Září 2010

Kde se courá, coura?!?!

22. září 2010 v 22:55 | Lentilka |  Fejetony
Kde se courá, coura?!?! Samozřejmě, že ta naděje.
Pokaždé, když jí k sobě pustím, tak se modlím a přeju si, aby mi to vyšlo. Moje definice naděje je, že mi univerzum přečte myšlenky a splní moje přání. Většinou jde ale více o štěstí. Hlavně, když mi jde o něco, na čem mi doopravdy záleží.
Protože ještě horší než doufat a mít naději je, když nemáte v co doufat. Pokaždé, když mám nějaký cíl, tak se mám na co soustředit. Můžu za tím jít. Právě teď mi nejspíš jde o maturitu a vysokou školu. Potom to bude práce. Všechno to prolíná můj soukromý život.
Jenom si prostě nemůžu přiznat, že celý můj život se nezbavím naděje. Je to na jednu stranu krásná věc. Na druhou hrozná. Přináší zklamání, nervy a špatné předpoklady. Můžeme doufat. Ale občas bychom měli i věřit.
A ta coura jménem naděje se objevuje a mizí jak se jí chce. Je to dobrá kamarádka se štěstím, takže pokaždé, když je na chvilku nesleduje, tak pláchnou. A vám zbyde pouze beznaděj. Přesně!
Co jsem naposled v něco doufala, tak to nedopadlo moc dobře. Na druhou stranu, když jsem doufala v to, aby můj účes vypadal dobře, tak mi to vyšlo. Riskla jsem to, šla jsem do toho, obětovala jsem své vlasy. A dopadlo to skvěle. Pro vyšší účel. Uspokojilo to mojí mysl, protože jsem provedla něco brutálního a praštěného. Navíc mi ten úřes doopravdy sluší.
Tohle je ale špatný příklad. PRotože bychom měli doufat hlavně v ty věčí věci, ne? Ale co je dnes důležité? Každý máme jiné priority. Právě teď by moje priorita měla být škola.
To já si ale mnohem radši čtu. A číst si to a představovat si ty úžasné imaginární světy, to je taky svým způsobem kouzlo. A já radši fantazii než skutečnost. Radši mýty než historii. Ale všechno má své kouzlo.
Když víte, jak na to, tak si můžete užít i svůj život. I když pro mě má den občas prostě málo hodin. Co potřebuju, to nestihnu. nevidím tolik lidí, kolik bych chtěla. Prostě nestíhám.
A bude to jenom horší a horší.
Ale když zapojím trochu naděje, tak se z toho možná vyhrabu. S lahví vína třeba i?
CO jsem naposled udělala tak skvělého, že bych se za to mohla teď pochválit? No nejspíš nic, za co by mě pochválili ostatní.

Protože nejsem zrovna vzorná hodná holka, která si doma jenom čte. (Když na to ale mám čas, tak knížku jsou moje priorita!)
Ale třeba moji rodiče věří, že jsem skvělá. Já sama doufám, že jsem hustá. Mý přátelé mě vidí jako někoho, kdo je pořád v pohodě. Realita je jiná, ale ta naděje je jako barevné pastelky.
Přebarví realitu na mnohem snesitelnější barvy. A to já miluju.
Když si můžu upravit skutečnost podle mých představ.
Doufat, věřit, milovat. Ale hlavně malovat!!!
Protože bychom měli zůstat děti na věky ne? Já zaručeně!

Punch him, kiss me

19. září 2010 v 23:07 | Lentilka |  Fejetony
Nechci znít nijak optimisticky, když to řeknu. Protože mi to jenom tak prolétlo myslí a já zjistila, že odpověď je docela jednoduchá. Protože existuje hromada věcí, které bych si přála změnit. Věci se kterými nejsem spokojená. Ale nezměnila bych je nejspíš ani kdybych mohla.
Jsem většinou totiž spokojená s tím, kdo jsem. Nejsem spokojená tím způsobem, že by všechno na mě a kolem mě bylo nejlepší. K tomu způsobu mám ještě dost daleko. Ale spokojeností myslím spíš smířenost. Akceptuji sama sebe a věci kolem mě.
A pořád neakceptuju ty věci, které se mi nelíbí. Takže ani jedno z těch slov to plně nevysvětluje co? Možná, že to správně slovo ještě nevymysleli. Protože já se snažím pořád zlepšovat. Přestože jsem na louce, kde je tráva zelená, tak hledám trávu zelenější. (Příhodná metafora pro někoho, kdo zná tu zelenou věc, která se kouří. Což já bohužel nejsem a myslím doopravdy pouze metaforu na základě louky.)
Člověk dělá v životě hromadu hloupostí. Já je dělám často. Znepříjemňují mi život, ale nejspíš by to potom bez nich nebylo tak zajimavé. Protože kdybyste se mohly vrátit a všechno to změnit k nejlepšímu, co byste dělaly teď? Nohy nahoře, pupek vysí dolů a nuda k smrti?
Když jsem dneska jela přes celé město autobusem, tak jsem většinou jenom zírala z okna a měla na uších sluchátka. A holka, která si sedla vedle mě, vystoupila a já jsem si toho vůbec nevšimla. Minimálně další tři zastávky. Přivedlo mě to k přemýšlení, že kdyby tam třeba omdlela, nemusela bych to vůbec vědět. To už začíná být trochu smutné. Potom jsem se rozhlédla okolo a zjistila, že mám nejspíš ten stejný otrávený obličej jako všichni ostatní. Zírám do prázdná a tvářím se mrzutě.
V pátěk večer se ale většinou takhle nepřístupnost mění. Ale jenom u některých. Protože v pátek večer je to už jenom o to, jak moc potkáte někoho opilého.
Když jsem tenhle pátek mířila domů, tak mi ujel autobus. Nejsem si ani jistá, proč jsem se nevrátila a nepočkala na další. Rozhodla jsem se jít pěšky.
Na začátku cesty jsem si všimla, že jde někdo těsně za mnou. Nebyla jsem vyděšená, nezačela jsem utíkat ani křičet o život. Zpomalila jsem a nechala se doprovodit zbytek cesty domů. Celou dobu jsem něco vyprávěla, teď už ani nevím co. Z toho mám trochu husí kůži, ale jinak si říkám "Někteří gentlemani ještě nevymřeli."
Když jsem šla totiž předtím domů k ránu s kamarádkou, tak jsem potkala pouze policisty, kteří přibrzdili a řekli "Tak za kolik holky?" Což byla dost dvojsmyslná otázka, když nad tím tak přemýšlím.
Někdy si totiž říkám, že po druhý ránu se nikdy nestane nic nudnýho. Neslyšeli jste to už někde? ALe zkuste si to někdy ověřit. Protože když se na to tak podívám, tak to nejzajmavější se vždy děje až po té hodině. Řekla bych klidně, že všechno zajímavé se děje kolem čtvrté hodiny raní. Někdy člověk totiž přemýšlí, kdy příjde ta doma, kdy už bude natolik unavený, že nebude chtít ani vylézt z postele.
U mě totiž tak trochu začíná. ALe za to může zima. Se zima ke mně příchází stav, kdy bych nejradši jenom spala. Divým se, že nemám druhé jméno a není to Zimní spánek. Protože tak by to doopravdy odpovídalo.
Tou nejdůležitější věcí ale je, že když já si nevšímám okolí, bude si okolí všímat mě?
Kam to potom spěje, když už tu nebude nikdo, kdo by s námi mluvit? Jen pár lidí, kteří znají ještě starou školu? Pár albatrosů, kteří nevymřeli?
Když mě člověk donutí, tak jsem doopravdy vtipná. Protože bych vždycky měla sebrat své znuděné nevšímavé já, profackovat ho a probudit se. Potom totiž budu naprosto k zulíbání!
Věřte mi!

Sophia Kinsella

19. září 2010 v 21:54 | Lentilka |  Love


Sophia Kinsella


Can you keep a secret?
Confessions od shopaholic

(Covers from AMAZON )

Jako první mi přišla pod ruku knížka Can you kep a secret?
Po dlouhé době se mi konečně stalo, že jsem se u knížky proste musela smát nahlas. Laught out loud. LOL!
Emma je totiž obyčejná dívka, která má tajemství. O své rodině, příteli, práci a přátelích. A všechny je bohužel v návalu paniky prozradí cizince, když se obává o svůj život. Později se jí to ale všechno začne pomalu vracet. Co uděláte, když zjistíte, že někdo, kdo by neměl znát ani vaše jméno, zná všechna vaše tajemství?
Emma si s tím poradí báječně. Je to oddechovka plná vtipných scén, romantiky a o pravé dívce, která má svou hlavu a umí si poradit s čímkoliv.
Tuhle knížku doporučuji hlavně do letadla!
Má kritika jí neshledává nikterak úžasnou, ale zase naprosto k popokání!

Proto za vtipnost

9/10

Anotace: Optimistické, ale smůlou pronásledované Emmě Corriganové se začíná dařit. Už skoro rok má stálé zaměstnání v podniku Panther Cola, po boku jí stojí skvělý přítel, a dokonce se před ní rýsuje naděje na pracovní postup. Všechno se ale zvrtne po schůzce s jedním nespokojeným klientem. Naprosto zničená se vrací z jednání letadlem a cestou se v hrozivé situaci během turbulencí svěří se svými nejintimnějšími pocity pohlednému muži na vedlejším sedadle. Když pak nazítří přijde do práce, ke svému zděšení zjistí, že její tajuplný společník je sám velký Jack Harper, šéf americké společnosti Panther Cola, který se vydal na týdenní návštěvu britské filiálky podniku. Toto zjištění odstartuje celou sérii chaotických, citově vyčerpávajících a komických situací, které zavádějí Emmu, její nejlepší přítelkyni - workoholičku Lissy a jejich příšernou spolubydlící Jemimu do světa bláznivých příhod, tajností a krkolomných náhod, v němž i Jack, do kterého se Emma zamiluje, má svá tajemství






Confession of shopaholic. Tady se mi bohužel nepodařilo sehnat dřív knihu než film. Proto může být moje recenze trochu pokřevená a zkreslená. Rebecca je tady totiž snad stejně vtipná jako byla ve filmu. Ale filmový Hugh Dancy mě prostě učaroval a trochu jiný dej filmu se mi taky zamlouval. Rebecca je sice v knize taky vtipná, ale mě se pro jednou zase líbil film víc než kniha. Kniha je napsaná o shopaholičce Rebecce Bloomwood, která se potýká s finančními problémy. Protože ona prostě musí pořád nakupovat. Proto se snaží šetřit, v tom ale není dobrá. Tak se rozhodne vydělat si víc peněz. A mezi tím si stihne párkrát vyjít na rande, zamilovat se a objevit svůj skrytý potenciál. Je to knížka, která se čte lehce. Objevují se tam vtipné pasáže, ale jinak v ději není nic, co by mě nutilo číst dál, až na zvědavost.


4/10


Anitace: ALKOHOLIK nemůže žít bez pití, WORKOHOLIK bez práce a SHOPAHOLIK bez nákupů! Rebecca Bloomwoodová, mile praštěná hrdinka této knihy, je přímo živoucím důkazem shopaholika. Radí lidem, jak nakládat s penězi, ale sama vězí po uších v dluzích. Nedělá totiž nic jiného, než vášnivě nakupuje. Pracuje jako redaktorka v nepříliš známých novinách zaměřených - ta ironie! - na spoření, investování a vůbec rozumné nakládání s financemi. Pokud ale Rebecca něco zoufale neovládá, pak je to právě hospodaření s penězi. Nemůže sedět v kanceláři, aniž by přitom nemyslela na nákupy, nemůže jít po ulici, aby nevešla do obchodu, a nemůže do něho vstoupit, aby něco nekoupila. A protože se jí nadevše líbí pěkné věci a prahne po oblečení světových značek, není divu, že její úvěry a dluhy rostou do nebe a poštovní schránka přetéká stále výhrůžnějšími upomínkami. Začarovaný kruh lží a beznaděje, z něhož zdánlivě není úniku, se rozšiřuje. Nakonec pomůže nečekaná náhoda. Stačí jeden článek v celostátních novinách, jedno šokující pozvání do televize a jeden nepřítel, z něhož se náhle vyklube nejlepší přítel. Vlastně "přítel" možná není to nejlepší slovo… Když totiž dotyčný gentleman konečně pozve Rebeku na večeři, oba zjistí, že čistě náhodou…

Americká krása

15. září 2010 v 20:25 | Lentilka |  Fejetony
Podstatou celého života je vlastně pouze jediné slovo.
Hledat.
Neustále se honíme za dalšími možnostmi. Za našimi sny. Ale pokaždé, když toho dosáhneme, tak chceme víc. Ta hrozná lidská nenasytnost. Jeden z hříchů.
Místo, abych si život užívali, tak ho přetrpíme. Kde je v tom ale ten požitek? Každý náš úspěch bychom měli náležitě ocenit a oslavit. Pochválit se a zkusit další. O tom ten život vlasně je.
Ale když se naučíme ocenit i tu krásu toho všeho, tak se nám bude hned dýchat o to lépe.
Místo neustále předstírání, jak jsme spokojení, bychom se měli rozhodnout, proč bychom měli být spokojení.
Ale nikdy se nespokojit s málem. TO není pobídka k tomu, aby nikomu nebylo nic dobré. To je pouze pobídka k tomu, abychom VŽDY ocenili to, co máme. Náležitě.
Americká krása spočívá v tom, že oni to dokáží ocenit. Protože někteří mají život mizerný. A proto si ho váží.
Dokud jsem v životě měla všechno, tak jsem si to nikdy neuvědomila. Pokaždé, když se mi stalo něco dobrého, byla jsem tak moc v šoku, že jsem se toho chtěla zbavit. Protože člověk pořád přeci nemůže být pořád šťastný, ne? Tak to přeci nefunguje.
Mohli by.
Ale náš mozek se tomu zarputile brání. Proto hledáme nové možnosti, připravujeme se o to staré a dobré. A zkoušíme žít.
Protože nežiju, abych mohla jenom jíst a pít. Žiju taky proto, že nikdy nevím, co se stane. Je to jako obrovské dobrodružství, které nemusí nikdy přestat. Ne pro mě. Smyslem toho proč jsme tady je snad žít a poznávat, ne? Jenom žít přeci nemůže být nikdy tak  zajímavé, jako prožívat úplně všechno. Najít to místo, kde jste šťastní a tam zůstat. Ne se zaseknout ve stereotypu. Pouze si najít to správné místo mezi správnými lidmi. A pochopit, že takhle jsme skutečně spokojený.
Český sen je narodit se, vystudovat, pracovat, mít děti a rodinu, pořídit si něco drahého, jít do důchodu, umřít.
Je toho vážně tolik? A není to už trochu nudné? Co třeba stát se astronautem? Procestovat svět? Být princeznou? Být bohém? Odstěhovat se do jiné země?
Proč ne??
Nevidím důvod, proč ne!
Můj sen je typický český. Ale ono to hlavní není o tom, co prožijeme. Ale jak. V tom je to kouzlo, kdy se náš život,stane naším snem.

Protože viděly jste Americkou krásu? Na to, že je ten chlápec docela dost mrtvý a celou dobu dost deprimovaný, tak je na konci doopravdy šťastný. Sice to není ukázkový příklad, ale kdo by mu to bral? Já ne... Štěstí je pro každého něco jiného. Já ke štěstí někdy nepotřebuji vůbec nic!

2./ Kouzlo okamžiku zapomnění 1.část

8. září 2010 v 22:04 | Lentilka
"Já jsem měl přijít a pouze ti pomoc s proměnou. Neměla se to takhle zvrtnout. Víš, poznáme, když se narodí dítě, které bude mít speciální schopnosti. Potom ho hlídáme a když přijde chvíle, kdy se jeho moc probudí úplně, tak většinou přijde někdo, kdo mu pomůže. Provede ho tím procesem. Jenom že ten proces je dlouhý. Trvá celé měsíce a někdy i roky než se tetování objeví celé. Než se probudí síla. U některých je to dříve a nebo později. Ale já jsem měl přijít a pomoc ti, protože jsi kolem sebe vyzařovala v poslední době moc energie,"rozvypráví se nečekaně hodně a nad poslední větou se sám usměje. Jsem potěšená, že jsem ho tolik pobavila. Můj netrpělivý pohled ho přiměje pokračovat. "Chtěl jsem tě zbavit toho pocitu, ale ty jsi mě překvapila. A hlavně se tvoje tetování objevilo za noc. Proto je ti tak špatně a jsi tak slabá. Protože jsi zvládla něco, co ostatním trvá roky za jednu noc. Proto jsem tě hlídal. Snažil jsem se ti jenom pomoc. Teď bych tě měl zavést domů, pojď,"dopoví to tiše a podá mi ruku, abych mohla vstát.
         Přijmu jí, i když si nejsem jistá, jestli na mě nevytasí další úžasnou historku nebo něco jiného. Jsem schopná uvěřit mu, alespoň z části. Protože to, co mi předvedl, musela být něco nadpřirozeného. To, jak se mnou manipuluje a přiměje mě zapomínat. To mi pořád nevysvětlil. Zatím mi ale sebral dech tím, co mi řekl teď.
       V autě jsme nejdřív seděli mlčky. Prohlížela jsem si ho a usuzovala nakolik mu můžu věřit. Měl totiž takový výraz, který člověka podněcoval k tomu, aby mu uvěřil vše, co řekne. A to jsem nechtěla. Ale zase jsem mu nemohla přiřadit záporňáckou roli. Na to proste nevypadal. Vypadal až moc normálně. Na to, co mi tvrdil.

Povstání otroků techniky

8. září 2010 v 21:59 | Lentilka |  Fejetony
Facebook je novinka, kterou zná každý. Stal se tak populární hlavně kvůli naučeným frázím, které zní "Máš Facebook?" "Napíšu ti to na face" "Přidej si mě!" Takhle si postupně každý založil tu populární sociální stránku, kde je o každém a o všem nějaká informace. Dokonce i šlape na paty Googlu. Protože když něco doopravdy potřebujete, nedáte si to nejdřív do statusu? Tak se šíří hledání i novinky a dávají tak na frak ostatním vyhledávacím serverům.
Kdybyh si právě teď zrušila facebook, tak s velkou pravděpodobností ztratím kontakt s několika přáteli. Takhle je tam mám všechny, přidávám si je, chatuji s nima a jsou mi neustále k dispozici. Praktičtější než sms. Elegantnější než líbímseti.

Osobně mi to vyhovuje. Netrávím tam každým pět minut. Jenom si najdu občas chvíli, kdy si potřebuju něco domluvit, zjistit nebo si prostě promluvit s přáteli. Upřednostňuji to ale použít jenom pro to, abych se s nimi domluvila na schůzce tváří v tvář. Protože doba postupuje tak rychle, že brzo dopadneme jako lidé ze Surrogates. Nikdy nemusíte zjistit, jak doopravdy kdo vypadá. Budete perfektní, ale nebudete skuteční. Je to ta cena, kterou jsme ochotní zaplatit?
Teď už to nikdo nezmění, ale pořád nás nikdo nemůže nutit, trávit na počítači celé dny. Hrát hry přece nikdy nemůže být tak vzrušující, jako hrát skutečné hry. A být perfektní nikdy nikomu nedá pocítit ten pravý pocit života.
Když teď totiž někoho potkáte na ulici, víte, že je to on a nikdo jiný. Pořád máme naše tváře, které se nemusí rozhodnout ukázat. Ale přeci si je nemusíme úplně změnit ne? To už by mohlo být moc.
Jestli za pár let najdou doktoři lék na stárnutí, tak budu jedině ráda. Ale ta vzrušující hra jménem život se stane méně vzrušivá a krátká.

Co je tvoje cena za postup techniky? Protože ona si nás najde. Bude se vylepšovat. Přiznávám, že nechci žít o sto let dřív, kdy ještě nebyl lék na chřipku a rýmu, ale docela ráda bych si udržela kousek té krásy přírody a lidskosti. Alespoň tolik, co zvládneme...

Vždycky je to stejný! Stejný! Stejný!

8. září 2010 v 20:41 | Lentilka |  Fejetony
Upřímně. Když se řekne poprvé, tak většinu lidí napadne jenom to jedno. Ale co bylo vážně to první poprvé? Nejspíš dýchání? Nebo děsivý a šílený jekot, když jsme byly ještě děti. Protože to nejkrásnější na tom slově je, že všechno je jednou poprvé. Když už jsem si jednou myslela, že mě nemůže nic překvapit, že všechno kolem mě musím znát, tak mě překvapilo moje poprvé. Můj řidičák, moje první jízda, moje první uvařené jídlo.
Když teď budu poprvé maturovat, tak si myslím, že to bude určitě jedinečný a osvobozující zážitek. Kterému budou předcházet žaludeční křeče, nespavost, bolest hlavy, prášky na uklidnění a láhev vína. Ale jinak si to doufám užiju.
Já jsem totiž velice přívětivá ke všem mým poprvé, které mi přinesli alespoň něco milého. Když jsem poprvé ochutnala kořeněné brambory se sýrem od mého přítele, tak jsem se jich nemohla nabažit. Za prvé, do dnes nechápu, co je na nich tak výborného. Brambory nejsou nic zvláštního, ale spolu s tím kořením, česnekem a sýrem tvoří dokonalou směs chutí. Nejlépe chutnají tak horké, když se teprve vyndají z trouby. Za druhé, většinou je chci mít každý týden, ale to už mi nikdo nedovolí, protože je ostatní podle mě už nenávidí. Za třetí, nejsem si jistá, jestli jsem se jich už sama nepřejedla, ale ta dokonalá idea toho jídla mě láká pořád. A za čtvrté, až dodnes jsem na nich závislá. Právě se mi zbíhají sliny! Mňam!
Oblíbenější ale než jsou příjemné věci, většinou bývají ty nepříjemné. A u těch je poprvé ještě zákeřnější a nečekanější než normálně. Například když jsem poprvé zjistila, že moje kosti nejsou z ocele. Nebo ještě hůř. Zjistila jsem, že moji rodiče spolu doopravdli spali, když byli spolu. Protože ať už je vám kolik chce, tak mám pocit, že nikdo nikdy nechce vědět o sexuálním životě rodičů. Když jsme to zjistila já, nadšená jsem z toho nebyla. A doteď si trochu namlouvám, že to třeba ani není pravda. Samozřejmě je mi jasné, jak jsem se dostala na svět. Ale tím jedním pokusem to mělo skončit! Nebo jsem se to nikdy neměla dozvědět.
Když moje kamarádka dospěla, tak se její máma rozhodla, že je už dost stará na holčičí pokec o sexu. No nejsem si jistá, v jakém věku je to na člověk dost starý. Protože když to přijde poprvé, je to vždycky šok!
Navzdory všemu je poprvé otřesný a nepříjemný zážitek. Až na tu vlnu adrenalinu, která mě u toho často potkává, to nemusím zažívat pořád. Bohužel jsem ale zjistila, že poprvé jsou někde pořád. Třeba dneska jsem poprvé vynesla plného bažanta. To bych nikdy neuhodla! A to bylo jenom jedno z těch víc šokujících poprvé, které mě právě napadlo!