Amor Aevum

Kouzlo Věčnosti - Prolog

25. července 2012 v 11:54 | Lentilka

Když jsem byla malá dívka, tak jsem s oblibou pozorovala ptáky. Ležela jsem na louce, dívala se na nebe a pozorovala ty ptáky. Teď, když jsem byla starší, jsem si nedokázala vybavit, proč jsem to dělala. Na co jsem myslela ty dlouhé hodiny, kdy jsem pouze ležela a zírala na nebe? Ale bylo tady více věcí, které jsem si nepamatovala. Když šlo o mé dětství, tak vše bylo pouze v mlze. Občas vzpomínky přišli, ale něco je muselo silně vyvolat. Nebyla jsem schopná sama od sebe si něco přesného vybavit.
Jmenuji se Rebecca. Nesnáším červenou barvu na modré.
Psala jsem pořád samé hlouposti a nedokázala se dostat k tomu důležitému. K tomu, co jsem ze sebe potřebovala dostat. Tomu jak mizerně se cítím. Bylo mi strašně divně. Měla jsem před sebou svůj deník a uvažovala, jestli ze sebe dostanu něco, co by mi mohlo pomoci. Ale nepřicházelo nic. Vlastně jsem ho nepoužívala snad nikdy. Tomu odpovídalo to, že v něm bylo pouze pár popsaných stránek. Ale já jsem se k tomu stejně uchýlila. Protože jsem byla zoufalá.
Můj problém spočíval v tom, že už se mi skoro týden zdály sny. Ale nebyly to obyčejné sny. Bylo to něco nesnesitelného. Ty sny jako kdyby navazovaly na další okamžik a po tom, co jsem se vzbudila jsem se musela ujišťovat, že to nebyl sen. Pokaždé, když jsem usnula, se děli věci tak, jako by byli skutečné. Ale ve skutečnosti se nikdy nestali. Začínala jsem z toho být šílená. A přestávala jsem chápat co je skutečnost a co ne. Četla jsem knihy, viděla věci, dělala věci, které se nikdy nestali. Jen v mé hlavě.
Byla jsem strašně zmatená. Teď jsem si nebyla jistá lidmi, věcmi, vůbec ničím. Nevěděla jsem s kým jsem doopravdy mluvila a o čem jsem pouze snila. Nebyla jsem si jistá ničím. Pokaždé mi trvalo strašně dlouho určit, jestli to byl sen nebo skutečnost. Byly tady dva sny, které se opakovaly. V prvním jsem pouze seděla a zírala na sebe do zrcadla. Bylo to, jako kdybych něco hledala, ale byl tam pouze obraz mojí vlastní tváře. A já netušila, co mi tam přijde tak podivné. V druhém snu jsem neustále někoho potkávala. Byl to ten stejný člověk, zas a znovu, ale já nebyla schopná zapamatovat si jeho tvář. Měla jsem z něj podivný pocit, ale netušila jsem, co znamená.
Tohle byli události, které mě přiváděli k šílenství. Pořád se opakovali a ty sny mě ničily. Byla jsem unavená, mrzutá a zmatená. Pokoušela jsem se to vyřešit právě teď a tady. Nad svým deníkem. Ale nešlo to. Už půl hodiny jsem seděla v okně s deníkem na nohou a nenapsala jsem nic víc než těch pár bezvýznamných vět.
Bylo tu něco, co mi unikalo. A já jsem na to potřebovala přijít.
Možná jsem na to radši nikdy neměla přijít. Protože to, co poté následovalo, bylo to nejděsivější, co se v mém životě stalo. Škoda, že nic takového už neuvidím. Proč když něco opravdu vážně chcete vědět, tak se budete snažit to zjistit. A docela často se stane, že to, co zjistíte, se vám nebude líbit. Jako mě. Celý můj život se díky tomu změnil. A to hlavní bylo, že já sama bych to nikdy nezměnila. Každou událost a každý okamžik bych tak nechala. Možná to nemělo šťastný konec, ale ten příběh je kouzelný. I když končí smrtí a bolestí. Ale to přece neznamená konec ne?
 
 

Reklama