3./ Prožiju sen a prosním skutečnost

24. ledna 2011 v 22:39 | Lentilka
          To, že Kevin jel se mnou, mě překvapilo. Nečekala jsem, že by vůbec mohl chtít. Protože já sama jsem nevěděla, co vůbec chci. Kam ani co. Ale on to možná tušil. Seděl vedle mě a navigoval mě. Možná ani on nevěděl, protože občas měl docela problémy s mapou. Ale pořád jsme jeli. On byl ten typ kluka, který má na všechno odpověď. Rychlou a vtipnou. Občas mi to šlo na nervy, ale teď to uvolňovalo atmosféru. Měl krátké tmavé vlasy, které kontrastovaly s jeho světlejší pokožkou. Nikdy nedosáhl opálení jako já. Ale na to neměl nikdo. Já jsem to měla v genech. Napůl černoška. Měla jsem tmavou pokožku a když jsem se opalovala, tak skoro černou. Moje vlasy byly tmavě hnědé, ani hodně slunce na ně nepůsobilo. Až na moje oči. Ty byly tmavě modré. Po mojí matce. Vypadala jsem jako velký mix genů z jiných civilizací. Mého otce jsem nikdy nepoznala, ale věděla jsem, že to byl černoch. A teď jsem i věděla, že to byl tak trochu čaroděj.
        Kevin na druhou stranu nepůsobil vůbec nadpřirozeně. Působil naprosto normálně. Obyčejný přitažlivý kluk. Ale teď pro mě znamenal i něco víc. Měl odpovědi. Ještě pořád mi nevysvětlil, kam jedeme. Ale mě to přestalo zajímat. Měla jsem zatím pocit zadostiučinění. Vnímala jsem to tak, že něco hledám. Jenom jsem nevěděla, co by to mělo být.

         Seděli jsme v autě a já řídila. Bylo to přeci jenom moje auto. Jeep Cherokee. Bylo už dost oježděné a máma mi ho koupila od jejího známého, který už v něm nemohl jezdit. Bylo černé, velké a dostatečně rychlé. To mi vyhovovalo. Bylo to jako tank, nebála bych se v tom nárazu a v klidu bych jiné auta převálcovala. Proto jsem se řítila dálnicí více než byla povolená rychlost. Kevin to neschvalovat. Kevin ale samozřejmě neschvaloval ani holky za volantem takového auta. Viděl mě v něčem malém, barevném a úsporném. Ani jedno z toho mi nevyhovovalo.
        Část dne mě dostatečně rozptylovaly pouze moje smysly. Protože jsem si všimla, že auto je plné jeho vůně. Kevin na sobě musel mít aspoň tunu nějaké vůně, protože byla cítit všude. A nevonělo to špatně. Bylo to celkem příjemné a decentní. Ale časem jsem musela otevřít okénko, abych to prostě dostala z hlavy. Protože mě to celkem přitahovalo. Jak hezky voní.
"Kevine, voníš dobře, ale příště to prosím tě zmírni. Je tebe plný auto,"zavrčím na něj po chvíli, kdy mi začne chybět klimatizace, protože okénkem nejde dostatek studeného vzduchu.
"Dík, ale nemám, co mírnit. Doslova,"odpoví mi s úsměvem. "Možná ti jenom došlo, jak skutečně neodolatelně voníš normálně, víš,"zasměje se mi. Na to odpovím pouze znechuceným nakrčením nosu.
"Kam tedy jedeme? Jestli to smím vědět? Protože zatím jsi mi toho moc neřekl a to už jedem pár hodin. Budeme už tam?" Moje otázky možná mohly být otravné, ale my jsme se oba tak trochu vyhýbaly tomu tématu o magii. Nebo o tom, kam jedeme. Nepromluvili jsme o tom vlastně ani slovo, po celou tu dobu, co jsme tu byli spolu zavření. Už přišel čas, abychom to rozlouskly.
"Jedeme navštívit mou kamarádku. To ona mi pomohla a vysvětlila, co se děje, když jsem se přeměňoval. Naučila mě, jak to ovládat a objevovat,"začne trochu nejistě a něco ve mně sebou bolestně škubne. Neměla jsem nikoho, kdo by mi to vysvětlil. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl objevit, co umím. "Napadlo mě, že jí budeš chtít poznat. A některé jí podobné. Žije v jedné malé vesničce, na pár dní jsem tam s ní byl. Je tam totiž více takových lidí, jako je ona. A snaží se pomáhat nováčkům. Řekla mi, že můžu kdykoliv přijít, když budu něco potřebovat. Myslím, že by ti mohla pomoc. Nebo někdo jiný."
"Dobrá, to zní rozumně,"odpovím po chvíli ticha. Při zmínce o ostatním, jako jsme my, se mi rozbuší srdce. Mohla bych skoro nahmatat moje nadšení i nejistotu. Chci poznat ostatní?


         Vyjeli jsme až odpoledne, takže teď už se stmívalo. Zajeli jsme do malého bufetu na večeři. Kevin na chvíli odešel a já jsem si opřela čelo o chladivou výlohu. Venku bylo prázdno a už skoro byla tma. Zavřela jsem oči. Cítila jsem všechny ty přesmažená jídla, pachy lidí a slyšela jsem všechny ty typické zvuky. Ukolébalo mě to. Když jsem zaslechla ten šepot, tak jsem nejdřív ani nechtěla otevřít oči. Ale šepot zesílil a já zřetelně zaslechla mé jméno. Jako kdyby mi to někdo šeptal do ucha. A já ten hlas znala. Alespoň jsem si to myslela. Prudce jsem otevřela oči a zírala do jiných. Černých a pobavených. Skrze výlohu jsem na něj hleděla a stěží potlačila výkřik. Nevěděla jsem, jak dlouho mě pozoroval. Ale v tu chvíli naše obličeje od sebe dělila pouze výloha. Nebyl to příjemný pocit. Odtáhla jsem se a znovu si tu tvář prohlédla.
      Oči byli černé a děsivé. Měl velké rty, které se teď pobaveně šklebily. Ta tvář mi přišla perfektní, bez žádné vady a perfektně zakřivená. Žádné působivé tvary, žádné chyby. Přestože jsem na něj zírala a můj pohled nemohl být přátelský, tam stále stál a usmíval se na mě. Jeho tvář byla tak blízko, že vytvářel dechem bílá kolečka na skle. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, přestože jsem byla vyděšená.
      Vstala jsem tak opatrně, jak to bylo s pohledem upřeným na sklo možné. Zatočila jsem na záchody a málem vrazila do Kevina. Vypadal překvapeně. Můj výraz ho totiž musel upozornit, že je něco špatně. Musela jsem vypadat vyděšeně.
"Měli bychom odjet, hned,"řeknu mu tiše a mám chuť se u něj schovat. Protože zjistím, že se trochu třesu. Pomalu mi dochází, kde jsem tu tvář viděla. Byla to krásná tvář, ale až moc dokonalá. Protože tuhle tvář bych zlu přenechala. Poznávala jsem ho ze svého snu. A tam jsem si byla jistá, že mi chce ublížit. Co tady?
        Kevin mě chytil za ruku a šel se mnou ven. Byl ostražitý a v autě mě hodil na místo spolujezdce. Ani jsem nenamítala. Byla jsem pořád roztřesená. Možná, kdyby nebyl tak blízko. Možná, kdyby ta tvář nevypadala tak ďábelsky a přitom perfektně. Měla jsem pocit, že moje vnímání bylo silně překrouceno. To, jak jsem reagovala, nebylo normální. Reagovala jsem na vůně, výrazy a postoje těla mnohem víc, než kdy předtím. Jako kdybych je teď lépe poznávala.
      Znovu jsem si opřela čelo o okénko a pocítila ten uklidňující chlad. Měla jsem pocit, že se potřebuju trochu prospat. Cítila jsem se najednou vyčerpaná. Když jsem začínala usínat, ucítila jsem Kevinovu dlani na své ruce. Nechala jsem jí tam. Bylo uklidňující vědět, že nejsem sama. Bála jsem se toho, co by se mi mohlo zdát.
     Sen se mi znovu zdál. Bylo to stejné jako předtím. Tenhle sen se mi opakoval už měsíce. Protože já už znala tu osobu, která tam se mnou byla. Neviděla jsem tvář, ale stačili mi ty pocity. Uklidňující a bezpečné. Cítila jsem se uvolněně. Protože v tom snu, jako kdybych byli vždycky spolu. Navzájem se uklidňovali. Navzájem si pomáhali. Nebyl to ten sen, kdy bych přesně věděla, co se děje. Bylo to spíše o pocitech. A ty se měnili. Vždycky se ke konci změnili. Z té čiré radosti a touhy poznat ho, se to změnilo na smutek a zoufalství. Pohltilo mě to a já jsem čekala, že se každou chvíli probudím. Bylo to tak známé, že to bolelo o to víc, když se to pořád opakovalo,
       Kevin se mnou muse lehce zatřást, protože mě to probudilo. Moje ruka vystřelila k mé tváři a rychle setřela pár slz, které mi ve spánku utekly. Stejně si jich musel všimnout. Muselo mu být divné, proč holka brečí v autě ze spaní. Mě už to tak divné nepřipadalo. Přišlo mi to normální. V mém životě běžné.
"Mluvila si ze spaní a potom jsi brečela, myslel jsem, že by bylo lepší tě vzbudit. Jsi v pořádku?" Jeho otázka mi přišla skoro vtipná. Jistě že jsem v pořádku. Natolik nakolik můžu být.
"Už tu jsme?" Zeptám se místo odpovědi. Protože poznám, že už tak skoro jsme. Sjeli jsme už z dálnice a jeli spíše po opuštěné cestě. V dálce jsem spatřila první světla domů. To muselo být to místo, kam jsme mířili.


           Zastavily jsme kousek od velkého náměstí. To samotné vypadalo kouzelně. Kamenné kostky na zemi a velká fontána uprostřed. Kousek dál jsem viděla alej, kde začínali stromy a tma tam byla neproniknutelná. Tady nám svítila světla z domů. Přesto jsem se docela nervózně ošívala. Padla na mě nervozita.
      Kevin mě zavedl do malé hospůdky v úzké uličce od náměstí. Byla skoro prázdná, což mě překvapilo. Ale vypadala útulně. Tak starodávně skoro bych řekla. Pronajal nám pokoj a já jsem si byla skoro jistá, že jiné hosty už nemají. Byla jsem tak unavená, že postel byla jediná věc, na kterou jsem myslela.

      Pokoj měl dvě postele nedaleko sebe. Jedna byla pod oknem, vybrala jsem si tu. Nevěděla jsem, jak bych to přežila bez čerstvého vzduchu. Měly jsme i koupelnu. Sprchu jsem zvládla za pár minut a trochu to otupělo bolest hlavy. Ta bolest totiž byla nepřetržitá. Ale dala se ignorovat. Většinou. Stáhla jsem si vlasy do ohonu a natáhla na sebe jedno z volnějších triček, které bylo hned navrchu mé tašky. Kevin zrovna vyšel z koupelny, když jsem zápolila s oknem. Nešlo mi otevřít.
          Natáhl se přes moji postel a násilím zatáhl za kliku. Okno zaskřípalo a povolilo. Dovnitř proudil konečně čerstvý vzduch. Ocitl se až moc blízko mě, naše tváře se skoro dotýkaly. Znovu jsem nasála tu příjemnou vůni. Nechápala jsem, co se to stalo s mým nosem. Jako by najednou byl posedlý vším, co kolem vonělo. Kevin si toho musel všimnout, protože se lehce pousmál. "Pořád ti voním, co?" Řekl, ale neznělo to jako otázka. Než jsem se od něj stihla odtáhnout, tak mi zajel rukou do vlasů a druhou mě chytil kolem pasu. Přitáhl si mě jako hračku a jeho rty se dotkly mých. A já jsem naprosto v šoku ztuhla. Jeho ruka projela moje vlasy, takže se rozprostřely po mých zádech. Jeho rty se teď už násilněji dožadovaly pozornosti. Cítila jsem to teplo, které z něj vyzařovalo. Cítila jsem jeho tělo, které se třelo o moje. Moje rty v první chvíli odpověděly. Protože já jsem věděla, že líbám dobře. Ale teď jsem zjistila, že i on.
          Odtáhla jsem se od něj a musela jsem ho i lehce odstrčit rukou, protože se chtěl hned přitáhnout zpět. Nechtěla jsem mu dát facku nebo cokoliv podobného. Ne, když to byl už tak dlouho můj přítel. A když mě vzal, až sem. Proto jsem se od něj jenom odtáhla. Mohla bych mu to vyčítat, kdybych na jeho polibek neodpověděla. Ne dobrovolně, ale moje tělo to udělalo za mě.
"Jdi spát,"řekla jsem tiše. Ještě chvíli si mě prohlížel a potom se beze slova zvedl. Neměla jsem náladu probírat tuhle situaci. Mohla jsem to vyřešit, až ráno. Protože mě čekala nejobtížnější část dne. Spánek. V poslední době jako kdyby mě spíš trápil než mi pomáhal. Protože ty sny byli čím dál horší. Nepatrné možnosti coby a kdyby. Viděla jsem v tom drobné rozhodnutí mé i ostatních. Jako kdybych měla zapotřebí probírat se všemi rozhodnutími, co udělám já nebo ostatní. A všechno bylo pořád tak živé. Jako kdyby to bylo skutečné.

          Ráno mě probudilo světlo. Až moc světla. Měla jsem pocit, že jsem pořádně ani neusnula. A možná, že ne. Protože jsem se každou chvíli probouzela ze snů. Opakoval se ten jeden a známý, tentokrát mě k slzám nedohnal. I když jsem měla na krajíčku. Potom mě strašila ta temná tvář, kterou jsem spatřila i naživo. O to se mi zdála děsivější. Nebyl to pouze výplod mé fantazie. A strašil mě. Zbytek snů byl jako vždy zmatený. Neustále jsem se vracela do minulosti. Co jsem kdy udělala a proč. A nejvíc se mi vraceli ty okamžiky přeměny. A byla tam černá místa, která jsem nedokázala vyplnit.
          Chtěla jsem si někam dojít pro snídani, protože Kevin pořád spal, ale bála jsem se vyjít sama. Nechtěla jsem nikoho potkat. Nevěděla jsem, co od těch lidí tady čekat. Protože Kevin řekl, že jich tu hodně umí kouzlit, ale nic víc. Měla jsem tak trochu strach, co bych venku mohla potkat. Proto jsem tam jenom seděla a zírala před sebe. Na druhé straně místnosti bylo zrcadlo, takže jsem se mohla dost dobře pozorovat. Měla jsem kruhy pod očima, které se ale alespoň částečně ztrácely pod tmavou pokožkou. Modré oči mi přímo zářily a tmavé vlasy byly trochu zkroucené a vysely mi podél tváří. Nevypadala jsem nejlíp.
        Kevin musel spát ještě dlouho, protože jsem ho nakonec stejně vzbudila. Byla jsem už dokonce převlečená a připravená k odchodu. Stála jsem u těch dveří skoro hodinu a nejdál jsem se dostala za dveře, ale pokaždé jsem se hned vrátila. Moje nervy to už nevydržely. Měla jsem na sobě džinovou sukni, tílko a sandále a přesto jsem už tak brzo cítila teplo, které naplňovalo pokoj. Dneska bude horko. Doopravdy horko.
        Nechtěl vstávat, ale vykopala jsem ho z postele. Skoro doslova. Konečně jsme vyšly před tu hospodu a já jsem se mohla pořádně rozhlédnout. Vypadalo to tady staře, všude byly kamenné domy a viděla jsem jenom pár krámů. Takové ty krámy s vlastnoručně vyrobenými výrobky, bylinkami a pečivem. Nic víc. Ale mělo to něco do sebe. Bylo to malé uličky, které skýtaly alespoň trochu chladu. Zamířili jsme do toho pekařství, abychom konečně něco snědly. Poslala jsem dovnitř Kevina a viděla po chvíli proč. Prodavačka se na něj smála a měla hromadu dotazů, jestli něco nepotřebuje. V tu chvíli bych jí nejspíš neodpověděla nic milého. Věděla jsem, že tam nemám chodit. Ještě teplé pečivo jsem ale samozřejmě ocenila.
        Konečně mě vedl k té jeho kamarádce. Byla jsem docela nervózní, protože jsem najednou měla potkat opravdovou čarodějku. Tu, která věděla, co dělá. Zastavily jsme u malého domku na kraji vesnice. Za ním byl pouze les a velká louka. Mohla jsem přísah, že tu je někde i potok. Slyšela jsem to, ale neviděla ho.
            Dveře otevřela vysoká dívka. Musela mě převyšovat skoro o hlavu, ale já zase byla prostě drobná. Něco málo přes 160 cm mě nedělala nejvyšší. Měla krásné dlouhé blond vlasy a hnědé oči. Její pleť byla světla a já se divila, že není skoro vůbec opálená, i když už pár dní bylo venku slunečno. Při pohledu na Kevina se jí rozzářily oči. Nečekal jsem tu reakci, která přišla. Vypadali jako dva staří přátelé. Skočila mu kolem krku a hned se ptala, co tam dělá.
            Až na druhý pohled si všimla mě. Nebyl to zrovna nepřátelský pohled, ale byla jsem si dost jistá, že mě neviděla tak ráda jako Kevina. "Chloe, tohle je Rebecca,"představil mě konečně Kevin a my dvě jsme si podaly ruce. Snažila jsem se tvářit, co nejvíce přátelsky. Jsem radši, když dělám dobrý první dojem. Ne, že by se mi to dařilo často. Pozvala nás dál a mě překvapilo, jak útulně celý dům vypadal. A taky, že tam žije sama. Seděla jsem v tom křesla a přemítala, co bych po ní mohla vůbec chtít. Oni si mezitím vyměňovali různé historky a očividně se dobře bavili. Z čista jasna jsem zaregistrovala, že se baví o mě a o tom, proč tu jsem.
"Většinou začínáme učit, až když se znamení plně objeví a člověk si to uvědomí. Někdo přijde, pomůže ti se začátkem přeměny a na konec se vrátí a vysvětlí ti zbytek. Jenom na tobě potom zůstává, jestli se budeš učit, co umíš nebo to budeš využívat jako by rekreačně,"rozvypráví se Chloe a přitom se na mě povzbudivě usměje.
"Rebecco, může se podívat na tvoje znamení?" Zeptá se mě a natáhne ke mně ruku. Její dlaň je oproti mojí ledová. Při pohledu na moje znamení, které se táhne od konečků prstů, až skoro po loket trochu zbledne. "Jaké je tvoje celé jméno?" Zeptá se mě skoro šeptem. Hned se snaží nasadit normální masku, ale mě její překvapení neujde.
"Rebecca Swallow,"odpovím jí tiše a bedlivě jí pozoruji, jestli na to bude nějak reagovat. Tentokrát ani nemrkne. "Je zvláštní, že se ti tetování objevilo tak rychle, to se většinou nestává,"odpoví po chvíli a odtáhne se. Přejede mě mnohem méně přátelským pohledem. Než se stihnu zeptat na něco dalšího, někdo zaklepe na dveře a vtrhne dovnitř.
          S Kevinem se oba sehraně postavíme, abychom přivítali příchozího. Ani jeden z nás ho totiž nezná. Chloe vyskočí, ale místo, aby se otočila ke dveřím tak zírá na mě. Přimhouří oči a čeká, co udělám. Ale já nemám v plánu udělat nic. Protože spatřím nově příchozího a prohlédnu si ho. Je impozantně vysoký, vyšší než Kevin a to je co říct. Oproti mně je ale vysoký každý. Má trochu neupravené trochu delší vlasy. Trčí mu na hlavě trochu neuspořádaně, což mě pobaví. Jeho tvář je ostře řezaná, ale přátelská. Znovu sjedu pohledem k Chloe, která se očividně uvolní. Otočí se se zářivým úsměvem na příchozího a představí nám ho.
"Tohle je Frederic, nakonec by nám taky mohl pomoc. Tohle je Kevin, můj svěřenec, a jeho kamarádka Rebecca,"představí nás hned. Ti dva si tak mužně podají ruku, až mi skoro ujede posměšné uchechtnutí. Potom natáhne ruku k mé a já se konečně podívám do jeho očí. Přelije se to přese mě jako voda a na chvíli zapomenu dýchat. Jako kdyby mi někdo právě dal facku. Musím se rychle nadechnout a zamrkat. Vrátí se dech a já zkusím nasadit neutrální výraz. Chloe mě alespoň nepozoruje.
          Jeho očí mě na moment skoro spálí pohledem a potom se otočí. Musím se dívat na zeď, abych na něj nezírala. Kevin se rozhodne, že se tady musím porozhlédnout, abych viděla celou vesničku a že by se mi měl někdo konečně věnovat. Chloe vypadá zklamaně nad jeho reakcí. Možná by s ním chtěla strávit chvíli o samotě. Mně by to nevadilo. Znovu se chci posadit, ale když se otočím, tak skoro vrazím do Frederica.
Trhnu sebou a ustoupím. Stihnu ale nasát jeho vůni, když stojí tak blízko mě. Moje oči se znovu setkají s jeho a na nepatrný moment na sebe oba zíráme. Oči hned odtrhne, takže si toho nikdo nemohl ani všimnou. Reakce na jeho vůni mě překvapí.
           Ucítit to bylo neskutečné. Jestli mi předtím Kevinova přišla příjemná, tak z téhle jsem myslela, že zešílím. Moje tělo se napjalo a já se zachvěla. Můj dech se zrychlil a srdce málem vyskočilo z hrudi. Netušila jsem, proč takhle reaguji, ale věděla jsem, že kdybych se nadechla znovu zhluboka, že bych si taky mohla přitáhnout jeho hlavu a políbit ho. Když mi tohle prolétlo hlavou, tak ta představa ve mně spustila smršť. Teď už jsem musela ucouvnout, abych odolala tomu natáhnout ruku a dotknout se ho. Moje ruce byly zaťaté v pěst. Mračila jsem se a snažila se dýchat pouze mělce. Kevin stál kousek ode mě, ale nebyla jsem si jistá, jestli si všiml mojí reakce. Nikdo si jí patrně nevšiml.
      Až na něho samozřejmě. Díval se na mě podivným pohledem plným pobavení i touhy. Jako kdyby mu hlavou prolétlo to samé, co mě. Cítila jsem, jak se červenám. Byla jsem ráda, že to není přes tmavou pokožku tak patrné.
Zkusila jsem se soustředit na ten rozhovor mezi Kevinem a Chloe. Oba vypadali nadšeně a něco plánovali. Já jsem vedle jenom tiše trpěla. Zavřela jsem na moment oči, ale obraz pořád zůstával. Bylo to až skoro fyzicky bolestivé nedotknout se. Jedna moje část mi nadávala a dožadovala se kontaktu, ta druhá se odmítala poddat tak základnímu pudu. Proto jsem s tím bojovala.
     Udělala jsem další krok dozadu a konečně od něj odtrhla oči. Skoro jsem se schovala za Kevina a na sedačce se posadila do koutu. Musela jsem dýchat hodně zhluboka, aby se mi hlava vyčistila. Ani jsem si nevšimla, že na mě Chloe mluví. Ptala se mě, čemu bych já dávala přednost. To byla šance na únik.
"Půjdu se projít sama. Vy dva aspoň budete mít čas promluvit si pořádně,"navrhnu tiše a rychle se postavím. Frederic teď sedí v křesle na druhé straně místnosti a se zaujetím mě pozoruje. Ten pohled mě vytočí, protože se mi vrátí znovu ty představy a vzpomínku, co se mnou udělala ta vůně. Chloe si nervózně odkašle.
"Nemyslím si, že by bylo zdvořilé, abychom tě nechali hned samotnou,"řekne tiše, ale v zásadě proti mému plánu nic nemá.
"Budu v pořádku,"řeknu přesvědčivě a usměju se na ní. Přikývne na souhlas a podívá se, co tomu říká Kevin. Ten vypadá trochu zoufale. Jako kdyby nechtěl, abych šla sama. "A co kdyby jí doprovodil Frederic? Jen na chvíli, projít vesnici a tak. Nevadilo by ti to?" Zeptá se ho a mě spadne falešný úsměv.
"Neztratím se tady, neboj. Zvládnu to,"zavrčím na něj tentokrát. Představa, že by měl jít se mnou, mě totiž skoro spálí. Převalí se přese mě vlna touhy. Mám chuť se k němu vrátit a znovu vdechnout tu omamnou vůni. To, že by se ocitl vedle mě, mě skoro vyděsilo. Nevěděla jsem, co bych mohla udělat.
"Prosím tě, mohl bys jít s ní?" Zeptá se ho znovu a na můj nesouhlas se vůbec neohlíží. Všimnu si, že Chloe tenhle dotaz trochu překvapí a vyvede z rovnováhy. Při pohledu na můj nasupený výraz a Fredericovu neochotu se trochu uklidní a přidá se k žádosti o můj doprovod. Přijdu si jako malá a navíc si přijdu v pasti. Frederic se pomalu a líně zvedne z křesla a následuje mě ze dveří. Přijde mi skoro vtipné, jak daleko se od něj držím. Jdu před ním a ani se neohlédnu. Když zatočím k louce a lesu, tak zjistím, že se zastavil a trochu překvapeně na mě zírá.
"Ehm, kam to jdeš?" Promluví nejistě a po chvíli se za mnou rozejde znovu.
"Do lesa, nechci se procházet vesnicí. Nemusíš se mnou, zvládnu to,"odpovím mu naštvaně a ani se neohlédnu. V pár okamžicích mě dohoní.
"Neplánoval jsem tě doopravdy provádět vesnicí. Není tam, co k vidění, ale jestli se ztratíš v lese, tak už by se mohli naštvat. Takže teď s tebou doopravdy jít musím,"zavrčí na mě a já zjistím, že z toho není taky dvakrát nadšený. Naštvaně se zarazím na místě a otočím se k němu.
"Nejsem blbá a můžeš jít, jestli si nepochopil…"vyjedu na něj naštvaně, ale když se setkám s jeho očima, tak se zarazím. Moje hlava najednou není schopná jasně přemýšlet a nedokážu si vzpomenout, co jsem vlastně chtěla říct. Znovu mnou projede ta touha dotknout se ho jako šok.
        Jeho oči trochu zněžní při pohledu do těch mých. Mám pocit, že už jsem ho někde viděla, ale nevzpomínám si. Jsem si jistá, že bych ho nezapomněla. Už jsme na cestě v lese, a proto na nás nesvítí slunce a nikde není v podstatě živá duše. Představa, jak se k němu přitáhnu, mi prolétne hlavou ve stejném okamžiku, kdy k němu natáhnu ruku. Zarazím se v půlce toho pohybu a snažím se vzpamatovat. Jsem si skoro jistá, že si o mně musí myslet, že jsem cvok.
         Místo toho ucítím, jak se o mojí dlaň otře jeho tvář, jak ke mně popošel blíž. Trochu se zatřesu a tentokrát si nejsem jistá ničím, když je pouze pár centimetrů ode mě. Jeho ruka zajede do mých vlasů a přitáhne si mojí hlavu. Moje tělo se k němu automaticky přimkne a obkreslí křivku jeho těla. Trhaně se nadechnu a už skoro cítím, jak se naše rty dotknou.
       Vzpamatujeme se skoro sehraně a odtáhneme se od sebe. Můj dech napovídá, že jsem spíše uběhla maraton a moje srdce má skoro infarkt. On se ode mě odvrátí a schová svojí tvář. Najednou zase uvažuju jasně a cítím se jako pitomec. Skoro jsem ho políbila. A udělala bych to znovu, dojde mi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama