Červen 2010

Dan Brown

24. června 2010 v 23:08 | Lentilka |  Adventure

Dan Brown

Už jsem toho přečetla hodně od Browna (respektivě vše, co napsal) a jeho díly jsem nadšená.
Největší úspěch u mě má nejspíš Šifra mistra Leonarda, je to klasika. Napínavý příběh, který jsem sotva byla schopná odložit. Navíc se mi líbí, že vždy používá velice zajímavá témata. Náboženství, věda, technika. V posledním díle se tím zabívá snad nejvíc. Tady už odhaluje tajemnství. Ztracený symbol je o tom, co se skrývá v člověku. Jeho potenciál. Šifra zase poodhalovala historii církve, Ježíše Krista a Marie Magdalény. Umění je, jak všechny ty dlouhé romány dokáže vtěsnat do jediného dne. Překvapí mě, že když to čtu, tak čas běží skoro stejně .Taky u toho sedím celý den až do rána. Když končí příběh, můžu jít konečně spát.
Jeho příběhy jsou plné tajemna. To se mi na nich líbí. Ztracený symbol není nejlepší, ale řadí se mezi první. To, co ta knížka řeší, se mi vážně líbilo. A myslím, že každý kdo tu myšlenku pochopí, že to v něm něco zanechá. Něco hlubšího než jen dojem z knihy. Možná to změní váš pohled na dějiny. Na celý svět. Ale taky nemůže věřit všemu, že...


Ztracený symbol - anotace
Po Andělech a démonech a Šifře mistra Leonarda je to již třetí příběh se symbologem Robertem Langdonem. Tentokrát neopustí domácí půdu a po svých předchozích zběsilých šetřeních v evropské kolébce (Římě, Vatikánu, Paříži a Londýně) se prvně zaplete do noční dešifrovací honičky na území USA, a to přímo v jeho hlavním městě Washingtonu D.C. K řešení záhady je vyzván hrůzostrašným předmětem ležícím na zemi v Kapitolu, ukazujícím na nástropní fresku s obrazem George Washingtona, který je tam zpodobněn jako pohanský bůh. A není samozřejmě náhodou, že bývalý americký prezident George Washington se zednářským kladívkem a zednářskou lžící položil roku 1793 základní kámen Kapitolu. Ve Washingtonu se odehrává honba za legendárním zednářským pokladem.
Sám autor ke svému novému dílu poznamenal: "S tímhle románem jsem měl zvláštní a úžasný dlouhodobý vztah. Vetknout pět let přípravného studia materiálu k románu do rámce dvanácti hodin mě fascinovalo, byl to úžasný rébus. Život Roberta Langdona rozhodně probíhá daleko rychleji než ten můj."



Andělé a démoni (filmová obálka) - anotace
V knize Andělé a démoni americký spisovatel Dan Brown poprvé představil postavu hardvardského symbologa Roberta Langdona, který se pak znovu objevuje ve světovém bestselleru Da Vinciho kód. Langdon je při návštěvě Evropy povolán k případu rituální vraždy, k jejímuž objasnění může přispět díky své znalosti v oboru kódů a šifrování a dějin tajných společností.
Ve špičkovém švýcarském výzkumném ústavu CERN je nalezen brutálně zavražděný vědec.









Šifra mistra Leonarda - anotace
Vražedné tajemství zakódované do nejznámějšího Leonardova obrazu sahá až do dnešních dnů… Ve hře není nic menšího než svatý grál!
Robert Langdon, uznávaný harvardský profesor náboženské symbolologie, pobývá služebně v Paříži, když v jeho hotelovém pokoji zazvoní telefon. Správce uměleckých sbírek v Louvru byl zavražděn. Co s tím má společného profesor historie? Důvod leží hned vedle mrtvého těla: nevysvětlitelná šifra, kterou tam policie objevila. Langdon se pouští do pátrání a k svému ohromení náhle vidí, že kamsi do temnot vede stopa zřetelných nápovědí, viditelných pro všechny, kdo vidět chtějí, obsažených přímo v díle geniálního Leonarda da Vinci. Do hry se zapojí také talentovaná odbornice na šifry a kódy, Sophie Neveuová, a na světlo vycházejí další záhadné souvislosti, naznačující spojení zavražděného s elitní společností, tajným řádem zvaným Převorství sionské, jehož členem byl kdysi i sám Leonardo. Nastává bezdechá honba Paříží i Londýnem, zatímco nepřátelé beze jména a bez tváře se snaží všechno překazit. Pradávné tajemství, jehož zveřejnění by znamenalo přepsání lidských dějin, má zůstat navěky skryto…

Solomon Kane

24. června 2010 v 22:49 | Lentilka |  Movie

Solomon Kane


Francie/Česká republika/Velká Británie, 2009, 104 min.
režie: Michael J. Bassett
hrají: James Babson, Laura Baraniková, Geoff Bell, Matthew Blood-Smyth, Brian Caspe.

"There are many Paths to Redemption. Not all of them Peaceful."
"If I kill you, I am bound for hell. It is price I shall gladly pay."

To jsou pouze dvě fráze, které mi z filmu utkvěli pevně v paměti. Ale je to povedený film. Jde o spasení Solomonovi duše. Rozhodl se, že už nikomu neublíží, po jeho krvavém a násilném životě ve válce. Ale poté potká rodinu, která mu pomůže a ve snaze je ochránit se musí stát tím zabijákem, který byl dřív. Solomon je skvělý voják, který je v bitvě více doma než kdekoliv jinde. Ale postupně se vrací do svého pravého domova a hledá cestu, jak vykoupit svou duši. Najde ji?
Robert E. Howard, autor Barbara Conana, k celému filmu dodal inspiraci k celému filmu. Je to akční zajímavá podivaná, občas jsem si vzpoměla na Pána prstenů, občas na Van Helsing. Stojí za podívanou, když máte právě čas. Mimo to, film který se odehrává v Česku. TO jsem zjistila, až po tom, ale bylo to šokující odhalení.

oficiální text distributora:
Kapitán Solomon Kane (James Purefoy) je mimořádně výkonný zabiják 16. století. Vyzbrojen pistolemi, mačetami a rapíry on i jeho muži hájí čest anglického království a ukájí krvelačnou žízeň v bojích na všech kontinentech. Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy si klestí krvavou cestu hordami protivníků v exotickém městě v severní Africe. Když se ale se svými kumpány rozhodne dobýt tajemný hrad, nabere jejich cesta nečekaný obrat. Jeho muži jsou jeden po druhém zlikvidováni démonickými příšerami, až zůstane sám Kane. Stojí tváří v tvář nohsledovi samotného Ďábla (Ian Whyte), který se vynořil z hlubin pekla, aby odčinil svoji beznadějně zkorumpovanou duši. Kaneovi se sice povede z jeho spárů uniknout, je mu ale více než jasné, že se zachrání pouze tehdy, když se zřekne násilí a zbytek života zasvětí klidu a míru. Brzy je ale vystaven těžké zkoušce. Poté, co se mu nepodaří zabránit brutálnímu pobití puritánské rodiny Crowthornových, se kterými se spřátelil, přísahá, že najde a osvobodí jejich uvězněnou dceru Meredith. I kdyby to znamenalo, že zaprodá duši a použije své vražedné schopnosti pro vyšší princip. Odhodlání zachránit Meredith a ochránit Anglii před zlými silami ho postaví tváří v tvář rodinnému tajemství, kterému se celý život snažil uniknout.   



Lion Feuchtwanger - Židovka z Toleda

20. června 2010 v 19:27 | Lentilka |  Classic

Lion Feuchtwanger - Židovka z Toleda

židovka

Anotace :
Příběh románu vychází z historických událostí, nicméně je zřejmé, že autor do něho vložil především trpké životní zkušenosti generace, která prožila pronásledování pro svůj původ, útěk do emigrace a hrůzy druhé světové války. Děj románu se odehrává ve Španělsku.koncem 12. století v době, kdy Evropa žije svatou válkou - válkou mezi křesťany a muslimy. Ve Španělsku té doby je silně zastoupeno i židovské obyvatelstvo, které po prožitých pogromech touží po tom, aby v klidu a míru mohlo pracovat a zvelebovat své domovy. Na pozadí těchto historických událostí se odehrává milostný příběh kastilského krále dona Alfonsa a krásné židovky Raquel, příběh plný hluboké lásky a milostné vášně. Ovšem vztah dvou tak odlišných lidí - - něžné, citlivé a vzdělané Raquel a pyšného násilnického rytíře dona Alfonsa -- nemůže skončit jinak než smrtí jednoho z nich.

Příběh je možná trochu zdlouhavý, protože se zabývá všemi historickými událostmi, které se v té době postavám dějí, ale příběh sám o sobě je smutný a krásný. Když král podlehne krásné a chytré židovce, je to hřích. Ale on si nemůže pomoc. Její otec je bohatý židovský obchodník, králův poddaný. Často se mi stalo, že jsem se v ději ztratila nebo že mě nezaujal, ale když šlo o hlavní dvojici, tak to vždy byl krásný milostný příběh. Na můj vkus možná popisován až moc věcně. Vše je vypravována z pohledu vypravěče, který to sleduje. Možná, kdyby to bylo psáno z pohledu jedné osoby, bylo by to napínavější. Ale jinak je to historický román, který mi možná dal zabrat a četla jsem ho dlouho. Ale konec byl správný a děj byl plný historických událostí. Připomělo mi to Egypťana Sinuheta, tam chyběl velký milostný příběh, ale zase to bylo trochu víc čtivé.

Historie: (zdroj)
Feuchtwanger ve svém románu Židovka z Toleda vycházel ze skutečného milostného vzplanutí Alfonsa VIII., krále kastilského (1158 - 1214), a krásné Židovky nazývané Fermosa - tj. Krasavice, ale ač čerpal ze středověkých romancí - Crónica General Alfonsa el Sabio, pravnuka Alfonsa VIII. narozeného 7 let po smrti svého praděda, z roku kolem 1270 či z romance Lorenza de Sepúlveda Milostná historie Alfonsa Osmého a krásné židovky z roku 1551, novodobých interpretací - Lope de Vega a jeho báseň La Judia de Toledo a drama Franze Grillparzera Židovka, ale i nesčetných folklórních příběhů, protože příběh Alfonsa a krásné Židovky po staletí patřil vedle Cida mezi nejoblíbenější lidové náměty a dočkal se tak mnoha podob a variací, avšak Feuchtwanger jako první příběh posadil do plnohodnotných historických reálií s důkladnou znalostí dějin Španělska, Evropy, Středního východu ale i židovského náboženství a jeho mnoha dnes již zapomenutých paralel.
Druhým východiskem pak pro Feuchtwangera byla biblická kniha Ester, jejíž básnický motiv zasadil do kontextu své Židovky a tak ačkoliv je děj a historický kontext Židovky zasazen do Španělska na konci XII. stol. Třetím neméně důležitým zdrojem byl pro Feuchtwangera Don Quijot, který je předobrazem pro skutečnou osobnost nejen krále Alfonsa VIII. s jeho touhou po trůnu sjednocené Hispánie a vítězstvím rytířské odvahy nad duchem a rozumem, ale interpretuje i mnohé vůdčí osobnosti 20. století.

1. /Slzy nejsou déšť 2.část

20. června 2010 v 19:00 | Lentilka
"Neublížím ti,"řekl nedaleko mě klidný a něžný hlas. Jako kdyby mluvil na zpráskaného psa. To určitě, neublíží jo? Byl tak blízko, že jsem chtěla znovu utíkat, ale doufala jsem, že neví, kde jsem.
Doufala jsem špatně.
Protože to jediné, co si pamatuji poté, je bolest.

      Byla tmavá, ale teplá noc.
    Dívala jsem se do těch očí a nemohla tomu všemu uvěřit. Ta bolest se ve mně znovu probudila. Podívala jsem se rychle na svou ruku, která byla celá od krve.. Znovu to bylo tady. Ten děsivý strach z neznámého cizince mě zaplavil. Nemohla jsem se ani hnout.
"Prosím,"řekla jsem pouze tiše. A potom jsem ztratila vědomí.
      Už jsem si uvědomovala, co se děje. Když jsem se najednou ocitla u sebe v posteli, tak jsem věděla, že moje paměť něco vynechala. Posadila jsem se a uviděla ho před sebou.
     Seděl a pouze mě pozoroval. Jeho očí nepůsobily tak děsivě. Pořád vypadal tak normálně, že jsem mu nedokázala přiřadit zápornou roli. A pořád na mě zíral. Pohled jsem mu statečně oplácela.
"Omlouvám se za tu bolest,"řekl tiše a já věděla, co přijde. Tiše jsem zavzlykala, schoulila se do klubíčka a cítila jenom slzy, které jsem prostě nemohla zadržet.
    Tahle bolest byla ze všech nejhorší. Protože jsem si jí pamatovala celou. Žádná ztráta paměti se nekonala. Prostě jsem tam ležela schoulená do klubíčka a tiše vzlykala. Když bolest odcházela, tak jsem měla pocit, že konečně začínám vnímat okolí.
     On tam pořád seděl. Držel mojí ruku, z které se celá ta bolest šířila. A vypadal, že také trpí. Neměla jsem sílu vytrhnout se mu, či promluvit. Nejhorší bylo, že jsem se té bolesti nemohla vyhnout. Šířila se celým mým tělem a ať bych sebou házela jakkoliv, křičela nebo brečela, stejně by tam zůstala. Ta bolest jako kdyby byla pod mou kůží. A sžírala mě.
      Otevřela jsem oči. Pomalu. Věděla jsem, že už vyšlo slunce. Ale nic víc. Měla jsem pusu vyprahlou jako poušť a cítila jsem se, jako kdyby mě něco zmlátilo. To, co jsem ale potřebovala vědět, jsem uviděla kousek ode mě. Seděl na mé židli a měl zavřené oči. Sledovala jsem jeho hruď, jak se pravidelně zvedá. Byla jsem si skoro jistá, že spí. Skoro mě nepřekvapovalo, že mě máma nepřišla zkontrolovat. Do mého pokoje po ránu nikdy nechodila, prostě se vypařila do práce.
    Snažila jsem se posadit tak tiše, jak jen to bylo možné. Kousek na mém stolku ležely nůžky na nehty, byla to jediná zbraň široko daleko. Tak rychle, že stihl pouze otevřít oči, jsem k němu skočila a přitiskla mu nůžky na krk. Jeho oči se zdály překvapené. Ale jinak nevypadal vyděšeně. A já si nebyla jistá, jestli bych byla schopná ho bodnout. Nebyla jsem až tak drsná.

Vývoj kulinářství mé četby

13. června 2010 v 0:27 | Lentilka |  Fejetony
Už jako dítě mě posedle touha číst. Rodiče to podporovali. Dokud nepřišli na to, že je levnější mi zařídit kartičku do knihovny. Protože jinak to se mnou nešlo. Knížku jsem zlouskala za pár dní a stovka v háji. Takže jsem pár knížek vždycky dostala. Protože miluji ten nedocenitelný pocit toho, že je mám doma. Listovat si po čase v knížce, kterou jsem četla je pro mě blaho. Ale ne vše můžu mít. Proto tu mám knihovnu. A občas jsem odměněna tím, že knížku dostanu. Byla jsem problémový dítě. Teď je to ale pořád stejný!
Čtu už vážně dlouho a čtu hodně. Takže když vám řeknu jenom o pár knížkách, které mi zrovna leží na očích v knihovně, tak myslím, že to stejně bude moc. Ale všechny ty knihy si prošli mým dospíváním se mnou. Nejsem ještě dospělá, to nejspíš nikdy, ale stejně na ty knihy budu ráda vzpomínat. Třeba je dám číst i mým dětem. A hlavně některé čtu pořád, některé série se nemůžu pustit a někdy na ně myslím celý den. Moje četba se vyvíjí se mnou. Řeknu vám alespoň zkráceně jak to vlastně šlo asi po pořadě. Samozřejmě si nevzpomenu na vše. Tohle je špička ledovce...


Karen McCombieová byla jedna z mých oblíbených autorek asi tak kolem dvanácti. Nebyla jsem intelektuál, abych četla klasiku. Ale tohle mě bavilo! Píše knížky pro mládež a docela se činí. TO se mým rodičům nezamlouvalo, ale mě ano. Alice a dóóóst dobrá rodinka,byla první knížka, která započela sérii, kterou mám doma ještě schovanou. Protože z téhle série o Alici a dóóóst dobrých zážitcích jsem přečetla asi sedm knížek.
Lenka Lanczová nastoupila o pár let později. Teď už si ani nevzpomenu proč jsem to četla, ale byla to docela příjemná odpočinková literatura. Typická červená knihovnička. Musela jsem od ní přečíst dvacet až třicet knížek, protože je to vážně plodná autorka. Teď už by mě její knížky nijak nenaplňovali, ale tehdy mě prolébmy náctiletých puberťaček doopravdy brali. Koho taky ne, že? Pomáhá to vyrábět hormony možná. :D
Meg Cabot, tak to možná ona započela moje šílenství. Po ní jsem začela číst všechny různe fantasy. Je to duchařský příběh Susannah. A ten by mě bavil i teď. Mediátor je prostě fajn. Příjemné vyprávění a doopravdy zajímavý příběh a námět. Jojo to jsem milovala. Jednou si to budu muset přečíst znovu myslím. Je to taková moje mladistvá radost, když jsem ještě neznala pořádně tenhle žánr nadpřirozena. Určitě mě poznamenal!
J. Rowlingová mi přístála pod stromečkem a jelikož jsem její první díl Harryho Pottera zbaštila velice rychle, tak jsem musela dostat další. To zná každý. Možná né každý to přečetl, ale slyšel o tom. Harry je převratná knížka o škole magie. Rowlingová se díky ní stala slavnou a každý čekal, jak to asi dopadne. Já osobně nejsem Harrym posedlá, ale určitě ho uznávám jako jednu z knížek, která mě napínavostí nenechala spát a dalš díl jsem s očekáváním sháněla úplně všude. Ještě že byla maminka tak chytrá a koupila mi ho hned po té, co vyšel. Odhadla správně, že mě se to líbit bude určitě!
Stephenie Meyer je kapitola sama pro sebe. Ta započla ságu upírů. Poté jsem se vrhla na další a další knížky o upírech. Možná se o téhle knížce jednou budu učit ve školách jako o obrovském převratu, který způsobila a hned poté, jak se na trhu začeli prodávat upíří a vlkodlačí knížky v Česku. Můj zájem o to po téhle knížce totiž stoupl.

Dál jsem měla spustu další četby, která zahrnovala koně, dodrodružné romány a dívčí příběhy. (Pro shrnutí tohodle se o nich nebudu ani rozepisovat, bylo jich moc a jestli je nemám v knihovně, tak si na ně zaručeně ani nevzpomenu právě teď. Například, Sieglinde Dicková - Dívky v sedle  (musela jsem přečíst hromadu dílů, které jsem milovala, protože to bylo o koních stejně jako autorku Gisela Kautzovou - Amika, dvoudílný román o příběhu dívky a jejího koně. Byng Georgia - Úžasná kniha Molly Moonové o hypnotismu. Tak tuhle knížku jsem četla několikrát. Bavila mě totiž ta zápletka a vtipy. Konec mě jako dítě i dost překvapil, ale stejně. Tuhle knížku doma mám, protože i teď jsem ráda, že jsem jí četla. Něco mi dala. Možná trochu pokřiveného humoru a taky to, že hypnotismus je sranda. Nebo ne?

Lauren K. Hamilton - Série o Anitě Blake. Tak tady pokračuje upírská posedlost. Dokonce i hodně sadismu, dokonalý černý humor mě prostě dostal. Tyhle knížky hltám do ted. Jenom to není pro slabé povahy. Je to ale moje oblíbená série a některé knihy jsem přečetla i víckrát. Anita je prostě lovkyně upírů. "Já s upíry nespím, já je zabíjím." Cituji.
Stephen King, tak o tom by se dalo mluvit hodiny. To on mě dokáže vyděsit. Možná za to může i moje představivoat, ale spíš jeho úžasný vypravěčský styl. A taky to, že tenhle muž se neštítí ničeho. Řekne vám, jak to je a vy z toho neusnete. Mistr hororu. Možná až trochu děsivý, ale určitě úžasný.
Sir Arthur Conan Doyle - Sherlock Holmes.  Jestli jste od něj nic nečetli, tak teď je pravý čas. Někdy nechápu jak to, že jsem to neuhodla. ALe potom mi dojde, že jsem prostě nemohla. Ty zápletky jsou občas tak lehké a primitivní. Je to takový předchůdce všech moderních detektivů. Ale on byl doopravdy chytrý, všímavý a bystrý. Takový Mentalista nebo Psycho se podle něj mohli pouze inspirovat.
Nicholas Sparks - The Notebook, Dear John. To jsou pouze dva romány, které vyprávějí o lásce a o životě. Je to jednoduchý, ale většinou velice smutný příběh. Nedivím se, že většinu jeho románů zfilmují. Papírové kapesníky v tomhle případě jsou totiž většinou nutnost. Ta nespravedlnost osudu a čistá láska vás občas dostanou. Je to příjemné si o tom počíst, když to někdo tak hezky podá. Jeho romány jsou taková oddechovna a romantika. Občas i srdcervoucí.

Teď v poslední době ve věku osmnácti let jsem se vrhla více na tématiku fantasy. Upíří, vlkodlaci, čarodějové. V poslední době je to můj unik od světa.
Patricia Briggs - Mercy Thompson. Není to něco na co bych myslela dnem i nocí, ale knížka byla zajímavá. Hlavně to, jak přesně to Patricia napsala. Je to většinou detektivní příběh s vlkodlaky. Což prostě v dobrém podání nemůžu nikdy odmítnout. Takže si asi budu muset přečíst celou sérii myslím.
Castová - Škola noci je něco, co mě zaujalo se středoškolskou tématikou. Dokud tam člověk chodí, tak je mu to takové blížší ne? A potom mi to přijde takové odlehčují a příjemná. Je to napínavé a zajímavé. Vždycky mě zajímá, co s ní bude dál. Až na to, že to má občas Zoey trochu moc lehké, protože jí schopnosti a pomoc padá do klína. Ale jaký by to byl život, kdyby ne?
Tanya Huff- Krevní pouta zase ty detektivní příběhy mě dostali. Mimo to v opravdu zajímavém pojetí. S ničím se nepárá, mrtvola je na cucky. Taková jemnější Anita Blake. A na tu si čast udělám vždycky.
Richelle Mead - Vampýrská akedemie je něco, co mě přímělo přemýšlet o tom, kudy jsem chodila. Taková nejlepší upírská knížka hned po stmívání? No je to akčnější. Možná to mám skoro radši po nějaké stránce. Občas mi to trhalo srdce, dohnalo k slzám a zaručeně si to musím jednou koupit. Všechny díly. Je to příběh o lásce, která mě štve, ale souhlasím s tím. Děj je přesně takový jaký by podle měl být. Chytrý, zajímavý a tak poutavý, že tu knížku pokaždé přečtu za den, protože jí prostě nemůžu odložit. Dostala mě a já jsem naštvaná za to, že jí nemůžu odložit, když jí čtu.
Terry Goodkind - Meč pravdy  je příjemné fantasy, které se rozjíždí s dalším a dalším dílem. Jenom je jich tolik a já se k nim nedostanu tak dobře, že nevím, jestli je přečtu všechny. Ale jednou bych to chtěla zvládnout. V duchodu určitě. Ten to jistí.

A nakonec by tu bylo také místo pro klasiku. Nejsem nevzdělanec. jenom mám ráda moderní napětí, smrt a drama. Toho se nedočkám v básních. Ale stejně, to drama v těch knížkách, co mám ráda stejně najdu. Jinak bych je nedočetla, kdyby nebyli fantastické!
Jane Austen je jedna z autorek, kterou obdivuji. Dobu a příběh popíše tak dobře, že mám pocit, že tam jsem. A chtěla bych žít. Její hrdinky jsou ženy, které vědí, co chtějí. Jejich lásky nejsou dokonalé, ale jsou něčím tak čisté a krásné, že bych chtěla zažít alespoň jeden její příběh. Protože knížky od ní se snažím přečíst všechny. Už jich mám docela dost teď.
Karel Čapek je jeden z mála českých autoru, kteří se mi líbí. Jeho R.U.R. nebo Bílá nemoc, Válka s mloky. To všechno má úžasné poselství lidtsvu. A popsal to tak dobře, že to snad všichni pochopí. Ale můžeme jenom doufat, co?
Emily Bronteová - Na větrné hůrce je tak strhují příběh, že jsem se přelouskala i přes trochu spletitější příběh. Je to příběh o lásce, kvůli které stojí žít. Je to takové malé drama o dvou lidech, kterým není souzeno šťastně žít. Ale kdykby byli spolu, tak by i modré z nebe měli.
Charlote Bronteová - Jana Eyrová je další úžasný příběh jejich doby. Je to strhující a s tou ženou musí každý soucítít. Jeden z mých oblíbených románů. Trochu feminismu ale budiž. Jana Eyrová je totiž někdo, kdo jde za tím, co chce. A na lásku je schopná počkat. A vybojovat si jí.
Paulo Coelho - Alchymista  a další jeho romány jsou o životě, o tom jaký by měl být a co bysme s ním měli dělat. Je to příběh o chlapci, který jde za svým příběhem. A dostane ho. Tak jako bysme mi všichni měli jít. To stojí za přečtení, protože je to tak prosté, že by se tím měl řídit každý. A nebát se. Protože celý vesmír se spojí jenom proto, abych dostali, co chceme.

Ideja páteční noci

11. června 2010 v 22:16 | Lentilka |  Fejetony
      Jak po tom létě všichni toužili. Venku sněží, mrzne, nikomu se nechce vůbec nic. Nejlépe to vypadá v peřinách a v teple. A když vyjde sluníčko všichni jsou z něho nadšení. Dokud tu není moc dlouho. Když se ochladilo, všichni nadávali. Teď zase když tady jsou tropy si na to všichni stěžují. Mě to přijde mnohem sympatičtější než zima. Protože v létě se dá dělat tolik věcí! Když je odpoledne tak teplo, tak bazén to vždycky zpraví. Protože nic v létě není víc osvěžující než den u vody a na slunci.
A když se na večer ochladí, je přesně ta správná teplota na to, něco podniknout. Je to taková letní horečka.
     Nepřijde vám, že všichni jsou v létě usměvavější? Všichni mají náladu provádět šílenosti. Já už bych potřebovala nějakou vělkou šílenoust! Nejlépe zmizet někam daleko. Nebo podniknout nějakou velkou akci. PRotože od toho tu léto je.
Starší dámy si v autobuse stěžují na to vedro, starší pánové se zase potí a není vedle nich k vydržení. Dneska jsem z toho autobusu utekla, protože to bylo jako vstoupit do velkého pojízdného skleníku. Mladí si to zase užívají. To si musím přiznat, že já taky. Slunit se u bazénu, čas věnovat knížkám, které mě baví a nejsou do školy. ¨
      Mohlo by to vypadat asi tak, že člověk ráno vstane. Protože v tyhle dny, kdy nebe je modré, ptáci zpívají a vy jste vzhůru o pár hodin dříve než tomu bývalo. Než vůbec dojdu do té školy, tak zjistím, že mě polévá vlna horka, která už se snaší kolem osmé ráno. A s každou hodinou navíc se to pouze zhoršuje. Sedět ve škole a dávat pozor? Spíš si dávám pozor na to, abych neustále pila a nezkolabovala. Proto tak nevydržím ani do konce. Střední škola není tak vážná věc, když víte, jak na ní.
      Odpoledne strávit u bazénu, kdy jeden pes vám olizuje obličej, druhý zuřivě štěká a třetí, ten se o vás pouze něžně opře. Jenže je to obrovský vlkodav, který už jako štěně byl skoro větší než vy. Tohle ukorigovat prostě nejde. Navečer je konečně klid. A ten bazén vypadá tak neodolatelně.
      Voda je v chladném podvečeru teplejší než odpoledne. A já bych si šla vážně ráda zaplavat, kdybych předtím nemusela celá bazén vyčistit, vyměnit filtr, všechno umýt a postarat se o další blbosti. Protože jsem sakra holka! Jsem lehce feministická žena, ale úklid bazénu klidně nechám na někom jiném. Mě stačí to pozorovat.
    Protože když jste soběstačná žena, tak by vám mohla stačit vědomí, že to zvládnete. Vy to víte, oni to tuší. A nic nikomu nemusíte dvakrát dokazovat ne? Protože když už se to musí udělat, tak to samozřejmě zvládnete. Většinou.
     Ty večery už jsou příjemně teplé, chtělo by to jenom najít něco, co by se dalo doopravdy dělat. Protože buď nestíhám nic a nebo nechci. Samota je krásná věc. Co je krásnějšího než sedět si venku a užívat si letního večera plného pohody?
    Pár věcí bych našla. Komáři. Sedět takhle venku je otrava, kvůli neustálým nájezdům těch potvor. Dokonce jsem si nechala přes můj odpor dva obrovské pavouky v pokoji. Chytají komáry. A za to je nechám žít. Koloběh života.
Sklenička vína, trocha dobré muziky, rozmáčknutý komář a krásná letní noc. To je ideja páteční noci...

Lentilka
    

1. /Slzy nejsou déšť 1.část

9. června 2010 v 23:41 | Lentilka
      Měla jsem doopravdy naspěch. Blížila se bouřka. Cítila jsem svěží vzduch a vítr, který se najednou objevil. Byl to tak překrásný den. Nebe bylo pokryté obláčkami mezi kterými vykukovalo slunce. Bylo dusno a pot se srážel hned na pokožce. Až do teď se vzduch ani nepohnul. Až teď měla přijít pravá podívá přírody. Nade mnou zahřmělo a já přidala do kroku. Stejně to nestihnu. Já to nikdy nestihnu.
         První kapky dopadali na zem a v dalších okamžiku už to bylo jako kdyby mě někdo polil vodou. Byla to pouze letní bouřka, která se přežene a hned bude zase krásně, ale tahle byla něčím zvláštní. Protože ve mně vzbuzovala divný pocit. Pocit, který mě trhal na kusy. Byl uvnitř mé hrudi, plný nadšení a očekávání. Neměla jsem ponětí, jak to definovat, ale bylo to tam a bylo to tak plné emocí, že jsem z toho byla vyčerpaná. A teď jsem cítila, že nadšení a vzrušení ještě vystoupalo. Fyzicky už mě bolel hrudník. Jako bych to v sobě neunesla. Instinkt a očekávání.
        Už mi bylo jedno, jestli zmoknu. Potřebovala jsem se zbavit toho pocitu, který mi mačkal hrudník a tlačil na plíce. Konečně jsem spatřila, že se blížím domů. Obrovský bílý dům se střechou a balkonem vypadal tak smutně, když byl tmavý a opuštěný. Doufala jsem, že někoho zastihnu doma. Protože jsem neměla náladu být v bouřce sama. Na druhou stranu, samota byla luxus, který jsem neodmítala. Mohla jsem si vytvořit den podle svého, když jsem byla sama. Postarat se o věci, které mě bavily.
         Uviděla jsem toho muže opřeného o kamennou zeď našeho domu. Neviděla jsem mu do obličeje, ale nátlak na plíce se zvětšil a já sotva popadla dech. Musela jsem jít dál a projít kolem mě. Jenomže jsem se zastavila ve stejnou chvíli, kdy jsem ho míjela. A zírala jsem na jeho tvář. Neuvědomovala jsem si, že můj dech docela vážně vynechává. Když se mi podíval do očí, tak jsem jenom na nepatrný okamžik zahlédla jejich tmavě šedou barvu a poté se ztratilo úplně vše.