Únor 2011

Cosmic dream

22. února 2011 v 22:01 | Lentilka |  Article
(Picture from Anne Stokes)

Nejsem zrovna ideální tvořící člověk. Protože někdy mám své chvilky a někdy zase ne. A když se doopravdy snažím a pracuju, tak už nejsem schopná tvořit nic kreativního. O prázdninách, když není žádný strest a je hodně času, tak zvládnu napsat neuvěřitelné množství. Vymyslet skvělý příběh. Pointa je v tom, že můžu žít jenom tím. Vzpomínám si, že jsem jeden čas o prázdninách žila jenom na ledovém frappé, slunci, knihách a mé knížce. Snažila jsem se to udržet v období školy, ale nevyhntelný blok přišel.
Protože od té doby, co se učím do školy, snažím se utřídit si věci k maturitě a starám se o přihlášky, prostě už nemám čas na to psát. Nemám čas prožít ten příběh. Protože taková nejspíš jsem. Tak hloupě přecitlivělá.
Mám dva režimy. Jeden kreativní, vypjatý, přecitlivělý a slunečný. Ten druhý je, když mě to v životě tolik nebaví, když se musím učit nebo dělat něco, co nechci. V ten okamžik prostě vypnu. Trvalo mi pár let přijít na to, ale vážně dokážu vypnout. A prostě všechno udělám správně. Jenomže ze sebe nejsem schopná vyplodit nic pěkného. A to je to, co mě tolik baví.
Příprava na léto plné zkoušek mě nebaví. Chtěla bych znovu moje kafe, notebook a občas si jít zaběhat do teplého večera. Kind of heaven.
Jsem kliďas kliďasů, ale v poslední době je toho klidu už moc. Jsem natolik teplomilná, že v poslední době musím mít dvě peřiny a přesto se klepu zimou. TO bude těch - 10°C. To je horší než mučení. Vždyť se člověk nemůže ani nadechnout!
Moje četba se skládá z učebnic do školy a povinné četby. Ne, že bych něco měla proti pánovi Čapkovi, toho si ráda přečtu i nepovinně. Ale třeba pana Wolkera bych prostě vynechala. Nejsem ten typ.  Jsem tak trochu ten typ Jane Austen - Stephen King - Laurell K. Hamilton. Nejde dohromady? Přestě to je pro mě.
Už tak trochu šílím. Pár dní je tady Rusko a já už mám chronické klepání zuby a lenost na pátou. Nemůžu se dočkat, až se oteplí. To je tak trochu jako krev v žilách ne? Protože když jsem znuděná tak moc polemizuju. A když polemizuju tak jsem otravná. Možná mi trochu chybí společnost. Protože já nemám náladu jít někam do víru města a tam provádět lotroviny. Naprováděla jsem se jich dost o víkendu, na to já jsem odborník. Definuji slovo společnost, tím nemyslím kohokoliv, kdo má mozek. Protože znáte lidi s kterými se dokážete bavit a potom jsou tu lidi s kterými se prostě bavíte. A nejde si vybrat kdo bude kdo. Znám lidi s kterými bych se bavila ráda, ale prostě nevím o čem se s nimi bavit. A když už mluvím, tak tam prostě není takové to CLICK, kdy se oba bavíte na stejné vlně. A potom znám lidi s kterými dokážá prohodit pár slov a je to větší sranda než hodinový dialog.

Možná mám jenom jarní anestézii nějaké části mozku. Většinou ráda provádím hlouposti, když začínám být znuděná. Většinou skončím u kadeřnice, ale tam mám být až v pátek. Možná najdu barvu na vlasy v pokoji. Ale to až asi zítra. Co jsem se naposledy k něčemu odhodlala, tak to dopadla s kérkou na zádech. Když se mě nedávno někdo ptal, jak dlouho jsem to chtěla udělat, tak jsem řekla něco ve smyslu "Eh? Asi měsíc? Nebyl čas promýšlet." Protože tak nějak to bylo. Ještě že ten piercing v nose ještě nemám. Ale na ucho se toho asi už moc nevejde. Dredy? Na to mám vlasy moc krátky. Respektivě budu mít.

Takhle to dopadne, když před sebou máte všechna důležitá rozhodnutí. Pointa je, že já jsem jenom znuděná čekáním. Protože na maturitu se docela těším, na učení samozřejmě ne, ale docela ráda zjistím, jak moc jsem ve skutečnosti geniální. A s vejškou taky problém nemám. Když se dostanu na tu jednu, tak budu spokojená. Ale na druhou stranu, já na záchrany nejsem, proto žádnou nemám.
Hazardér! Můj mozek je tak znuděný, že se mě ani nesnaží varovat. Spíš se

 ten šmejd taky těší. Jako já. Na to, co zase zítra provedeme... A koho si k tomu přizveme.



                                                                                      Jednobarevná Lentilka na zimu

Nezáleží na tom, co se pokazí, vždy se najde někdo, kdo to čekal...

13. února 2011 v 22:27 | Lentilka |  Article
(Poster from POSTERS)


Murphyho čtvrtý logický závěr:
Udělat cokoli blbuvzdorným je nemožné, protože blbci jsou ohromně vynalézaví.

Uvažovat o smyslu života je tak vyčerpávající, že se o to snad ani nebudu pokoušet. Protože vystihnout ten pojem bude trochu těžší záležitost. Pro kočku je to spánek. Pro psa je to míček. Pro motýla je to léta.
Vždycky se totiž najde někdo, kdo vám váš smysl života pěkně pokroutí.
Život mi přijde totiž pěkně nesmyslný.
Takže vystihovat podstatu a smysl je trochu zbytečné. Protože člověk celou dobu jenom studuje, snaží se a hlavně se ulejvá. Protože k čemu nám to je? To, co se teď učíme v půObrázeklce případů stejně nebude. A když bude, tak v tu chvíli si určitě nevzpomeneme. Ale dělat to prostě musíme. Tady je první nesmysl. Učit se tak dlouho pro to, abychom se to všechno museli naučit znovu, když to potřebujeme.
Když konečně dostudujeme tak zase pracujeme. A pracujeme pro to, abychom si vidělali peníze. Které stejně utratíme. Už vidíte kam směřuju? Je to bludný kruh pro hlupáky.

Smysl života je nejspíš schovám v nesmrtelnosti chrousta. Pro mě osobně je větší smysl v hudbě než třeba v matice. Možná né tolik logiky, ale smyslu jo. Ale to záleží na úhlu pohledu.
Když je totiž zima, tak můj smysl života se přesouvá do postele. A já ho věrně následuji. Když přijde jaro, tak zase táhne do přírody. A tahle to chodí každý rok. Už většinou vím, co bude následovat. Jenomže v tom je ta chyba. Už tak brzo se dostanu do toho kruhu, který mě brzo přestane bavit. Protože už jenom příchod zimy mě nutí být doma. A to přitom ta zima ani nemusí vypuknout. Ale popravdě, zima je vyčerpávající. Pro koho ne? Na tu dobu bych se klidně přestěhovala do sauny.

Když jsem se v posledních dnech pozorovala, jak je těžké dokopak se k učení, tak mi došlo, že se učit vážně nechci. Ale měla bych. Proto jsem ještě s učením nezačela. Stihla jsem místo toho přečíst 700 stránek detektivky a potom se kouknout na film, který podle toho zfilmovali. Ale nebylo to užitečnější než učení? Pro můj mozek určitě! Do mého smyslu života totiž patří objevování.

Smyslem života je objevit něco, co by se tím mohlo stát. A nezáleží na tom, jak hloupé to bude. Chytřejší než vy sami to určitě nebude. Proto jsem se rozhodla dělat si, co budu chtít. Ty nenáročné věci, co mě baví. Možná někdy udělat to, co bych měla, protože jinak bych mohla zlenošit úplně, ale jinak se budu starat o sebe. A hledat. Protože život je moc krátký a za tu dobu prostě nejde ten smysl najít. A největši hloupost je, že to musíme dělat pořád dokola!!

                                                      Se světem v chaosu bez konce, Lentilka