2.) Nový svět
Pořád jsem si nebyla jistá, jestli nesním. Mrkala jsem očima, abych zjistila, jestli to zvládnu. Pořád jsem měla před očima ten obraz. Ležela jsem doma poklidně v posteli a zničeho nic se kolem mě objevila spousta doktorů a snažili se mě přivést k životu. Protože to jediné, co mi v tu chvíli znělo v hlavě bylo jenom "Já umírám,umírám..." Potom jsem se s trhnutím probudila ve své posteli a cítila se klidně, jako by všechno bylo tak jak má být. A nakonec jsem otevřela oči a nade mnou se skláněl ten zrzek. Tohle mi doopravdy připadalo jako ten pravý sen, ale něco ve mě mi napovídalo, že není. Znovu jsem se zadívala na ty kluky přede mnou a obočí se mi muselo zkrabatit, jak usilovně jsem přemýšlela.
Znovu jsem tady? Znovu sama jako nějaký vyhnanec s bandou pitomců. Co mám sakra dělat?
"Tak jo, dobře. Stačí. Mohli byste na chvilku prostě zmizet?" Zasyčím na ně a jsem ráda, když si toho všimnou, protože spolu vesele klábosí, jako by se dlouho neviděli a místo setkání byl pokoj ve kterém spím. Dost.
Znovu mám na sobě svoje staré oblečení, kde vezmu nový? Musím se jako duch převlékat, abych nebyla cítit jako tchoř? Nechtěla jsem umřít v tomhle, člověk aby pořád nosil něco slavnostnějšího, kdyby se náhodnou měl potloukat v duchařským světě, tak aby nevypadal jako vagus. Neuvědomovala jsem si kolik může být hodin, zjistila jsem už, že duch může spát, nejspíš. A může mít sny, pravděpodobně. Takže bych mohla taky jíst, pít a taky bych se teda měla převlékat, jestli nechci smrdět. Ale můj žaludek si o nic nijak evidentně neříkal. Měla jsem pocit, že bych měla mít žízeň a hlad, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebylo jenom ze zvyku. Třeba jsem to teď prostě ani nepotřebovala.
Když jsem pomalu šla po všech těch schodech dolů, skoro mě až děsilo, jak rušno tady bylo. Slyšela jsem za různými dveřmi hovor, někde i smích nebo jenom tichý zpěv. Nebyla jsem si jistá, kam přesně jít, takže jsem prostě jenom šla dolů a doufala, že narazím na Alexe. Měla jsem v břiše ten podivný uzel, který jako by mě trhal zevnitř, pokaždé když jsem byla jenom trochu nervozní. Byla jsem nejspíš mrtvá, mám právo být nervozní.
"Alexi?" Zašeptala jsem tiše dole v chodbě, protože už jsem neměla ani ponětí, které dveře by mohli vést aspoň ven. Pocítila jsem lehké šimrání po celém těle a trochu překvapeně se podívala jak se moje oblečení mění. Moje džíny byly pryč. Doslova. Otočila jsem se za zlomyslným uchichtnutím a moje ruka vyrazila dřív než jsem si uvědomila, co dělám. Narazila Alexovi do tváře a k mému potěšení se ozvalo mlasknutí. Duch může dostat facku, krása. Teď se na mě zašklebil ještě víc a místo mého oblečení jako bych na sobě měla velkou bílou košili. Tváře mi jenom hořely a já se zděšeně rozhlédla kolem.




