"Kdo tady žije?" Zeptám se zmateně a chytím se ho.
"Lidé jako my, duchové,"řekne trochu pobaveně a po prašné cestě mě vede pomalu dolů do města. Přibližujeme se velkým světlům. Když odtrhnu oči od města a rozhlédnu se kolem sebe, spatřím hromady světlušek, které tančí ve veselých obrazcích nad polem. Potom hvězdy. Jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout ruku.
Obrovskou branou vejdeme do města, cítím pod nohama kamennou zem a obrovské domy z kamene jsou všude kolem nás a mezi nimi jsou úzké cestičky. Nechtěla bych v nic teď být, ale pochybuju, že tady se mi něco může stát. Jdeme po jediné široké cestě a já uslyším povyk a zpěv. Za rohem se přede mnou vynoří obrovské náměstí s hromadou lidí. Nevěřícně zalapu po dechu. Tohle nemůže být pravda. Tři dívky stojí v šerém světle a kolem nich létají světlušky. Ty dívky tančí a jejich ruce se za nimi pomalu táhnou, takže vytvářejí něco jako pomalou šmouhu. Po chvíli mám pocit, že těch rukou mají víc. Kroutí boky a usmívají se na všechny příchozí. O kousek dál chlapec, který ukazuje svojí cvičenou kočku. Obrovskou kočku. Prochází se kolem něj a co chvíli do něj šťouchne hlavou, ale potom se z ničeho nic promění v mladou dívku a udělá kolem něj to samé kolečko jako předtím kočka. Dav vydá užaslý potlesk. Dále stojí muž na pódiu a představuje svého mladého pomocníka, který je průhledný jako duch, kterého si představuji. Neslyším jejich slova, ale kolem mladíka se spustí modrý kouř a potom se objeví zcela hmotný. Mám pocit, že nejhmotnější z nás všech, co tu stojíme. Stejný názor má nejspíš i dav a proto se ozve obdivné mručení.
"Prohlédneme si to tady?" Zeptá se pobaveně můj společník. Jenom pokývám hlavou a pomalu zavřu pusu nad vším tím. Všude možně jsou zapálené ohně, lidé sedí kolem nich nebo se potloukají mezi stánky, které jsou všude po náměstí. Mám pocit, že jsem se dostala na jarmark, ale kouzelný jarmark. Lidé se mizí, proměňují se ze zvířat na lidi, z ducha na člověka a podobně. Když procházíme kolem tmavě fialového stanu, tak žena která stojí u něj mě popadne za paži a vtáhne dovnitř.
"Nechte si vyvěštit osud,"řekne mile a posadí mě do židle. Podám jí ruku a ona se na mě se zájmem zahledí i když při světle svíčky toho moc nemůže vidět. Potom si všimnu něčeho, co i v té tmě vidět může. Všechny čáry v mojí ruce se pomalu začnou lesknout stříbrnou barvou a pomalu se vznesou na mojí ruku. Znovu nechápavě otevřu pusu a nechápu to mozkem.
"Jsi tady chvíli, že ano? Tvoje čára života je přerušovaná a roztřepená. Ale pořád pokračuje. Rozdvojuje se jako by jsi měla žít ve dvou světech. Nechápu, proč máš dvě čáry a obě končí u smrti. Ta jedna přirozenou a ta druhá tady cestou dál. Nemůžeš být stále naživu tam i tady,"řekne nervózně a čáry znovu pohasnou a zmizí. Odstrčí mojí ruku a zamračí se.
"Měla bys odejít, odejít i z tohohle světa. Živí tu nemají co pohledávat maličká,"řekne nakřáplým stařeckým hlasem a odvrátí se pryč. Otočím se a chci vyjít ze stanu, ale tam stojí můj milý průvodce a jestli to můžu říct, tváří se vyděšeně. A taky naštvaně. Pomalu vstanu a když nic neříká, uvědomím si, že se celá třesu. Možná mě děsí, co by mi mohl říct, ale víc to, co mi neříká. Vyjdeme ven a on mě bezohledně táhne pryč od všeho toho davu, který vypadá tak živě a lidsky. Pořád jsou to lidé? Svým způsobem živý?
"Co přesně se ti stalo než jsi umřela?" Zaútočí na mě ihned, když se ocitneme dost daleko, aby nás nikdo neslyšel a já slyším jen slabé a občasné výkřiky pobavení.
"Jak se jmenuješ?" Zaútočím na něj stejně. Chvíli, co na sebe jenom němě zíráme a i v té tmě vidím, jak jeho oči hněvem i zlobou jiskří, přesto neuhnu a jenom doufám, že moje oči mají aspoň z části podobný lesk moci.
"Postřelili mě,"odpovím tiše, skoro jako zavrčení.
"Kdy jsi umřela?" Položí smrtelnou otázku aniž by sebou jenom cuknul nebo se začervenal. Bídák.
"Nevím, probudila jsem se a byla jsem v kómatu,"odpovím znovu, ale tentokrát trochu nejistě. Hned po tom, co odpovím, se naštvaně chytne za hlavu a zakleje. Obejde tři malá kolečka než se trochu uklidní a přestane si šeptat nadávky. "Hlupák, hlupák,"ozývá se nejčastěji pořád dokola.
"Pravidlo číslo 1, nikdy se nenech chytit. Pravidlo 2, nezůstávej v tomhle světě moc dlouho. Číslo 3, nikdy nesmí být dva neúplní spolu dlouho. Chápeš, co to znamená?" Zavrčí na mě a povoluje a zatíná pěsti tak silně, že můžu cítit to napětí.
"Vlastně ani pořádně nejsem mrtvá a jestli jo, tak jenom pár hodin. Takže ne. Nechápu nic! Ksakru. Můžeš mi přestat vypočítávat pravidla na rukou a vysvětlit mi, co to znamená. Můžeš, sakra?" Zabručím a možná můj vztek i tak panika, která z mých slov vyloženě čiší ho přesvědčila k tomu, aby se zhluboka nadechl a znovu zaklel.
"Všechno je jednoduché, když umřeš a automaticky se přesuneš dál. Nikdo neví kam, třeba se rozplyneš, do dalšího života, cokoliv chceš. Ale tak čtvrt mrtvých, bůh ví kolik, tady zůstane, protože něco nezažili, neudělali nebo se bojí jít dál a to potom skončí tady. Všechno v klidu dokud jsou tady, ale když jsi stále živý tam, ale jsi i tady, tak to začíná bejt problém. Proto když je tady moc takových jako ty, přicházejí detentoři. Oni jsou živý, ale dokážou se sem přenést. Znáš ty pohádky o lidech, co komunikují s duchy a tak? Kecy, jediný co většina z nich dělá je, že se naučí sem chodit a bud tě zničí a přesunou tě násilím dál, když tělo není dost silně v ten okamžik přijmout tě a někdy si sebou vezmou i normální duchy. Dobře?" Vysvětlí mi to a postupně přestává zatínat pěsti tak silně. Ale ty moje se začínájí svírat. Jestli je šance, že můžu pořád žít, tak chci zpátky. Nechci aby mě nějakej hňup poslal pryč, jenom proto že moje tělo to teď nedokáže. Nechci umřít, jestli už teda nejsem mrtvá. Podle té stařeny z náměstí bych neměla být. Sakra. Co je lepší?
"Co se stane teď?" Položím do ticha otázku a schovám ruce, které se třesou za záda.
"Měl bych odejít. Nechat tě tady. Ne. Počkám pár dní, jestli se nepřesuneš a potom budu řešit, co dál,"povzdechne si a pokrčí rameny.
Po chvíli mlčenlivé cesty dorazíme před starý obrovský dům. V některých oknem se svítí a můj společník suverénně otevře branku a vejde dovnitř. Ocitne se na kamenné cestě kolem které je hromada keřů a stromů, takže to tady působí jako by člověk nebyl ani u domu, ale v nějaké zahradě. I přes to všechno cítím výraznou vůni růží, které musím mít přímo u nosu a je div, že se mi trny neodírají o tvář. Potom je tam ještě jedna květina, která omamně voní, ale mi jdeme potichu dál tou zahradou, až k domu.
"Jak se jmenuješ?" Nápadně mě zeptat se i když nevím proč teď, když ne už dřív. Možná jsem nepočítala, že s ním zůstanu tak dlouho. Nafoukaný arogantní zmetek. Možná proto jsem nepočítala, že s ním vydržím tak dlouho.
"Alex,"pronese do ticha a prodírá se dál. Tiše otevře dveře a já ho prostě tiše následuji. Nemám sílu se ptát a taky se bojím, že bych někoho probudila. Už tak jsem nevítaný host. Jak pomalu jdeme po schodem, slyším jenom slabé vrzání mých bot a mám neuvěřitelný pocit, že jsem stále živá, ale něco ve mě to prostě popírá. Jako by všechno bylo z větší dálky. Vůně květin, zvuk, pocity. V mnohem menší intenzitě než když člověk žije. Vystoupáme až úplně nahoru a mě dojde, že jsme se ocitli na půdě.
"Promiň, ale nevím, který pokoj tady je volný, ale stejně. Tahle půda se zamlouvá každému,"řekne s trochou provinilosti a šibalstvím v hlase. "Tady to zvládnu,"zašeptám a jenom zavřu pusu, protože se to zdá neuvěřitelné. Je to malá místnost, ale je tam postel, ze stropu na ní padají slabá nebesa. Na podlaze je hustý vínový koberec, který jenom vybízí aby se v něm člověk prošel bos. Starý prádelník, který je kousek od dveří a malé odpočívadlo, které je přímo pod obrovským stropním oknem, díky kterému dovnitř dopadá měsíční světlo a jsou vidět hvězdy, které se odráží v zrcadle, které je hned vedle prádelníku a malého stolu s dřevěnou židlí. Hned po tom, co odejde si sundám boty a přímo si užívám procházku po huňatém koberci. Když zahučím do postele mám pocit, jako bych se ocitla v pohádce. Povlečení je bavlněné, ale trochu vonní po staré půdě, ale spíš po starém nábytku a nočním vzduchu. Nedokážu zadržet svoje víčka, která se nesmiřitelně tlačí dolů a já usnu, aniž bych se stačila znovu rozhlédnout.
"Kde jsi?" Zaslechnu slabý svůdný hlas. Jde ke mně z dálky a já mám chuť mu odpovědět. Znovu zopakuje svojí otázku. Někde uvnitř mě něco křičí, ať mlčím. Ať neodpovídám, ztratím se a dělám, že tady nejsem. Ale silnější pocit mě chlácholí, že je všechno dobré a já mu věřím, že jsem v bezpečí. Ten hlas je tak uklidňující a svůdný. Mám chuť za ním jít. Chci otevřít pusu a odpovědět.
S trhnutím se probudím a zjistím, že se mi z čela řine pot. Vzpomenu si na ten sen a zatřesu se. Pocit bezpečí zmizí i s tím snem a já se schoulím do klubíčka, jako kdybych čekala znovu útok. Po chvíli se odvážím zavřít víčka, ale v dálce se znovu ozývá ten hlas. Svůdný, ale jako by volal a s ním i nebezpečí. Znovu usnu, ale ten hlas se nevrátí. Jenom k ránu, když mě probudí vycházející slunce mám pocit, že ho ve snu ještě slabě zaslechnu, ale to už bude spíše výplod mysli než-li skutečnost.
Když už otevřu konečně oči a mám pocit, že jsem se probudila až v poledne,cuknu sebou. Nade mnou se sklání rozšklebená kulatá hlava a do obličeje jí padají zrzavé vlasy, které mají spíš odstín červené. Trochu se odtáhnu a posadím abych viděla na něj i na ten zbytek. Až teď zjistím, že můj pokoj je plnější než večer. Je tam ten zrzek a další tři kluci s Alexem ze včera. Cítím jak se mi do tváří začne hrnout červeň. Ten zrzek konečně odstoupí od postele a pronese k ostatním "Znáš asi vypadá nejživěji,co?" A znovu se zašklebí na ostatní jako by pronesl podařený vtip.
"Spíš je taková čerstvá a zmatená jako Karkulka na houbách,"odpoví mu druhej a všichni vybuchnou v bouřlivý smích.
"Co-Co to má bejt?" Zavrčím na ně popuzeně, ale pohled směřuji k Alexovi. Jenom trochu naštvaně žmoulám peřinu a snažím se nadechnout, aby zmizela červeň z tváří.
"Tady ti představuji pár dalších polovičáků, všichni tady jsme na tom teď tak trochu stejně, mezi životem a smrtí,"zašklebí se na mě, ale skoro hned se mu vrátí mrzutá maska. Jejda.
Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....