Listopad 2010

Hledám tě v nekončící smyčce

24. listopadu 2010 v 21:33 | Swallow |  Article
Co je to Déjà vu? Protože každý z nás to už začil. Já to začívám v poslední době často. Je to jenom to, že třeba sedím v autě a projíždím kolem něčeho a mám z toho přesně ten stejný pocit. Protože tak se to EIFFEL TOWER - l´amour plakáty | fotky | obrázky | posterystává.
Moje pocitové déja vu je totiž na denním pořádku. Když mě jednou naštve něco, co někdo řekne. Tak napodruhé mě to naštve úplně stejně. A následně mě může naštvat jenom vzpomínka na to. Nemělo by se tam řadit i tohle? Protože v poslední době mi přijde, že všechno strašně moc šedne. Nikdo se za ničím nežene. Já se za ničím neženu. Jsme jako ryby ve vodě. Jenomže my se nesnažíme plout proti proudu. Jenom se necháme táhnout po proudu s našimi zažitými déjà vu.
Včera jsem byla na hře Pan Theodor Munstock. Znáte toho pána ne? Fuks, židé, koncentrák, psychologie, etc. A přišlo mi, že když nad ním vysel ten obrovský Damoklův meč, tak našel svůj způsob, jak utéci. Dokud nepřišel na to, že musí na vše prakticky. Postupem. Potom se stal šťastným. PRotože věřil, že je připravený.
Většina lidí tenhle příštup uplatňuje v celém svém životě. Pořád jenom praktický příštup. Nic víc. Všichni se snaží jít za svými cíly. Za tou najšťavnatější a nejvýhodnější nabídkou. Nikdy se nesnaží jít za svými sny. Protože svoje sny známe všichni. Většinou se nám o nich zdá. Ale teď začíná padat sníh, začíná být ukrutná zima. A já už se vidím, že brzy se mi nebude chtít vůbec nic. Nejlépe celý den prospat a nic nedělat. Pořád mám knížky, svoje zájmy, ale vytrhnout mě ze zimní zasmušilosti je těžké.
Vytrhnout z toho kohokoliv je těžké! Protože žijeme v jednom velkém déjà vu. Opakující se pocity. Opakující se zážitky. Zažili jste ten ostrý pronikavý pocit, že tohle jste už někdy zažili? Že někdo už dříve něco vyslovil přesně tak? Nebo že známe místo, kde jste nikdy nebyli?
Když se zamyslíte dál, nepřijde vám celý život déjà vu? Jeden velký stejný pocit odevzdanosti? Protože já už se těším na konec roku. Až budu nucená něco dělat. Až budu moci odjet a vrátit se k něčemu novému. Na něco nového. A hlavně už se těším na léto. Protože to je všechno živější, šťastnější.
Ale zima není zase tak hrozná. Třeba dneska jsem si šla brzo lehnout. A teď navečer jsem čilá jako ptáček. Venku prší a jenom občas se tam protlačí nějaká vločka.
Tohle zimní déjà vu miluji. Koukat se z okna, jak je vše bílé. Ale na to si nejspíš budu muset ještě počkat. Budu muset začít nakupovat dárky, potom se učit, snažit se neusnout.
Ten pocit všichni známe, ale je to vážně jenom pocit? Nejsou to doopravdy spíše části našich dnů, které připomínají jedno velké déjà vu?
A jestli ano, je to uklidňující nebo depresivní? Protože na obou něco je. Na jednu stranu je uklidňující, že máme své denní pravidla, která se jen tak nemění. Na druhou stranu, co když se to déjà vu nikdy nezmění?
Navždy zachyceni v nekonečně smyčce rutiny, která se opakuje celý náš život? Protože na světě jsou už šablony našich osudů, stačí si pouze vybrat. Protože déjà vu je náš osud v menším podání, není to tak správně? Neurčuje osud to, co u nás bude stejně a co jinak? Déjà vu je strašně děsivý fakt, který nás může pohltit a nebo se mu máme vyhnout.
Opakující se stále dokola. Pořád a pořád...

(Picture from POSTERS)

Věrohodnost deště

22. listopadu 2010 v 21:17 | Lentilka |  Article
Když jsem dneska vstala, tak pršelo. Teď když je ten nejideálnější čas pro to, konečně vyplodit další část nějakého rozumného příběhu, tak místo toho jenom brouzdám po netu a chatuju. Protože v tomhle počasí se možná nevylejzá ven, ale něco užitečnýho bych dělat mohla. Zkoukla jsem Shutter Island. Teď už je to ale spíš jenom o hloupostech. Dívala jsem se na Maggie Stiefvater a její proslov na TEOver all the world by Alexandr ZadirakaD NATO, překvapivě to bylo docela zábavné. A trefné. Bývávala takový ten outsider a teď je slavná. Protože kdo z nás je asi tak perfektní teenager? Přijde mi, že na tom úžasného není nic. Většina teenagerů, která znám já, jsou podivný zasmušilý cvoci, kteří by potřebavali cvokaře. Možná, že za pár let budou dělat cvokaře oni někomu dalšímu. Ale zatím je to pořád jenom o stěžování si na život, školu, učení, rodinu, přátele. Protože prostě nic nechválíme. Kdy přichází ten zlom, kdy se začínáme vážně bavit? Protože to jediné, co teď chceme, je zábava. Ale neužijeme si jí. Kvůli té depresi co se nad námi vznáší. Většina lidí kolem v mém věku, by nejraději jenom spala. Nedělala vůbec nic. A další má úžasné plány. Ale po pravdě, většinou to nevyjde nikomu. Ne, tak jak by chtěl.
Já už teď vím, kam bych ráda šla dál. Ale chvílemi taky váhám, jestli mě to vůbec bude bavit. A odpovím si taky většinou stejně. NEBUDE! Protože takový učení mě prostě nebaví. Baví mě studování. Ale toho, co chci já. Ale život není vždycky lehkej. A dostat se z té depresivní komunity a trochu se pobavit taky stojí dost sil. Jsem ale ještě mladá, můžu se stát slavnou spisovatelkou kdykoliv. Ale plnit své bláznivé nápady můžu asi tak od teď.
Když se teď totiž zaměřím na to, co cítím, tak je to unavena. Protože moje hlava si chce jít lehnout. A co jsem za dnešek dokázala? Něco skvělýho. Ujasnila jsem si, že chci být jednou slavná. Ale nejspíš nebudu. Taky, že chci zbohatnout. Ale žít v dřevěné boudě u moři by mi mohlo postačit. A že psát můžu pořád. Vydat se to prostě jednou musí. Když ne, tak si to vydám sama. Za to bohatství, co vyhraju v loterii.
Jako obyčejný teenagar, jsem si dnes ujasnila své priority. Taky to, že přestože venku prší, tak to není důvod lenošit. Protože na lenošení je času vždycky dost.
Ale já jenom pro jistotu, si půjdu lehnout dnes o trochu dřív. Protože čtení pana Theodora Munstocka mi nepomůže. Ten pán byl totiž celý takový paranoidní schizofrenní a pomatený. Ten mi příklad do života dávat nemusí.
Dejte si v jeden den Shutter Island a Munstocka a možná začnete taky pochybovat, jestli náhodou nejste šílení! Protože když to teď napíšu vedle sebe, tak je to jako obrovský vykřičník, který na mě křičí BLÁZNE!
Věrohodnost našich myšlenek by se totiž neměla poměřovat. Protože myšlenky přichází, odchází. Jsou zmatené. Většinou ještě víc než my. Moje tedy určitě. Ale faktem je, že naše myšlenky jsou jako ten nudný déšť. Je jich tu kolem nekonečně moc! A pořád nás jenom otravují!

(Picture from PHOTO)

Změnit celý svět mrknutím oka

21. listopadu 2010 v 21:47 | Swallow |  Article
Co změní blátivý podzim v kouzelnou zimu? První vločka.
Přetože nenávidím zimu, nesnáším bláto a déšť, všechno to, čeho je podzim plný. Tak miluji první sníh. Protože to všechno promění. Vytvoří to úplně nový svět. Kouzelný. Bílý. Romantický. Protože jediná vločka změní něco strašného, na něco kouzelného.
První procházka v čerstvě napadaném prašanu. Křupání pod nohama a roztomilé dopadání nových čerstvých vloček. Sněhuláci a bílé stromy.
Stejně jako jsem obdivovala barvy podzimu, tak stejně obdivuji i barvu zimy. Bílou.
Když už jednou mrzneme a jsme otrávení, tak většinou nás z toho sníh probere. Je to ta věc, která nás donutí se smát. Jít si hrát do sněhu. Vyběhnout uprostřed noci do vánice.
Na každém ročním období je něco. Na jaře se vše probouzí, v létě vše kvete, na podzim vše usíná a zimu se každý snaží přečkat. Patřím přesně mezi ty lidi, kteří v zimě nechtějí vystrčit ani nos. Ale taky patřím k těm, kteří s prvním sněhem vyrazí do ulic, prozkoumat, jak moc to změnilo svět. Patřím tedy k těm, kteří milují nebo nenávidí zimu? Zimě nehodluji, ale sníh miluji.
Ten pocit, který to dává, když to vidíte z okna. Nemusím zažít na vlastní kůži totiž úplně všechno. Ráda se projdu v zasněžené aleji, ale potom stejně ráda zahučím domů do postele.
Protože v poslední době mám překvapivě dobrou náladu. Možná z toho, že už očekávám první sníh. Ale spíš jenom tak. Protože jsem obdivovala ty barvy podzimu. To jak slunce hrálo ve stromech, když se listí zbarvilo do všech barev. Ale taky se těším na to, až všechno bude BÍLÉ!
Protože lidé si většinou pletou relativní pojmy se skutečným prožitkem. Když totiž někdo chce být šťastný, tak si myslí, že to znamená, že bude celý den šťastný a jenom v pár okamžicích to může polevit. Opak je pravdou. Možná jediný pocit štěstí, může udělat jeden náš den úžasným.
Protože co vy zažíváte, když vidíte, jak se vločky snáší k zemi? A představte si, co s vámi asi tak právě dělá kousek zmrzlé vody? Není štěstí právě v tom? Vědět, že přestože vám život neustele na růžích, tak budete schopní žít? Protože já jsem dnes možná nepotkala nikoho, kdo by mě rozesmál. Až na mě. Hned po mě jsem se už smála i ostatním. Protože prostě proto.
Přijdu si jako někdo, kdo nechápe lidi. Ale chápu sebe. Pořád taky zjišťuji, že když si myslím, že jsem v něčem sama, tak většina lidí kolem mě, má přesně ten stejný problém. Můj problém je, že se jenom dobře nedivám. A taky že si myslím, že jsem sama.
Protože teď vím, že to, co se mnou dělá sníh, dělá nejspíš i s vámi.
Že tu nenávist k mrazu se mnou většina má taky společnou.
Ale my jsme jenom lidi, většina z nás prostě neví,co chce.
Chceme zimu nebo chceme teplo? Chceme vědět nebo ne? Protože zbožňujeme věci, které by nemohli existovat bez toho, co nesnášíme...

Picture from Christopher Holt

Slepě do slunce

15. listopadu 2010 v 21:51 | Swallow |  Article

Slepě do slunce

Slepě do slunce


Když už jednou dostaneme to, co chceme, proč si toho nedokážeme vážit? Všichni víme, že to, co chceme právě teď, pro nás nikdy nebude dost dobré poté, co to dostaneme. Víme to a stejně děláme pokaždé ty stejné chyby. Protože když toužím mít přítele, nebýt sama a užívat si ten pohodlný partnerský život, tak je tam pokaždé nějaké ale. Možná ne na začátku. Protože v začátku nikdy nevylezou všechny chyby ven. ALe později ano. Protože když už jsme v nějakém vztahu dlouho, tak nás začne omezovat. Začne nám chybět naše předchozí svoboda. Ale potřebujeme jí vůbec? Potřebujeme naší svobodu a nebo společnost? Protože když už jsme došli tu dlouho cestu a objevili někoho, kdo je ochotný s námi být, tak to přeci nemůžeme zahodit. A čím déle to trvá, tím horší je to ukončit. Protože zvyk nám nedá.
Zvyk bude tlačit a prosit, ať ho necháme žít o něco déle. A chceme to vůbec ukončit? Protože já mám někdy chuť na všechno se vykašlat. Zmizet a trochu víc poznat život. Na druhou stranu mám pocit, že mám dost toho pohodlného života zrovna v dlani. Ale potom mluvím se svou kamarádkou, která tak zoufale chtěla někoho pro sebe. Někoho, aby se necítila sama. ALe přitom díky tomu, že je sama má na sebe tolik času. Víc než já. Ale stejně je to podobný sociopat jako já. Protože tak jsme se vychovali. Rosteme a dospíváme a říkáme si, jak moc jsme na tom lépe. Ale potom přijdeme a zjistíme, že jsme vlastni vyrostli jako originály.

Ale taky nedokážeme jenom tak zapadnout.
A hlavně se nedokážeme rozhodnout v čem žít. Jestli sama nebo s někým. Protože vždycky jsme sami. V některých okamžicích s tím nejde soupeřit. Ale na druhou stranu, společnost někdy taky není nejlepší. Protože sociopat jenom tak nezapadne. A já jsem zjistila, že jsem takový roztomilý sociopat.
Mám přítele a když jsem dneska poslouchala vyprávění, jak už je těch otravných neschopných chlapů moc, tak jsem byla ráda za to, co mám. Ale taky bych někdy ráda poznala tu svobodu. Jenom je otázka, kdy se to zlomí. Protože čas běží a já uvidím, jestli jsem se rozhodla žít spokojeně a s přítelem, nebo bez něj, ale svobodně a osamoceně. Protože většinou se prostě vždycky najde nějaké ale. Právě teď řeším velké ale na dalkový vztah. Ale to je spíš pro psychiatra. Protože dokud ho mám u sebe, tak jsem naštvaná, že mě zase opustí. A když mě opustí, stanu se nervózní, že jsem sama. Protože toho už je moc. Člověk se obyčejně rozhoduje jednoduše. TOhle je ale ještě horší. Protože je to jako na horské dráze. Protože jsem většinou sama, jenom vyjímečně ho vidím. Ale na druhou stranu jsem pořád v řetězech a pořád uvázaná. Chci nebo nechci? Protože jsem okamžiky, kdy mi to připadá jako věčnost. A jsem taky chvíli, kdy prostě jenom nechci být sama. Protože jsem právě spojila všechny ta zápory vztahu. A teď už je jenom na mě, jestli je hodím do dálky nebo od nich uteču sama. Jsem toho ještě vůbec schopná? Nezírala jsem do slunce skvělých vztahů už tak dlouho, že prostě nedokážu opustit ten svůj perfektní? Můj perfektní se totiž stal jakýmsi zvykem, který miluju, ale možná až moc. A nebo jsem si na něj moc zvykla a teď už se ho nedokážu zbavit?
Protože kdybych si šla za svým, tak bych šla přímo do slunce. Jenomže cestou bych oslepla a mohla ztratit směr. Tak to prostě je. Takhle se děje celý život. Jenom počkat, dokud mi osud nepřihraje slepeckou hůl nebo psa. Potom se rozhodnu, jakým půjdu směrem. Východ nebo západ? Svobodu nebo lásku?


S hrnkem kávy a filosofií

10. listopadu 2010 v 18:12 | Lentilka |  Fejetony
Nikdy netrávím moc času uvažováním o mých přátelích. Protože ti prostě jsou nebo nejsou.
Těch dobrých je méně. Těch méně dobrých je více.
A taky pořád odcházejí a vrací se.

Zjistila jsem, že ať se snažíte sebevíc, tak dobré přátele prostě nejde vytvořit. Prostě jsou nebo nejsou. Možná se s někým chcete bavit, ale když si nemáte ve skutečnosti, co říct, tak to může být docela těžké soužití.
Já poznám své přátele vcelku rychle. Je to v tom okamžiku, kdy mi dojde, že se mi pusa skoro nezastavila. Že si můžu bez starostí dělat, co chci.
Protože o mě se říká, že jsem tichá ve společnosti. Tichá voda břehy mele, říkají mi. Ale každý, kdo mě lépe pozná, zjistí, že umlčet mě, poté co mysleli, že neumím mluvit, je skoro nemožné. Když jednou otevřete přehradu, tak potom ten vodopád slov sotva zastavíte.
S přáteli by to mělo být snadné. Žádné souzení, pouze dohady. Žádné dohadování, pouze diskuze. Všechno a kdykoliv. To by mělo být heslo přátel.
Protože pořád nacházíme nové. Přátelé se lidé stavají, až po delší době. Ale ti opravdu dobří, ti se najdou hned.
Protože jsem zjistila, že život bez přátel by vlastně byl osamělý. Doslova. Protože bychom neměli s kým mluvit, s kým rozebírat naše problémy. Byla bych jako ryba na suchu. Například v létě, ale mám přátel více než v zimě. V zimě se ze mě stane protiva, který je nejradši doma. Už ani to teď ne, protože i doma mrznu! To už mi nedělá problémy vylézt do toho sychravého počasí.
Právě teď jsem ve fázi, kdy se snažím pracovat na sobě. Snažím se otevřeně lézt do diskuzí. Zkoušet nové věci. Ne, že bych to dříve nedělala. Teď jenom mám, ale nevím proč, větší potřebu najít sama sebe. Najít to, co mě bude bavit. PRotože já už jednu svou vášeň mám. Mám dokonce i přátele. Mám své koníčky. Ale stejně.
Ta rutina toho všeho mě ubíjí. Proto jsem tak ráda, když si občas můžu vyjít s mojí kamarádkou, všemu a všem se smát. Nad ničím nepřemýšlet. Vymyslet děsivé nápady. (Mým posledím je nechat si udělat tetování, už jenom doladit estetickou stránku a jde se trpět!) A takhle je to se vším. Takhle plánuji celý svůj život.
Občas jsem trochu nerozhodná, ale to jenom proto, že když už učiním rozhodnutí, tak do něj jdu po hlavě. A kPARIS - gates plakáty | fotky | obrázky | posterydyž mám štěstí, tak se mnou jde i někdo z mých přátel.
Protože už jsem našla přátele, kteří mě doplňují. Znají mě. Občas i trochu lépe než já sama sebe. A občas zase vůbec. Ale to je na tom to úžasné. To, jak v klidu, vložíme něco tak křehkého do rukou někoho cizího. Důvěru.
Protože ačkoliv jsem to nevěděla, tak jsem zjistila, že jenom díky tomu, jak se chováme k ostatním a jak na ně působí, tak se oni chovají k nám. Překvapivě, lidé jsou docela zábavní, ale všichni jsou společenští. Chtějí se přátelit.
Nejradši mám, když se můžu posadit na náměstí, sledovat lidi, kteří procházejí. Někam spěchají. Protože se všichni tak ženou. Ale za čím? Zatím nemám pocit, že by mi něco utíkalo.
Mám svůj plán. Mám hromadu plánu vlastně. Ale jelikož půlka z nich jde k ledu, tak potřebuju své přátele, kteří mi pomůžou vymyslet nový. Možná ještě bláznivější a nesplnitelnější. Protože tak to prostě chodí.
Přátelé jsou tady od toho, aby nás tahali až na samý vrchol. A potom se s námi zřitili za hlasitého jásotu zase dolů, do reality. Nebo fantazie. Podle libosti, přátelé.

Jsem fanda toho hloupého plánování, protože někdy se to prostě plní. A taky jsem fanda těch vělkých pomatených přátelství, které vypadají, že nikdy neskončí. Toho, že znáte někoho, kdo za vás dokončí větu. Kdo uhádne, že máte chuť na zmrzlinu. Nebo s vámi nadává na romantický film. Jsem pro to vše  a ještě víc.
Jsem prostě obrovský sociopat s přáteli!

(Picture from POSTERS)

Never! Never! Never grow old !

1. listopadu 2010 v 20:49 | Lentilka |  Fejetony

Never grow old

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak dospěju.
Protože na světě není nikdo, kdo by vás na to mohl připravit. A není ani určité místo, věk nebo způsob, jak to udělat. Prostě se to stane. Někomu se to může vyhnout úplně.
Protože já jsem oficiálně dospěla. Můžu před sebou pyšně třímat občanku, řidičák a možná další úřední dokumenty. Ale to mě dospělou neudělá.
To mě dělá pouze zodpovědnou. Ať tak či tak, obojí je otrava. Protože já jsem pořád tak dětská. Nejradši bych dělala pouze věci, co mě baví. Nemyslela na důsledky. Užívala si. Měla nekonečné prázdniny.
To ale nemůžu. Pořád si říkám, že se sbalím a odjedu pryč. Budu v některém jižním státě. Vychutnávat život. Žít z momentu do momentu. Ale nemůžu k tomu najít správnou příležitost. Pořád je tady totiž tolik, co mě váže. Přednostně škola, finance, rodina, přátelé. Nedostatek odhodlání?
Protože kdybych mohla, tak se sbalím a už prozkoumávám nové země.
Jenomže se k tomu nemůžu odhodlat. Musím přeci myslet na budoucnost ne?

Co by bylo, kdybychom nebyli dospělí? Kdybych nemysleli na důsledky našich činů? Dělali si, co se nám zlíbí? Nebyl by život krásný?

Nikdo za mě nerozhodl, že dospěju. Musím to udělat sama. A někdy se chovám jako dospělá. Většinou ale, že musím. Nechci. Protože být mladá a hloupá má své výhody. Člověk je volnější.
CHtěla bych mít pořád tu svobodu rozhodnutí. Sbalit se a odjet. Nemyslet, prostě konat.
Jednou bych chtěla skončit jako oduševnělá a chytrá mladá žena. Zatím na to ale mám dost času. Protože nemusím dospět dokud o tom nerozhodnu já. Protože tak to prostě je.

Jenom dospělý totiž dokáže objektivně zhodnotit úplně všechno. Starat se o všechno. Snažit se dokázat ohromné věci.
Já po tom totiž ještě netoužím. Mým cílem je zatím jenom uspět v tom, co dělám. Dělat to, co chci. Myslet si, co chci. A zajímat se jenom o věci, které mě baví.
Protože pořád aspoň máme tu svobodu, že kulturu nám nikdo nediktuje.
Mám problém občas vidět věci jednoduše. Černá a bílá. Je to jednoduché.
Nalijme si skleničku čistého vína. (Žádná metafora, já miluji sklenku vína!) Protože život je o tom užít si ho. Nemusíme mít bohatsví, ale stačí jenom najít to, co nás baví.
Pro jednoho je to cestování, pro dalšího jídlo, pro dalšího něco jiného.
Hledám a zkouším. Pořád něco nového. Hledám svou vášeň.
Už jich pár mám, ale jsem nenasytná.
Hledám další a další. O tom život je? Má totiž nespočet možností pro každého z nás...

Život mě miluje, protože já miluji život.


(Pictures from BLog)