1.) Mezi životem a smrtí
Nemůžu mu to vyčítat. Mohla bych, ale už ani na to nemám sílu. Zatmí se mi před očima. Cítím bolest, ale neproniká ke mně celá, protože jí tlumí šok. Výstřel. Šok. Vešla jsem do toho obchodu a očima připoutanýma k zemi jsem vzhlédla, až po té ohlušující ráně. Teď jsem si nadávala spíš za to, že jsem tam šla. Kdybych přišla o chvíli později nebo dřív nestalo by se to. Nestřelil by a já bych tady teď neumírala.
Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Rozhlédla jsem se po učebně plné lidí. Něco mě vzbudilo a ostatní vzrušeně koukali z okna. Postavila jsem se a nemohla jsem být už více zmatená. Nevěděla jsem, kde to jsem. Nevěděla jsem, co tam dělám. Před chvíli jsem ležela na podlaze toho malého obchůdku.
"Někdo tam venku v tom obchodě střílel,"znělo vyděšeně od těch lidí.
"Rachel, pojď taky k oknu,"řekl někdo a strhl mě k oknu. Byla to malá dívka s hnědýma obrovskýma očima a krátkými vlasy. Neznala jsem jí, ale hlavní co mě zajímalo bylo, kdo je Rachel?
Pomalu jako bych to ani nebyla já, což nejsem, se posadím na židli. Hrdlo mi stáhne prudká úzkost a panika. Sevřu ruce do pěstí a zhluboka dýchat. Po chvíli si uvědomím, že na mě ta dívka mluví. Její oči jsou vystrašené a mě dojde, že musím být bílá jako stěna. Kolem mě je vlastně celkově veliký hlouček a všichni čekají, co se budu dít dál. Někteří vypadají vážně starostlivě a někteří vážně jenom čekají, jestli bude nějaká show. S námahou zvednu ruku a naznačím, že jsem v pořádku. Hlouček ale stejně pořád čeká, co bude dál.
Vrávoravě se postavím a snažím se nemyslet, že tohle není moje tělo. Snažím se vypudit ten šok, který přetrvává, ten šok z toho že mě postřelili. Dojdu až ke dveřím a na chodbě znovu vlezu do prvních dveří naproti. Jsou to dívčí záchody. Teď kupodivu skoro prázdné. Zavřu se na jednom záchodě a zprudka se nadechnu. Prohlédnu si svoje ruce a nevšimnu si, že mi z tváří znovu vyprchala krev. Začnu se třást a po tváři se mi spustí slzy. Možná trochu moc na jednu středoškolačku, která chtěla jít jenom nakoupit. Kdybych tam teď ležela a umírala nepřišlo by mi to tak děsivé, jako když tady teď stojím a vím, že tam někde moje tělo umírá.
Někdo prudce zabuší na dveře a já sebou trhnu. Znovu ta dívka, pořád dokola se ptá, co se mi stalo a jestli mi může pomoc. Chci jí uklidnit, chci klid. Otevřu pusu, ale ze sevřeného hrdla nevyjde ani vzlyk. Jenom hýbu ústy a nevychází nic. Jenom trochu červeného oblaku, který se pomalu vznáší nahoru a rozplyne se ve vzduchu. Zírám na něj a mám pocit, že tohle už nemůže být horší. Znovu otevřu pusu a vyjde další oblak, ale větší a sytější. Hned po tom se celý svět začne točit. Tak rychle a zmateně, že nevím, jestli se pohybuju já nebo jestli se mi jenom točí hlava. Mám chuť zvracet, ale stejně rychle jako to začelo to i skončí.
Zatroubení auta mě vrátí do reality a já zaječím a uskočím. Moje ruce jsou starší, v odraze skla vidím tvář starší ženy. Stojím v ulici a kolem mě jezdí auta. Prudce se nadechnu a snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. Znovu se celá klepu a mám pocit, že šílím. Když se znovu
zhluboka nadechnu, vznese se do vzduchu ten červený oblak. Vyjde z mých úst a jako by já s ním. Svět se znovu točí a já otevřu oči a strop nade mnou je starý a bílý. Když pozvednu s námahou ruce, jsou staré a vrásčité. Na puse mám napojený dýchací přístroj a všude kolem mě pípají přístroje a mám v ruce pár hadiček. To, co mě přinutí odpoutat se od svého těla je hluk, který mě míjí. Jsou to doktoři a všichni obíhají jedno lehátko, které vezou někam pryč.
Možná bych se o to dál nezajímala, ale dělají kolem toho strašný povyk. Zaslechnu i pár slov. "Ta dívka umírá, napojte jí, honem" Odvrátila bych pohled, ale vzápětí si uvědomím, o koho se jedná. Některé ruce doktorů jsou od krve a já uvidím ruku té dívky. Je na ní pár kapek krve a na prsteníčku má stříbrný prstýnek s modrým kamenem. Nemusím vidět tvář, kterou teď stejně spatřím, abych věděla, že to jsem já.
Přístroj, který mě nutí dýchat, se naplní červeným oblakem. Já se zhluboka naposledy nadechnu a nechám se přenést do dalšího těla. Tentokrát do mého. Nemůžu otevřít oči. Snažím se, ale nejde to. Cítím bolest, ale jsem si jistá, že tohle je moje tělo. Cítím i ten slabý vpich jehly a tu únavu, která se rozlévá celým mým tělem. Odnáší mě a já mám pocit, že hluk je stálé dál a dál. Nakonec se ani nebráním a nechám je, ať mi vezmou vědomí.
Když si znovu uvědomím, že jsem vzhůru, mám pocit, že cítím polámanost všechno kostí v těle. Po chvíli dokážu i otevřít víčka a v tu chvíli se prudce posadím a rozkašlu se. Možná by bylo lepší, kdybych dál ležela a necítila tak tu prudkou závrať co teď. Mám chuť znovu si lehnout a spát dokud se neprobudím do toho, že všechno je v pořádku. Ale to se nestane. Slyším pípat přístroje a kroky na chodbě. Cítím konečně i klid, že jsem zpět ve svém těle. Tedy byla jsem.