close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. /Slzy nejsou déšť 3.část

8. července 2010 v 18:22 | Lentilka
Zdál se mi sen už jako tolikrát. Navazoval na skutečnost, ale přesto se zdál méně skutečný. To já jsem v tu chvíli, ale nikdy nepoznala. Nebe bylo tmavé a na něm byly obrovské zářící hvězdy. A já jsem neseděla na balkonu, ale v trávě. Voněla květinami a dřevem. Už jsem cítila cizí přítomnost, která mě vyrušila. Přede mnou klečel můj násilník. Tentokrát nevypadal vůbec nebezpečně. Spíš jako kdyby vůbec nevěděl, kde to je. Seděla jsem tam a měla jsem nutkavou potřebu sundat si obvaz na mé ruce, který tak strašně svědil. Když jsem ho ale sundávala, tak mě zachytily nějaké ruce. Přesto se mi ho povedlo sundat aspoň z části. A když jsem uviděla rudou pokožku, na které byly fleky od krve, projela mnou vlna zděšení. V té tmě to vypadalo jako kdyby skoro kousek ruky chyběl. Celé předloktí bylo tmavé a sahalo to skoro až k prstům. Levou rukou jsem se dotkla zaschlé krve na mé ruce a ucítila nerovnosti na kůži. V tu chvíli jsem zaječela tak hlasitě, že to muselo vyburcovat půlku okolí.
       S trhnutím jsem se probrala a zjistila, že pořád ječím. Alespoň se o to pokouším, protože výkřik tlumila dlaň přes mou pusu. Místo toho bylo slyšet pouze přidušené kvílení. Už jsem nebyla sama. Znovu se mnou byl můj násilník a snažil se mě uklidnit. Protože to, o co mi šlo, byla spatřit mou ruku. Zmítala jsem se mu v náručí a zuřivě kolem sebou mlátila zdravou ruku. Moje oči se snažili pouze najít mojí znetvořenou ruku. Na té jsem měla pořád napůl sundaný obvaz. Bylo to jako šílenství, protože jsem nevěděla, co najdu.


    Moje oči se střetly s jeho. Pomalu jsem se uklidnila a znovu dýchala.
Připadala jsem si dezorientovaná, vyděšená a zmatená. Můj svět se točil, snažila jsem se dýchat víc zhluboka, ale omdlela jsem.


       Probudila mě nějaký hluk kousek ode mě. Vítr přibouchl dveře na balkon a ty se s ránou zavřeli. Trhla jsem sebou a posadila se. Byla jsem zmatená. Nepamatovala jsem si, že bych usnula. To poslední, co vím, že jsem tady seděla a přemýšlela. Obvaz na mé ruce byl znovu perfektně upravený a pohled na to mě znervózňoval. Po chvíli jsem uviděla mámu, který procházela kolem dveří na balkon. Jenom mě zkontrolovala a šla spát. Ani na mě nepromluvila. Ale muselo už být sakra pozdě, když šla spát i ona.
        Poslední světla v době zhasla a já zůstala sama sedět venku. A vedle mě se objevil temný stín. Málem jsem zaječela, ale tu tvář jsem poznala. Přišlo mi jako kdybych ho viděla před pár vteřinami, ale musel to být pouze pocit.
"Kdo sakra jsi? Nemůžeš se tady zjevovat jako duch, jednou bys mohl přijít třeba o oko,"zavrčela jsem na něho naštvaně. To, že mě neděsil, jsem připisovala sobě a své odvaze. A hlavně jsem byla pořád zmatená. Občas, když se probudím z podivného snu, tak se mi to stává. Teď jsem si ani nebyla jistá, jestli nesním. Protože to by vše vysvětlovalo.
"Říkej mi Eric, prozatím,"odpoví mi a přisedne si vedle mě. "Podej mi ruku, ošetřím ti jí a prosím tě, nevyváděj jako předtím. Není to tak hrozný, jak to vypadá." Jeho hlas je tichý a něžný, skoro prosebný řekla bych. Nebyla jsem si jistá, o čem to mluví. Ale podala jsem mu tu ruku. Něco jako by mě nutilo mu věřit. Měla jsem pocit, že ho znám déle než jsem si myslela. Jako kdyby tohle nebylo poprvé, kdy jsem s ním takhle mluvila. Potkala ho.
        Pomalu sundal obvaz a objevila se moje ruka. Byla na ní hromada krvavých skvrn, které vystupovaly a hyzdily mojí ruku. Trochu jsem sebou cukla a natočila se tak, že to vypadalo, že ta ruka ke mně už vlastně nepatří. Zírala jsem do prázdna a čekala, co začne dělat. Pomalu setřel všechnu krev, která se sloupla jako zaschlá špína. Skoro jsem tomu nevěřila. Cítila jsem v ruce horko a tlak, ale ve skutečnosti to nebolelo. To, co mě překvapilo, bylo to, co se objevilo pod krví. Černé čáry. Vypadalo to jako tetování. Možná i bylo, ale na žádném jsem nebyla a určitě mi z ruky nemohlo vylézt přes noc. Zírala jsem na to a byla překvapená, jak dobře to vypadalo.
        Byla to změť symbolů, které se proplétali a končili až u prstů, některé až u konečků. Vypadalo to, jako kdyby takhle to mělo vždycky být. Jako by to tam patřilo, jenom o tom nikdo nevěděl. S mojí tmavou pokožkou to skvěle ladilo a na některých místech jako kdyby se skoro ztrácelo. Po krvi nebo nějakých ranách nebyla ani stopa.
"Ericu?" Zeptala jsem se tiše a pořád jsem zírala na svojí ruku.
"Vysvětlím ti to, teď ale musíš odpočívat,"odpoví mi s úsměvem. Chci něco namítnou, ale jeho ruka mě zarazí. "Rebecco, jdi si lehnout. Až se ráno probudíš, bude ti líp. A toho na té ruce si nevšimneš. Dobře? Mysli na to, Rebecco. Soustřeď se jenom na to, ano?"
    Jeho slova jako kdyby mě donutila. Moje soustředění se rozhodí úplně a já na něj zamžourám zpod přivřených očí. Nechci si jít lehnout. Nechápu, co to dělá. Ale on se na mě jenom usměje a potom zmizí. Zmizí z mé paměti, z mých očích a já se ocitnu u sebe v posteli. Klidná a unavená.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 10. července 2010 v 15:27 | Reagovat

Pane jo :)...Proč to děláš takové napínavé??? Já chci vědět, o co jde :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama