se zarazí. Jako kdyby mu něco došlo. Mojí ruku pustí tak rychle jako kdyby se mohl spálit. Rychle přiskočí ke svojí knihovně a zběsile něco hledá. Teď na něj zírám vyděšeně zase já. Nechápu, co to dělá. Zaručeně mě tedy nepoznal.
Možná se za chvíli uklidní a já mu budu moci vysvětlit, co tady dělám. Ale on vypadá na to, že má vlastní teorii. Pořád mě totiž koutkem oka sleduje. A vypadá už potěšeně, spíš jako v rauši. Neustále listuje knihami. Nad jednou se konečně zarazí. S tajemným úsměvem si tam něco čte a potom se konečně obrátí znovu ke mně. "Vítám tě, omluv mé chování na začátku. Tohle se mi nestalo už tak dlouho a mám pocit, že zdejší magie slábne,"řekne jakoby omluvně.
"Tohle je místo, kam volně mohou vstupovat pouze lidé, kteří jsou ještě napůl živý. Duchové sem smějí pouze, když jim to dovolí vysoko postavený čaroděj. A ty si sem vkráčíš a očividně nemáš o tom, jak moc jsi mě překvapila potuchy. Nerozeznal jsem těch od ducha ihned,"začně vysvětlovat při mém nechápavém pohledu. "Ale já jsem duch," odpovím mu nechápavě.
"Nemožné,"odpoví mi s pobaveným úsměvem. "Přede mnou nemusíš skrývat, kdo jsi. Znám už některé z tvého rodu a jsem povinen vás chránit. Řekni mi, koho jsi přišla poslat dál ty?"
Dojde mi to až po chvíli. A zírám na něj naprosto nechápavě celou dobu. On si totiž myslí, že jsem ta, která posílá duše dál. Ta, která loví polovičky. A jelikož jsem duch a dostala jsem se k němu do domu, tak jiné vysvětlení nepřímá. Dojde mu to, až o chvíli později než mě. Mě dojde to, že mě považoval za zabijáka a jemu to, že jsem to, co říkám. Duch.
Nechá mě, ať mu to všechno vysvětlím. To kdo jsem a odkud jsem přišla. Rafael se ke mně začne chovat ihned vlídněji po tom, co mu to všechno převyprávím. Jako by se vrátil ten, koho jsem znala. Jenom ani on to nechápe.

Středa
Zbývají mi pouze dva dny. Znovu bydlím u Rafaela. A Derek se objevil hned to ráno po tom, co jsem přišla. Vypadal tak nějak šťastně. A já měla tušení, že vím proč. Teď už jsem lépe chápala Henryho slova, že Derek se postará o všechno a hlavně o mě. Nenechá mě přeci zemřít, když mě bude mít rád. Alespoň nějaká útěcha pro moje živé já. Neubránila jsem se tomu, abych neočekávala s Derekem i Henryho. Ale ten nepřišel.
"Amélie, nemusíš se vážně ničeho bát. Postarám se o to,"řekne mi přesvědčeně. To je mi jasný ty šmejde.
"Dereku, drž od ní, vlastně ode mě, ruce dál, dokud nezmizím, jo? Prokaž mi alespoň tuhle laskavost,"pronesu docela naštvaně. Nějak mi on i moje druhé živé já brnkají na nervy. Protože oni oba jsou živý. TO bude ono.
"Ale jak to myslíš, až ty zmizíš?"
"Mám teorii, že až jí zachráníte, tak já budu muset zmizet. Už tak je to dost paradox, aby dvě duše existovali zároveň. Já se prostě každopádně vypařím v pátek odpoledne. Až bude můj úkol splěný,"zavrčím na něj naštvaně. Večer jsem to řekla Rafaelovi a on mojí teorii podpořil. Ale na druhou stranu, něco takového se nikdy nestalo. Nikdo neví, co se stane.
"Ví o tom Henry?" Zeptá se mě po chvíli. Jeho moje smrt tady trápit nemusí. Hlavně když jedna z mých duší bude živá. I když bude chodit s tímhle pakem.
"Proč by to měl vědět? Celý můj život oficiálně vložil do tvých rukou, myslím,"odpovím mu podrážděně.
"Já jenom jsem si myslel, že vy dva… Že by to rád věděl,"odpoví mi zaraženě.
"Jemu je to očividně jedno, takže mu to neříkej. Může si v klidu žít."
"Amélie, je to můj bratr. A já si myslím, že tě má vážně rád. Nikdy nic nebral tak vážně jako tebe. Povím mu to, ať se ti to líbí nebo ne. Vrátím se večer nebo zítra. Nemusíš se ničeho bát,"snaží se mě uklidnit. Ale já už jenom chci, aby zmizel. Aby mi tady mluvil do duše, to nepotřebuji. To, co bych teď chtěla by bylo, abych mohla žít dál. A to nemůžu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 7. února 2010 v 20:10 | Reagovat

Jsem zvědavá, jak to dopadne ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama