close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2.) Nový svět 1.část

8. dubna 2010 v 22:57 | Lentilka |  LaFin

2.) Nový svět


Pořád jsem si nebyla jistá, jestli nesním. Mrkala jsem očima, abych zjistila, jestli to zvládnu. Pořád jsem měla před očima ten obraz. Ležela jsem doma poklidně v posteli a zničeho nic se kolem mě objevila spousta doktorů a snažili se mě přivést k životu. Protože to jediné, co mi v tu chvíli znělo v hlavě bylo jenom "Já umírám,umírám..." Potom jsem se s trhnutím probudila ve své posteli a cítila se klidně, jako by všechno bylo tak jak má být. A nakonec jsem otevřela oči a nade mnou se skláněl ten zrzek. Tohle mi doopravdy připadalo jako ten pravý sen, ale něco ve mě mi napovídalo, že není. Znovu jsem se zadívala na ty kluky přede mnou a obočí se mi muselo zkrabatit, jak usilovně jsem přemýšlela.

Znovu jsem tady? Znovu sama jako nějaký vyhnanec s bandou pitomců. Co mám sakra dělat?
"Tak jo, dobře. Stačí. Mohli byste na chvilku prostě zmizet?" Zasyčím na ně a jsem ráda, když si toho všimnou, protože spolu vesele klábosí, jako by se dlouho neviděli a místo setkání byl pokoj ve kterém spím. Dost.
Znovu mám na sobě svoje staré oblečení, kde vezmu nový? Musím se jako duch převlékat, abych nebyla cítit jako tchoř? Nechtěla jsem umřít v tomhle, člověk aby pořád nosil něco slavnostnějšího, kdyby se náhodnou měl potloukat v duchařským světě, tak aby nevypadal jako vagus. Neuvědomovala jsem si kolik může být hodin, zjistila jsem už, že duch může spát, nejspíš. A může mít sny, pravděpodobně. Takže bych mohla taky jíst, pít a taky bych se teda měla převlékat, jestli nechci smrdět. Ale můj žaludek si o nic nijak evidentně neříkal. Měla jsem pocit, že bych měla mít žízeň a hlad, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebylo jenom ze zvyku. Třeba jsem to teď prostě ani nepotřebovala.
Když jsem pomalu šla po všech těch schodech dolů, skoro mě až děsilo, jak rušno tady bylo. Slyšela jsem za různými dveřmi hovor, někde i smích nebo jenom tichý zpěv. Nebyla jsem si jistá, kam přesně jít, takže jsem prostě jenom šla dolů a doufala, že narazím na Alexe. Měla jsem v břiše ten podivný uzel, který jako by mě trhal zevnitř, pokaždé když jsem byla jenom trochu nervozní. Byla jsem nejspíš mrtvá, mám právo být nervozní.
"Alexi?" Zašeptala jsem tiše dole v chodbě, protože už jsem neměla ani ponětí, které dveře by mohli vést aspoň ven. Pocítila jsem lehké šimrání po celém těle a trochu překvapeně se podívala jak se moje oblečení mění. Moje džíny byly pryč. Doslova. Otočila jsem se za zlomyslným uchichtnutím a moje ruka vyrazila dřív než jsem si uvědomila, co dělám. Narazila Alexovi do tváře a k mému potěšení se ozvalo mlasknutí. Duch může dostat facku, krása. Teď se na mě zašklebil ještě víc a místo mého oblečení jako bych na sobě měla velkou bílou košili. Tváře mi jenom hořely a já se zděšeně rozhlédla kolem.

"Ale no tak, ještě s křikem vyběhne pryč,"zasmál se někdo za ním,"když se budeš holka soustředit znovu budeš mít svoje oblečení nebo cokoliv chceš. Užij si nakupování." Poškleboval se mi jeden z nich a já ho poslechla a přímo zběsile jsem si představovala svoje staré džíny a tričko. Když jsem po chvíli ticha otevřela oči už jsem měla na sobě to co předtím. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsem zuřila a cítila se podivným způsobem pokořená. Přimhouřila jsem na ně všechny oči, abych se nerozkřičela nahlas.
Nepromluvím s nimi ani kdybych měla umírat znovu!
"Tak jdeme, pojď mrňousy,"pobídne mě a kření se na mě ten největší a nejspíš i nejstarší z nich, jako bych byla nejlepší vtip v jeho životě. Jenom se kolem něj nabručeně protáhnu a následuji ostatní. Jsem obklopená bandou idiotů.
Všichni se sesednou kolem obrovského stolu, který je plný jídlo. Takže duch může i jíst, ale můj žaludek je stejně pořád jako z kamene, jako by nechtěl vůbec nic. Všichni se začnou cpát a já mám pocit, že už do sebe nikdo z nich nedostane vůbec nic, ale ono spíš jako by to nemělo konce.
Nakonec stejně dojedí a ve stejnou chvíli se rozrazí obrovské dřevěné dveře z kterých vyjde malá baculatá dáma. Trochu káravě si prohlédne všechny u stolu, ale je to spíš takový ten mateřský pohled. Nakonec spočine očima na mě a celá se rozzáří. Trochu vyděšeně strnu. Přijde až ke mně a jako by zvedala pírko mě vytáhne ze židle a obejme. Jestli dýchám vzduch, všechen ho ze mě vytlačila jak silně mě tiskne.
"Tak ráda tě poznávám,"začne a konečně trochu povolí stisk,"je mi líto, že jsi musela sedět s touhle bandou nevychovanců. Jakpak jsi tady dlouho? Je mi líto, co se stalo, ale co. Život je život a my ho tady máme dost i když jsme po smrti." Usměje se na mě povzbudivě. Jeden z těch kluků, vypadá docela mladě se nepatrně zakucká. Teď se zvedne pomalu Alex a trochu se kření.
"No víte, ona je tak trochu taky polovičák jako my,"řekne tiše a jako by s omluvným tonem. Úsměv té paní pomalu pohasíná. Nakonec si trochu povzdechne a otočí se ke mně.
"Tak dobře, dítě, jak se jmenuješ?" Zeptá se a přimhouří oči, jako by na mě něco hledala.
"Amélie,"pronesu do ticha. Až teď mi dojde, že tohle je poprvé, co jsem vyslovila svoje jméno, od té doby, co jsem mrtvá. V kómatu? Co jsem duch.
"Tak tedy dobře, Amélie. Tady pánové tě tady provedou a postarají se, aby se ti nic nestalo,chápete?"Otočí se znovu k nim a už má zase ten káravý pohled jako by mě měli hned za rohem svázat a hodit do kanálu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to nemožné.
"Nemáš hlad, vsadím se, že ti tady ti nenažranci nic nenechali, co?" Zeptá se mě ještě, když ostatní už začnou vstávat od stolu.
"Nemám hlad,"hlesnu tiše.
"Jsi tady asi krátkou dobu co? To přijde, neboj." Zamumlá spíš pro sebe a znovu vyjde dveřmi ven. Teď se trochu začnu bát. Doteď to byl i možná odstín normálnosti, ale neseřvali mě včera za to, že tady v tom světě bloudím a nejsem úplně mrtvá? Nechtěl mě nechat stát na ulici a nechat mě tomu tady na pospas? A teď najednou je tady bandička "polovičáků" a všichni se tváří jako by pořádali nějakou úžasnou sešlost. Neušlo mi něco?
"Kluci, co říkáte tomu, kdybychom jí vzali za dědou?" Zeptá se jeden malý klučina vysokým hláskem a vesele mu zajiskří oči.
"Jdi si za ním sám,klidně jí vem taky, jenom nechoďte po hlavních ulicích,"odbude ho ten zrzek a dál si ho nevšímá. Nikdo se nevšímá ani mě. Proto po chvilce váhání, jestli to bylo myšleno vážně klučina vstane a popadne mě za ruku. Docela nefalšovaně se rozeběhne chodbou pryč a mě táhne s sebou. Když vyjdeme ven, začne si vedle mě poskakovat a snažit se o pohvizdování. Všimnu si, že celé to město vypadá, jako by neodpovídalo době. Té době, co vládne ve světě lidí. Je tady kamenná zem plná prachu a bláta. Většina staveb je také kamenná, ale všechno jako by tam působilo mnohem živěji než ve skutečnosti. Kameny jako by nepatrně zářili a odráželi světlo, tráva, která si sem prorazila cestu, jako by vonělo mnohem omamněji. Měla jsem pocit, že cítím i seno, ale nikde jsem ho pořádně neviděla. Ale věděla jsem, že tady poblíž někde budou koně. Slyšela jsem ostré klapání podkov o zem i slabé řehtání. Celé město se muselo dělit na velké hlavní cesty a nespočet malých. Ani jsem netušila, jak velké to město může být. Možná nikde nekončí, nikde nezačíná.

Potkávali jsme po cestě jenom pár lidí. Někdy jsme prošli těsně kolem velkého náměstí nebo velké hlavní cesty, takže jsem slyšela veselý ruch města, smích a zábavu, ale hned jsme se zase ztratili v postranní cestě. I přes těch pár lidí, které jsme potkali, jsem byla schopna postřehnout ten rozdíl. Neviděla jsem žádnou smrtelnost. Například, když jsme míjeli dámu středního věku, měla ostré kruhy pod očima, které kontrastovaly s bledou pletí, která vydávala také nepatrný jas jako ty kameny tady všude. Měla jsem pocit, že mě z toho začínají pálit oči. Měla modré nezajímavé oči, ale stejně, když mě míjela, jenom na mě s úsměvem pohlédla a v těch očích bylo cosi uvolněného a nadpozemského. Jako kdyby ztratila veškeré obavy, všechen život, co v ní býval a z ní zářila jenom energie a všechno, co kdy zažila nebo cítila se odráželo v jejích očích.
Měla jsem pocit, že všichni tady mají ve tváři poznat, že už nejsou naživu. Každý jako by měl přes tvář závoj, který ho halil do mlhy a zanechával mu na čele napsáno, že trpěl a už nežije. Ale někteří to uměli obratně skrývat. Všimla jsem si také toho rozdílu mezi lidmi, co tady byly a mým malým průvodcem. Pokaždé, když promluvil, když se na mě podíval, jsem v jeho očích pořád viděla ten život, jako bych byla zpátky. Z jeho očí ke mně mluvily všechny myšlenky i pocity, co prožíval právě teď. Nehalil ho ten šedý mrak nadpozemského bytí. Jeho jenom rozjasňovala jeho pozemskost tady v té šedavé krajině.
Šli jsme už dlouho, ale necítila jsem žádnou tíhu v nohou. Konečně ale začtl být netrpělivý a já poznala, že tam budeme. Nepromluvil. Nechal mě obdivovat a zkoumat celý tenhle svět. Na to, že vypadal jako malé dítě, jsem poznala, že musel nečekaně tvrdě vyrůst.
Zastavil, tentokrát sám od sebe, po cestě jsem totiž někdy zapomněla, že jdu a strnula v úžasu nad něčím, co jsem spatřila. Byla to obrovská zahrada kolem které byl obrovský živý plot. Dovnitř jsem nahlédla jenom díky obrovské bráně, která byla obrostlá psím vínem. Za ní jsem spatřovala jenom část, celý ten park musel být obrovský. Viděla jsem obrovské ruiny nějakého hradu, vysoké stromy a malý potůček, který jsem spatřila jenom na okraji cesty, která vedla dovnitř a spíše jsem ho slyšela než viděla.
Ten chlapec mě po chvíli znovu popadl za ruku jako by ztratil trpělivost. Nevěděla jsem jak dlouho tak zírám. Nemýlila jsem se a vedle cesty se táhl malý potůček. Voda v něm byla křišťálová a zaručeně i ledová. Nebyla jsem si jistá, jestli je na tomhle světě i něco normálního, zatím jsem měla pocit, že jsou tady jenom samé krásné a zářící věci. Točila se mi z toho hlava. Ale hned jsem na to zase zapomněla. Tenhle park byl obrovský. Měkká a vonící tráva na které byly občas ruiny nebo obrovské kameny. Všude kvetly květina nebo se tyčily obrovské stromy. My jsme mířili po malé cestičce k stále velkolepě vypadají budově, ale na pohled bylo vidět, že chátrající.
Nic mě nepřesvědčilo, že jsme vešli do špatné budovy. Venku to vypadalo na kamennou rozpadající se síň, ale uvnitř svítili svícne a hořel obrovský krb.
"Na tohle si moc nezvykej, jenom on si tady na to potrpí,"řekl tiše chlapec, ale teď už vypadal stejně ohromeně jako já. Vytušila jsem, že tady byl už mockrát, ale stejně se rozhlížel a hltal všechno kolem sebe. Nejvíc jsem přivítala teplo a praskání ohně. Měla jsem pocit, že mám znovu v těle život, ani jsem si neuvědomila, že jsem ztratila ten pocit, že mi krev proudí v žilách.
Až pozdě jsem si všimla starce, který stál schovaný v rohu a byl až podivně nahrbený.
"Věděl jsem, že tě sem nakonec odvedou. Moc vysvětlování pro nováčky a nikoho z nich to nebaví. Na to, že jsou tady, jsou všichni ti bídáci plný života. Zapomínají jak se cítili oni, když se tady ocitli a nakonec se taky dostali ke mně." Spustí nahněvaným tónem, ale přitom se usmívá a pokyne mi, abych se posadila vedle ohně. Na podlaze před krbem je velký huňatý koberec. S úlevou se do něj sveze. Zaslechnu ještě slabé povzdychnutí, ale potom se stařec sveze na lenošku kousek ode mě. Cítím jeho oči, které mě propalují pohledem a zkoumají mojí tvář.
"Tak se mi už můžeš představit, po smrti se na dobré způsoby zase tolik nedbá."pobídne mě s úsměvem.
"Amélie, já jsem..." Nedořeknu ani větu, protože se zarazím. Znovu zavřu pusu a jenom pohledem zabloudím k ohni. Trochu doufám,že bude mluvit on. Nezklame mě.
"Já se jmenuji Rafael, ale věř mi. S tebou nemám nic společného, jsi tady jenom proto, že jsem tady už strašlivě dlouho. Skoro tak dlouho jako ti mladí zbojníci dohromady. Vím toho víc než oni a stejně mi vesele předhazují každého nováčka. Budeš to mít těžké,jestli tady budeš dlouho. Ten kdo žije napůl tady i tam, nakonec stejně zahořkne jako oni. Protože oni nevědí, jak to bude dál další den. Po čase tě to naučí hořkosti světa. Žít ve světě mrtvých" Rozpovídá se s úsměvem, ale teď už se tváří i on sám lehce zahořkle a zpustle.
"Ale nejspíš tě sem zavedli, aby ses dozvěděla něco o naší historii. Proto sem každého přivedou, nejspíš nejsou natolik sobečtí, aby tě ochudili o dějiny. I tenhle svět má svoje vlastní dějiny i vlastní krále. Všechno tady ale není stejné jako dole. Máme svoje krále a svoje bitvy. Právě teď vidíš jenom kousek něčeho, co dříve oplývalo krásou a bohatstvím. Kdysi dávno, před stovkou let, zde bylo rozlehlé království. Vládl mu jeden rod, který už dávno upadl v zapomnění. Ani já sám si nejsem jistý, jak přesně se nejspíš jmenoval. Nyní žijeme v pusté zemi, kde neexistují skoro žádná pravidla. Ten rod pocházel ze země. Stále je tam, ale dědicové jsou ukrytí a někteří ani nevědí o svém původu. Můžeš je někdy stále potkat, hlídají to, aby zde nebyli lidé jako ty. Napůl živý, napůl mrtvý. Jen vaše přítomnost narušuje chod tohoto světa. Na zemi existovala tajná skupina lidí, všichni měli schopnost přenést se do říše mrtvých. Nikdo si není jistý, kdy vznikla, ale měli vědomosti, který by svět posunuli dopředu o stovky let. Proto museli žít v utajení a vykonávat to, co jim bylo předurčeno. Ženy i muži byli někdy provoláni za čarodějky a černokněžníky, proto se rozutekli do celého světa a v každé zemi najdeš pár vyvolených. Rod se sice rozrůstá, ale slábne jejich moc, když jsou rozděleni. Žádný panovník už nevládne tady a přes sto let tady nepanují pradávná pravidla. Říká se, že by měl přijít potomek duchů, který by navrátil řád a teprve až se tak stane, bude moci odejít dále."
    Trochu napjatě poslouchám, ale přesto mám pocit, že sedím na hodině dějepisu. "Co se tedy stalo, proč už tady nikdo nevládne? Proč odešli?"
"Stalo se to, že celou zemi zahlcovali polovičáci a slabý rod nebyl schopný je udržet u života. Nakonec vypukla vzpoura a duchové se je rozhodli sami vypudit. Proto pro tebe není natolik bezpečné potulovat se volně po ulicích a nikdo by neměl vědět, kdo jsi. Dříve se rozhodovalo před obrovským sněmem jestli polovičák musí jít dál a je na to připravený nebo jestli bude vracet k životu a tam vyčká, až ho tělo přijme. V této době se všichni, kteří se objeví tady posílají bez rozsudku dál. Neměla by ses tady potulovat a nikomu prozradit co jsi zač. Už tak vás všechny prozrazuje aura života, kterou jenom těžko skryješ."
    Ten chlapec, který sedí vedle mě a stejně pozorně jako já naslouchá. Už předtím jsem si všimla světla, které jako by proudilo skrz něj. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být život. Je kolem mě také tolik světla? Když jsem si znovu prohlédla místnost ve které jsem byla, došlo mi, že by nebyla tolik kouzelná. Jenom v ní bylo cosi magického. Jinak to byla obyčejná stará místnost.
"Rafaeli? Můžu se teď znovu vrátit? Můžu stát u svého těla a čekat tam, budu v bezpečí?" Zeptám se opatrně a znovu mě uvnitř sevře tísnivý pocit nebezpečí a strachu.
"Jsi pořád moc slabá, bez pomoci by jsi se sem nikdy nepřenesla. Já ti nedokážu pomoci a tak budeš muset zůstat tady, jenom chvíli, než se naučíš jak se ovládat, skrývat a žít tady. Ale neboj se, kdyby se tvoje tělo probudilo k životu, nic a nikdo tě nezastaví. Bude to jako kdybys tohle nikdy nezažila." Odpoví mi tiše a povzbudivě se na mě usměje. Všimnu si, že se mu stará vrásčitá ruka lehce třese a když si toho všimne, schová jí zasmušile do kapsy kabátu a odvrátí tvář.
"Viděl jsem něco z povstání. Sám jsem byl polovičák. Pomáhal jsem jim, aniž bych věděl, co způsobím. To já jsem jim dopomohl k zničení této země. Proto na mě byla uvalena kletba, musím tady bdít navždy dokud neobjevím potomka duchů, který navrátí rovnováhu a řád. Byl jsem ale stále napůl živý, když mě prokleli, proto mi duchové vzali život a já už neměl šanci vrátit se. Stal jsem se jedním z nich."
    Byla to strašně dlouhá chvíle ticha. Nebyla jsem si jistá, jestli bych neměla pomalu odejít, ale nevěděla jsem přesně kam a ten malý chlapec se vypařil a já nevěděla, kde ho hledat. Rafael jenom seděl v křesle a jeho oči vypadaly jako kdyby byl kdesi daleko v minulosti. Pomalu jsem šla ke dveřím, byla jsem aspoň ochotná být na chvíli na čerstvém vzduchu. Nechtěla jsem ho otravovat, už tak mi připadalo, že jsem tu moc dlouho a nikam jsem se nepohnula. Mimo to, jsem si nebyla jistá, čemu můžu věřit z toho co mi řekl. Mohl to být také jenom bláznivý stařec. Otevřenými dveřmi jsem se protáhle ven a rozhlédla se po krajině. Bylo to nádherné. Viděla jsem tmavé nebe, které zdobily hvězdy a na západě byly červánky. Všechno dostalo tmavě zelenou barvu, ale měla jsem pocit, že jsem kousek ode mě zahlédla světlušky u té řeky, která vedla někam do ztracena. Šla jsem pomalu po cestě. Neměla jsem strach, že se ztratím. Pořád to byla jenom jedna malá cesta, ale po chvilce přišly křižovatky. Ocitla jsem se dál od toho domu a pomalu jsem ztrácela světlo, když jsem zacházela hlouběji do malého lesíku. Nebyla jsem si jistá, jestli tam byl i předtím. Cítila jsem výrazné vůně lesa, ale po chvíli už jsem dostala strach, jak se vrátím. Z cestičky po které jsem šla se svažovala hromada dalších a já se v šeru nedokázala vyznat ve směru z kterého jsem přišla. Po chvíli bloudění jsem došla k malému jezírku. Bylo pokryté listím, ale v místech kde byla čistá voda se odrážely hvězdy. Opřela jsem se o mohutnou vrbu, která skoro zasahovala do jezírka a zkoušela uhodnout, který směr je ten správný. Nikdy jsem nebyla dobrá na orientaci. Ale kdo by se mohl ztratit v parku? Myslela jsem alespoň že to byl park. Teď už jsem si tak jistá nebyla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taylor Taylor | Web | 8. dubna 2010 v 23:04 | Reagovat

ahojky... nesnáším lidi co dělají to co teď já...XD ale bohužel to musím udělat... takže se předem omlouvám za reklamu... potřebuji hlas pro mě taylor tady http://art-avenue.blog.cz/1004/aktualni-soutezici jestli mi hlásneš budu ti moc vděčná :)

2 the-sims-111 the-sims-111 | Web | 8. dubna 2010 v 23:07 | Reagovat

Krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama