1.) Mezi životem a smrtí
Nemůžu mu to vyčítat. Mohla bych, ale už ani na to nemám sílu. Zatmí se mi před očima. Cítím bolest, ale neproniká ke mně celá, protože jí tlumí šok. Výstřel. Šok. Vešla jsem do toho obchodu a očima připoutanýma k zemi jsem vzhlédla, až po té ohlušující ráně. Teď jsem si nadávala spíš za to, že jsem tam šla. Kdybych přišla o chvíli později nebo dřív nestalo by se to. Nestřelil by a já bych tady teď neumírala.
Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Rozhlédla jsem se po učebně plné lidí. Něco mě vzbudilo a ostatní vzrušeně koukali z okna. Postavila jsem se a nemohla jsem být už více zmatená. Nevěděla jsem, kde to jsem. Nevěděla jsem, co tam dělám. Před chvíli jsem ležela na podlaze toho malého obchůdku.
"Někdo tam venku v tom obchodě střílel,"znělo vyděšeně od těch lidí.
"Rachel, pojď taky k oknu,"řekl někdo a strhl mě k oknu. Byla to malá dívka s hnědýma obrovskýma očima a krátkými vlasy. Neznala jsem jí, ale hlavní co mě zajímalo bylo, kdo je Rachel?
Pomalu jako bych to ani nebyla já, což nejsem, se posadím na židli. Hrdlo mi stáhne prudká úzkost a panika. Sevřu ruce do pěstí a zhluboka dýchat. Po chvíli si uvědomím, že na mě ta dívka mluví. Její oči jsou vystrašené a mě dojde, že musím být bílá jako stěna. Kolem mě je vlastně celkově veliký hlouček a všichni čekají, co se budu dít dál. Někteří vypadají vážně starostlivě a někteří vážně jenom čekají, jestli bude nějaká show. S námahou zvednu ruku a naznačím, že jsem v pořádku. Hlouček ale stejně pořád čeká, co bude dál.
Vrávoravě se postavím a snažím se nemyslet, že tohle není moje tělo. Snažím se vypudit ten šok, který přetrvává, ten šok z toho že mě postřelili. Dojdu až ke dveřím a na chodbě znovu vlezu do prvních dveří naproti. Jsou to dívčí záchody. Teď kupodivu skoro prázdné. Zavřu se na jednom záchodě a zprudka se nadechnu. Prohlédnu si svoje ruce a nevšimnu si, že mi z tváří znovu vyprchala krev. Začnu se třást a po tváři se mi spustí slzy. Možná trochu moc na jednu středoškolačku, která chtěla jít jenom nakoupit. Kdybych tam teď ležela a umírala nepřišlo by mi to tak děsivé, jako když tady teď stojím a vím, že tam někde moje tělo umírá.
Někdo prudce zabuší na dveře a já sebou trhnu. Znovu ta dívka, pořád dokola se ptá, co se mi stalo a jestli mi může pomoc. Chci jí uklidnit, chci klid. Otevřu pusu, ale ze sevřeného hrdla nevyjde ani vzlyk. Jenom hýbu ústy a nevychází nic. Jenom trochu červeného oblaku, který se pomalu vznáší nahoru a rozplyne se ve vzduchu. Zírám na něj a mám pocit, že tohle už nemůže být horší. Znovu otevřu pusu a vyjde další oblak, ale větší a sytější. Hned po tom se celý svět začne točit. Tak rychle a zmateně, že nevím, jestli se pohybuju já nebo jestli se mi jenom točí hlava. Mám chuť zvracet, ale stejně rychle jako to začelo to i skončí.
Zatroubení auta mě vrátí do reality a já zaječím a uskočím. Moje ruce jsou starší, v odraze skla vidím tvář starší ženy. Stojím v ulici a kolem mě jezdí auta. Prudce se nadechnu a snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. Znovu se celá klepu a mám pocit, že šílím. Když se znovu
zhluboka nadechnu, vznese se do vzduchu ten červený oblak. Vyjde z mých úst a jako by já s ním. Svět se znovu točí a já otevřu oči a strop nade mnou je starý a bílý. Když pozvednu s námahou ruce, jsou staré a vrásčité. Na puse mám napojený dýchací přístroj a všude kolem mě pípají přístroje a mám v ruce pár hadiček. To, co mě přinutí odpoutat se od svého těla je hluk, který mě míjí. Jsou to doktoři a všichni obíhají jedno lehátko, které vezou někam pryč.
zhluboka nadechnu, vznese se do vzduchu ten červený oblak. Vyjde z mých úst a jako by já s ním. Svět se znovu točí a já otevřu oči a strop nade mnou je starý a bílý. Když pozvednu s námahou ruce, jsou staré a vrásčité. Na puse mám napojený dýchací přístroj a všude kolem mě pípají přístroje a mám v ruce pár hadiček. To, co mě přinutí odpoutat se od svého těla je hluk, který mě míjí. Jsou to doktoři a všichni obíhají jedno lehátko, které vezou někam pryč.
Možná bych se o to dál nezajímala, ale dělají kolem toho strašný povyk. Zaslechnu i pár slov. "Ta dívka umírá, napojte jí, honem" Odvrátila bych pohled, ale vzápětí si uvědomím, o koho se jedná. Některé ruce doktorů jsou od krve a já uvidím ruku té dívky. Je na ní pár kapek krve a na prsteníčku má stříbrný prstýnek s modrým kamenem. Nemusím vidět tvář, kterou teď stejně spatřím, abych věděla, že to jsem já.
Přístroj, který mě nutí dýchat, se naplní červeným oblakem. Já se zhluboka naposledy nadechnu a nechám se přenést do dalšího těla. Tentokrát do mého. Nemůžu otevřít oči. Snažím se, ale nejde to. Cítím bolest, ale jsem si jistá, že tohle je moje tělo. Cítím i ten slabý vpich jehly a tu únavu, která se rozlévá celým mým tělem. Odnáší mě a já mám pocit, že hluk je stálé dál a dál. Nakonec se ani nebráním a nechám je, ať mi vezmou vědomí.
Když si znovu uvědomím, že jsem vzhůru, mám pocit, že cítím polámanost všechno kostí v těle. Po chvíli dokážu i otevřít víčka a v tu chvíli se prudce posadím a rozkašlu se. Možná by bylo lepší, kdybych dál ležela a necítila tak tu prudkou závrať co teď. Mám chuť znovu si lehnout a spát dokud se neprobudím do toho, že všechno je v pořádku. Ale to se nestane. Slyším pípat přístroje a kroky na chodbě. Cítím konečně i klid, že jsem zpět ve svém těle. Tedy byla jsem.
Toužila bych znovu si lehnout a spát společně se svým tělem. Ale to teď, to je mnohem horší než kdybych tam jen v bezvědomí ležela. Já tady teď sedím a moje tělo leží v bezvědomí pode mnou. Dívám se na svojí spící tvář a potom se podívám na svojí ruku. Mám pocit, že je trochu pobledlejší než normálně, ale jinak nevidím rozdíl. Ale ten rozdíl je, že to není moje fyzická ruka. Jsem něco jako duch a nejsem ve svém těle. To je ta hrůza, kterou bych radši prospala. Ale moje tělo tady spí a nepřijímá mě zpět.
Trochu roztřeseně se postavím a zjistím, že nepropadnu zemí tak, jak jsem si dřív myslela, že se to musí stát, když jste duch. Cítila jsem pod nohama pevnou zemi, ale moje tělo bylo jako roztřesené. Kdybych jezdila hodinu na kole po kamínkách, cítila bych se stejně. Nebo jezdit po neupraveném povrchu na skateboardu. Tahle přesně se třásly moje nohy.
Pokusila jsem se dotknout svého těla, ale projela mi ruka, jako kdyby tam žádné tělo nebylo. Jediné, co jsem cítila, byl větší příval tepla. Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Takhle to nemůže skončit. Když se otevřeli dveře a dovnitř vešla máma jenom jsem k ní pomalu šla. Prošla jsem postelí a natáhla k ní ruku. Vůbec si mě nevšimla a šla dál k mojí posteli. Jenom v okamžiku, kdy prošla skrz mě, jsem si uvědomila, že se znovu začela třást a tiše vzlykat. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Došla jsem znovu k posteli a pozorovala svoje tělo. Moje víčka se pohybovala jako kdyby se mi zdál nějaký sen, ale jinak jsem vypadala klidně. Byla jsem napojená na hromadu přístrojů a byla jsem nezdravě bledá. Cítila jsem uvnitř sebe život, ale byl to takový slabý odvar toho, jak jsem se cítila předtím. Studené ruce, žádný tlukot srdce, možná jenom ze zvyku jsem pravidelně otevírala pusu. Svého duchařského těla jsem se mohla dotknout a na sobě jsem stále měla to, co v tom obchodě. Seprané džíny a tričko s nápisem "Free life, I am pretty girl" a pod tim rozesmátého smajlíka. Přišla jsem si v něm teď tak trochu divně. Jako bych neměla právo nosit něco takového, když už nejsem člověk.
Prošla jsem dveřmi ve stejnou chvíli, kdy se otevřeli a dovnitř vešel doktor. Nebyla jsem si jistá, jestli chci slyšet to, co bude chtít říct. Nejistě jsem se zastavila u dveří, ale ty se vzápětí zabouchly a já zjistila, že stojím půlkou těla v chodbě a další stále vevnitř. Naštvaně jsem dotáhla zbytek těla do chodby, protože mě přímo mučili táhle vzlyky zevnitř. Nevím jak dlouhá doba uplynula od té doby, kdy se to stalo, ale bylo mi to jedno. Dokud nebudu zpátky ve svém těle je mi to jedno. Teď jsem jenom potřebovala něco, co bych mohla dělat, co by mě zabavilo než se nade mnou objeví veliký vysavač a sfoukne mě dovnitř a já budu nucená jít za světlem. Tohle byla moje představa toho, jak to přijde. Čekala jsem to každou chvíli. Ale nic nepřicházelo a já jsem se cítila na pár drobností stejně jako za života. Až na tu věc s procházením věcí.
Četla jsem pár knížek v kterých byli příběhy o lidech, kteří se staly duchem, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že je to možné. Měla jsme pocit, že naše duše, když odejde z našeho těla, bude pro naší mysl nevnímatelné. Převtělíme se do dalšího života a konec. Tahle představa mého těla nebyla skutečná, ale pořád to byla moje mysl i duše. Nechtěli se rozdělit a já nemohla cestovat dál. To bylo moje vysvětlení. Taky jsem v trochu paralelním světě, takže tady není vzduch a to by mohlo způsob otupění smyslů. Proto dokážu tak klidně uvažovat a neběhat tady po chodbách s křikem. I když by mě nikdo stejně neslyšel.
Po chodbě chodí pár sestřiček a sem tam i někdo cizí, ale jinak je tu klid. Až děsivé ticho. Jsem duch, ale pořád mě děsí ticho a to šero, co tady je. Některé věci se nemění. Po chvíli se zastavím a odvážím se dojít k nějakým dveřím. Strčím skrz dveře hlavu a tělo pořád kouká venku na chodbě. Spatřím mladou ženu, která sedí u postele, ale nevidím, kdo leží v posteli. Zvědavě vejdu dovnitř a zamrazí mě, když si všimnu, že jsem nikoho neviděla, protože na posteli se skoro ztrácí malá blonďatá holčička. Je napojená na přístroj s kyslíkem a její tváře jsem skoro stejně bledé jako její vlasy. Je slyšet pravidelné nadechování a pípání strojů. Chvíli si jí zaraženě prohlížím a potom se znovu nerušeně vytratím. I přes to, že jsem duch chvíli, jsem z jejího těla cítila teplo, které sálalo celou místností. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak silně lidé působí. Jako by ta duše a život zářili kolem toho těla. Tohle u mého těla nebylo. Možná protože bylo víc mrtvé a bez duše. Ona se mohla každou chvilku uzdravit. Cítila jsem to.
Nedokázala jsem tam jenom tak stát s živými. Až teď jsem si uvědomila, že je to vážně divný pocit. Vědět, že oni o mě nemají ani ponětí. Vědět, že oni jsou tady ti živí. Vyšla jsem za dveří tak rychle, že mi ani nedošel ten instinkt, který člověka nutí zastavit před věcí. Skoro jsem odbourala ten smysl, ale pořád tu bylo něco, co se ve mě vzpříčilo, když jsem udělala krok do dveří. Ignorovala jsem to. Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že chci křičet a řvát. Ale nic by se nezměnilo. To jediné mě drželo v klidu. Brouzdala jsem tichou nemocnicí a silou vůle se snažila něčeho dotknout. Vždycky se jim to povede, když chtějí. Stačí se snažit, ale jediné čeho jsem dosáhla bylo, že moje ruka se na chvíli rozvlnila jako pára nad hrncem a to mě vyděsilo natolik, že jsem to znovu nechtěla jen tak zkusit.
Vcházela jsem do všech možných pokojů a šmejdila nemocnicí. Byla tichá, ale jako všude tady panovalo napětí, ale někde i smích a uvolněná nálada. Měla jsem pocit, že mě musí bolet nohy, protože já nikdy nebyla na dlouhé procházky a až když venku byla tma mi došlo, jak dlouho tu musím brouzdat. Jenomže já byla duch. A ti necítí bolest. Mám pocit, že všechny moje pocity a myšlenky jsou nějak otupělé. Možná abych se nezbláznila. A moje tělo jsem cítila ještě méně než pocity. Všechno to mě děsilo, ale ten strach nebyl velký. Byl otupělý a zmatený takže jsem si ho neuvědomovala pořád, jenom převážnou dobu.
To co jsem si po chvíli uvědomila, bylo slabé táhnutí. Když jsem šla za tím, zjistila jsem, že mě to táhne k mému tělu. Ale ať jsem se k němu přiblížila a zkoušela si znovu lehnout do něj, nic se nepovedlo. Bylo bez života a kdybych neslyšela přístroj, který zaznamenával činnost srdce, ani bych nevěřila, že pořád naživu. Necítila jsem z něj nic, co z těch lidí, co kolem mě pořád chodí. Bylo bez života, prázdné.
Nějaká magická nesmiřitelná síla mě držela. A já jsem si až teď uvědomila tu palčivou jistotu, že nejsem naživu. Bylo to v tu chvíli, kdy mnou prošel muž a ani se neotočil. Celou tu dobu, co jsem se tady toulala jsem se lidem vyhýbala jako by do mě mohli narazit. Ale teď mnou zezadu prošel muž a nevšiml si ani náznaku ničeho divného. A to bylo to, co mě dostalo. Nesnesla jsem to, že mám být neviditelná. Že nemůžu nikoho obejmout, že mě nikdo nemůže právě teď chytit za ruku a podržet. Nikdo neřekne "Je to dobrý, vzpamatuj se, byl to jen sen," nikdo to neřekne.
Celá ta věc mi přišla tragická a místo, kam jsem se nakonec dostala byla malá ordinace se světle fialovýma stěnami. To samo už bylo dost netypické, ale to co mě dostalo bylo to okno s výhledem. Viděla jsem hory a za nimi právě vycházelo slunce. Nebe bylo nafialovělé a narůžovělé jako ty stěny. Pokusila jsem se chytit a vyšplhat nahoru, ale podařilo se mi to až po chvíli, co jsem tam doskočila. Nechápala jsem, že můžu chodit po povrchu, ale nedokážu se chytit ani uchopit žádnou věc. Tohle bylo taky depresivní.
Stála jsem na okapu a říkala si, že neslyším nic, při dopadu mé nohy. Jistě, jsem duch. Nemám žádnou hmotnost, gravitace se o mě nezajímá. Mohla bych se projít po čemkoliv tenkém, slabém a nejspíš by se nic nezměnilo. Nejspíš. Stála jsem tam opřená o stěnu na parapetu. Za živa jsem to nikdy nezkusila, možná tam byl ten pud sebezáchovy, který jsem teď strčila do kapsy,protože stejně na mě nebylo, co zabít.
Vyrušilo mě otevření dveří a hlas nějaké ženy. Podívala jsem se dovnitř a zjistila, že přišel první pacient i první lékař. Bylo brzo ráno, ale já se nikdy nezajímala v kolik ožívá nemocnice. Brzy. Jak jsem se tak dívala na to slunce, které stoupalo, všechno to na mě dopadlo. Celý tenhle můj neživot. Ani jsem si nevšimla, že mi po tváři padá slza. Bylo jich víc. Měla jsem zamlžené oči a ta hloupá voda mi tekla už i nosem. Utřela jsem si nos do trička a pokusila se přestat brečet. Byly to ty tiché zoufalé slzy. Tiché slzy, tichý pláč.
"Prší?" Ozval se nedaleko ode mě hlas a já sebou trhla tak silně, že jsem málem spadla a sletěla dolů. Zajímavá otázka, co by se mi stalo. Teď jsem se jenom podívala na ten obličej za oknem. Byl to nějaký kluk. Měl nazelenalé oči podbarvené šedě. Hnědé tmavé vlasy mu padaly do očí a on zkoumavě hleděl na mokré cákance na parapetu. Samozřejmě že nepršelo, obloha byla modrá. Potom zvedl pohled ke mně a můj dech, který tu mimochodem nejspíš nebyl, se zastavil. Měla jsem pocit, jako by se podíval přímo do mých očí a potom rychle pryč. Vyděšeně jsem na něj zírala. Moje psycho, že mě nikdo nevidí mě dokonale pohltilo a teď jsem měla pocit, že mě někdo zahlédl. Paranoia.
Otevřel okno a nechal dovnitř proudit chladný ranní vzduch. To jsem slabě cítila. I ten vítr v obličeje. To na parapetu, to byly moje slzy. Nechápala jsem, jak je může vidět. Dokázala jsem je zhmotnit nebo co? Vlastně jsem vůbec nechápala, jak to že jsou teď pode mnou.
Měla jsem pocit, že musím být šílená a že je tohle pořád zlý sen. Jenom nekončil a já se nemohla probudit. Odvrátila jsem pohled od té tváře od okna a snažila se přesvědčit samu sebe, že mě nemohl vidět. Nikdo nevidí. Nespočet lidí prošlo skrz mě, nikdo neslyší, nevidí. Ztratila jsem naději přes všechno to beznadějné bloumaní. Po chvíli jsem zaslechla klapnout dveře a ordinace byla prázdná. Místo toho abych bloumala nemocnicí nebo někde dál, kam jsem se ani neodvažovala jsem seděla na tom parapetu. Dem se mi míhal před očima a přede mnou byl západ slunce. Nikdy jsem nedokázala sedět v klidu a nic nedělat. Ale ted byla všechno jiné. Nebyla jsem naživu. Když obloha dostala tmavě modrou barvu a slunce zmizelo úplně zvedla jsem se a prošla do chodby.
Překvapilo mě, že chodby teď dostali od oblohy a světla tmavě modrou barvu. Přišlo mi to skoro až magické. Neskutečné. Přesně jako já. Neskutečná a magická. Co mě tady může držet? Proč se prostě nemůžu sbalit a zmizet z toho světa? Tohle je trest za něco? Mrtvá mezi živými. To musí být trest.
"Slečno, můžu nabídnout květinu?" Ozve se za mnou a já sebou prudce trhnu. Otočím se na mladého muže, který stojí přede mnou a natahuje ke mně ruku s tulipánem. Trochu zmateně se rozhlédnu kolem sebe na koho mluví. Nemocnice je prázdná a potemnělá. Trochu zmateně se rozejdu dál a nechám ho za sebou.
"Vážně nechcete?"Ozve se znovu, tentokrát ale vedle mě. Trhnu sebou leknutím a na jeho rtech se objeví úšklebek.
"Ty mě vidíš?"Dostanu za sebe překvapeně a vydechnu to tak rychle, že není slyšet ani mezera mezi slovy.
"Ty mě vidíš?" Odpoví mi stejně a jeho šok je jenom o trochu menší než já. Kytku kterou mi mával před nosem upustí na zem.
"Mě nikdo nevidí" Řekneme oba sehraně.
"Počkej, počkej, ty jsi mrtvá?" Zeptá se mě a pořád si mě prohlíží jako by tomu nemohl uvěřit.
"Jsem trochu mimo svoje tělo,"zabručím to trochu s jemnocitem.
"Tohle není trochu, ale sakra hodně,"zařve smíchy a já se na něj jenom zamračím. Rozejdu se chodbou dál. Tohle je ten stav, kdy jsem se zbláznila. Potkávám jiný duchy, který se mi smějou na chodbě, že já jsem duch.
"Nech mě napokoji,"zavrčím za sebe, protože neslyším jeho kroky, ale cítím ho za sebou.
"Prosím tě, na tom nic není, prostě si řekni Jsem mrtvá, zopakuj to, ale no tak, do toho. Jsem mrtvá,"opakuje pořád dokola a jde za mnou. Jeho posměšný tón v tom slyším pořád.
"Nebudu tady za tebou pořád lítat, jdu za ostatníma, měj se mrtvolko,"zabručí už trochu naštvaně. Úlevně si oddechnu a trochu zpomalým krok. Musela jsem proběhnout celou nemocnici. Když jsme narazili na nějakou sestřičku ani si nás nevšimla a takhle to bylo s každým. Až teď mi došlo, co řekl. I přes veškerý odpor k němu jsem se rychle otočila a otevřela pusu. Zarazil se a ten mizející obláček se znovu zhmotnil jako by byl živý.
"Co?"Zeptá se a čeká, že znovu spustím snůšku nadávek jako předtím, když mě pořád pronásledoval.
"Kam za ostatníma?" Položím tu otázku, která mě přiměla na něj promluvit.
"Jak dlouho jsi mrtvá? Pět minut, že nevíš nic o tomhle světě?" Odpoví mi posměšně. "Copak si vážně myslíš, že jsme tady jenom my dva? To by možná byla větší sranda, ale ne. Je nás víc,"vysvětlí mi to trochu líp, když se na něj pořád mračím a čekám na odpověď. Teď už se z něj pomalu znovu stává obláček zeleného prachu.
"Počkej!"Zavrčím znovu a máchnu tím oblakem rukou, aby mě pořádně vnímal. Vrátí se mu podoba a jeho tvář vypadá nabručeně. Tře si ruku a trochu uraženě na mě vyjede "Když něco chceš, nemusíš člověka hned mlátit."
"Nemůžeš mě tady nechat, bloumám tady už celý den!" Zavrčím na něj, ale v mém hlase už je znát prohra. Možná radši s ním a někam, kde bude i někdo jiný než tady a sama. Teď se zatváří provinile on. "Promiň, netušil jsem, že je to teprve den. Myslel jsem, že jsi tady schválně sama, protože pořád hledáš šance, jak se vrátit nebo tady jenom ze zábavy strašíš lidi."
"Zavři oči a zkus si představit, že se tvoje tělo rozpadá,"nakáže mi a zopakuje to, když se na něj chvíli jenom nechápavě dívám. Po chvíli oči znovu otevřu, ale nic se nezmění. A on si při pohledu na mě jenom otráveně povzdechne. Znovu zavřu oči a když už mám pocit, že se něco děje ucítím dotyk na svém rameni. Otevřu oči a jeho ruka, která se pomalu i s ním začíná měnit v ten prach mě pustí tak rychle jako by se spálil.
"Budu to brát tak, že jsi to neudělala schválně, protože to vůbec neovládáš, správně?" Zeptá se a mne si dlaň. Trochu nechápavě zavrtím hlavou a znovu zavřu oči. Neleknu se, když ucítím znovu dotyk na rameni i když tentokrát váhavější. Potom jako by moje tělo přestalo existovat. Teda jenom jeho neviditelná stránka. Ted se objeví pocit, že jedu výtahem a zvedá se mi žaludek. Otevřu oči a ocitnu se na jiném místě než předtím. Stojím ve vysoké trávě a zírám na město přede mnou. Jsou tam ohromné budovy a pomalu ho obepíná úplná tma. Není to taková úplná tma, ale přímo můžu vidět, jak ta tma pluje k městu a pomalu ho pohlcuje. Je to jako prach, který můžeme vidět. A potom když tma zmizí a zanechá za sebou noc, se na nebi začnou objevovat hvězdy.
"Pojď, ukážu ti to tady,"řekne a natáhne ke mně ruku.
"Kdo tady žije?" Zeptám se zmateně a chytím se ho.
"Lidé jako my, duchové,"řekne trochu pobaveně a po prašné cestě mě vede pomalu dolů do města. Přibližujeme se velkým světlům. Když odtrhnu oči od města a rozhlédnu se kolem sebe, spatřím hromady světlušek, které tančí ve veselých obrazcích nad polem. Potom hvězdy. Jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout ruku.
Tady je to velmi zajímavé