close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4./Dva z nás 2.část

2. května 2010 v 21:10 | Lentilka |  La fin
"Ví o tom Henry?" Zeptá se mě po chvíli. Henryho moje smrt tady trápit nemusí. Hlavně když jedna z mých duší bude živá. I když bude chodit s Derekem.
"Proč by to měl vědět? Celý můj život oficiálně vložil do tvých rukou, myslím,"odpovím mu podrážděně.
"Já jenom jsem si myslel, že vy dva… Že by to rád věděl,"odpoví mi zaraženě.
"Jemu je to očividně jedno, takže mu to neříkej. Může si v klidu žít."
"Amélie, je to můj bratr. A já si myslím, že tě má vážně rád. Nikdy nic nebral tak vážně jako tebe. Povím mu to, ať se ti to líbí nebo ne. Vrátím se večer nebo zítra. Nemusíš se ničeho bát,"snaží se mě uklidnit. Ale já už jenom chci, aby zmizel. Aby mi tady mluvil do duše, to nepotřebuji. To, co bych teď chtěla, by bylo, abych mohla žít dál. A to nemůžu.


Nikdy jsem si nemyslela, že duch může trpět. Ale poznala jsem jak. Jak na těle, tak na duši. Protože mojí duši rval ten trýznivý pocit loučení. Nedokázala jsem lhát sama sobě, že k němu nic necítím. Ale nedokázala jsem si přiznat, že ho budu muset opustit. A nechtěla jsem ani, aby on se musel loučit se mnou. Nevěděla jsem ani, jestli by chtěl. A chtěla jsem ho naposledy vidět. Zbývalo mi pár dní do mé smrti. Do mého znovuzrození. Proto jsem šla za Rafaelem. On byl jediný, kdo mi mohl pomoc.
On věděl vše, co se kolem mě odehrávalo. Byl teď něco jako můj patron. A poslal mě do toho lesa. Řekl mi, že jestli za něco stojím, tak najdu cestu k uklidnění. Věděla jsem, co v tom lese je. Ta žena, která tak přesně předpověděla mojí smrt. O mém návratu nevěděla, ale nejspíš zhola nic. A já jsem tam šla. Vyhodí mě a já budu trpět dál. Nebo bude mít způsob, který mi pomůže. Sama jsem nevěděla, co chci.
Dostala jsem se k ní a když jsem jí spatřila vynořovat se z mlhy, zatajila jsem dech. Byla stále tak drobná, ale děsivá zároveň. Její oči byly stále purpurové, její pleť světlá a rty rudé. Nezměnila se od té doby, co jsem jí viděla naposledy. A nevypadala zmateně, že mě vidí.
"Elizabeth, jak ráda tě vidím,"pronesla tichým přátelským tónem. "Rafael tě sem musel poslat, protože už je nejspíš tvůj čas. Vím, co hledáš. Toužíš po klidu a míru. Duch, který musí zemřít. TO je velice neobvyklé, víš to? Ale ty nemusíš zemřít. Postarám se o to. Jen si nejsem jistá, jestli to platí i o tvém živém já. Nejsem si jistá, jestli můžete doopravdy žít současně. Proto by radši měla zemřít a zmizet. Znáš už tu pověst o té dívce, která všechno vrátí do rovnováhy? Možná už ti něco napovědělo, že bys to mohla být ty. A víš, co je tvůj uděl? Existuje tady hrstka těch, kteří dokážou cestovat mezi světy a snaží se držet tady duše, které tady musí být. Ostatní pošlou pryč. A tvým úkolem bylo přivést krále. Král, který povstane po tvé smrti a pevnou rukou srovná oba světy, kde zavládne pořádek a mír. Jen musíš umřít,"řekne mi tichým hlasem. Nechápu přesně význam těch slov, ale dochází mi, že to nebude nic dobrého. A ona mi hned objasní proč.
"Zmátla jsi mě, když ses vrátila v čase, aby ses mohla zachránit. Ale bohužel pro tebe, musíte zemřít obě. Jakmile se zbavíme jí, tak zemřeš i ty. A tvoje smrt je to, co nás může zachránit. Je mi líto,"vypráví dál, ale bez jakékoliv stopy pocitu v hlase.
Moje zoufalství bylo jako studna, ve které jsem se topila a nemohla ven. Musela jsem to vydržet alespoň ještě chvíli. Na poslední rozloučení s mým světem. Ale stále jsem nechápala proč já. Proč musím umřít já, aby tenhle hloupý svět měl klid. Ta žena chtěla, abych tam s ní zůstala. Počkala do mé smrti a mohla v klidu odejít. Že prý mi pomůže dojít klidu. Možná tohle Rafael myslel. Možná ona byla jediná, která mohla ulevit mé bolesti. Vždyť je to také padlý anděl. Nebyla jsem si jistá, co dokáže, ale měla jsem z ní husí kůži. Šel z ní strach. Smrt jako kdyby objímala celé její tělo a jenom čekala, koho chytne dál. A já tu nemohla zůstat.
Běžela jsem lesem, co nejdál od ní. Ale bylo mi jasné, že dokud to ona nedovolí, tak se nikdy nedostanu pryč. Proto jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla. Přenesla jsem se do světa živých. A až poté, co se mi přestala točit hlava, jsem se odvážila zvednout hlavu. Byla jsem tam, kde jsem to tak dobře znala. V jeho bytě.
Ale nikde jsem neslyšela žádný pohyb, nic. Při pohledu na moje tělo se mi rozbušilo srdce. Už jsem nevypadala jako kdybych měla pevnou formu. Byla jsem celá světlá a skoro průhledná. Nemohla jsem skoro dýchat, jako kdyby něco obrovského tlačilo na mé plíce. Točila se mi hlava a bála jsem se, že se znovu vypařím. Možná by to tak bylo lepší. Nemusela bych cítit žádnou bolest. Žádné loučení. Prostě bych se najednou vypařila. Chtěla jsem ale naposled spatřit svého průvodce světem mrtvých. Možná to ve mně vytvořilo ten cit. To, že jedině on mě mohl zachránit. Možná nemohl zachránit mojí duši, ale mohl jí pomoci to překonat. Až na to, že on tu nikde nebyl, aby mi pomohl.
Využila jsem veškerou svou energii, abych ho našla. Stačilo, vzpomenou si na to, jak příjemně mě hřálo jeho tělo v objetí. Jeho hlas a jeho oči. A najednou jsem byla na jiném místě. Přenesla jsem se kvůli němu do světa živých, ale on tam nebyl. A to vtipné je, že i přesto, že byl v jiném světě, jsem ho dokázala najít. Přenesla jsem se přesně tam, odkud jsem se snažila utéct. Až na to, že teď jsem se objevila u něj. Stál ke mně zády. Ale i tak bych ho poznala mezi miliony.
Promluvila jsem na něj a jeho celé tělo se napjalo jako pod návalem prudké bolesti. Když se ke mně pomalu otočil, vyděsila mě jeho tvář. Vypadal jako kdyby trpěl. Ten pohled mě přimrazil k zemi. Bylo to jako grimasa bolesti a utrpení. Když vám vytrhnou srdce z těla, tak přesně tak byste se mohli tvářit. Promluvil na mě až po chvíli. Až když se jeho obličej vrátil do podoby kamenné, nic neříkající masky. Mohl mi říci to, čeho jsem se tolik bála.
"Nemůžu ti pomoc, Elizabeth. Existuje proroctví, které se právě naplňuje. A bohužel to zahrnuje i tebe. Jeden z bratrů se zamiluje do živé dívky patřící smrti. Až smrt jí k sobě přivolá, nastane znovu rovnováha mezi světy. Smrt lásky dá smysl životu. Tak se stane a bratrstvo bude znovu vládnout." Všechno to odrecituje tak, jako kdyby to znal už dávno. A mě to vše začne být jasnější. Protože tomu celou dobu všechno nasvědčovalo. Ty drobná znamení, všechny ty proroctví o mrtvé dívce. Až teď jsem přišla na to, jak zní můj osud, ale mohla jsem na to přijít už dávno. Nejsem si jistá, proč a jak jsem se přenesla do minulosti, ale nejspíš to tak vždy mělo být. Jedna tady a druhá tam. A obě skončí stejně. Možná prostě nemůžeme ani jedna žít šťastně, až do smrti. Alespoň mě to není psáno.
"Není nic, co bych mohla udělat, abych se zachránila?" Zeptám se po chvíli ticha.
Už je mi to skoro hloupé pořád se jenom přenášet sem a tam. Vlastně nic nedělat. Nemůžu zachránit sama sebe, protože už jsem natolik slabá, že se sotva držím ve světě mrtvých. A Derek se nejspíše bude snažit zachránit mé živé já stůj, co stůj. A neví, že selže. Nebo ví?
"Můžeš nastolit rovnováhu v obou světech a bude stačit, když zemřeš. Vlastně ani to nemusíš. Stačí, když odsud odejdeš. Protože ty už mrtvá dávno jsi. Tak se prosím tě přestaň snažit zachránit se. Protože to se prostě nedá. Zemřeš, ať se stane cokoliv. Podívej se na tebe, už teď jsi jen pouhý přelud,"řekne Henry podrážděným zlostným hlasem.
Zůstanu tam překvapeně stát. On se mezitím otočí a zmizí. Někam se přenese nejspíš. Na tom už nezáleží. Věřila jsem, že když už někdo, tak on mi pomůže. Ale spíše to vypadá, že jsem ho celou dobu obtěžovala. Měla bych zemřít. Už jenom kvůli němu. Ale nějak se nemůžu donutit udělat to. Mám moc silný pud sebezáchovy. Vtipné je, že jsem si vždycky myslela, že skoro žádný nemám. Nehodlám se vzdát.
Slunce pomalu zapadalo za obzor a celé nebe zčervenalo. Došlo mi, že mám už pouze poslední den. Jen jeden den na to, abych vymyslela, jak utéci před smrtí. Když už jsem mrtvá. Možná mě k tomu nutila i zlost. Ta obrovská zlost, která se ve mně probouzela. Na Henryho. Na jeho sobeckost. Na svou hloupost.
Rozhodla jsem se jít za
andělem. Protože ona věděla více než ostatní. Když mi nebude chtít pomoci, tak jí donutím. Protože teď už na ničem nezáleží. A já cítila moc, která mi protékala mezi prsty. Byl to adrenalin. Měla jsem pocit, že dokážu cokoliv. Nikdo mi nemohl stát v cestě. Netušila jsem, co bych zvládla, kdybych byla navíc ve formě. K Andělu jsem se přenesla pouhou silou myšlenky. Už jsem se v tom cestování zlepšovala. I když mě to nejspíš zabíjelo.
Stála jsem v tom lese a cítila ten ostrý ledový vítr, který mě bičoval do obličeje. Věděla o mně. Znovu jako zjevení se objevila kousek ode mě. Nejspíš už mě očekávala. To bylo dobře. Byla na mě připravená. "Elizabeth, nemůžu ti pomoc. Co je dáno, se nedá změnit,"promluví tiše a na jejích rtech se objeví úsměv. Už čeká, co odpovím. Trochu mě vytáčí ta její nadřazenost se kterou se na mě kouká. Protože mě šlo o život.
"Znát věc, která by tě mohla zachránit. Ale dá se to nazvat spíše prokletím než-li záchranou. Chtěla bys?"
Mohla jsem se stát Andělem stejně jako ona. Mohla jsem se stát mocným duchem. Někým, kdo má navrch nad časem i životem. Někým, kdo bere i dává život. Ale mělo to jednu podmínku. Už nikdy se nebudu cítit jako člověk. Už nikdy nepocítím to, co člověk. Láska a nenávist, bolest a radost. Všechny ty city budou pryč. Je to spíše jenom povinnost a ne život. Tohle mi nabízela.
Měla jsem jeden den na rozmyšlenou. Protože tím, že se stanu Andělem, zemře moje druhé já. A potom zemře i ta láska, která tam byla s mým životem. Zemře to všechno a já už si nikdy nebudu moci užívat radost a smutek. Měla pravdu. Neznělo to jako život. Ale znělo to lépe než zemřít. Nebo jsem si to pouze nalhávala?
Na konci dalšího dne jsem se rozhodla. Stala jsem se Andělem. Ztratila jsem svůj život. Stále jsem to byla já. Ale mé povinnosti pro mě byli vším. Musela jsem brát život, dávat život a kontrolovat chod obou světů. A při tom jsem mohla pozorovat svět.
Důvod proč jsem se tak rozhodla byl jednoduchý. Den před svou smrtí jsem šla navštívit Henryho. Jistým způsobem jsem se chtěla ujistit, že bych tu měla zůstat alespoň nějakým způsobem pro něj. Abych na něj mohla dohlížet. Prohlížela jsem si ho z povzdálí. Z temných koutů jeho bytu. Byl tolik zaměstnán, že si mě ani nevšiml. Neustále četl nějaké knihy a upadal do přerušovaného spánku. Nechápala jsem, co dělá. Až dokud nedorazil jeho bratr Derek. Hádali se strašně dlouho. O tolika věcech. Ale podstata byla taková, že Derek chtěl, aby změnil proroctví. A Henry neustále odmítal. Chápala jsem proč. On měl tu sílu nechat mě odejít.
Později večer, když konečně usnul, řekl něco, co změnilo celé mé rozhodnutí. Byla jsem totiž odhodlaná zemřít tak, jak se má. Protože jsem nevěřila, že by tady na světě i kdybych tady zůstala v jakékoliv podobě, bylo něco, co by mě těšilo. Chtěla jsem zmizet z povrchu zemského a nikdy více se neobjevit. Bylo to možná jenom zlomené srdce, co mě k tomu vedlo. Sebelítost a víra, že aspoň něčemu má smrt pomůže. Ale on mé rozhodnutí změnil. A stačilo mu na to pouze pár slov, které zamumlal ze spánku.
"Elizabeth, prosím neodcházej. Zůstaň tu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama