"Neublížím ti,"řekl nedaleko mě klidný a něžný hlas. Jako kdyby mluvil na zpráskaného psa. To určitě, neublíží jo? Byl tak blízko, že jsem chtěla znovu utíkat, ale doufala jsem, že neví, kde jsem.
Doufala jsem špatně.
Protože to jediné, co si pamatuji poté, je bolest.
Byla tmavá, ale teplá noc.
Dívala jsem se do těch očí a nemohla tomu všemu uvěřit. Ta bolest se ve mně znovu probudila. Podívala jsem se rychle na svou ruku, která byla celá od krve.. Znovu to bylo tady. Ten děsivý strach z neznámého cizince mě zaplavil. Nemohla jsem se ani hnout.
"Prosím,"řekla jsem pouze tiše. A potom jsem ztratila vědomí.
Už jsem si uvědomovala, co se děje. Když jsem se najednou ocitla u sebe v posteli, tak jsem věděla, že moje paměť něco vynechala. Posadila jsem se a uviděla ho před sebou.
Seděl a pouze mě pozoroval. Jeho očí nepůsobily tak děsivě. Pořád vypadal tak normálně, že jsem mu nedokázala přiřadit zápornou roli. A pořád na mě zíral. Pohled jsem mu statečně oplácela.
"Omlouvám se za tu bolest,"řekl tiše a já věděla, co přijde. Tiše jsem zavzlykala, schoulila se do klubíčka a cítila jenom slzy, které jsem prostě nemohla zadržet.
Tahle bolest byla ze všech nejhorší. Protože jsem si jí pamatovala celou. Žádná ztráta paměti se nekonala. Prostě jsem tam ležela schoulená do klubíčka a tiše vzlykala. Když bolest odcházela, tak jsem měla pocit, že konečně začínám vnímat okolí.
On tam pořád seděl. Držel mojí ruku, z které se celá ta bolest šířila. A vypadal, že také trpí. Neměla jsem sílu vytrhnout se mu, či promluvit. Nejhorší bylo, že jsem se té bolesti nemohla vyhnout. Šířila se celým mým tělem a ať bych sebou házela jakkoliv, křičela nebo brečela, stejně by tam zůstala. Ta bolest jako kdyby byla pod mou kůží. A sžírala mě.
Otevřela jsem oči. Pomalu. Věděla jsem, že už vyšlo slunce. Ale nic víc. Měla jsem pusu vyprahlou jako poušť a cítila jsem se, jako kdyby mě něco zmlátilo. To, co jsem ale potřebovala vědět, jsem uviděla kousek ode mě. Seděl na mé židli a měl zavřené oči. Sledovala jsem jeho hruď, jak se pravidelně zvedá. Byla jsem si skoro jistá, že spí. Skoro mě nepřekvapovalo, že mě máma nepřišla zkontrolovat. Do mého pokoje po ránu nikdy nechodila, prostě se vypařila do práce.
Snažila jsem se posadit tak tiše, jak jen to bylo možné. Kousek na mém stolku ležely nůžky na nehty, byla to jediná zbraň široko daleko. Tak rychle, že stihl pouze otevřít oči, jsem k němu skočila a přitiskla mu nůžky na krk. Jeho oči se zdály překvapené. Ale jinak nevypadal vyděšeně. A já si nebyla jistá, jestli bych byla schopná ho bodnout. Nebyla jsem až tak drsná.
Až když jsem před sebou uviděla natáhnutou svou pravou ruku, jsem si všimla, že je obvázaná. Měla jsem jí skoro až po loket zafačovanou. Jen pomalu a zpomaleně mi docházela bolest, která z té ruky vystřelovala. A ta bolest se násobila tím víc, čím jsem byla bdělejší. On si to nejspíš taky uvědomoval.
"Nechci ti ublížit," řekl znovu jako předtím večer. Tentokrát přidal slovo nechci. Takže mi ublíží, když bude muset. "Chci ti pomoc,"promluvil na mě znovu a snažil se, aby zněl přátelsky. Vyrovnaně a mile. To jsem respektovala. Ale strach je silnější rádce.
Chtěla jsem mu nůžky přitlačit ke krku, ale bála jsem se, že bych mu ublížila dřív než bych chtěla. Moje ruka se totiž nezadržitelně roztřásla. Bolest už byla silnější než svaly. A já se bála, že ty nůžky stejně brzy upustím.
"Posaď se. Nepohnu se, jestli mi to nedovolíš. Slibuju." Něco v jeho hlase byla podivně přesvědčivé, důvěřivost z něj úplně sálala. A já stejně neměla na výběr. Protože bych spíš ublížila víc sobě než jemu, kdybych se snažila ho přemoci, když jsem sotva stála na nohou. S těmi titěrnými nůžkami jsem se posadila a rychle jsem si je přendala do levé ruky. Ne tak silná, ale určitě zdravější.
"Kdo jsi?" Zeptala jsem se tiše, můj hlas byl slabý a chraplavý.
"Nejsem tady, abych tě chránil. Jsem tady od toho, abych před tebou chránil ostatní,"odpoví po chvíli přemýšlení. "Když si lehneš, povím ti, co tady děláš. Potřebuješ odpočívat a stejně bys proti mně v tomhle stavu neměla šanci."
Naštvalo mě, že si je vědom toho, čeho já. Že jsem v háji. Ale stejně jsem neměla moc na výběr. Moje hlava se točila a bolest tam pořád byla. Dalo se to překousnout, ale sotva bych někam došla právě teď. Požádala jsem ho o svou kabelku, která ležela vedle něj. Podal mi jí pomalu a ani se nepostavil. Nejspíš respektoval mojí žádost, aby zůstal na místě. Sedla jsem si na postel pohodlněji a opřela se o zeď. Byla jsem k němu teď trochu křivě, ale pořád jsem ho měla na očích. Z kabelky jsem vytáhla cestovní nůž. Otevřela jsem ho a položila si ho do zdravé dlaně. On to všechno pozoroval pouze se zdviženým obočím. Já jsem se cítila bezpečnější, navzdory tomu, že jsem mu byla pro smích.
Stačilo pouze moje přikývnutí, že jsem připravená, aby mohl začít mluvit.
Nebyla jsem si jistá, jak dlouho tam seděl a vysvětloval mi to. Něco na jeho vyprávění bylo přetažené za vlasy. Pointa byla v tom, že kdybych se rozhodla mu věřit, tak bych nejspíš musela být šílená. Tak jako byl on. Nejděsivější bylo, že jsem mu ve skrytu i věřila.
Nebyla jsem člověk, ne úplně. Byla jsem něco speciálního. Byla jsem čarodějka. Nebo alespoň něco na ten způsob. Nesnažil se mi podrobně vysvětlit, co jsem. Stačilo mu to stejné vysvětlení jako předtím.
Nejsem tady od toho, abych tě chránil. Ale abych ostatní chránil před tebou. To jsem pořád docela nechápala. Jediný, kdo mi zatím ublížil, byl on. Zakázal mi stáhnout si obvaz z ruky dříve než za pár hodin. Ani jsem si nebyla jistá, proč ho pořád poslouchám. Aspoň se mi přestala točit hlava.
Nejsem tady od toho, abych tě chránil. Ale abych ostatní chránil před tebou. To jsem pořád docela nechápala. Jediný, kdo mi zatím ublížil, byl on. Zakázal mi stáhnout si obvaz z ruky dříve než za pár hodin. Ani jsem si nebyla jistá, proč ho pořád poslouchám. Aspoň se mi přestala točit hlava.
"Vypadni,"řekla jsem tiše a znovu stiskla nůž v mé dlani. Nevypadal překvapeně. Pořád mě vytáčel tím jeho sebevědomím chováním. "Očividně mi nevěříš,"odpověděl spíš sám sobě a pomalu se zvedl a couval ke dveřím.
"Očividně,"odpovím mu spíše zavrčením.
Zmizí ve dveřích a já ještě dlouho čekám, jestli se nevrátí. Až potom se donutím zvednout se a sejít do dolního patra. Slyšela jsem za ním zabouchnout dveře, ale pořád mi nebylo jasné, jak se dostal dovnitř. Tentokrát jsem ale zkontrolovala všechna okna a zamkla dveře. Konečně jsem se mohla zhroutit do postele a znovu usnout. Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych byla vyděšená.
Probudilo mě ostré bušení na dveře. Za okny už se stmívalo a všude bylo strašné ticho. Až na ty dveře. Otřásaly se a rány neustávaly. Znala jsem pouze jediného člověka, který takhle mlátí do dveří. Pomalu jsem vstala a odemknula. Ve svojí paranoie jsem zamkla i dveře od svého pokoje. Jistota je jistota. Za dveřmi stál můj kamarád, Kevin a za ním moje matka. Ani jeden se netvářil spokojeně.
"Proč jsi zamčená?" Zeptal se Kevin a vešel do pokoje, jako kdyby mu patřil. Zamračila jsem se na něj a otočila se na mámu. Taky se na mě mračila. Tohle jsme měli společné. "Doufám, že jsi neprospala celý den. Přijď za mnou potom,"zavrčela na mě a odešla. Bylo to typické. Nebyla celý den doma a teď mi bude chtít vyčítat, že já jsem tu byla.
"Co chceš, Kevine?" Zeptám se podrážděně a nepřekvapí mě, že to zní stejně, jako kdyby to řekla matka. Jsme si docela podobný.
"Nedorazila jsi do posilovny a potom jsem se ti nemohl dovolat,"odpoví věcně a zvědavě si mě prohlíží.
"Víš, že někdy prostě nedorazím. Někdy se ztratím i na celé dny bez toho, abych ti to oznámila. Proč hned kontrola? Není mi dobře a chci si lehnout,"začnu poněkud nepříjemně, ale nakonec to zní spíš jako kňourání.
"Jen zvědavost. Co se ti stalo s rukou? Praštila jsi někoho?" Zeptá se znovu pobaveně a pořád na mě upírá ten zkoumající pohled. Musí si všimnout mého zaváhání před odpovědí a tím, jak od něj o krok poodstoupím.
"Kéž by. Jen jsem si jí odřela,"odpovím vyhýbavě a tónem, který naznačuje, že ostatní otázky už nezodpovím.
"Becci, víš, že když se něco stane, můžeš jít za mnou,"řekne tiše. Zvedne se, ale ve dveřích zaváhá, jako kdyby chtěl ještě něco říct. Neřekne a vyjde pryč. Samota mi teď přijde uklidňující. Jenomže si jí moc neužiju. Sedla jsem si před zrcadlo a zkusila si rozčesat vlasy. Byly hodně dlouhé a hnědé. Na to, že jsem včera zmokla, se narovnaly a vypadaly pořád dobře. To byla asi jediná hezká věc, která na mě vydržela. Oči jsem měla většinou tmavě modré, teď byly spíše jenom tmavé a jenom se mlátily s tmavými kruhy pod očima. Z tváří jako kdyby mi vyprchala veškerá barva a únava mi vysela na každém rysu tváře. Dneska to není můj nejlepší den. A bude horší.
Sešla jsem dolů do kuchyně a udělala si čaj. Máma už seděla u stolu a jenom mě pozorovala. Její pohled byl přísný a neúprosný. Měly jsme hodně podobné rysy, až na to, že ona je měla ostřejší. Vlasy měla kudrnaté, na rozdíl od mých rovných. Ale oči a tmavší pleť jsme měli stejnou. Její pleť měla díky tomu, že netrávila moc času venku, spíše barvu bílé kávy. Já jsem jí měla hnědou a příjemnou. Teď jsme se na sebe mračily úplně stejně.
"Nejsi nemocná?" Zeptá se, když se konečně posadím před ní.
"Ne. Jenom mě bolí hlava." Odpovím jí příkře a snažím se opatrně napít čaje, aniž bych použila pravou ruku.
"Co se ti stalo s rukou?" Její otázka není tak překvapivá. To, co mě zarazí je její výraz. Vypadá naštvaně a skoro nebezpečně. Přesto nemám pocit, že je ten hněv směřován mým směrem.
"Jen jsem si sedřela trochu kůže, myslím, že to nic není,"odpovím jí váhavě, protože se skoro bojím, že na mě začne řvát. Nejsem si jistá proč, ale její výraz tomu napovídá.
Mluvila se mnou potom už jenom příkře. Vypadalo to, že nemůže vydržet v klidu. Ptala se mě na školu, co jsem dělala celé dny a podobně. Odpověď mohla uhádnout sama. Ve škole jsem už nebyla, měla jsem po zkouškovém. A celé dny jsem se starala sama o sebe. To jsem udělala. Když měla pocit, že povinnost rozmluvy splnila alespoň z části, tak se vytratila do své pracovny. A nasadila svůj - někomu ublížím- výraz. Ten výraz mě děsil už v dětství.
Ten večer bylo venku příjemně. Vzala jsem si přikrývku a vyšla na balkón, kde jsem se posadila do velkého křesla. Dívala jsem se, jak mizí i poslední stopy světla a všude se rozlévá tma. Necítila jsem nebezpečí. Měla jsem podivný klidný pocit, že jsem tam sama. A hlavně už jsem neměla takovou hrůzu, že by mě znovu někdo přepadl. Zdál se mi spíš jako šílenec než jako potencionální vrah. Zavřela jsem oči a ticho mě ukolébalo do spánku.
Zdál se mi sen už jako tolikrát. Navazoval na skutečnost, ale přesto se zdál méně skutečný. To já jsem v tu chvíli, ale nikdy nepoznala. Nebe bylo tmavé a na něm byly obrovské zářící hvězdy. A já jsem neseděla na balkonu, ale v trávě. Voněla květinami a dřevem. Už jsem cítila cizí přítomnost, která mě vyrušila. Přede mnou klečel můj násilník. Tentokrát nevypadal vůbec nebezpečně. Spíš jako kdyby vůbec nevěděl, kde to je. Seděla jsem tam a měla jsem nutkavou potřebu sundat si obvaz na mé ruce, který tak strašně svědil. Když jsem ho ale sundávala, tak mě zachytily nějaké ruce. Přesto se mi ho povedlo sundat aspoň z části. A když jsem uviděla rudou pokožku, na které byly fleky od krve, projela mnou vlna zděšení. V té tmě to vypadalo jako kdyby skoro kousek ruky chyběl. Celé předloktí bylo tmavé a sahalo to skoro až k prstům. Levou rukou jsem se dotkla zaschlé krve na mé ruce a ucítila nerovnosti na kůži. V tu chvíli jsem zaječela tak hlasitě, že to muselo vyburcovat půlku okolí.
S trhnutím jsem se probrala a zjistila, že pořád ječím. Alespoň se o to pokouším, protože výkřik tlumila dlaň přes mou pusu. Místo toho bylo slyšet pouze přidušené kvílení. Už jsem nebyla sama. Znovu se mnou byl můj násilník a snažil se mě uklidnit. Protože to, o co mi šlo, byla spatřit mou ruku. Zmítala jsem se mu v náručí a zuřivě kolem sebou mlátila zdravou ruku. Moje oči se snažili pouze najít mojí znetvořenou ruku. Na té jsem měla pořád napůl sundaný obvaz. Bylo to jako šílenství, protože jsem nevěděla, co najdu.
Panečku, sice jsem to přečetla až ted, ale vážně se těším na pokračování, snad tu bude brzo :)