Leden 2011

King's Speech

30. ledna 2011 v 21:14 | Lentilka |  Movie
(Pictures from CSFD)

ZALOŽENO NA SKUTEČNÉM PŘÍBĚHU. OSUD MUŽE, KTERÝ SE MUSEL STÁT VELIKÝM A MUSEL K TOMU POUŽÍT SVŮJ HLAS.

Příběh anglického krále Jiřího VI. (Colin Firth), manželky Alžběty (Helena Bonham Carter), který se po abdikaci svého bratra, stává plnohodnotným nástupcem a držitelem anglického trůnu. Spolu s pomocí hlasového odborníka Lionela (Geoffrey Rush) se rozhodne stát se pravým králem Anglie.


8/10

Trailer byl udělaný vážně skvěle, proto jsem se rozhodla před týdnem, že se na to konečně kouknu. Zjistila jsem, že je to zpracováno jak kvalitně, tak i historicky správně. Král Jindřich má už od malička problémy s koktáním. Nikdy to ale nebyla tak velká překážka, dokud se nestane králem. Nejdříve je na trůnu jeho bratr, který je ale odhodlán vzít si rozvedenou ženu, což je v téhle době ve Velké Británii nepřípustné. Proto musí abdikovat a na trůn se dostává jeho mladší koktavý bratr Jindřich. Jeho manželka se rozhodne zakročit a sežene pomoc Lionela, nemá žádný diplom, ale umí zázraky. Ten se snaží všemi možnými cviky a podporou naučit krále mluvit. Protože král je takový symbol a hlas národa. Podle mě v politice nehraje žádnou podstatou roli. Ale jako hlas národa
 přeci nemůžu koktat. Jelikož už se rozmohl mikrofon a rádia, tak je jeho ponížení věřejně všem na očích. Je to natočené, jak vtipně, tak historicky zajímavě. Objevila jsem podrobnosti druhé světové války, o kterých jsem nevěděla. Dokonce ve filmu vystoupí i Winston Churchill. Podle mě to byl po dlouhé době zase jeden z kvalitních a zajímavých filmů. Nejen nějaký hloupá komedii v modernější verzi.

Colin Firth byl ve své roli vážně skvělý. Jeho filmy jsou pro mě skoro vždycky jistotou. Mimo jiné je pro mě taková dámská klasika i Bridget Johneś Diary, ale to už je něco jiného.

Tenhle film doporučím těm, kteří mají rádi historii z trochu jiného hlediska. Protože, kdo se u tohodle nezasměje, tak si nejsem jistá u čeho. Mimochodem režisérem byl Thomas Hooper, který natočil i Královnu Alžbětu.
Nominace na 12 Oscarů. Nejlepší film, Režie, Herec v hlavní roli - Colin Firth, Herec ve vedlejší roli- Geoffrey Rush, Herečka ve vedlejší roli - Helena Bonham Carter, Kamera, Výprava, Kostýmy, Střih, Hudba, Zvuk, Scénář


                                        Inspirativní podívanou vám přeje Lentilka, today i feel blue


Norwegian Wood - Haruki Murakami

25. ledna 2011 v 21:08 | Lentilka |  Classic
(Cover from AMAZON)
(Trailer and music from YOUTUBE)



Norwegian Wood - Haruki Murakami

Japonský autor, který se v poslední době strašně proslavil. Alespoň já jsem si ho všimla. K Vánocům jsem si objednala Norské dřevo (Norwegian wood) a konečně měla čas se do toho pustit. Je to taková novela, která vypráví ale velice poutavý příběh. Začíná to tím, jak si Tóru vzpomene na svojí první lásku. Naoko. A tím se dostáváte do složitého vyprávění o jeho životě, lásce, názorech a sexu. Možná, jestli je někdo doopravdy velký odpůrce sexuálních scén, tak bude pohoršen. Ale není tam nic, co by se nedalo přečíst bez začervenání. Mě to přišlo víc vtipné než pobuřující. Nebo přinejmenším zajímavé. Co mě na tom zaujalo nejvíc? Jak autor dokázal vyprávět ten příběh. To, co do něj dokázal vložit. Protože to možná byl pouze milostný příběh, ale s tak dokonale popsanými charaktery a vtipnými scénami, že jsem autora musela obdivovat. Přestože jsem ho dlouho odkládala, tak podle mě se bude jedou řadit do nějaké klasiky stejně jako je teď třeba Bukowski (trochu mi ho totiž připomíná).

Tóru je mladý student, který se snaží najít sám sebe. A přitom i svou lásku. Není to jenom milostný příběh. Je tam toho mnohem víc. Proto jsem to přečetla tak rychle. A až budu mít čas, možná od něj ochutnám i další knihu. Láká mě - O čem mluvím, když mluvím o běhání   a nebo Sputnik, má láska. Kniha má doopravdy příběh, který dokáže zaujmout!

8/10

 Anotace :
norwegian wood
Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.
                                                                                                   (Anotace z KNIZNIWEB)



                                                                   Barevný svět v hrsti, Lentilka




Vzdejme se reality a sněme...

25. ledna 2011 v 20:41 | Lentilka |  Article
dream
(Picture fromPOSTERS)

(Music from youtube - Anya Marina - All the same to me)


Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů. "Agatha Christie"

"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams."

Neznám nic depresivnějšího než je téma SEBEVRAŽDA. Protože ve chvíli, kdy je to téma zveřejněné, tak se na něj automaticky má sepsat nějaký inteligentní článek. Ale kdo by doopravdy četl o sebevraždě? Kdo chce číst věci, které znějí tak, že se chce někdo zabít? Znám už dost věcí, ale sebevraždu ne. Protože ačkoliv může být život krutý, tak já jsem nejspíš prostě moc zvědavá. Zvědavá na to, co se stane. A umřela bych pro to, abych zažila, jak to se mnou dopadne. Slyšíte tu ironii? Ráda bývám po večerech sarkastická. 

Ačkoliv si pořád říkám, že si život neužívám, marním ho a nedělám nic užitečného, tak na druhou stranu dělám tolik věcí, kterých bych se tak nerada vzdala. Dělám hlouposti, kvůli kterým mě baví žít. Někdy mi stačí jenom to, když se směju sama sobě. Vždycky jsem klidná a rozvážná. Ale mám takové tlačítko, kterým to dokážu vypnout. A v dalším momentě dokážu být spontální. Ale stejně podle mě není nic příjemnějšího než když můžu hodiny ležet v nějaké knížce. Nebo když se ke mně přijde pomazlit můj malý rozkošný vlkodav a za ním další o trochu větší.

Každý máme svůj pohled na svět, ale někteří to prostě nevidí tak jasně. Nevidí všechno to úžasné. Nevidí pampelišku na louce, která se právě ztratila ve větru. Kdo by chtěl psát o sebevraždě? Když bude každý psát o životě a o tom, jaký je, tak bude psát i o smrti. Protože to není smrt a život. Smrt je neustále součást života. Záleží jenom na nás, kdy se rozhodneme zemřít.

Jsem toho názoru, že naše duše se neustále převtělují. Nepodporuji zase to, že po sebevraždě se naše duše dostane do zatracení. Ale stejně. Kdo z vás není zvědavý, co se vám může stát další den? V poslední době totiž pořád něco očekávám. Pointa je v tom, že nevím co. Jenom vím, že se něco chystá. Něco, někdo, někdy, možná.
A tahle zvědavost mi prostě nedá. Nedá mi to, že jednou za čas prostě potkám někoho, kdo mi bere slova z úst. A potom si vždycky říkám, "Tak přeci jenom nejsem jediný blázan na světě."

Možná jsme všichni tak trochu pobláznění. Pobláznění do života. Zamilovaní do představy vzrušení a dobrodružštví. A opomíjíme menší a úžasnější věci. Jsem možná trochu naivní snílek, protože mám pořád nové sny. To ,proč jsem se vzdala toho tématu smrti a nahradila ho životem, je to, že moje přestože jsem naivní tak mám jedno tajemství. Moje sny se plní...

                                                                  Barevný svět v hrsti, Lentilka

3./ Prožiju sen a prosním skutečnost

24. ledna 2011 v 22:39 | Lentilka
          To, že Kevin jel se mnou, mě překvapilo. Nečekala jsem, že by vůbec mohl chtít. Protože já sama jsem nevěděla, co vůbec chci. Kam ani co. Ale on to možná tušil. Seděl vedle mě a navigoval mě. Možná ani on nevěděl, protože občas měl docela problémy s mapou. Ale pořád jsme jeli. On byl ten typ kluka, který má na všechno odpověď. Rychlou a vtipnou. Občas mi to šlo na nervy, ale teď to uvolňovalo atmosféru. Měl krátké tmavé vlasy, které kontrastovaly s jeho světlejší pokožkou. Nikdy nedosáhl opálení jako já. Ale na to neměl nikdo. Já jsem to měla v genech. Napůl černoška. Měla jsem tmavou pokožku a když jsem se opalovala, tak skoro černou. Moje vlasy byly tmavě hnědé, ani hodně slunce na ně nepůsobilo. Až na moje oči. Ty byly tmavě modré. Po mojí matce. Vypadala jsem jako velký mix genů z jiných civilizací. Mého otce jsem nikdy nepoznala, ale věděla jsem, že to byl černoch. A teď jsem i věděla, že to byl tak trochu čaroděj.
        Kevin na druhou stranu nepůsobil vůbec nadpřirozeně. Působil naprosto normálně. Obyčejný přitažlivý kluk. Ale teď pro mě znamenal i něco víc. Měl odpovědi. Ještě pořád mi nevysvětlil, kam jedeme. Ale mě to přestalo zajímat. Měla jsem zatím pocit zadostiučinění. Vnímala jsem to tak, že něco hledám. Jenom jsem nevěděla, co by to mělo být.

Challenge (Stieg Larsson - Millénium)

23. ledna 2011 v 17:13 | Lentilka |  Challenge

Stieg Larsson - Millénium


1. Proč jsem si vybral/a právě
 tuto knihu?
Už dlouho jsem hledala kvalitní detektivku, která by nebyla
od A. Doyla nebo A. Christie. Když mi slíbili,
že dostanu celou trilogii, tak jsem na ní jenom nadšeně čekala.
A do pár dní jí přelouskala!

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Odhalené hřích

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Pohlcující

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým
 bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Postava, s kterou bych se chtěla ztotožnit nejvíc, je Mikael Blomkvist.
Investigativní novinář, který se neobjí odkrýt zločiny a statečně čelí
zloduchům. Není to žádný hrdina, ale na druhou stranu se snaží
bojovat se zločiny a odhalovat je.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, 
ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v
 něm alespoň jedno positivum.
Příběhy jsou ztrující, vtáhnou vás dovnitř a ukáží vám něco šokujícího
. Nikdy byste nevěřili, co se zrovna stane. Jestli má někdo rád detektivky,
tak ho Larsson určitě potěší. Je to příběh, který se neustále zlepšuje
 a má grády.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno,
 cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, 
nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba
 i v chování postav.
Je trošku zabijácké, jak je to dlouhé. Ale na druhou stranu,
ty detaily a přesné popisování dělají tu sérii tak skvělou.
Proto bych tomu vytkla jenom to, že ke konci je sérii trochu
 přehnaná, ale možné je všechno. Postavy se chovají realisticky
 a nehrají si na žádné hrdiny, jenom občas se tam objeví něco,
u čeho si říkám "Je tohle možné?"

                                                                          Lentilka

If you can not convince them, confuse them.

20. ledna 2011 v 22:46 | Lentilka |  Article
 If you can not convince them, confuse them. Harry S. Truman
Jestli mě něco doopravdy baví, tak je to psaní. Protože můžu vyjádřit svůj názor. Nejraději mám tedy hloupé nicneříkající slátaniny, ale přeci jenom je v tom nějaká myšlenka. Mým oblíbeným předmětem ve škole je nejspíš čeština, dějepis a zsv. Velice podivné, co?
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak jsem milovala, když mi někdo četl pohádky na dobrou noc. Vzpomínám si na Alibabu a sedm loupežníků, Sindibada, Herculese, Sněhurku, Rákosníčka. Všechno to nejspíš ještě někdo mám zahrabané. Když už jsem byla dost velká, abych si četla sama, tak jsem to taky dělala. Český jazyk jsem ovládala rychle. Ale to co mě okouzlilo skutečně byl jazyk. To, čím se dokážeme navzájem dorozumět. Všichni známe tu frázi, že k něčeme není třeba ani slov. Možná. Ale slova a jazyk nám tolik usnadňují život. Dělají ho krásnější.
Gramatika možná není moje oblíbená strana, ale patří k tomu. Když ale můžu psát, tak jsem ráda, že to dokážu,

Možná za to můžou už moji rodiče. Kupovali mi moc knih a nechali mě koukat na moc pohádek. Mluvení pro mě bylo druhým dýcháním. Možná si o mě někdo nemyslí, že jsem hodně ukecaná, ale slovní zásoba stojí za to.

Jazyk je jedna z našich přirozeností. Mluvíme, abych žili nebo žijeme, abych mluvili? Slyšeli jste to někdy i v téhle formě? Hm?
Každé pondělí mi domů přijde Respekt, ten se snažím číst jenom ve škole, ale profesoři mi na to nechtějí nechávat moc prostoru a o přestávce to nejde stihnout! Nejraději mám ty hodiny, kdy mě učitel nechá v klidu si číst. Čeština je můj oblíbený jazyk (i předmět). A čtení mi problémy nedělá.
Podle mě, kdyby lidé víc četli, méně se hádali a více spali, tak svět by byl lepším místem. Místo toho, aby se pořád dohadovali, dělali hlouposti a přemýšleli nad svou neschopností. Protože místo čtení o úžasných věcech, lidech, činem a pocitech, se většina lidí zabýva pouze sebou. Potom nevědí o co přichází.
Podle mě, když člověk nezná dobře svůj jazyk a málo čte, tak přichází o hodně. Přichází o vědění a taky o možnost zjistit to, kým by mohl být. Bude prostě navždy ten stejný nudný člověk. Přijde o možnost zjistit, že i přestože je to nejspíš marné, tak snaha o změnu je užitečná. Že četba posiluje morálku a posiluje ducha.
Nečtete? Čtěte!
V poslední době, čím více jsem dospělá a musím se starat o sebe, tím více vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsem koukala na pohádky. Kdy jsem usínala a někdo mi četl příběhy plné dobrodružství. Pořád dokola si říkám, sakra, kde je to moje dobrodružství?!
Protože až přijde, budu proklínat svět, že mi něco takového seslalo. CO nemáme, chceme. Co máme, to zanikne ve stínu toho, co bysme mohli mít. To jsme my. Dokonalí lidé.
Homi homini lupus.

(Picture from mzv)


                         Navždy sarkasticky roztomilá Swallow na křídlech poznání

Ať počítaš a sčítaš jak chceš, stejně nevyhraješ!

10. ledna 2011 v 18:44 | Lentilka |  Article
Možná už se to dlouho snaží někdo vyřešit, ale jak jsou daleko? Od doměnky k hádance. Od nápovědy k otázce.
Kdo z nás doopravdy věří v tyhle věci? Protože já jsem nadšenec do všech nadpřirozených věcí. Do všech fantasy knih. Upíři, čarodějnice, vlkodlaci, čáry a kouzla. TO všechno hltám už od malička. Protože se mi to téma líbí. Ale ve skutečnosti to funguje? Dobře, přiznávám. Občas mám skoro nadpřirozený štěstí. Možná mě slečna Náhoda má ráda. Možná mi pan Osud hraje do karet. To jsou věci, které si vysvětlit neumím. A nejspíš by bylo úžasný, kdyby jen půlka věcí, které znám byla skutečná. Kdyby byli čarodějnice, kdyby obyčejná modlitba dokázala něco změnit. Já věřím v určité věci. Protože já věřím v osud. V náhodu. I ve štěstí. A možná protože v to věřím, tak se podle toho děje. Protože osud se odvážných bojí, drtí zbabělce!
To je moje heslo už hodně dlouho. A neměním ho pro nic za nic.
Nadpřirozené a paranormální věci jsou úžasné. Ale podle mě většina z toho není skutečná. Je to prostě něco, co nemůžeme spatřit.
Na druhou stranu tomu všemu věřím, že něco podobného tady je. Paranormální možná ne, ale nepochopitelné nejspíš ano. A to jsme my lidé. Protože lidé pořád hledají něco neskutečného, co se nedá vysvětlit. Vymýšlejí si pohádky o kouzlech. A většina z nich si neuvědomuje ty kouzla kolem nás. Protože co úžasnějšího je, než lidské pocity? Co člověk sám dokáže? Podle mě každý smysluplný článek, který vyjadřuje něco o někom, je kouzlo. Protože to prostě nikdo nepochopí. Nikdo to nenapodobí. A má to šanci změnit tolik věcí. Lidí.
Tohle mě na tom totiž baví.
Když čtu ty příběhy, kde jsou nadpřirozené věci. Samé paranormální události, tak mě tolik nezajímá ani to, že někdo umí chrlit oheň. PRotože to o co mi tam skutečně jde je to hrdinství. Každý čarodějka má charakter. Není povrchní a když je to ta dobrá, tak ví za co se má postavit. Protože naše společnost je tak zkažená, že se mi z toho občas dělá špatně. A důkazy před sebou mám každý den. To jak jsou někteří lidé sobečští, povrchní a zajímají se jenom o sebe. To v těhlech příbězích nenajdete. Tam jde o šlechetnost. Hrdinství. Lásku.
Většinou se tam snaží zachránit celý svět. Jeden osamělý hrdina v celém světě sám. To, co mě ty příběhy učí, je to, že člověk něco může změnit, když chce. Když má svůj pevný morální kód.
Já ho mám a někdy si říkám, že díky tomu jednou umřu na zvracení ze zkaženosti ostatních.
Mám svojí hranici za kterou nejdu. Na druhou stranu piju, mám tetování a ráda se flákám. TO není popis někoho zhýralého. PRotože nelžu, nepodvádím, nevymýšlím si. Prostě mám svoje hranice za které nejdu.
A to je v naší společnosti jeden velký PARANORMÁLNÍ JEV! Podoba skutečné čestného člověka. Když toho totiž uvidíte, tak většinou prostě věříme, že je to spíš blud než skutečnost. Vidíte jak se ta předtava mění? Hrdina by řekl čarodějnici. Já volím hrdinu. Ty už všichni vymřeli. Musím si pomoc sama!

(Picture from pixdaus)

2010 just like yesterday

2. ledna 2011 v 21:55 | Lentilka |  Article
NEVER BE AFRAID TO SAY... - nikdy se nebojte říct... plakáty | fotky | obrázky | posteryRekapitulace roku? K čemu! Stejně většinu toho stála za houby. Jenom samá škola, koníčky, knížky a ostatní hlouposti. Ale že by mě něco vážně zasáhlo? Právě teď sedím u krbu a říkám si, co by mě sakra měla zasáhnout! Nový účes? Vlasy jsem měla na krátko vždycky, teď jsem to jenom zradikalizovala. To, co by stálo za zmínku je to, co se mi objevilo na zádech před pár týdny. Bylo to bolestivá, byla tam krev a inkoust. Teď už by ale tetování na mojí pravé lopatce mělo být zahojené. Průbeh toho procesu mě fascinoval. Když jsem to řekla, tak všichni souhlasili. Já taky. Vybrala jsem ,co tam chci. Modlitba v tajném písmu. Co s tím? Ale to, když jsem ráno vstala a doopravdy tam šla, bylo teprve něco. Máma v šoku, sestra též. Další s tím nesouhlasí. Prostě něco. Protože pointa byla v tom, že jsem jim řekla kdy jdu a co si tam vytetuju. Ale nikdo nevěřil, že bych to mohla udělat.  Já jsem já. Proto jsem to udělala do pár dní. Protože dřív to nešlo. Přečetla jsem hromadu urban fantasy. Ta, která se mi líbila nejvíc je VAMPIRE ACADEMY. Tuhle sérii jsem objevila tenhle rok a potom jsem se od ní už neodrhla. Poslední díl vyšel v prosinci a já ho četla na svém Kindlu už další den. Docela jsem se rozjela pokud jde o anglické knížky. A rozhodla jsem se z čeho budu maturovat. Taky jsem se rozhoupala k žurnalistickému kurzu. Takže bych řekla, že tenhle rok byl v takovém radikálním duchu. Už jsem v té fázi života, kde rozhodnutí, následky. Jak na běžícím páse. Ale je to vtipnější než to předtím. Hlavně to uběhlo tak rychle. Myslím, že tenhle rok jsem neměla ani nic zlomeného. Snad jsem neprovedla ani nic hroznýho. Až na tu jednu oslavu narozenin. No možná jich bylo víc. Možná jsem se tolik neučila, ale kdo jo? Začila jsem skvělou dovolenou a už plánuju další. Dospělost je svině. Člověk pořád čeká a když tam je, tak je to najednou nevítanný společník. Nepamatuji si, že by mě kdy nějaký ten rok takhle uhěhl. Ale co.
Dva vlkodavové na zahradě pobíhají spokojeně. Krb hoří. Jídlo na stole. Čaj se ohřívá a cukroví je snědeno. Na posteli hromada maturitních otázek a v mé náruči leží Anita Blakeová. Protože takhle vypadá můj nový rok. A je podobný tomu minulemu. Přitom se ale tolik liší.

(Picture fromPOSTERS)


Loučí se s vámi vaše potetované kuře Swallow neboli Lentilka pro každou chvíli 

Stieg Larsson - Millénium

2. ledna 2011 v 21:25 | Lentilka |  Adventure





















Stieg Larsson - Millénium

Na tu knížku jsem čekala, až do Vánoc. Dostala jsem rovnou všechny tři díly. Těšila jsem se, až je všechny přečtu a taky až se podívám na ty filmy. Stieg Larsson nezklamal.
Přečetla jsem to tak rychle. Nejdřív jsem říkala, že to možná trochu moc protahuje. Ale bez toho by zápletka ani děj nebyl tak propracovaný. Hlavní postavy jsou tam popsané tak, jak jsou. Všechny jejich dobré i špatné vlastnosti. Dvě hlavní postavy se sice potkají až v půlce, ale děj je skvělý. Detektivka, thriller, charakteristika postav. Dlouho jsem nečetla něco tak zajímavého. Lisbeth je možná na první pohled podivný sociopat s násilným chováním a psychickými problémy, ale něco na ní je. A Mikael je taky někdo. Seriózní investigativní novinář.
Od začátku do konce vás to drží v napěti, co se vlastně stane. Protože jenom rodinný strom mě zmátl, celá ta záhada první knížky, která nakonec byla tak prostá. Mikael je investigativní novinář, který odhaluje zločiny. Jenomže ho bohatý obchodník vtáhne do pasti a připraví o dobrou pověst Millénia. To je časopis, který spolu se svou přítelkyní Erikou, Mikael vlastní. Potom se rozhodne pomoci starému muži, který hledá vraha své vnučky. PRoblém je, že vražda se stala před lety. Tak se Kalle pouští do hledání vraha, který už může být dávno po smrti. Lisbeth je mladá dívka, která má svého opatrovníka a pracuje jako soukromý detektiv. Poté, co sleduje Mikaela na zakázku, jí začne zajímat. Pomáhá mu s případem a odhalují něco horšího než je jenom smrt jedné dívky.
Tímhle příběhem začíná série o dvojici, která je pronásledovaná a se vším si poradí. Lisbeth je hackerka a Mikael neunavný novinář. V druhém díle se dozvídáme více o Lisbeht a o její temné minulosti.

Celá tahle série má něco do sebe. Je to poutavá detektivka. A po shlédnutí filmů jsem zjistila, že i ty mají něco do sebe. Pořád ale platí pravidlo, nejdřív kniha a až poté film. Tak se mi to líbí nejvíc. A tuhle sérii vřele doporučuji. Hlavně ke krbu na zimní noci.

10/10



Anotace : Muži, kteří nenávidí ženy

Novinář Mikael Blomkvist má za úkol vyšetřit starý kriminální případ: Harriet Vangerová, vnučka průmyslníka Vangera, zmizela beze stopy téměř před čtyřiceti lety. Blomkvist se seznámí s Lisbeth Salanderovou, mladou svéhlavou ženou, nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Blomkvist a Salanderová tvoří neobvyklý pár, ale dokonalý tým. Společně začnou brzy rozkrývat temnou a krvavou rodinnou historii.

Anotace : Dívka, která si hrála s ohněm
Druhý díl trilogie Milénium odkrývá minulý a současný život Lisbeth Salanderové, tajemné punkerky a hackerky, kterou čtenáři znají již z prvního dílu.
Dva novináři časopisu Milénium jsou zavražděni krátce před publikováním článku o dětské prostituci, korupci a obchodu s bílým masem. Na zbrani nalezené na místě činu se najdou otisky Salanderové a její poručník je brzy nalezen mrtvý. Policie zahájí celostátní pátrání po Salanderové, podporované mediální kampaní, ve které vycházejí najevo skandální informace o její potenciální nebezpečnosti a problematické minulosti. Mikael Blomkvist je přesvědčen o její nevině, avšak Lisbeth odmítá jakoukoliv pomoc při pátrání po skutečném viníkovi. Do hry vstupuje nelítostný gang násilníků, který jde po Salanderové, a tak se kniha mění v závod o její záchranu…
Anotace : Dívka, která kopla do vosího hnízda

Lisbeth Salanderová plánuje pomstu. Chce se pomstít lidem, kteří se ji pokusili zabít, a také vládním institucím, které jí téměř zničily život. Ale nebude to mít jednoduché. Poté, co ji kulka zasáhla do hlavy, leží pod přísným dohledem na jednotce intenzivní péče. Pokud se uzdraví, bude souzena za tři vraždy a jeden pokus o vraždu. Ale i v nemocnici, přestože je v kritickém stavu, musí být stále ve střehu. Je tu totiž ještě jeden pacient - Alexander Zalaščenko…
Mikael Blomkvist se rozhodne, že nenechá Lisbeth v rukou státní spravedlnosti. Lisbeth bude muset s jeho pomocí dokázat svou nevinu a také upozornit na zkorumpované politiky, kteří dopustili, aby se bezbranní lidé stali oběťmi zneužívání a násilí. Salanderová, bývalá oběť, je připravena úder vrátit.


(Pictures from uniofilms and blogspot)