close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./ Kouzlo okamžiku zapomnění 1.část

8. září 2010 v 22:04 | Lentilka
"Já jsem měl přijít a pouze ti pomoc s proměnou. Neměla se to takhle zvrtnout. Víš, poznáme, když se narodí dítě, které bude mít speciální schopnosti. Potom ho hlídáme a když přijde chvíle, kdy se jeho moc probudí úplně, tak většinou přijde někdo, kdo mu pomůže. Provede ho tím procesem. Jenom že ten proces je dlouhý. Trvá celé měsíce a někdy i roky než se tetování objeví celé. Než se probudí síla. U některých je to dříve a nebo později. Ale já jsem měl přijít a pomoc ti, protože jsi kolem sebe vyzařovala v poslední době moc energie,"rozvypráví se nečekaně hodně a nad poslední větou se sám usměje. Jsem potěšená, že jsem ho tolik pobavila. Můj netrpělivý pohled ho přiměje pokračovat. "Chtěl jsem tě zbavit toho pocitu, ale ty jsi mě překvapila. A hlavně se tvoje tetování objevilo za noc. Proto je ti tak špatně a jsi tak slabá. Protože jsi zvládla něco, co ostatním trvá roky za jednu noc. Proto jsem tě hlídal. Snažil jsem se ti jenom pomoc. Teď bych tě měl zavést domů, pojď,"dopoví to tiše a podá mi ruku, abych mohla vstát.
         Přijmu jí, i když si nejsem jistá, jestli na mě nevytasí další úžasnou historku nebo něco jiného. Jsem schopná uvěřit mu, alespoň z části. Protože to, co mi předvedl, musela být něco nadpřirozeného. To, jak se mnou manipuluje a přiměje mě zapomínat. To mi pořád nevysvětlil. Zatím mi ale sebral dech tím, co mi řekl teď.
       V autě jsme nejdřív seděli mlčky. Prohlížela jsem si ho a usuzovala nakolik mu můžu věřit. Měl totiž takový výraz, který člověka podněcoval k tomu, aby mu uvěřil vše, co řekne. A to jsem nechtěla. Ale zase jsem mu nemohla přiřadit záporňáckou roli. Na to proste nevypadal. Vypadal až moc normálně. Na to, co mi tvrdil.

"Můžu ti položit pár otázek bez toho, abys mě donutil odpovědi zapomenou?"
"Ne,"odpoví mi tiše, ale trochu se usměje. Vypadá to, že jsem ho překvapila, když jsem si vzpomněla na jeho jméno. Nejspíš ho šokovalo to, že i když mě pořád nutí zapomínat, občas si vzpomenu.
"Proč se mnou pořád manipuluješ? Nemusím pořád dělat to, co chceš ne?" Moje otázka je možná trochu hloupá, ale to, že se ocitám v posteli na jeho rozkaz v poslední době pořád, mě začíná dráždit. Nelíbí se mi, když dělám něco, co si nepamatuju nebo co nechci udělat.¨
"Je to součást mojí práce. A tys měla za úkol to splnit, abys mi jí ulehčila. To, že nacházíš v mém systému mezery mi narušuje plán, víš,"odpoví pobaveně.
"Co jsou tvoje schopnosti? Můžu to vědět?" Je vůbec normální, když má člověk víc schopností? Já totiž nebudu mít žádnou. Mojí největší zvláštností bude tetování na ruce, za které mě máma zabije. A potom mi tenhle kluk vymaže paměť. Jestli dokáže něco víc, ráda bych to věděla.
"Až na ty, které už jsi zjevně uhodla, jich nemám moc. Ani ti je neplánuju prozradit,"řekne, ale tentokrát už se usmívá. Tenhle rozhovor ho očividně baví i přes jeho neochotu spolupracovat. Všimnu si, že už jsme skoro doma. V jistém smyslu se mi ani nechce jít domů.
"Pomůžeš mi najít moje schopnosti? Jsi tady od toho ne?" Zeptám se tiše a tentokrát mi na odpovědi záleží mnohem víc. I jeho rysy se vrátí do kamenné podoby jako předtím. Už žádný úsměv.
"Nepomůžu,"odpoví tiše a znovu je to jako předtím. Cizinec.
"Co mám udělat pro to, abys mi pomohl? Nemůžeš mě v tom přece nechat samotnou,"řeknu mu vyčítavě a sama sobě si musím v duchu nadávat. Skoro ho tu prosím, aby mi pomohl a přitom je to on, kdo mi to všechno způsobil. Ne doslova, ale neudělal nic, co by mi nějak výrazně pomohlo. Neměla jsem důvod chtít po něm pomoc, neměla jsem ho vůbec chtít ve své blízkosti.
"Nezůstanu tu tak dlouho, abych ti mohl pomoc. Až přijdeš na to, co umíš, budeš to ovládat. A potom tě najde někdo, kdo tě zasvětí do celé situace líp. Já to ale nebudu,"odpoví mi a jeho hlas je odměřený a chladný. Teď už jsem chápala, proč jsem byla tolik vyděšená předtím, tu první noc. Protože teď znovu vypadal, jako by mu bylo jedno, co bude s celým světem. Bezcitný a chladný.
"Nedáš mi ani šanci tě přechytračíš?" Zavrčím na něj, protože tentokrát už začínám být naštvaná taky. Není to on, na koho hodili všechny ty novinky a teď se s tím musí vypořádat.
"Když přijdeš těsně před východem slunce na kopec v lese, tak ti pomůžu. Jestli ne, tak odejdu a ty si pomůžeš sama, dobře?" Řekne, ale zní ti spíš výhružně.
"Až takhle snadný to budu mít?"Zeptám se překvapeně. Ta nabídka vypadá asi jako kost psovi, který nemá nic jiného na hraní. A přitom to zní jako výhružka. Prudce zastaví před mým domem a otočí se na mě. Jeho výraz je pořád ten nic neříkající kámen.
"Má to jenom jeden háček, nebudeš si vůbec nic pamatovat. Budeš na to stejně muset přijít sama, na všechno,"řekne tiše a vezme můj obličej do dlaní. A já se znovu upřeně zahledím do těch zelených očí, které mě přitáhnou jako magnet. Dojde mi ten háček. To, že jsem ho neprokoukla už dřív. Usnadnil mi to a potom mě do toho znovu hodí. Protože zapomenu na všechno. Na to, co mi řekl, na něj samotného, na všechno, co se mi stalo. A začnu sama a v klidu od začátku. Můj výraz musí být šokovaný.
"Nedělej to,"stihnu slabě zašeptat, ale potom mě jeho očí pohltí úplně. Je to jako propadnout se a potom se ztratit v temnotě. "Máš nádherné modré oči,"uslyším ještě jak pronese a potom to všechno vyklouzne z mé paměti. Sejme ze mě tíhu poznání.

        Roztřeseně se posadím. Ležím v posteli a venku už je tma. Nedokážu si vybavit, co jsem celý den dělala, ale potom mi dojde, že to muselo být to, co obyčejně. Nic zvláštního. Nevzrušeně přejedu pohledem na tetování na mé ruce a popadnu knížku, která leží u mé postele. Neobtěžuju se vůbec vstát. Z otevřeného okna cítím čerstvý noční vzduch a za chvíli mě to ukolébá do spánku.
   
Ocitnu se u jezera a trochu překvapeně se rozhlížím. Dojde mi, že je to sen hned. Protože ve skutečnosti bych to tady neznám a neměla bych tam, co pohledávám.
"Už za mnou nemůžeš chodit,"ozve se za mnou smutný hlas. Otočím se za ním a uvidím přede mnou stát vysokého kluka, který se na mě dívá takovým smutným pohledem, který by většinu lidí přiměl, obejmout ho.
"Proč?" Zeptám se automaticky, jako kdyby to byla jediná správná otázka. Natočím hlavu na stranu a pobaveně ho sleduju. Mám pocit podivného zadostiučinění i pobavení. On ne.
"Udělal jsem to, co jsem měl. Pomohl jsem ti. Ty to teď budeš muset zvládnout sama. Vždyť sama víš, že když mě požádáš, přijdu zase. Jenom že ty si mě nikdy nebudeš pamatovat. Ani ve svých snech,"odpoví mi tiše. Stojí teď blíž u mě, takže když mi zasune pramen vlasů za ucho, tak se podivně zachvěji.
        Probudí mě první paprsky světla. Dojde mi, že jsem musela usnout hodně brzy. Vstanu a sednu si do okna. Venku to vypadá na další krásný den. Pozoruji, jak pomalu vychází slunce. Padne na mě sklíčený pocit, který jako by se snažil dostat ven. Ale já se jenom zhluboka nadechnu a potlačím ho. Je toho hodně, co musím zvládnout. Podívám se na tetování na svojí ruce a vím, že to znamená něco víc. Musím přijít na to, co to je. A potom ho budu moci najít. Znovu.


              Bylo to pár týdnů, co jsem neustále dělala ty samé věci dokola. Spát, jíst, posilovat, číst, mluvit, usmívat se. A byla jsem z toho tak unavená, jako nikdy v životě. Pouze tahle rutina mě doháněla na pokraj šílenství. Věděla jsem, že musím něco udělat, ale nevěděla jsem jak. Svoje tetování jsem schovávala, jak nejlépe jsem uměla. Moje dlouhé rukávy a rukavičky působili divně v ty teplé letní dny, ale nikdo nic nenamítal. Možná se i bály. Protože každá moje odpověď byla spíše zavrčení než skutečné slovo.
        Konečně jsem měla pocit, že můžu začít něco dělat. Schovala jsem dlouhé rukávy, které mě upřímně pouze ničili a bylo v nich neskutečné vedro. Ještě aby ne, když venku bylo třicet stupňů.
Kevin se mnou trávil pořád méně a méně času. Nebyla to jeho vina. Já jsem pouze nechtěla nikoho vidět. Přišlo mi, že něco tuší, ale nic mi neřekl, dokud nevěděl. Protože v ten den, kdy jsem za ním přišla a věděla, že chci odejít, konečně uviděl moje tetování. A vypadal jako kdyby všechno chápal. To jsem já říct nemohla.
"Jak dlouho?" Zeptal se a vypadal dotčeně tím, že jsem mu to zatajovala. Možná jsem neměla, ale co jsem měla dělat. Odpovídat na zbytečné otázky, kdy jsem si nechala udělat tetování? Řekla jsem mu, jak dlouho to přibližně mám. A jeho odpověď mě překvapila. Protože on věděl, co to znamená. Nabídl mi pomoc. Pomůže mi najít, co umím. Můj šokovaný výraz ho musel překvapit. Dokud mi neukázal tetování o velikosti dlaně na jeho noze. Neustále se mu zvětšovalo a objevilo se poprvé před rokem. Teď už jsem chápala ten dlouhý proces, který prožívají ostatní. Nechápala jsem ten svůj, nevěděla jsem totiž, jak přesně proběhl. Byly to pouze mlhavé útržky bolesti. Ale nic víc.
"Už jsem sama objevila pár věcí. Od té doby, co mám to tetování tak zkoumám sama sebe, víš Kevine? Ale potřebovala bych teď odejít. Zkusit najít někoho dalšího, kdo mi může pomoc. Je to někde uvnitř mě a čeká, až to najdu. Potřebuju prostě zmizet z tohohle města. Vidět, co dokážu,"řekla jsem mu a on nevypadal překvapeně. Měla jsem pocit, že byl pořád ublížený z toho, že jsem se mu nesvěřila. Byli jsme přátelé už roky, ale nikdy jsem neměla pocit, že bychom byli něco víc. On nejspíš měl. A právě teď mi to vyčítal víc než kdykoliv jindy. Možná ne nahlas, ale z jeho pohledů mi to bylo jasné.
        Doma na mě čekala máma. Byla ve své pracovně, i když bylo už pozdě večer. Čekal mě evidentně nepříjemný rozhovor. Můj příchod jí vyrušil od papírování. Nebylo mi to líto. Spíš jsem litovala, že možná ani nepostřehne to, že jsem pryč. Položila jsem ruce na stůl a opřela se o ně. Chvíli pouze tiše seděla a zírala na ty ruce. Došlo mi,že si všimla tetování, asi tak jako každý. Ale její výraz mě překvapil. Nebyla naštvaná, že jsem se nechala tetovat. Její výraz byl spíš šokovaný.
"Rebecco, je mi to tak líto," řekla místo nějakých výčitek a vstala, aby mě mohla obejmout.
"Mami?" Můj hlas byl najednou dětský, plný nevědomosti a očekávání. "Co o tom víš?"
"Tvůj otec byl v jistém ohledu velice speciální. Měl schopnosti a vlastnosti, které ostatní postrádají. A když ses narodila a on nás opustil, tak mi řekl, že v tvých očích vidí, že jednou předčíš své rodiče. A já jsem doufala, že se to nikdy nestane. Ale to na tvé ruce, to je důkaz toho, že jsi někdo jiný…" Její hlas se zlomil na konci věty. V jejích očích byli slzy. Chápala jsem souvislosti, ale nechápala jsem, proč mi to nikdy neřekla.
Chápala jsem to jako jistou zradu od ní, že mě na tohle nikdy nepřipravila. Ani náznak. Možná si to myslela taky.
"Potřebuji odjet,"řekla jsem tiše a odtáhla se od ní tak daleko, jak to bylo možné. Její oči mi napovídali, že tiše trpí, ale pouze mi podala klíčky, které leželi na stole.
"Vrátíš se brzy?" Její otázka byla tak nejistá a přitom tam samozřejmá. Chtěla jsem se vrátit domů, co nejdříve. Ale taky jsem tam právě teď nechtěla být vůbec. Protože to, co jsem prožívala, posledních pár týdnů mě ničilo. A ona mi od toho mohla pomoci. Ale neudělala to.
"Ještě nevím,"zalhala jsem jí i sama sobě. Ve skutečnosti jsem ani nevěděla, kam chci jet. Natož kdy se vrátím. Ale utéct jsem musela. To jsem věděla jistě.


              Té noci jsem měla ten nejděsivější sen v životě. Viděla jsem tvář někoho, kdo byl jako ztělesněné zlo. Byla to krásná tvář, ale až moc dokonalá. Protože tuhle tvář bych zlu přenechala. Díval se na mě a já věděla, jak moc mi chce ublížit. Cítila jsem to. Převalilo se to přese mě jako vlna a potom jsem ucítila jeho prsty na svém krku. Se sílou jeho sevření, se vytratil i můj dech. Dusila jsem se probudila se. Byla jsem zpocená a třásla jsem se dlouho po tom. Bylo to někdy uprostřed noci, a proto jsem začela balit. Do velké sportovní tašky jsem naházela, co nejvíc věcí, které by se mohli hodit do optimálního počasí. Ráno těsně po východu slunce jsem to šla naložit do auta. Máma mi nechala na stole v kuchyni obálku. Byla plná peněz, jak jsem předpokládala. Schovala jsem jí do svojí kabelky pouze pro jistotu. Měla jsem našetřené svoje peníze, ale nemohla jsem vědět, co mě čeká. Mimo to, jsem nevěděla, jak se bránit. Pořád.
             Odhalování mých schopností chtělo víc práce než jsem čekala. Protože v mých snech se skrývalo něco, co jsem pořád nemohla odhalit. Budoucnost? Přítomnost? Nebo prosté nesmysly mé mysli? Nevěděla jsem. Ale zjistila jsem, že na mě ostatní lidé reagují trochu víc. A taky vítr. Vítr jako kdyby kolem mě tančil. Jako kdybych teď byly nejlepší přátelé. Ale všechno to byly pouze domněnky. Nic s jistotou. Žádné spalující kouzlo nepřítele. Pouze triky a pokusy.
          Kevin stál opřený o auto a čekal na mě. Můj překvapený pohled ho pobavil. U jeho nohou ležel velký baťoh. Odemkla jsem auto a hodila do něj své věci. Pořád jsem na něj překvapeně zírala. Jedno jeho obočí se nadzvedlo v pobavené grimase. "Myslela sis, že můžeš odejít beze mě? Stejně bys ani nevěděla, kam jet,"odpoví mi a sedne si na místo spolujezdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 18. září 2010 v 20:52 | Reagovat

Velmi zajímavé ;) Jak se to asi bude dál vyvíjet?? No snad mě nebudeš dlouho napínat :)

2 Sokol Sokol | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 6:42 | Reagovat

Tady je to velmi zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama