Březen 2010

Sorrow

28. března 2010 v 22:29 | Lentilka |  Poem
Stává se jen zřídka,
že probouzím se do nového dne
s úsměvem a nadějí,
že dnes to bude ten den.

Někdy neuvěřím tak zřejmé pravdě,
dokud mě neuhodí do tváře.
Chci umět kouzlit,
chci žít na místě zvané ráj.

Jak poměnka zapomíná,
tak sněženka připomíná lepší časy,
růže bolest a lásku nese si,
tulipán je láska po smrti?

Víra, co neumírá.
Naděje, co to nejhorší přeje si.
Láska, která jenom faleš zná.
Moudrost, co s hloupostí se přátelí.

Svět naruby a sám.
Navždy jenom tak.
Vidět vše tak jak není to.
Vidět i v neštěstí kousek dobra.

Mlčet a otvírat ústa.
Dívat se přes zavřená víčka.
Nevědět, kdy přestat.
Ten světa bol.

A krása zašlé slavy.

1.) Mezi životem a smrtí 1.část

28. března 2010 v 22:12 | Lentilka |  LaFin

1.) Mezi životem a smrtí


     Nemůžu mu to vyčítat. Mohla bych, ale už ani na to nemám sílu. Zatmí se mi před očima. Cítím bolest, ale neproniká ke mně celá, protože jí tlumí šok. Výstřel. Šok. Vešla jsem do toho obchodu a očima připoutanýma k zemi jsem vzhlédla, až po té ohlušující ráně. Teď jsem si nadávala spíš za to, že jsem tam šla. Kdybych přišla o chvíli později nebo dřív nestalo by se to. Nestřelil by a já bych tady teď neumírala.
     Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Rozhlédla jsem se po učebně plné lidí. Něco mě vzbudilo a ostatní vzrušeně koukali z okna. Postavila jsem se a nemohla jsem být už více zmatená. Nevěděla jsem, kde to jsem. Nevěděla jsem, co tam dělám. Před chvíli jsem ležela na podlaze toho malého obchůdku.
     "Někdo tam venku v tom obchodě střílel,"znělo vyděšeně od těch lidí.
"Rachel, pojď taky k oknu,"řekl někdo a strhl mě k oknu. Byla to malá dívka s hnědýma obrovskýma očima a krátkými vlasy. Neznala jsem jí, ale hlavní co mě zajímalo bylo, kdo je Rachel?
Pomalu jako bych to ani nebyla já, což nejsem, se posadím na židli. Hrdlo mi stáhne prudká úzkost a panika. Sevřu ruce do pěstí a zhluboka dýchat. Po chvíli si uvědomím, že na mě ta dívka mluví. Její oči jsou vystrašené a mě dojde, že musím být bílá jako stěna. Kolem mě je vlastně celkově veliký hlouček a všichni čekají, co se budu dít dál. Někteří vypadají vážně starostlivě a někteří vážně jenom čekají, jestli bude nějaká show. S námahou zvednu ruku a naznačím, že jsem v pořádku. Hlouček ale stejně pořád čeká, co bude dál.
       Vrávoravě se postavím a snažím se nemyslet, že tohle není moje tělo. Snažím se vypudit ten šok, který přetrvává, ten šok z toho že mě postřelili. Dojdu až ke dveřím a na chodbě znovu vlezu do prvních dveří naproti. Jsou to dívčí záchody. Teď kupodivu skoro prázdné. Zavřu se na jednom záchodě a zprudka se nadechnu. Prohlédnu si svoje ruce a nevšimnu si, že mi z tváří znovu vyprchala krev. Začnu se třást a po tváři se mi spustí slzy. Možná trochu moc na jednu středoškolačku, která chtěla jít jenom nakoupit. Kdybych tam teď ležela a umírala nepřišlo by mi to tak děsivé, jako když tady teď stojím a vím, že tam někde moje tělo umírá.
       Někdo prudce zabuší na dveře a já sebou trhnu. Znovu ta dívka, pořád dokola se ptá, co se mi stalo a jestli mi může pomoc. Chci jí uklidnit, chci klid. Otevřu pusu, ale ze sevřeného hrdla nevyjde ani vzlyk. Jenom hýbu ústy a nevychází nic. Jenom trochu červeného oblaku, který se pomalu vznáší nahoru a rozplyne se ve vzduchu. Zírám na něj a mám pocit, že tohle už nemůže být horší. Znovu otevřu pusu a vyjde další oblak, ale větší a sytější. Hned po tom se celý svět začne točit. Tak rychle a zmateně, že nevím, jestli se pohybuju já nebo jestli se mi jenom točí hlava. Mám chuť zvracet, ale stejně rychle jako to začelo to i skončí.
       Zatroubení auta mě vrátí do reality a já zaječím a uskočím. Moje ruce jsou starší, v odraze skla vidím tvář starší ženy. Stojím v ulici a kolem mě jezdí auta. Prudce se nadechnu a snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. Znovu se celá klepu a mám pocit, že šílím. Když se znovu
zhluboka nadechnu, vznese se do vzduchu ten červený oblak. Vyjde z mých úst a jako by já s ním. Svět se znovu točí a já otevřu oči a strop nade mnou je starý a bílý. Když pozvednu s námahou ruce, jsou staré a vrásčité. Na puse mám napojený dýchací přístroj a všude kolem mě pípají přístroje a mám v ruce pár hadiček. To, co mě přinutí odpoutat se od svého těla je hluk, který mě míjí. Jsou to doktoři a všichni obíhají jedno lehátko, které vezou někam pryč.
      Možná bych se o to dál nezajímala, ale dělají kolem toho strašný povyk. Zaslechnu i pár slov. "Ta dívka umírá, napojte jí, honem" Odvrátila bych pohled, ale vzápětí si uvědomím, o koho se jedná. Některé ruce doktorů jsou od krve a já uvidím ruku té dívky. Je na ní pár kapek krve a na prsteníčku má stříbrný prstýnek s modrým kamenem. Nemusím vidět tvář, kterou teď stejně spatřím, abych věděla, že to jsem já.
      Přístroj, který mě nutí dýchat, se naplní červeným oblakem. Já se zhluboka naposledy nadechnu a nechám se přenést do dalšího těla. Tentokrát do mého. Nemůžu otevřít oči. Snažím se, ale nejde to. Cítím bolest, ale jsem si jistá, že tohle je moje tělo. Cítím i ten slabý vpich jehly a tu únavu, která se rozlévá celým mým tělem. Odnáší mě a já mám pocit, že hluk je stálé dál a dál. Nakonec se ani nebráním a nechám je, ať mi vezmou vědomí.
     Když si znovu uvědomím, že jsem vzhůru, mám pocit, že cítím polámanost všechno kostí v těle. Po chvíli dokážu i otevřít víčka a v tu chvíli se prudce posadím a rozkašlu se. Možná by bylo lepší, kdybych dál ležela a necítila tak tu prudkou závrať co teď. Mám chuť znovu si lehnout a spát dokud se neprobudím do toho, že všechno je v pořádku. Ale to se nestane. Slyším pípat přístroje a kroky na chodbě. Cítím konečně i klid, že jsem zpět ve svém těle. Tedy byla jsem.


Who we are?

28. března 2010 v 20:16 | Lentilka |  Fejetony
Jen když se trochu zamyslím. Kdo jsem? Je tu tolik možností. Jsem někdo, kdo chce něco dokázat. Jako každý ostatní. Ale podle mě je tahle otázka špatná. Neměli bychom se spíš ptát "Kdo chceš být?" Protože tam teprve poznáte, jaký jste. Všichni se chováme a předstíráme. A já už jsem znuděná muset se chovat tak jak bych měla. Říkat to, co bych měla. Vypadat tak, jak bych měla. Všechno to mě svazuje. Přizpůsobovat se společnosti je totiž v tolika ohledech tak vyčerpávající. Kdyby lidé dělali a chovali se tak, jak chtějí, nebyl by svět jednoduší? Krásnější? Plný skutečných emocí?
Předstírání je pouze strach z toho, abychom nemuseli ukázat, kdo ve skutečnosti jsme. A já bych chtěla, aby mě lidé znali. Aby znali mé skutečné já. Ne tu vyumělkovanou holku, kterou bych měla být. Všichni potřebuje lidi, na které se můžeme spolehnout. Se kterými můžeme mluvit o všem. S kterými budeme trávit čas. ALe potom se musíme naučit žít sami. To je to hlavní. Všichni se cítíme samotní. Jako kdybychom na tom světě byli sami. Běháme kolem světa a snažíme se ho pochopit. Proč nenecháme svět, aby se přizpůsobil nám a vyplnil naše přání? Protože ne každé přání se vyplní, ale ta většina se aspoň občas naplní. Stačí si to jen uvědomim.
Kdo bych chtěla být? Chtěla bych být někdo, kdo se nebude muset přizpůsobovat, omezovat, přetvařovat a hlavně budu svobodná. Nebudu na nikom závislá.
Chci mít přátelé, kteří tu pro mě budou. A já tu budu muset být pro ně. Chci všechno. A tím myslím, že chci na konci dne cítit naplnění, radost alespoň z maličkosti, kterou jsem dokázala. Chci vědět, že jsem něco udělala. Že jsem někdo. Nechci být jednou z mnoha. A každý, kdo si to uvědomí, se může změnit. Proč chodit ve vyšlapaných cestách? Jednou tady totiž bude někdo, kdo se nebude bát. A ukáže nám, jak by to ve skutečnosti mělo být. A nezáleží na tom, jak nám to ukáže. Jednou to totiž všichni pochopíme.
Že společnost je teď zkažená? Že si nikdo nepomáhá? Všichni lžou a podvádí? To je řekla bych pravda. Ale jestli to v minulosti bylo jinak? Je pravda, všechno to, co si může přečíst? Žili doopravdy někdy gentlemani? Byli ženy někdo doopravdy dámy? No mohla bych pouze doufat, že je to pravda. Protože i teď můžete někoho z nich potkat. Někoho, kdo neztratil to kouzlo. Někdo, koho dnešní doba ještě nedostala. A možná, když se budeme hodně snažit, tak napravíme aspoň někoho. Stačí, když aspoň vy budete mít radost z jiného úspěchu. Bude vám dělat radost štěstí někoho jiného. Potom by to všechno mohlo vypadat lépe.
Jenom kdyby ten svět nebyl už tak zkažený. A všichni se tomu přizpůsobují. A horší se to a horší. A všichni máme pocit, že už tu není nic dobrého. Nic, co by nás naplnilo. Nikdo, kdo by nás mohl milovat. Ale ono to tam vždycky je. Stačí jenom hledat nebo čekat. Protože já věřím na osud. Věřím, že v životě se nám každému stane něco velkého, neočekávaného. A také věřím, že každý v životě poznáme osobu, která nám pomůže se přes to všechno dostat. Bude to jako tobogán. Ale život by se měl prožít tak, abychom toho nelitovali. A příště, až budeme žít nový život, abych měli jiné problémy.
Všichni totiž někam směřujeme. A někde se potkáme.


Editor

28. března 2010 v 12:21 | Lentilka |  Editor
writer





Louisa May Alcott - Litthle Women

27. března 2010 v 18:34 | Lentilka |  Classic
Louisa May Alcott - Litthle Women (Malé ženy)



Anotace
Romantická Meg, nezkrotná Jo, nenápadná Beth a rozmazlená Amy. Čtyři sestry, které musejí čelit stesku po tatínkovi, který bojuje v občanské válce, chudobě či vážné nemoci, ale hlavně svým vlastním ambicím, tužbám a malým nectnostem. Čtyři dívčí hrdinky, jež postupně dospívají, zakládají vlastní rodiny a poznávají velké lásky, velké smutky, všední strasti i nevšední krásy života. To jsou proslulé Malé ženy, které se již po generace zapisují do srdcí stále nových čtenářů nejen v Americe, kde si získaly status rodinné klasiky a věčného bestselleru. Tento nový překlad poprvé po více než sto letech představuje českým čtenářům Malé ženy v kompletní nezkrácené podobě včetně druhého dílu, jenž sleduje další osudy sester Marchových.

Je to historický roman, který popisuje životy těchto dívek od jejich dětsví až po dospělost, první lásky a manželství. Nebyla jsem si jistá, jak se mi to bude líbit, ale už po pár stranách mě jejich osud zaujal a dokonce jsem se strachovala spolu se sestrami a hltala stranu po straně. Kniha vás dostane a bude to jako kdybyste byla kousek od místa, kde vyrůstali a cestují. Jedině moje romantická duše by trochu pozměnila konec. Ale jinak užasná knížka. Kdo si jí nepřečte, přijde o poznání dobré a poutavé četby.




Jsme jako ti psi?

27. března 2010 v 18:30 | Lentilka |  Article
Dnes jsem byla na procházce v lese. A řešila jsem se svojí kamarádkou hromadu problému. Ten hlavní mě, ale uhodil do nosu až na konci procházky. Její pes se dostal pod plotem na jinou zahradu a potom už se nedokázal dostat zpět. Musela přijít ona a otevřít mu vrátka. A nejsme mi vlastně úplně stejní? Svobodní se potýkáme se spoustou mužů, kdy jednoho chceme a ten zbytek si prostě udržujeme jako zálohu. A ten jeden jediný má na háku nás. Protože my jsme vlezly na jeho zahradu, prolezli jsme pod plotem a mysleli jsme, že to bude zábava. Teď jsme tam uvěznení a ať chceme nebo ne, musíme tam zůstat. A záleží pouze na majiteli jestli nás vysvobodí nebo přijde někdo jiný, kdo uvidí toho vyděšeného pejska, který neví, co by. Možná nás vysvobodí a pustí nás dovnitř, nebo přijde někdo jiný, kdo nás pustí a potom zažene na svojí zahradu. Takhle budeme neustále uvěznení a zmatení. A nejhroší je na tom, že bez toho jsme úplně ztracení. Kdykoliv jsme svobodní a můžeme se rozhodovat a dělat si, co chceme, tak nejraději hledáme další a další místa, která nás pouze uvězní. A když už jste našli místo, kde je vše v pořádku? No potom nejspíš vás brzy omrzí a budete chtít jinam. Z jedné zahrádky přeběhneme na druhou a další a další. A Když konečně budeme volní a budeme moc běhat lesem, budeme se cítit smutně a osamelě. A proč? Protože to zajetí nás v podstatě vyhovuje. Kdybych byla ten pes, nejspíš bych na tu zahradu také vběhla. Stejně jako to dělá každá žena, která jde do dalšího vztahu. Protože to neznáme je přeci jenom tak přitažlivé. A nikdy nevíme, jestli nakonec budeme chtít zůstat nebo se budeme chtít mermomocí dostat ven. Jako ten pes, co tam vběhl a teď nemůže zpátky. Příště to totiž zkusí znovu. Ale někde jinde.