close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. /Slzy nejsou déšť 1.část

9. června 2010 v 23:41 | Lentilka
      Měla jsem doopravdy naspěch. Blížila se bouřka. Cítila jsem svěží vzduch a vítr, který se najednou objevil. Byl to tak překrásný den. Nebe bylo pokryté obláčkami mezi kterými vykukovalo slunce. Bylo dusno a pot se srážel hned na pokožce. Až do teď se vzduch ani nepohnul. Až teď měla přijít pravá podívá přírody. Nade mnou zahřmělo a já přidala do kroku. Stejně to nestihnu. Já to nikdy nestihnu.
         První kapky dopadali na zem a v dalších okamžiku už to bylo jako kdyby mě někdo polil vodou. Byla to pouze letní bouřka, která se přežene a hned bude zase krásně, ale tahle byla něčím zvláštní. Protože ve mně vzbuzovala divný pocit. Pocit, který mě trhal na kusy. Byl uvnitř mé hrudi, plný nadšení a očekávání. Neměla jsem ponětí, jak to definovat, ale bylo to tam a bylo to tak plné emocí, že jsem z toho byla vyčerpaná. A teď jsem cítila, že nadšení a vzrušení ještě vystoupalo. Fyzicky už mě bolel hrudník. Jako bych to v sobě neunesla. Instinkt a očekávání.
        Už mi bylo jedno, jestli zmoknu. Potřebovala jsem se zbavit toho pocitu, který mi mačkal hrudník a tlačil na plíce. Konečně jsem spatřila, že se blížím domů. Obrovský bílý dům se střechou a balkonem vypadal tak smutně, když byl tmavý a opuštěný. Doufala jsem, že někoho zastihnu doma. Protože jsem neměla náladu být v bouřce sama. Na druhou stranu, samota byla luxus, který jsem neodmítala. Mohla jsem si vytvořit den podle svého, když jsem byla sama. Postarat se o věci, které mě bavily.
         Uviděla jsem toho muže opřeného o kamennou zeď našeho domu. Neviděla jsem mu do obličeje, ale nátlak na plíce se zvětšil a já sotva popadla dech. Musela jsem jít dál a projít kolem mě. Jenomže jsem se zastavila ve stejnou chvíli, kdy jsem ho míjela. A zírala jsem na jeho tvář. Neuvědomovala jsem si, že můj dech docela vážně vynechává. Když se mi podíval do očí, tak jsem jenom na nepatrný okamžik zahlédla jejich tmavě šedou barvu a poté se ztratilo úplně vše.

         Když jsem se ocitla úplně mokrá uprostřed svého pokoje, tak jsem na sobě stále měla boty a držela v ruce klíče. Bylo to jako probudit se ze snu. Až na to, že jsem si za nic nemohla vybavit, jak jsem se dostala do domu. A proč jsem se nezula už u dveří. Nemohla jsme si vzpomenout na nic podivného. Na nikoho.
         Když jsem večer ulehala, tak jsem pořád cítila ten tlak na hrudníku. A přitom mi závratnou rychlostí bušilo srdce. Docela jsem se obávala vysokého tlaku. Protože tohle není normální. Ulehala jsem a nechala jsem si vlasy rozpuštěné, aby uschnuly. Po tom, co jsem se ocitla doma, jsem ho celý prohledala. Protože jsem něco hledala, ale nevěděla co. A byla jsem tady doopravdy sama. Sprchu jsem si stejně dala nejrychleji, jak jsem mohla a hned poté vběhla do pokoje. Něco mě znervózňovalo.
        Na to, že jsem byla doma sama, jsem byla zvyklá. Vyrůstala jsem pouze s matkou, která ale teď, když jsem byla starší, byla pořád v práci. Nebyla jsem si jistá, kde vůbec bere tolik práce, ale výchově se už tolik nevěnovala.
Já jsem se vlastně vychovávala celý život více méně sama. Byla jsem životní samouk a matka mě občas pouze nasměrovala.
     Usnula jsem a znovu jsem měla spánek plný snů. A něco mě z nich vytrhlo. Byl to prostě jenom pocit. Pocit narušení. A otevřela jsem oči a viděla, jak se nade mnou sklání černý stín. Mým prvním instinktem bylo zaječet. Ale byla jsem v šoku. Nečekal jsem, že by se někdo dostal do našeho domu. Tak nějak jsem počítal s tím, že nikdo by přeci nemohl narušit můj osobní prostor. Domov mělo být přeci to bezpečné a nedotknutelné místo. Proto jsem byla tak šokovaná. Doteď jsem tomu totiž věřila.
      Když už jsem otevřela pusu připravena křičet a bránit se, tak mi přikryl ústa dlaní. Nebylo to nijak násilně, pouze tak, aby mě to umlčelo. Konečně se ke mně naklonil blíže a já mu viděla do tváře. Byl to mladý muž, měl ostře řezanou tvář a světlou pokožku. Teď vypadaly nebezpečně tmavě a jeho rty byly sevřeny do tenké linky. Možná, kdyby nestál nade mnou v této situaci, tak by mi nepřišel tak děsivý. Vlasy mu padaly do očí, takže vypadaly rozverně. To se o jeho očích říct nedalo. Ty oči byly jako dvě nebezpečné studny.
      Tak nějak jsem poznala, že má mnohem větší sílu než na kterou vypadá. Byl vysoký, ale nebyl to žádný svalovec. Stejně jsem věděla, že by mě mohl umlčet v okamžiku, kdy by se pro to rozhodl. Proto jsem musela zakročit já. Nemohla jsem tam jenom tak ležet a zírat na něj. Byla jsem v šoku. Ale přes to jsem se musela přenést. Než jsem se stačila ale vůbec pohnout, tak se něco začalo dít.
      Moje ruka hořela. Cítila jsem ten oheň, ale nebyl na mojí pokožce. Šířil se závratnou rychlostí pod ní. Jako kdyby moje krev bublala. Ta dlaň na mojí puse potlačila všechny bolestné výkřiky. A teď už jsem sebou i mlátila ze strany na stranu. Jeho ruce ale byly přímo přikované na mých ústech a hořící ruce. Nevěděla jsem, co to děla, ale začínalo se mi dělat černo před očima. Byla jsem vyděšená, že tady teď omdlím.
       Musel mě svírat pevně, abych se mu nevysmekla a proto se naklonil až příliš blízko ke mně. Stačilo to na to, abych ho kolenem zasáhla do hlavy. Přestože jsem to tak úplně neplánovala, bolest mi dodala potřebnou sílu na to, aby je ho stisk povolil a já se mohla vyškubnout. Spolu s tím zmizela i bolest.
    A nahradil ho strach a vztek. V okamžiku jsem stála na nohou na své posteli. Nepřipadala jsem si nijak mocně ani bezpečně, ale stejně jsem ze sebe měla lepší pocit. Aspoň jsem teď měla bezpečnou vzdálenost. A mohla jsem křičet. Jenže jsem to neudělala.
     Protože jsem měla moc práce s tím, že jsem zírala na toho muže. Když jsem viděla jeho obličej předtím, tak jsem tam viděla pouze tvrdý a nic neříkající výraz nebezpečí. Teď když jsem si ho mohla prohlédnout celého, jsem nemohla uvěřit svým očím. Jeho obličej byl zkřivený šklebem, který mu musela způsobit bolest. Nejspíš jsem ho trefila do spánku. To muselo pekelně bolet. Byl vyšší než jsem čekala, musel mít před 180 cm. To ho činilo nebezpečným. Jeho oblečení ale ne. Měl na sobě bílé tričko a džíny. Jeho trochu delší vlasy mu padaly do očí a působily i docela roztomilým mladistvým dojmem. Vypadal tak trochu na normálního kluka, kterého bych mohla potkat na ulici. Nebylo na něm nic nebezpečného ani děsivého.
    Až na to, že mě přepadl v mém pokoji uprostřed noci.

      Zírali jsme na sebe a byli oba připraveni k boji. Já nevěděla, co dokáže, ale byla jsem si jistá, že neví, že já taky něco umím. Nebyla jsem si jistá, že bych předvedla dokonalou techniku sebeobrany, ale byla jsem si jistá, že jestli po mě skočí, tak nezůstane bez úhony. To, že bych zmrzla na místě a nechala se odtáhnout pryč, nehrozila. Dřív bych ho poškrábala, pokousala, a kdybych měla štěstí, dokonce ho i praštila.
       K jednomu z mých koníčků patřily i bojové sporty. A protože jsem holka, tak se tam se mnou nikdy moc nepárali. Teď jsem za to byla vděčná. Ale stejně jsem nevěděla, jak z téhle situace pryč. Mohla jsem utéct. Ale spíš by mě dřív chytil. Byli jsme oba ve stejné vzdálenosti od dveří. Proto jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla. Couvala jsem po posteli k otevřenému oknu. Když jsem spala, tak jsem ho měla hned nad hlavou. Bydlela jsem v druhém patře domu, ale nehrozilo, že by se po něm někdo vyšplhal nahoru. Skočit jsem samozřejmě mohla.
       On mě zatím ostražitě pozoroval. Nevěděl, co chci udělat. Kdo by to taky čekal? Nikdo neskáče z okna. Nikdo. Pořád jsem se mu upřeně dívala do očí. Hledala jsem sebemenší náznak pohybu. Toho, že bude chtít zaútočit. Ale on jen stál a vyčkával. Jeho postoj naznačoval, že je připravený skočit po mně. Ale ne tak rychle, abych to nemohla stihnout. Protože teď jsme mezi sebou měli půl pokoje. A já jsem to zvládla během pár sekund. Ale měla jsem být rychlejší. Protože když jsem otevřela okna a vyskočila, tak jsem ucítila jeho ruce, které pouze sklouzly po mých zádech.
      Kdybych byla o moment pomalejší, tak by mě chytil. Takhle jsem mu proklouzla. Ale stejně jsem nemohla uvěřit, že byl u mě tak rychle. Proto když jsem dopadla na měkkou trávu, která ztlumila můj pád, tak jsem se nerozmýšlela.
Vyběhla jsem.
     Ten skok jsem měla perfektně promyšlený. Už když jsem byla menší, tak jsem z toho okna skákala dolů. Pod oknem totiž začínal menší kopeček, který vzdálenost zmenšil. A půda byla měkká a poddajná. Sice jsem cítila slabé bodnutí v kotníku, ale toho mě můj strach rychle zbavil. Většina lidí nemá okna, z kterých může vyskočit. Já ano.
      Nevěděla jsem, jak rychle bude u mě. Ani jestli skočí za mnou. Nebo jestli mě vůbec bude hledat. Ale měla jsem na sobě pouze tílko a kalhoty od pyžama. Byla jsem bosá a jinak neoblečená. Noc byla teplá, ale ne tolik, abych tam mohla běhat v nedbalkách. Běžela jsem strašně rychle a snažila se najít si co nejlepší úkryt. To, že bych běhala bosá po ulicích, by mi neprospělo ani nevydrželo moc dlouho. Když se někde rychle schovám, mohla bych mít šanci.
     Proto jsem přeskočila jeden z plotů a schovala se za obrovský keř. Seděla jsem na zemi a prudce oddechovala. Můj dech se nechtěl zklidnit, přestože jsem věděla, že mě podle něj může slyšet. A také jsem následně uslyšela jeho kroky. Byly tiché a rychlé. A zastavily se kousek ode mě.
"Neublížím ti,"řekl nedaleko mě klidný a něžný hlas. Jako kdyby mluvil na zpráskaného psa. To určitě, neublíží jo? Byl tak blízko, že jsem chtěla znovu utíkat, ale doufala jsem, že neví kde jsem.
Doufala jsem špatně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 10. června 2010 v 0:23 | Reagovat

Panečku, ty umíš člověka napínat :) Rychle pokračování ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama