Červenec 2012

Bye bye

26. července 2012 v 15:58 | Lentilka

SWALLOW WOR(L)D


Přesouvám svůj blog na SWALLOW WOR(L)D jelikož tenhle blog už mám víc jak 6 let a mám ho zaplácaný tolika hloupostmi, že jsem se rozhodla se přesunout a spolu se mnou i ty nejlepší věci které chci aby zůstali zachovány z blogu lentilkas a navíc si změním přezdívku, takže autorství zachováno!
Zdar a sílu! Swallow alias Lentilkas

Kouzlo Věčnosti - Prolog

25. července 2012 v 11:54 | Lentilka |  Amor Aevum

Když jsem byla malá dívka, tak jsem s oblibou pozorovala ptáky. Ležela jsem na louce, dívala se na nebe a pozorovala ty ptáky. Teď, když jsem byla starší, jsem si nedokázala vybavit, proč jsem to dělala. Na co jsem myslela ty dlouhé hodiny, kdy jsem pouze ležela a zírala na nebe? Ale bylo tady více věcí, které jsem si nepamatovala. Když šlo o mé dětství, tak vše bylo pouze v mlze. Občas vzpomínky přišli, ale něco je muselo silně vyvolat. Nebyla jsem schopná sama od sebe si něco přesného vybavit.
Jmenuji se Rebecca. Nesnáším červenou barvu na modré.
Psala jsem pořád samé hlouposti a nedokázala se dostat k tomu důležitému. K tomu, co jsem ze sebe potřebovala dostat. Tomu jak mizerně se cítím. Bylo mi strašně divně. Měla jsem před sebou svůj deník a uvažovala, jestli ze sebe dostanu něco, co by mi mohlo pomoci. Ale nepřicházelo nic. Vlastně jsem ho nepoužívala snad nikdy. Tomu odpovídalo to, že v něm bylo pouze pár popsaných stránek. Ale já jsem se k tomu stejně uchýlila. Protože jsem byla zoufalá.
Můj problém spočíval v tom, že už se mi skoro týden zdály sny. Ale nebyly to obyčejné sny. Bylo to něco nesnesitelného. Ty sny jako kdyby navazovaly na další okamžik a po tom, co jsem se vzbudila jsem se musela ujišťovat, že to nebyl sen. Pokaždé, když jsem usnula, se děli věci tak, jako by byli skutečné. Ale ve skutečnosti se nikdy nestali. Začínala jsem z toho být šílená. A přestávala jsem chápat co je skutečnost a co ne. Četla jsem knihy, viděla věci, dělala věci, které se nikdy nestali. Jen v mé hlavě.
Byla jsem strašně zmatená. Teď jsem si nebyla jistá lidmi, věcmi, vůbec ničím. Nevěděla jsem s kým jsem doopravdy mluvila a o čem jsem pouze snila. Nebyla jsem si jistá ničím. Pokaždé mi trvalo strašně dlouho určit, jestli to byl sen nebo skutečnost. Byly tady dva sny, které se opakovaly. V prvním jsem pouze seděla a zírala na sebe do zrcadla. Bylo to, jako kdybych něco hledala, ale byl tam pouze obraz mojí vlastní tváře. A já netušila, co mi tam přijde tak podivné. V druhém snu jsem neustále někoho potkávala. Byl to ten stejný člověk, zas a znovu, ale já nebyla schopná zapamatovat si jeho tvář. Měla jsem z něj podivný pocit, ale netušila jsem, co znamená.
Tohle byli události, které mě přiváděli k šílenství. Pořád se opakovali a ty sny mě ničily. Byla jsem unavená, mrzutá a zmatená. Pokoušela jsem se to vyřešit právě teď a tady. Nad svým deníkem. Ale nešlo to. Už půl hodiny jsem seděla v okně s deníkem na nohou a nenapsala jsem nic víc než těch pár bezvýznamných vět.
Bylo tu něco, co mi unikalo. A já jsem na to potřebovala přijít.
Možná jsem na to radši nikdy neměla přijít. Protože to, co poté následovalo, bylo to nejděsivější, co se v mém životě stalo. Škoda, že nic takového už neuvidím. Proč když něco opravdu vážně chcete vědět, tak se budete snažit to zjistit. A docela často se stane, že to, co zjistíte, se vám nebude líbit. Jako mě. Celý můj život se díky tomu změnil. A to hlavní bylo, že já sama bych to nikdy nezměnila. Každou událost a každý okamžik bych tak nechala. Možná to nemělo šťastný konec, ale ten příběh je kouzelný. I když končí smrtí a bolestí. Ale to přece neznamená konec ne?

Wine journal

8. července 2012 v 15:06 | Lentilka |  Wine journal


Wine Journal



Kde ten příběh začíná? Nejspíš bych to měla vzít od začátku. Ale nejsem si jistá, kdy přesně to začelo. Možná v ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že by to možná všechno stálo za to zaznamenat. Protože to opravdu stojí za to.

Ve čtyřech sedíme kolem jednoho stolu v baru. Já právě rozlévám bílé víno a dávám si patřičný pozor, aby ani kapka nepřišla nazmar. Nesnáším ty lidi, kteří prostě popadnou lahev a začnou dolévat sklenky ve stylu barmana, kterému je úplně fuk, že půlka vína skončí na stole. Protože věřte mi, ani barmani to taklhe pitomě nedělají. Sedí tady mé tři kamarádky. Podle mě jsme všechny docela dost atraktivní. I když každá svým vlastním způsobem. Znáte to, když vás upoutá žena svým intelektem nebo naopak krásou nebo drzostí nebo něčím roztomilým a hravým nebo svou přímostí nebo vás přímo neskutečně přitahuje a nevíte proč? Protože každá z nás měla něco z toho. Možná jsme byly dost rozdílné, ale na druhou stranu jsme měli něco společného. Přátelství.
Dobře, dobře. Už vám možná řeknu o čem to celé je. Je to vcelku prosté.
O víně. Ale spíše o tom, co všechno se nám přihodilo, když jsme pily víno. Nebo jakýkoliv jiný alkohol. Ale převážně víno. A hlavně já se všechny zajímavé historky dozvídám u vína nebo po tom, co vína vypiji příliš, tak potom se mi ty nejzajmavější historky dějí.

Ale všechno je to moc moc zajímavé. Takže abych začela...

Swallow

Shall we?

8. července 2012 v 14:44 | Lentilka |  Article
V jeden moment svého života jsem přestala psát.
Bylo to v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že psaní by mohlo být to, co mě bude živit. Trošku ironie. Vlastně ani nevím proč. Jediné, co jsem musela psát, byly otravné seminárky a úkoly, testy a podobně. Neměla jsem volnou a čistou hlavu na to, abych se mohla ponořit do příběhu. Protože opravdové příběhy píši jenom, když je můžu současně prožívat. Když si můžu k počítači sednou a třeba hodiny psát. Většinou to byli prázdniny. Ale potom, když jsem začela chodit ven na skleničku nebo něco podobného, když jsem si našla přítele a když jsem prostě měla mnohem víc zajímavějších věcí, tak jsem prostě přestala psát. Protože na to nebyl čas ani myšlenky.
Ale teď se rozhoduji, že se k tomu musím vrátit. Musím se znovu rozepsat. Protože když píšu, tak mě to naplňuje mnohem víc, než cokoliv jiného. Ve svém příběhu se můžu stát kýmkoliv. Nic není nemožné. Možná proto je ze mě takový snílek a tak potrhlá bytost. Ale každý jsme nějaký.
Protože když se ohlédnu, tak některé příběhy, které napíšu, mi přijdou doopravdy dobré. Nebo alespon ucházející. A já se k tomu chci vrátit. Chci vdechnout život novým postavám a příležitostně dokončit i některé staré příběhy. ALe musím se do toho dostat. Musím si nad sebe postavit byč a pracovat. Protože jak bych se na sebe potom mohla podívat, kdybych zahodila svou vášeň, abych mohla přežívat? Není lepší vrhnout se do něčeho, co nás pohlcuje, než zůstávat tam, kde je bezpečno, ale možná už dávno tam nic nežije?
Tenhle článek je spíš mojí odrazovou berličkou. Prostě potřebuji rozvířit myšlenky, než se pustím do opravdového příběhu. Příběh, který začína dnes. A zítra už to možná bude žijící a rozvýjející se příběh, který prostě budu muset dokončit. Ano.
Lets be, who we wanna be. Becouse if we wont be. It is shame. Really.
Lentilka

Pomoc v nesnázích

3. července 2012 v 16:13 | Lentilka |  Story
Detektiv seděl u sebe v kanceláři a pořád dokola si pročítal ten stejný příběh. Bylo na něm něco zvláštního. Případ už byl dávno ve složce s uzavřenými případy. Byl to smutný případ, ale nikdo na něm neviděl nic podivného. Byl to jenom pocit, co dekektiv měl. Věděl, že je tam něco, co neví. Něco ho na tom pořád přitahovalo. Bohužel věděl, že to nikdy zcela neodhalý.
Případ se objevil jednu noc spolu s výpovědí Emily.
Začínal tak, že dvě mladé dívky se v jeden teplý letní večer rozhodli projít. Vzaly si s sebou láhev vína a schovaly se hluboko do lesa, posadily se k malé říčce, co lesem protékala a tam seděli pár hodin a povídaly si. Byly to nejlepší kamarádky. Znaly se už od dětství a byly jako nerozlučitelná dvojka. Někteří si dokonce mysleli, že to jsou dvojčata. Obě dvě dívky měly stejně modré oči a dlouhé rovné blonďaté vlasy. Na jejich stanici vtrhla před pár týdny Emily. Venku začelo zrovna pršet, takže měla promáčené vlasy a vypadala tak trochu jako nějaká rusalka. Rozcuchané vlasy měla rozházené kolem obličeje a bylo vidět, že má ruce i kolena celá od bahna.
Kdyby tam vtrhl kdokoliv jiný, tak by situace nikdy nemohla být stejná. Oči všech se upřely přímo na Emily a snad v každém se probudil ostrý pocit, který chtěl tu křehkou mladou dívku obejmout a utěšit.
Emily a Susan seděli u potoka a když už les zahalila úplná tma, tak se rozhodli, že už raději půjdou domů. Znali tu cestu nazpamět a navíc se v podnapilém stavu cítili bezpečně. Procházeli kolem vodopádu, takže slyšeli v dálce šumění vody, která dopadala dolů.

Nároží osudů

3. července 2012 v 16:11 | Lentilka |  Story
Nároží

Na nároží stál muž v klobouku a kouřil cigaretu. Odhodil nedopalek a ten zašlápl nohou. Stál přímo pod ukazatelem a udělala krok vpřed. Byla dopravní špička. Rušné odpoledne, kdy každý jel z práce nebo do práce. Jmenoval se Jonathan Meyer. Bylo mu 58 let a zrovna se cítil pod psa. Před chvíli mu oznámili, že umírá. Před dvaceti lety mu oznámili, že jeho žena zemřela. Nesnášel doktory a ještě více nesnášel tuhle ulici. Nebyl tu přechod a on si to vždy zkracoval, aby mohl rovnou zaběhnout do blízké kavárny. Hlas měl z cigaret hrubý, šedé vlasy schovával pod černým kloboukem. Jeho oči byli podivně bez výrazu. Sešlé věkem i zážitky.
Před dvaceti lety se to stalo přímo tady. Jeho žena, Emily, spěchala do práce. Stál tady a přecházel do svojí oblíbené kavárny. Uviděl její auto a sám pro sebe se usmál. Viděl i z té dálky její rozevláté zrzavé vlasy a její nervózní výraz. Nerada přicházela pozdě. Rozjela se na zelenou, ale ta dodávka nezastavila. Ozvala se hlasitá rána. Všechno jako by se zastavilo. Úsměv mu zmizel ze rtů. Pamatoval si, jak přijela záchranka.
Když seděl v nemocnici jenom nervózně těkal očima po doktorech. Seděl v té čekárně a nedokázal kloudně uvažovat. Pořád dokola se mu před očima přehrával ten obrázek. Náraz. Dodávka do ní narazila ze strany. Její malé auto proti tomu nemělo šanci. V tu chvíli se tam provoz zastavil. Na té rušné ulici. Jako by měl pořád v uších zvuk sanitky. Byl to úspěšný právník a jeho žena byla novinářka. Měli spolu dvě děti. Chlapce a dívku. Už byli na cestě. Všechny zvuky utichly, když se otevřely dveře sálu. Ve filmech je vždy rozhodnuto. Lékař se úsmál, dotyčný žije. Tentokrát se ale lékař neusmál. Měl ten podivný soucitný výraz. Ten, který nasadil už tolikrát předtím. Tady mu oznámili, že jeho žena je mrtvá. Že právě přišel o manželku. Jeho děti přišly o matku.
Dvacet let se snažil žít pro svoje děti. Byly to ty nejdelší léta, které kdy zažil. Jeho syn se oženil. Johnatan poznal ten krásný pocit. Byl dědečkem. Jeho dcera byla slavná a úspěšná. Nepochyboval o tom, že jeho děti se o sebe postarají. On už to tak dobře nezvládal. O práci přišel před deseti lety. Už nebyl tak dobrý. Už ho vystřídali mladší. Pořád se za ním plížil ten pocit, že už je všem na obtíž. Neměl pořádně svůj život. Přišel o něj ve chvíli, kdy umřela jeho žena, Emily.
Teď přišel od doktorů. Doktoři pro něj už nikdy neznamenali nic dobrého. S časem se to nemění. Oznámili mu, že má zhoubný druh rakoviny. Umírá. Děje se přesně to, jak už se dlouho cítí. Přišel sem, kde se to všechno začelo kazit. Přišel to sem ukončit. Podíval se po dohořívající cigaretě. Podíval se na semafory, na kterých naskočila zelená. Udělal ten osudný krok do silnice. Byla plná rychle jedoucích aut. Zavřel oči a napadlo ho, jeslti je dobře oblečený. Měl svůj obnošený starý černý kabát. Na hlavě svůj klobouk. S jeho krokem se na zem snesla první sněhová vločka tohoto roku.
Čekal náraz. Bolest. Možná úlevu. Možná strach. Ale nepřišlo ani jedno. Ozvalo se pronikavé brždění. Ucítil slabý dotek nárazníku o jeho koleno. Oči rozšířené hrůzou se obrátily na auto. Všechna auta zpomalila. Slyšel hrubé nadávání, brždění, ale nepřišlo to, co on chtěl. Konec. Možná má prostě jenom dožít svůj život. Zrychlil krok, aby konečně ustalo nadávání řidičů. Vešel do kavárny a posadil se ke stolu. Objednal si kávu. Mohl by zavolat svému dávnému příteli. Mohl by dát životu nový směr. Zavolá mu.