Ráno se mi zdálo jako každé jiné. A přesto tam bylo něco, co mě rozčilovalo. Něco v mé hlavě, co mě přitahovalo a já si nemohla vzpomenout, co to je. Přemýšlela jsem nad tím skoro celé dopoledne. Narušovalo to moje soustředění. A potom jsem se rozhodla jít do posilovny. Venku bylo nejmíň třicet stupňů, ale v posilovně bude příjemně.
Když jsem seděla v autobuse, tak jsem byla jenom ráda, že jsem si vzala malé černé šaty. Které byly sice nepřiměřeně krátké a bez ramínek, ale když jsem cítila kapky potu, které mi stékali po zádech a nohách, byla jsem ráda, že toho na sobě víc nemám. Vystoupila jsem z autobusu a zamířila do velké budovy posilovny. Než jsem ale stihla popojít jenom pár kroků, zatočila se mi hlava. Potřebovala jsem se něčeho chytit, protože obraz před mýma očima mizel. Všechno černalo a já se podivně kymácela. Věděla jsem, že jestli se něčeho nechytím, půjdu k zemi.
Dvě ruce mě podepřeli a já se o ně opřela. Doufala jsem i v tom okamžiku, že to není nějaký starý smradlavý chlápek nasáklý potem. Ale nemohla jsem si vybírat. Opřela jsem se o něj, co nejvíce jsem mohla, protože se mi podlamovali i nohy. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem ho. Byla to podivná vůně mužského parfému a ještě něčeho. Nevonělo to vůbec špatně, tak jsem nechala hlavu opřenou o jeho hruď. S pocitem studu se budu muset vyrovnat potom.
"Už jsi v pořádku?" Zeptal se mě cizí hlas a já věděla, že mě někam vede. Šla jsem hodně pomalu a mrkala víčky. Obraz se znovu vracel a já konečně viděla alespoň, kam jdu. Stáli jsme v úzké uličce dál od lidí. Podívala jsem se na mého zachránce a zalapala po dechu.
"Ty?" Zavrčela jsem naštvaně a odtrhla se od něj. Při tom prudkém pohybu se mi sevřel žaludek a znovu zatočila hlava, takže jsem padla na všechny čtyři a myslela, že se pozvracím. Znovu ke mně natáhl ruku a chtěl mě podepřít, ale já ho odstrčila. Nevolnost se zhoršovala s každým pohybem. Žaludek byl jako na vodě. "Nesahej na mě,"mumlala jsem tiše, ale odhodlaně pořád dokola. Přitom jsem se svíjela na čtyřech a očekávala, kdy znovu omdlím nebo se pozvracím.
"Tak a dost,"řekl nade mnou a popadl mě do náruče. Byl to tak rychlý pohyb, že se mi znovu sevřel žaludek, ale nestihla jsem se bránit. Nenesl mě zrovna něžně, ale já jsem se vlastně ani nebránila. Mumlala jsem sice, jak moc mu ublížím a co všechno mu udělám, ale neznělo to výhružně. Hlavně když jsem měla čelo znovu opřené o jeho rameno a nechala se nést. Jestli je to zabiják a chce mě zabít, tak se budu bránit, až se o to pokusí. Teď mi bylo totiž jedno, kam mě nese.
Otevřela jsem oči a uviděla rychle se míhající krajinu. Nejdřív mě to vyděsilo. Takhle rychle se pohybovat nemohla. Potom mi to ale došlo. Seděla jsem v autě. Podívala jsem se na stranu řidiče a zaječela. Nebyla jsem připravená na únos. A pořád mi nebylo dobře.
"Kam mě vezeš? Chci vystoupit!" Řekla jsem rozzuřeně, ale on vůbec neodtrhl pohled od silnice. Krajinu jsem nepoznávala, ale jeho ano. Něco v mé mysli konečně sepnulo a já si všimla mé ruky. Toho, co na ní bylo. Nepamatovala jsem si nic, ale věděla jsem.
Zatočili jsme na nějakou lesní cestu a auto sebou povážlivě zakymácelo. Všude byli stromy, vypadalo to jako jeden z těch zdravých lesů do kterých už teď lidé skoro nechodí. Skrz pootevřené okénko ke mně dolehl čerstvý vzduch a vůně trávy. To nestačilo na to, abych se uklidnila.
"Ericu!" Můj hlas byl ostrý a naštvaný, ale stejně jsem nečekal tu reakci, která následovala. Prudce šlápl na brzdu a auto se zastavilo. Díval se na mě vcelku vyděšeně. Což zase děsilo mě. Zírali jsme na sebe, dokud se znovu nerozjel. Potom jsme jeli chvilku tiše. Bála jsem se cokoliv říct. Nechtěla jsem vědět, co by mohlo následovat po větě "Magore, odvez mě domu nebo na tebe poštvu poldy!"
Tušila jsem, že mě nikde nechce zabít a pohřbít, ale jistá jsem si nebyla.
Tušila jsem, že mě nikde nechce zabít a pohřbít, ale jistá jsem si nebyla.
Auto konečně zastavilo před obrovským srubem. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se kolem. Byl tu jenom les, srub a malý rybník. Vypadalo to tak idylicky. Jenom jsem bojovala s instinktem sbalit se a hned utéct po cestě zpátky. Má auto a dohonil by mě dřív. Mohla jsem vběhnout do lesa, ale nevěděla jsem, kde jsem. Mohla bych tam bloumat hodiny a na to jsem se necítila.
Vystoupil z auta a když tak stál kousek ode mě, měla jsem pocit, že je obrovský. Alespoň oproti mně. Nebyla jsem jedna z nejvyšších. Byla jsem celkem drobná, ale stejně myslím, že bych se s ním zvládla poprat. Na pár vteřin.
"Pamatuješ si moje jméno?" Zeptal se mě a jeho oči mě přímo propalovaly. Nevydržela jsem se do nich koukat zpříma.
"Ve skutečnosti ne. Nepamatuju, ale vím. A mohl bys mi vysvětlit, co tady děláme?" Můj hlas byl o poznání silnější a rozzuřenější. Jednala jsem pouze na základě svých instinktů. A těm jsem sice nevěřila, ale neměla jsem nic jiného. Znala jsem ho. A věděla jsem, že mi neublíží. Ale ne měla jsem tušení proč si to myslím.
"Zůstaneš tady, dokud se nevzpamatuješ,"řekne tiše a pokrčí rameny jako kdyby to byla samozřejmá věc.
"Vzpamatovat se z čeho? Z únosu? Už jsem se oklepala, můžu domů!" Tentokrát už křičím. Vztek se mnou lomcuje a mám chuť ho praštit. Možná si vybírá svou daň i zděšení.
"Z tohohle se musíš vzpamatovat,"řekne tiše a chytí mě za ruku. Znovu upřu pohled na to podivné tetování. Mám pocit, že se mi z ničeho nic vynořilo před očima, ale to není možné. Není možné, abych si ho nevšimla celé dopoledne.
"Pojď dovnitř a já ti to vysvětlím,"řekne tiše a odevzdaně. Najednou vypadá víc unavený než jsem já. A to jsem se cítila jako kdyby mě někdo praštil. A potom mě přejel parní válec.
"Nepůjdu dovnitř, dokud mi to nevysvětlíš,"zavrčela jsem a opětovala jeho upřený pohled. Všimla jsem si jeho zelených očí. Byly přitažlivé a já jsem na moment zapomněla dýchat.
Když jsem se znovu nadechla, seděla jsem uvnitř srubu a držela v ruce sklenici s vodou. On stál kousek ode mě a něco hledal ve skříni. Zírala jsem na něj a převalila se přese mě vlna hněvu a ponížení. Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostlala, ale věděla jsem, že to udělal on. Tak jako předtím. Ovládá mě a manipuluje s mojí myslí. Nepamatovala jsem si cestu sem.
Mrštila jsem po něm sklenici s vodou, ale ta ho neškodně minula a rozbila se o podlahu. Já jsem vyskočila na nohy a rozeběhla se ke dveřím. Byl u mě dřív než jsem čekala. Byla jsem moc pomalá, moc slabá. Když mě chytil za ruku, tak jsem se jenom otočila a vrazila mu facku. To ho překvapilo natolik, že mě pustil a já vyběhla na verandu.
Tak jsem se opřela o zábradlí a vyzvracela se. Strach a adrenalin mi proudil tělem jako droga. Ale to další, co jsem cítila, bylo jiné. Byla to síla a moc, která jako by ze mě vyzařovala. Nebyla jsem si jistá, kde se tam teď vzala, ale měla jsem chuť jí po něm mrštit a nechat ho trpět za to, co mi udělal.
Tu bolest, co mi způsobil. Všechno to, co mi za poslední dny udělal. Chtěla jsem, aby za to trpěl.
Tak jsem se opřela o zábradlí a vyzvracela se. Strach a adrenalin mi proudil tělem jako droga. Ale to další, co jsem cítila, bylo jiné. Byla to síla a moc, která jako by ze mě vyzařovala. Nebyla jsem si jistá, kde se tam teď vzala, ale měla jsem chuť jí po něm mrštit a nechat ho trpět za to, co mi udělal.
Tu bolest, co mi způsobil. Všechno to, co mi za poslední dny udělal. Chtěla jsem, aby za to trpěl.
Zvracela jsem asi ještě třikrát než ke mně přišel. Nepromluvil, jenom si sedl naproti mně. Nezajímalo mě, co chce dělat, když mě nechá nepokoji. Měla jsem čelo opřené o dřevo a cítila teplý letní vzduch. Žádný vítr, jenom otravné dusno a slunce. Teď mi bylo jenom na obtíž. Když jsem konečně otevřela oči, tak tam pořád seděl. A díval se na mě. Jeho pohled byl tentokrát lítostivý. Už jsem mu na to neplánovala skočit, proto jsem se jeho očím hned vyhnula. Vztek už ze mě opadl. Teď jsem byla jenom vyčerpaná.
"Nevěřím ti,"řekla jsem tiše a zírala na jeho hrudník. Bála jsem se podívat se mu do očí. Nevěděla jsem, co se může stát.
"To chápu,"odpověděl tiše a upřímně.
Museli jsme tam sedět hodiny, protože když jsem otevřela oči, stmívalo se. Cítila jsem se lépe. Jako kdyby se můj žaludek uklidnil. Jenom mě bolely nohy od toho, jak jsem tam seděla celou dobu. A on seděl ve stejné poloze naproti mně. Oči měl zavřené a vypadal, že spí. Zvedla jsem se tak tiše, jak jsem dokázala. Vevnitř jsem si nalila sklenici vody a posadila se. Už mi bylo určitě líp. Neuběhla bych možná maraton, ale zvládla jsem už chodit.
Vyšla jsem ven a šťouchla do něj špičkou boty. Otevřel oči a vypadal rozespale. Takhle vlastně nevypadal vůbec nebezpečně ani prohnaně. Podíval se do mě, ale došlo mi, že se vyhýbá všem rychlým pohybům.
"Dostanu vysvětlení?" Zeptala jsem se a můj hlas byl podrážděný. Většinou se tomu snažím vyhnout, ale teď už jsem neměla sílu předstírat. Byla jsem vyčerpaná z nevědomosti. Byla jsem otrávená. Posadila jsem se kousek vedle něj, tak abych se ho nedotkla ani kousek těla.
"To na tvé ruce je víc než jen nějaké znaky, je to symbol toho, kdo jsi. Jsi speciální v tom, jak dokážeš vnímat a přetvářet svět. Máš sílu, kterou obyčejní lidé nemají. Můžeš věci tvořit, ničit, přetvářet nebo ovládat,"začne mi vysvětlovat tiše. Ne, že by něco z toho dávalo smysl. "Můžeš se nazývat mnoha slovy, ale žádné to plně nevyjádří. Čaroděj, zaříkávač, mág, cokoliv z toho můžeš být." Nechápala jsem, o čem to mluví.
"Tvoje síla se v tobě právě teď probudila naplno, jenom ještě nevíš, co to je a jak jí ovládat. Já sám nevím, jaká tvoje síla bude. Jaká bude její specifická moc. Na to musíš přijít sama."
"Dobře, i když ti uvěřila. Což dozajista neplánuju, tak co tady děláš ty? Co znamená ten únos? Přepadení? Narušení mého soukromí? A co se to se mnou sakra děje?" Můj hlas nebyl zrovna milý, ale to mi nikdo nemůže vyčítat. Protože já jsem mu chtěla věřit. Věřila bych mu cokoliv řekne a to mě děsilo. Protože jsem nevěděla proč k němu cítím tu důvěru. Měla jsem za to, že mě pořád nějak ovládá. Manipuluje s mými pocity. A to se mi vůbec nelíbilo.
"Já jsem měl přijít a pouze ti pomoc s proměnou. Neměla se to takhle zvrtnout. Víš, poznáme, když se narodí dítě, které bude mít speciální schopnosti. Potom ho hlídáme a když přijde chvíle, kdy se jeho moc probudí úplně, tak většinou přijde někdo, kdo mu pomůže. Provede ho tím procesem. Jenom že ten proces je dlouhý. Trvá celé měsíce a někdy i roky než se tetování objeví celé. Než se probudí síla. U některých je to dříve a nebo později. Ale já jsem měl přijít a pomoc ti, protože jsi kolem sebe vyzařovala v poslední době moc energie,"rozvypráví se nečekaně hodně a nad poslední větou se sám usměje. Jsem potěšená, že jsem ho tolik pobavila. Můj netrpělivý pohled ho přiměje pokračovat. "Chtěl jsem tě zbavit toho pocitu, ale ty jsi mě překvapila. A hlavně se tvoje tetování objevilo za noc. Proto je ti tak špatně a jsi tak slabá. Protože jsi zvládla něco, co ostatním trvá roky za jednu noc. Proto jsem tě hlídal. Snažil jsem se ti jenom pomoc. Teď bych tě měl zavést domů, pojď,"dopoví to tiše a podá mi ruku, abych mohla vstát.
Moc dobrý. Těším se na další