Article

Shall we?

8. července 2012 v 14:44 | Lentilka
V jeden moment svého života jsem přestala psát.
Bylo to v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že psaní by mohlo být to, co mě bude živit. Trošku ironie. Vlastně ani nevím proč. Jediné, co jsem musela psát, byly otravné seminárky a úkoly, testy a podobně. Neměla jsem volnou a čistou hlavu na to, abych se mohla ponořit do příběhu. Protože opravdové příběhy píši jenom, když je můžu současně prožívat. Když si můžu k počítači sednou a třeba hodiny psát. Většinou to byli prázdniny. Ale potom, když jsem začela chodit ven na skleničku nebo něco podobného, když jsem si našla přítele a když jsem prostě měla mnohem víc zajímavějších věcí, tak jsem prostě přestala psát. Protože na to nebyl čas ani myšlenky.
Ale teď se rozhoduji, že se k tomu musím vrátit. Musím se znovu rozepsat. Protože když píšu, tak mě to naplňuje mnohem víc, než cokoliv jiného. Ve svém příběhu se můžu stát kýmkoliv. Nic není nemožné. Možná proto je ze mě takový snílek a tak potrhlá bytost. Ale každý jsme nějaký.
Protože když se ohlédnu, tak některé příběhy, které napíšu, mi přijdou doopravdy dobré. Nebo alespon ucházející. A já se k tomu chci vrátit. Chci vdechnout život novým postavám a příležitostně dokončit i některé staré příběhy. ALe musím se do toho dostat. Musím si nad sebe postavit byč a pracovat. Protože jak bych se na sebe potom mohla podívat, kdybych zahodila svou vášeň, abych mohla přežívat? Není lepší vrhnout se do něčeho, co nás pohlcuje, než zůstávat tam, kde je bezpečno, ale možná už dávno tam nic nežije?
Tenhle článek je spíš mojí odrazovou berličkou. Prostě potřebuji rozvířit myšlenky, než se pustím do opravdového příběhu. Příběh, který začína dnes. A zítra už to možná bude žijící a rozvýjející se příběh, který prostě budu muset dokončit. Ano.
Lets be, who we wanna be. Becouse if we wont be. It is shame. Really.
Lentilka

No regrets

5. února 2012 v 23:06 | Lentilka


ZEN STONES - green plakáty | fotky | obrázky | postery Život je silnější než smrt, nadějě je silnější, než zoufalství . GB Shaw


V zoufalství je nejhorší ten pocit, že už nic nemůžete změnit. Je to něco, co nás nutí vidět pouze to nejhorší. Vytvoří z nás ty nejhorší pesimisty. Protože nikdo se nemůže neustále smát na celý svět, i přestože bysme sebevíc chtěli.

Zoufalství nás přepadne ve chvíli, kdy se cítí sami. Zranitelní. Je to sžíraví pocit uvnitř nás. Ale je to pocit pro pesimisty. Optimista se tomu postaví. Protože možná ne hned, ale vždycky se dá najít nějaké východisko. Vždycky se dá najít něco dobrého nebo najít alespoň něco jiného, lepšího, co by nám mohlo zvednout náladu.

Jsou to takové ty typické zimní dny, kdy se nic nedaří. Nechce se nám ani vylézt ven a kontakt se světem je minimální. Je to jako být uzavřená sama ve své temné a smutné bublině, kam odmítáme kohokoliv pustit. Ale musí se najít cesta ven. Vždycky se najde...

Možná nejhůře dopadnout ti lidé, kteří všemu věří a snaží se neustále doufat, že to nejhorší se nestane. Ale občas se to stává. Občas na to nejvíce doplatí ti, co mají naděje a sny. Ti, co věří v pohádky. Ale jestli chceme věřit v pohádky, musíme si také nějaké vytvořit a žít podle nich. Nemůžeme si vybrat pouze štastný konec. Musíme bojovat a být stateční a být se tím nespravedlivým životem až do konce. A potom si můžeme zasloužit náš štastný konec. Možná na pohádkách něco bude. Možná nás učí to, co hromada lidí nevidí. Možná všichni vidí jen ten špatný a zkažený svět. A už nevidí to dobré. Možná je toho krásného méně, ale snad proto bychom si toho měli vážit více. Nejenom toužit po něčem. Ale taky za to bojovat.
Protože jsem nikdy neviděla, že by tou zoufal pohádková postava vzdala. Možná pocítila pocit zoufalství, ale nevzdala to.

Zoufalství je na nic, ale když ho budeme správně vnímat. Možná nám pomůže dostat se dál. Až do štastného konce bez zoufalství... Tam, kde nebudeme svých činů litovat, ale vážit si jich. Protože až tam nás dovedlo zoufalství...






Heaven or hell - which one?

8. března 2011 v 16:48 | Lentilka
Picture from wallpapers

Heaven or hell - which one?

Some say the world will end in fire,
Some say in ice.Free desktop wallpaper 3d Heaven
From what I've tasted of desire
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great
And would suffice. - Robert Frost
Přemýšlení o nebi vám půjde lépe, když ho venku uvidíte. Dneska bylo totiž doopravdy krásně. Všechno se konečně trochu probudilo k životu. A já měla pocit, že jsem se probudila taky. Pořád mě honí stresy ze školy, ale někdy je mezi tím důležité udělat pauzu. Protože musím taky přijít na to, co sama chci. Teď většina lidí pořád přemýšlí, co bude dělat. Kam půjde na školu. A hodně z nich si vybere špatně. Můj život mi v tomhle moc nepomáhá. Ten mi prostě boří cestičky ledovcem a já musím jít. Protože váhám hodně dlouho. Ale když se rohodnu, tak je to napevno. Ráda měním názory. Ale jenom ty nepodstatné. Ale teď mě napadlo, že když se budu tak snažit, abych byla chytrá a všechno udělala správně, tak jeslti to bude správně i pro mě?
Každý máme na svět jiné názory. A já bych chtěla prožít život tak, abych se za to nemusela za pár let omlouvat. Vždyť i chyby můžou být prospěšné a vtipné. Nechci být hloupá a spontální. Chci být chytrá a rozpustilá.
Protože se právě rozhoduju, jak začnu na jaře. Jestli to bude dobré nebo špatné? Heaven or hell? Protože v nebi můžu být nuda a v pekle zase moc teplo. V nebi může být krásný rozhled, ale možná to bude jenom na věci o kterých jsem snila. Ráda bych v tom nebi seděla na svém snu a prožívala ho. Nebo se v tom snu dole v pekle koupala a přitom hřešila. Hřeším moc ráda. Nejraději s čokoládou.
Tak kdo jsem?
Anděl nebo ďábel? Nebo tak trochu obojí? Anděl, co si jde ďábelsky za svým? Nebo jsem prostě jako všichni ostatní? Protože oni nevědí.
Na druhou stranu, když teď budu trochu ďábelská, tak andělsky se můžu chovat vždycky lépe potom. Když už budu dospělá. Což se nikdy nestane.

Protože právě teď bych nechtěla být nervózní. Ale musím dělat to, co děláme. Já se musím sebrat a trochu se pochlapit. Protože možná budu vystresovaná, ale aspoň se u toho budu smát. Ha ha.

Protože jsem se rozhodla, že to hloupé rozhodování o sobě samé, je na nic. Rozhodnout se mezi vanilkovou a čokoládovou? Proč si vybírat?
Já chci z obou světů to nejlepší! Protože jestli se budu snažit vybírat si, vždycky budu mít pocit, že je něco lepšího. Protože když si to tady člověk neužije a nenechá sám sebe, aby se choval podle toho, co má v sobě, tak netuším, proč bych měla dělat vůbec cokoliv.
Půjdu za svým nosem, vezmu si to, co budu chtít a budu u si u toho ráchat nohy v kotli v pekle a přitom malovat obláčky do nebe.
Tak by to mělo být? Správně? Správně!!!
Ted abych šla své nové rozvířené já uklidnit na tchaj-ti.(Podivný, že zrovna to mě znervóznuje, že tam musím jít poprví.)



 Nebe, peklo, ráj. Oheň, voda, zem. Protože já jsem vzdušný živel Swallow.

Lie, to each other, every day...

1. března 2011 v 18:10 | Lentilka
ObrázekVětšinou mě moc věcí nepřekvapí. Ale tenhle objev mě trochu šokoval. A přitom to děláme skoro všichni. Seděla jsem ve třídě a poslouchala ten dialog. Čistě a jednoduše z toho vyplynulu, že ani jedna se nebude učit. A znělo to tak, že se nebude učit díky tomu, že ta druhá taky ne. A fráze "Ty ses učila?!" mi dnes přijde podivně sarkastická a uražená. Protože takový my jsme.
Snažíme se předstírat, že jsme lepší než ve skutečnosti jsme. Že se nemusíme učit. Ale přitom většina z nás běží domů a vážně se naučí. Ale prostě není in, když někdo přizná, že to ve skutečnosti udělal. Protože v téhle době, jsem já za šprta. To naprosto neodpovídá skutečnosti. Znám jenom věci, co mě baví. A už to ze mě dělá šprta. A stejně jako příteli odpovíte vždy stejně na to, jestli mu to sluší, tak stejně spolužakovi odpovíte, že jste se neučili. Lžeme a přijde nám, že to je naše jediná obrana. PRotože bychom nemuseli vypadat dobře, kdyby se zjistila, že jsme se učili.
Říct někomu, že jsem celý den strávila nad seminárkou na dějepis, tak by mě mohli ze společenského žebříčku rovnou vyškrnout. Ale to, že to musíme dělat všichni, to víme.
Jsme prostě naprosto přirozeně ulhaná generace.

Jediné, co nás trápí, jsme my. Tady neexistují větší věci než my. Protože jsme ta nezkažená, ničím neposkvrněná generace, která si může užívat. Může se celé dny soustředit jenom na sebe.
Včera jsem koukala na Pýchu a předsudek. A všimla jsem si věcí, kterých předtím ne. Třeba to, že celou jejich náplň dne, tvořila procházka po pokoji, čtení knih, hra na piano a společenská konverzace. A ples! Panečku, to byla obrovská společenská událost. Někdy mě překvapuje, že z toho jsme vznikli i my.
Chtěla bych se jednou probudit a vidět ve světě ty nejdůležitější věci. ALe nezáleží to na každém z nás? Já například považuji za jednu z důležitých věcích to, že si budu moci číst. Takže bych se neztratila po vynálezu knihtisku.

ALe zkuste si toho někdy všimnou. Jak dnes nevypadá dobře, když je někdo připravený a chytrý. Že vypadá líp, když je někdo chytrý sám od sebe. A i tak po něm hromada lidí může hloupě koukat. Není to nespravedlivé? Když už jste jednou inteligentní, neměli byste být oceňováni? V téhle době nejspíš ne ... Protože přetvářka vládne světu.
Lentilka

Cosmic dream

22. února 2011 v 22:01 | Lentilka
(Picture from Anne Stokes)

Nejsem zrovna ideální tvořící člověk. Protože někdy mám své chvilky a někdy zase ne. A když se doopravdy snažím a pracuju, tak už nejsem schopná tvořit nic kreativního. O prázdninách, když není žádný strest a je hodně času, tak zvládnu napsat neuvěřitelné množství. Vymyslet skvělý příběh. Pointa je v tom, že můžu žít jenom tím. Vzpomínám si, že jsem jeden čas o prázdninách žila jenom na ledovém frappé, slunci, knihách a mé knížce. Snažila jsem se to udržet v období školy, ale nevyhntelný blok přišel.
Protože od té doby, co se učím do školy, snažím se utřídit si věci k maturitě a starám se o přihlášky, prostě už nemám čas na to psát. Nemám čas prožít ten příběh. Protože taková nejspíš jsem. Tak hloupě přecitlivělá.
Mám dva režimy. Jeden kreativní, vypjatý, přecitlivělý a slunečný. Ten druhý je, když mě to v životě tolik nebaví, když se musím učit nebo dělat něco, co nechci. V ten okamžik prostě vypnu. Trvalo mi pár let přijít na to, ale vážně dokážu vypnout. A prostě všechno udělám správně. Jenomže ze sebe nejsem schopná vyplodit nic pěkného. A to je to, co mě tolik baví.
Příprava na léto plné zkoušek mě nebaví. Chtěla bych znovu moje kafe, notebook a občas si jít zaběhat do teplého večera. Kind of heaven.
Jsem kliďas kliďasů, ale v poslední době je toho klidu už moc. Jsem natolik teplomilná, že v poslední době musím mít dvě peřiny a přesto se klepu zimou. TO bude těch - 10°C. To je horší než mučení. Vždyť se člověk nemůže ani nadechnout!
Moje četba se skládá z učebnic do školy a povinné četby. Ne, že bych něco měla proti pánovi Čapkovi, toho si ráda přečtu i nepovinně. Ale třeba pana Wolkera bych prostě vynechala. Nejsem ten typ.  Jsem tak trochu ten typ Jane Austen - Stephen King - Laurell K. Hamilton. Nejde dohromady? Přestě to je pro mě.
Už tak trochu šílím. Pár dní je tady Rusko a já už mám chronické klepání zuby a lenost na pátou. Nemůžu se dočkat, až se oteplí. To je tak trochu jako krev v žilách ne? Protože když jsem znuděná tak moc polemizuju. A když polemizuju tak jsem otravná. Možná mi trochu chybí společnost. Protože já nemám náladu jít někam do víru města a tam provádět lotroviny. Naprováděla jsem se jich dost o víkendu, na to já jsem odborník. Definuji slovo společnost, tím nemyslím kohokoliv, kdo má mozek. Protože znáte lidi s kterými se dokážete bavit a potom jsou tu lidi s kterými se prostě bavíte. A nejde si vybrat kdo bude kdo. Znám lidi s kterými bych se bavila ráda, ale prostě nevím o čem se s nimi bavit. A když už mluvím, tak tam prostě není takové to CLICK, kdy se oba bavíte na stejné vlně. A potom znám lidi s kterými dokážá prohodit pár slov a je to větší sranda než hodinový dialog.

Možná mám jenom jarní anestézii nějaké části mozku. Většinou ráda provádím hlouposti, když začínám být znuděná. Většinou skončím u kadeřnice, ale tam mám být až v pátek. Možná najdu barvu na vlasy v pokoji. Ale to až asi zítra. Co jsem se naposledy k něčemu odhodlala, tak to dopadla s kérkou na zádech. Když se mě nedávno někdo ptal, jak dlouho jsem to chtěla udělat, tak jsem řekla něco ve smyslu "Eh? Asi měsíc? Nebyl čas promýšlet." Protože tak nějak to bylo. Ještě že ten piercing v nose ještě nemám. Ale na ucho se toho asi už moc nevejde. Dredy? Na to mám vlasy moc krátky. Respektivě budu mít.

Takhle to dopadne, když před sebou máte všechna důležitá rozhodnutí. Pointa je, že já jsem jenom znuděná čekáním. Protože na maturitu se docela těším, na učení samozřejmě ne, ale docela ráda zjistím, jak moc jsem ve skutečnosti geniální. A s vejškou taky problém nemám. Když se dostanu na tu jednu, tak budu spokojená. Ale na druhou stranu, já na záchrany nejsem, proto žádnou nemám.
Hazardér! Můj mozek je tak znuděný, že se mě ani nesnaží varovat. Spíš se

 ten šmejd taky těší. Jako já. Na to, co zase zítra provedeme... A koho si k tomu přizveme.



                                                                                      Jednobarevná Lentilka na zimu

Nezáleží na tom, co se pokazí, vždy se najde někdo, kdo to čekal...

13. února 2011 v 22:27 | Lentilka
(Poster from POSTERS)


Murphyho čtvrtý logický závěr:
Udělat cokoli blbuvzdorným je nemožné, protože blbci jsou ohromně vynalézaví.

Uvažovat o smyslu života je tak vyčerpávající, že se o to snad ani nebudu pokoušet. Protože vystihnout ten pojem bude trochu těžší záležitost. Pro kočku je to spánek. Pro psa je to míček. Pro motýla je to léta.
Vždycky se totiž najde někdo, kdo vám váš smysl života pěkně pokroutí.
Život mi přijde totiž pěkně nesmyslný.
Takže vystihovat podstatu a smysl je trochu zbytečné. Protože člověk celou dobu jenom studuje, snaží se a hlavně se ulejvá. Protože k čemu nám to je? To, co se teď učíme v půObrázeklce případů stejně nebude. A když bude, tak v tu chvíli si určitě nevzpomeneme. Ale dělat to prostě musíme. Tady je první nesmysl. Učit se tak dlouho pro to, abychom se to všechno museli naučit znovu, když to potřebujeme.
Když konečně dostudujeme tak zase pracujeme. A pracujeme pro to, abychom si vidělali peníze. Které stejně utratíme. Už vidíte kam směřuju? Je to bludný kruh pro hlupáky.

Smysl života je nejspíš schovám v nesmrtelnosti chrousta. Pro mě osobně je větší smysl v hudbě než třeba v matice. Možná né tolik logiky, ale smyslu jo. Ale to záleží na úhlu pohledu.
Když je totiž zima, tak můj smysl života se přesouvá do postele. A já ho věrně následuji. Když přijde jaro, tak zase táhne do přírody. A tahle to chodí každý rok. Už většinou vím, co bude následovat. Jenomže v tom je ta chyba. Už tak brzo se dostanu do toho kruhu, který mě brzo přestane bavit. Protože už jenom příchod zimy mě nutí být doma. A to přitom ta zima ani nemusí vypuknout. Ale popravdě, zima je vyčerpávající. Pro koho ne? Na tu dobu bych se klidně přestěhovala do sauny.

Když jsem se v posledních dnech pozorovala, jak je těžké dokopak se k učení, tak mi došlo, že se učit vážně nechci. Ale měla bych. Proto jsem ještě s učením nezačela. Stihla jsem místo toho přečíst 700 stránek detektivky a potom se kouknout na film, který podle toho zfilmovali. Ale nebylo to užitečnější než učení? Pro můj mozek určitě! Do mého smyslu života totiž patří objevování.

Smyslem života je objevit něco, co by se tím mohlo stát. A nezáleží na tom, jak hloupé to bude. Chytřejší než vy sami to určitě nebude. Proto jsem se rozhodla dělat si, co budu chtít. Ty nenáročné věci, co mě baví. Možná někdy udělat to, co bych měla, protože jinak bych mohla zlenošit úplně, ale jinak se budu starat o sebe. A hledat. Protože život je moc krátký a za tu dobu prostě nejde ten smysl najít. A největši hloupost je, že to musíme dělat pořád dokola!!

                                                      Se světem v chaosu bez konce, Lentilka

Vzdejme se reality a sněme...

25. ledna 2011 v 20:41 | Lentilka
dream
(Picture fromPOSTERS)

(Music from youtube - Anya Marina - All the same to me)


Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů. "Agatha Christie"

"The future belongs to those who believe in the beauty of their dreams."

Neznám nic depresivnějšího než je téma SEBEVRAŽDA. Protože ve chvíli, kdy je to téma zveřejněné, tak se na něj automaticky má sepsat nějaký inteligentní článek. Ale kdo by doopravdy četl o sebevraždě? Kdo chce číst věci, které znějí tak, že se chce někdo zabít? Znám už dost věcí, ale sebevraždu ne. Protože ačkoliv může být život krutý, tak já jsem nejspíš prostě moc zvědavá. Zvědavá na to, co se stane. A umřela bych pro to, abych zažila, jak to se mnou dopadne. Slyšíte tu ironii? Ráda bývám po večerech sarkastická. 

Ačkoliv si pořád říkám, že si život neužívám, marním ho a nedělám nic užitečného, tak na druhou stranu dělám tolik věcí, kterých bych se tak nerada vzdala. Dělám hlouposti, kvůli kterým mě baví žít. Někdy mi stačí jenom to, když se směju sama sobě. Vždycky jsem klidná a rozvážná. Ale mám takové tlačítko, kterým to dokážu vypnout. A v dalším momentě dokážu být spontální. Ale stejně podle mě není nic příjemnějšího než když můžu hodiny ležet v nějaké knížce. Nebo když se ke mně přijde pomazlit můj malý rozkošný vlkodav a za ním další o trochu větší.

Každý máme svůj pohled na svět, ale někteří to prostě nevidí tak jasně. Nevidí všechno to úžasné. Nevidí pampelišku na louce, která se právě ztratila ve větru. Kdo by chtěl psát o sebevraždě? Když bude každý psát o životě a o tom, jaký je, tak bude psát i o smrti. Protože to není smrt a život. Smrt je neustále součást života. Záleží jenom na nás, kdy se rozhodneme zemřít.

Jsem toho názoru, že naše duše se neustále převtělují. Nepodporuji zase to, že po sebevraždě se naše duše dostane do zatracení. Ale stejně. Kdo z vás není zvědavý, co se vám může stát další den? V poslední době totiž pořád něco očekávám. Pointa je v tom, že nevím co. Jenom vím, že se něco chystá. Něco, někdo, někdy, možná.
A tahle zvědavost mi prostě nedá. Nedá mi to, že jednou za čas prostě potkám někoho, kdo mi bere slova z úst. A potom si vždycky říkám, "Tak přeci jenom nejsem jediný blázan na světě."

Možná jsme všichni tak trochu pobláznění. Pobláznění do života. Zamilovaní do představy vzrušení a dobrodružštví. A opomíjíme menší a úžasnější věci. Jsem možná trochu naivní snílek, protože mám pořád nové sny. To ,proč jsem se vzdala toho tématu smrti a nahradila ho životem, je to, že moje přestože jsem naivní tak mám jedno tajemství. Moje sny se plní...

                                                                  Barevný svět v hrsti, Lentilka

If you can not convince them, confuse them.

20. ledna 2011 v 22:46 | Lentilka
 If you can not convince them, confuse them. Harry S. Truman
Jestli mě něco doopravdy baví, tak je to psaní. Protože můžu vyjádřit svůj názor. Nejraději mám tedy hloupé nicneříkající slátaniny, ale přeci jenom je v tom nějaká myšlenka. Mým oblíbeným předmětem ve škole je nejspíš čeština, dějepis a zsv. Velice podivné, co?
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak jsem milovala, když mi někdo četl pohádky na dobrou noc. Vzpomínám si na Alibabu a sedm loupežníků, Sindibada, Herculese, Sněhurku, Rákosníčka. Všechno to nejspíš ještě někdo mám zahrabané. Když už jsem byla dost velká, abych si četla sama, tak jsem to taky dělala. Český jazyk jsem ovládala rychle. Ale to co mě okouzlilo skutečně byl jazyk. To, čím se dokážeme navzájem dorozumět. Všichni známe tu frázi, že k něčeme není třeba ani slov. Možná. Ale slova a jazyk nám tolik usnadňují život. Dělají ho krásnější.
Gramatika možná není moje oblíbená strana, ale patří k tomu. Když ale můžu psát, tak jsem ráda, že to dokážu,

Možná za to můžou už moji rodiče. Kupovali mi moc knih a nechali mě koukat na moc pohádek. Mluvení pro mě bylo druhým dýcháním. Možná si o mě někdo nemyslí, že jsem hodně ukecaná, ale slovní zásoba stojí za to.

Jazyk je jedna z našich přirozeností. Mluvíme, abych žili nebo žijeme, abych mluvili? Slyšeli jste to někdy i v téhle formě? Hm?
Každé pondělí mi domů přijde Respekt, ten se snažím číst jenom ve škole, ale profesoři mi na to nechtějí nechávat moc prostoru a o přestávce to nejde stihnout! Nejraději mám ty hodiny, kdy mě učitel nechá v klidu si číst. Čeština je můj oblíbený jazyk (i předmět). A čtení mi problémy nedělá.
Podle mě, kdyby lidé víc četli, méně se hádali a více spali, tak svět by byl lepším místem. Místo toho, aby se pořád dohadovali, dělali hlouposti a přemýšleli nad svou neschopností. Protože místo čtení o úžasných věcech, lidech, činem a pocitech, se většina lidí zabýva pouze sebou. Potom nevědí o co přichází.
Podle mě, když člověk nezná dobře svůj jazyk a málo čte, tak přichází o hodně. Přichází o vědění a taky o možnost zjistit to, kým by mohl být. Bude prostě navždy ten stejný nudný člověk. Přijde o možnost zjistit, že i přestože je to nejspíš marné, tak snaha o změnu je užitečná. Že četba posiluje morálku a posiluje ducha.
Nečtete? Čtěte!
V poslední době, čím více jsem dospělá a musím se starat o sebe, tím více vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsem koukala na pohádky. Kdy jsem usínala a někdo mi četl příběhy plné dobrodružství. Pořád dokola si říkám, sakra, kde je to moje dobrodružství?!
Protože až přijde, budu proklínat svět, že mi něco takového seslalo. CO nemáme, chceme. Co máme, to zanikne ve stínu toho, co bysme mohli mít. To jsme my. Dokonalí lidé.
Homi homini lupus.

(Picture from mzv)


                         Navždy sarkasticky roztomilá Swallow na křídlech poznání

Ať počítaš a sčítaš jak chceš, stejně nevyhraješ!

10. ledna 2011 v 18:44 | Lentilka
Možná už se to dlouho snaží někdo vyřešit, ale jak jsou daleko? Od doměnky k hádance. Od nápovědy k otázce.
Kdo z nás doopravdy věří v tyhle věci? Protože já jsem nadšenec do všech nadpřirozených věcí. Do všech fantasy knih. Upíři, čarodějnice, vlkodlaci, čáry a kouzla. TO všechno hltám už od malička. Protože se mi to téma líbí. Ale ve skutečnosti to funguje? Dobře, přiznávám. Občas mám skoro nadpřirozený štěstí. Možná mě slečna Náhoda má ráda. Možná mi pan Osud hraje do karet. To jsou věci, které si vysvětlit neumím. A nejspíš by bylo úžasný, kdyby jen půlka věcí, které znám byla skutečná. Kdyby byli čarodějnice, kdyby obyčejná modlitba dokázala něco změnit. Já věřím v určité věci. Protože já věřím v osud. V náhodu. I ve štěstí. A možná protože v to věřím, tak se podle toho děje. Protože osud se odvážných bojí, drtí zbabělce!
To je moje heslo už hodně dlouho. A neměním ho pro nic za nic.
Nadpřirozené a paranormální věci jsou úžasné. Ale podle mě většina z toho není skutečná. Je to prostě něco, co nemůžeme spatřit.
Na druhou stranu tomu všemu věřím, že něco podobného tady je. Paranormální možná ne, ale nepochopitelné nejspíš ano. A to jsme my lidé. Protože lidé pořád hledají něco neskutečného, co se nedá vysvětlit. Vymýšlejí si pohádky o kouzlech. A většina z nich si neuvědomuje ty kouzla kolem nás. Protože co úžasnějšího je, než lidské pocity? Co člověk sám dokáže? Podle mě každý smysluplný článek, který vyjadřuje něco o někom, je kouzlo. Protože to prostě nikdo nepochopí. Nikdo to nenapodobí. A má to šanci změnit tolik věcí. Lidí.
Tohle mě na tom totiž baví.
Když čtu ty příběhy, kde jsou nadpřirozené věci. Samé paranormální události, tak mě tolik nezajímá ani to, že někdo umí chrlit oheň. PRotože to o co mi tam skutečně jde je to hrdinství. Každý čarodějka má charakter. Není povrchní a když je to ta dobrá, tak ví za co se má postavit. Protože naše společnost je tak zkažená, že se mi z toho občas dělá špatně. A důkazy před sebou mám každý den. To jak jsou někteří lidé sobečští, povrchní a zajímají se jenom o sebe. To v těhlech příbězích nenajdete. Tam jde o šlechetnost. Hrdinství. Lásku.
Většinou se tam snaží zachránit celý svět. Jeden osamělý hrdina v celém světě sám. To, co mě ty příběhy učí, je to, že člověk něco může změnit, když chce. Když má svůj pevný morální kód.
Já ho mám a někdy si říkám, že díky tomu jednou umřu na zvracení ze zkaženosti ostatních.
Mám svojí hranici za kterou nejdu. Na druhou stranu piju, mám tetování a ráda se flákám. TO není popis někoho zhýralého. PRotože nelžu, nepodvádím, nevymýšlím si. Prostě mám svoje hranice za které nejdu.
A to je v naší společnosti jeden velký PARANORMÁLNÍ JEV! Podoba skutečné čestného člověka. Když toho totiž uvidíte, tak většinou prostě věříme, že je to spíš blud než skutečnost. Vidíte jak se ta předtava mění? Hrdina by řekl čarodějnici. Já volím hrdinu. Ty už všichni vymřeli. Musím si pomoc sama!

(Picture from pixdaus)

2010 just like yesterday

2. ledna 2011 v 21:55 | Lentilka
NEVER BE AFRAID TO SAY... - nikdy se nebojte říct... plakáty | fotky | obrázky | posteryRekapitulace roku? K čemu! Stejně většinu toho stála za houby. Jenom samá škola, koníčky, knížky a ostatní hlouposti. Ale že by mě něco vážně zasáhlo? Právě teď sedím u krbu a říkám si, co by mě sakra měla zasáhnout! Nový účes? Vlasy jsem měla na krátko vždycky, teď jsem to jenom zradikalizovala. To, co by stálo za zmínku je to, co se mi objevilo na zádech před pár týdny. Bylo to bolestivá, byla tam krev a inkoust. Teď už by ale tetování na mojí pravé lopatce mělo být zahojené. Průbeh toho procesu mě fascinoval. Když jsem to řekla, tak všichni souhlasili. Já taky. Vybrala jsem ,co tam chci. Modlitba v tajném písmu. Co s tím? Ale to, když jsem ráno vstala a doopravdy tam šla, bylo teprve něco. Máma v šoku, sestra též. Další s tím nesouhlasí. Prostě něco. Protože pointa byla v tom, že jsem jim řekla kdy jdu a co si tam vytetuju. Ale nikdo nevěřil, že bych to mohla udělat.  Já jsem já. Proto jsem to udělala do pár dní. Protože dřív to nešlo. Přečetla jsem hromadu urban fantasy. Ta, která se mi líbila nejvíc je VAMPIRE ACADEMY. Tuhle sérii jsem objevila tenhle rok a potom jsem se od ní už neodrhla. Poslední díl vyšel v prosinci a já ho četla na svém Kindlu už další den. Docela jsem se rozjela pokud jde o anglické knížky. A rozhodla jsem se z čeho budu maturovat. Taky jsem se rozhoupala k žurnalistickému kurzu. Takže bych řekla, že tenhle rok byl v takovém radikálním duchu. Už jsem v té fázi života, kde rozhodnutí, následky. Jak na běžícím páse. Ale je to vtipnější než to předtím. Hlavně to uběhlo tak rychle. Myslím, že tenhle rok jsem neměla ani nic zlomeného. Snad jsem neprovedla ani nic hroznýho. Až na tu jednu oslavu narozenin. No možná jich bylo víc. Možná jsem se tolik neučila, ale kdo jo? Začila jsem skvělou dovolenou a už plánuju další. Dospělost je svině. Člověk pořád čeká a když tam je, tak je to najednou nevítanný společník. Nepamatuji si, že by mě kdy nějaký ten rok takhle uhěhl. Ale co.
Dva vlkodavové na zahradě pobíhají spokojeně. Krb hoří. Jídlo na stole. Čaj se ohřívá a cukroví je snědeno. Na posteli hromada maturitních otázek a v mé náruči leží Anita Blakeová. Protože takhle vypadá můj nový rok. A je podobný tomu minulemu. Přitom se ale tolik liší.

(Picture fromPOSTERS)


Loučí se s vámi vaše potetované kuře Swallow neboli Lentilka pro každou chvíli 

Přečteno říjen - prosinec

14. prosince 2010 v 20:54 | Lentilka
Pan Theodor Mundstock Ladislav Fuks
Tereza Raquinová Emil Zola
Chrám Matky boží v Paříži  Victor Huga
Succubus Blues Richelle Mead
Last Sacrifice Richelle Mead
Velký Gatsby F. Scott Fitzgerald
Pinocchio  Carlo Collodi
Academie Evernight  Claudia Gray
Shiver  Maggie Stiefvater

Why we are bitching all the time?

14. prosince 2010 v 20:01 | Swallow



Obrázek
(Pictures from POSTERS)

Why we are bitching all the time? Neboli, proč si pořád sakra stěžujeme? Pořád a na všechno? Když vysíte pár metrů nad zemí, možná vás jistí lano, ale tomu tolik věřit nemůžete. Co budete dělat? Protože my se všichni chováme jako kdybychom si byli jistí a věděli, co dělat. Ale problém je, že nevíme. Jednou bysme si měli uvědomit, že vysíme. Pořád jenom vysíme nad propastí. Ale problém je, že nás narozdíl od ostatních, možná nikdo nejistí. Takže když spadneme, tak prostě spadneme.
Dneska jsem zjistila, že vykašlat se na školu není až tak špatná věc. Ale jde o to kdy a kdy. Protože někdy tam prostě chodit musíme. Jsem přesně ten typ, který by tam chodil jenom na písemky. Ty mi nevadí. Vadí mi tam ztrácet čas a nedělat nic.
Navíc si pořád stěžujeme, že nic neděláme. Že nenapůňujeme svůj čas užitečně. Ale ruku na srdce, to byste vážně chtěli dvacet hodin denně někde lítat a potom čtyři spát? Já tedy ne. Radši zařídím vše potřebné, to, co bych měla, musela i nemusela a potom si odpočinu. Flákám se a užívám si svůj volný čas. Protože lidi se v poslední době pořád za ničím honí. Nebo spíš mají pocit, že by měli. Ale ve skutečnosti nemusí. Měli bychom si užívat. Bavit se. PRotože když ne teď, tak kdy?
Čím déle budeme chtít náš čas trávit užitečněji, tím méně ho budeme skutečně využívat. Budeme se jenom honit za iluzí toho, co si myslíme, že bysme měli dělat. Ale to přeci nemusíme.
Zdá se mi užitečnější jít blbnout do sněhu než jít do školy. Číst si celý den místo studia. Protože není to to samé? A hlavně, když ne teď, tak kdy?
Spontálnost je klíč k životu. Když neváhám, tak to prostě udělám. A většinou stejně nelituji toho, že jsem to udělala. Protože potom skončím hlavou ve sněhu nebo se houpu na laně. Nebo udělám věci, které bych s rozumem nikdy neudělala. Protože tak to prostě je.

Teď je venku chumelenice a mě se popravdě ven tolik nechce. Ale vždycky se objeví něco nového a zábavného. Většinou mám problém odpověděť, co je můj koníček. Protože já jich mám tolik. Zkusila jsem snad všechno, pořád zkouším. Něco více, něco méně. Ale teď se popravdě těším jenom na to, až si budu moci lehnout k vánoční pohádce a jíst cukroví. Až se udělá líp, tak vezmu kecky a půjdu zase běhat. Teď ale můžu jenom na snowboard, do sauny a do postele. Knížka je totiž jedna z mých kamarádek, která nikdy nezklame, když je venku takhle.
Protože někdy se prostě můžeme vrhnout tam, kam bysme to nikdy neřekli. Bavit se tím, čím bysme předtím pohrdali. Proto mě včera boleli ruce, dnes nohy. A zítra to bude celé tělo. Ale i přes to mám pocit, že energie mám víc než dost!
Nikdy jsem totiž neobjevila ten vzorec, podle kterého si vybíráme přátele. Je to totiž tak různorodé, že to prostě nejde objevit. Protože s některými člověk prostě vydrží celý život, s jinými si nemá skoro co říct. Ale podivné je, že s těmi, s kterými bysme se bavit měli, se prostě nebavíme. Hledáme si přátele podle čeho? Podle toho jestli si stěžujeme na stejné věci! Mám totiž přátele, které třeba tolik nevídám, ale náš pohled na svět je podobný. Stěžujeme si na stejné věci a proto si tam rozumíme. Dnes a denně si stěžuju těm, kteří si na to stěžují se mnou. A kupodivu nás to pořád baví. Takže je tohle doopravdy to, co nás spojeje. That we are bitching all the time? Ou crap...


Don´t mess with her

9. prosince 2010 v 21:01 | Lentilka

Kdo by mohl být můj vzor? Všichni si je vybíráme. Řídíme se podle našeho nejlepšího svědomí. Protože já svůj vzor dokážu popsat docela dobře. Možná mi to zabere nějaký čas přemýšlení, lae zvládnout bych to mohla.
Protože můj vzor je zaručeně žena. Dává to smysl, protože to jsem i já. (Neříkám, že muži nemají dobré vzory, ale mě jsou ženy z nějakého neznámého důvodu bližší. Divný, co?)
Je to feministicka. V tom smyslu,že se dokáže postarat sama o sebe. JeIL BACIO plakáty | fotky | obrázky | postery nezávislá a soběstačná. Ale někdy taky potřebuje podat pomocnou ruku. Má ráda společnost a nenechá si od nikoho říkat, co má dělat. Ale má ráda ty slabé gentlemenské náznaky, jako když jí někdo podrží dveře nebo jenom slušně pozdraví. Je na lidi ráda milá. Protože má ráda, když se na ní lidé usmívají a cítí se potom spokojenější. Možná je trochu neotesaná, ale je vychovaná.
Její vlasy nejsou možná pořád stejné. Jednou dlouhé, podruhé kratší. Barvy se mění jako měsíce v roce. Ale všechno v jisté decentní míře. Když považujete třeba fialovou a bílou za decentní samozřejmě.
Má svojí práci, svoje koníčky a nestíhá všechno, co by chtěla. Umí nakládat s časem, ale ráda lenoší. Ráda si vezme knížku, kterou si čte od rána až do pozdní noci a to bez přestání. Cítí potom takový podivný pocit uspokojení, že to zvládla. A když venku sněží, tak se nebojí, oblékne se a vyběhne ven, projít se. Déšť jí přijde jednoduše romantický. Ne depresivní.
A když má pocit, že jí nikdo nepozoruje, tak si ráda zpívá.
Je jemná a milá.To já preferuji, když mi říkají sladká a roztomilá.
Ale umí se bránit. Když chce, dokáže dát ránu pěstí líp než nějaký chlap. Kickass girl.
Poletuje mezi bláznivými a slušnými styly. Není důležité pro co se rozhodne. Když svítí slunce, může barvami zářit i ona.
Nejradši je sama doma, v posteli a s knížkou.
Tohle jsou ty dobré a hézké vlastnosti. Ale taky by se měla umět prosadit. Mluví hodně, ale působí takovým tím chytrým dojmem. Lidé si o ní často myslí, že je vážně chytrá.
I když ona by to nepřiznala. Je hodně kritická v tomhle ohledu. Ale na druhou stranu není kritická k ostatním. Je to rozenná diplomatka. Klidná na pohled, ale sama pro sebe má horkou hlavu.

Náš vzor by ale neměl být jenom výčtem vlastností, které se nám líbí. Měli bysme se mu snažit přiblížit, ale ne stát se tím stejným. Protože já nemám skutečnou osobu, která by mohla být můj vzor. Ta osoba, kterou sem vám popsala, je někdo, kým bych se jednou ráda stala. Ale pravděpodobně to ještě párkrát změním. Protože doba se mění a my s ní.

V jistém bodě není ani tak důležitý, kdo jsme. Ale jak vidíme život. Protože život nás postupem času mění. Ale když vidíme, že nám utíká čas a že druhou šanci zopakovat si to mít nebudeme, tak bysme měli prostě dělat to, co cheme. Teď a tady.

(Picture from POSTERS)

Něco, co změní mě i tebe

5. prosince 2010 v 23:00 | Lentilka
Moje nejoblíbenější knížka? Protože to musí být něco, co mě ovlivnilo. Knížka, která změnila jak mě, tak i můj život. Ale já si nejsem jistá, jaká by to měla být. Jestli chci vypadat chytře a vzdělaně, tak si vyberu nějakou těžce filosofickou a inteligentní knihu. Něco Biblí začínajíce, tak moderními věcmi jako je Alchymista a Eat,pray,love. Pýcha a předsudek.Něco na ten způsob. To jsou knížky, které by člověku mohli dát jiný pohled na věc. Četla jsem tolik užasných knížek, ale vybrat si? To není možné!
Ale moje nejoblíbenější knížky byly a jsou pořád pohádky. Začelo to, když jsem byla malá a děda mi četl Sindibáda, Malou mořskou vílu, O Honzíkovi a fazolích. Protože já jsem vyrostla na těhlech pohádkách. Ale ještě více to byly pohádky jako je Hercules, Atlantida, Lady a Tramp. Protože tyhle věci mě vychovali. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. Proto mám možná trochu pokřivený pohled na svět.
Protože nejsem zrovna typ, který by se nad něčím rozplýval nebo vypadal romanticky. Jsem spíš ten typ kick ass girl, co si vystačí sama. Od posekání dřeva k ráně pěstí. Ale takové ty skvělé ideály romantiky mám pořád. Protože v těch pohádkách se prostě pořád hraje na hrdinství. Na pravdu. Na ty staré dobré ideály, které z člověka udělají něco mimořádnějšího. Možná bych se sama mohla nazývat takovým dobrým moderním rytířem v ženské podobě. Protože doba se mění. Už nepotkáte nikoho, kdo vám jen tak ze zdvořilosti podrží dveře. Potká spíš lidi, kteří si hledí hlavně sami sebe. A to není špatně. Já sama jsem dost uzavřená a ráda trávím čast o samotě. Ale to, že by se nemělo lhát mám pevně vryté pod kůži. Protože já jsem prostě upřímná ráda. Protože většina pohádkových hrdinů je tak skvělá, že z nich skoro odkapává sladkost. Ale něco na tom je. Je na tom něco?
Hercules byl takový outsider, ale nakonec se našel. V nebi. Ha. ALe byl to hrdina, zachraňoval dámy v potížích. Pomáhat a chránit. (Policie ČR). Potom je to Lady a Tramp. To je příběh o tom, jak se úžasná slečna zamilovala do toho patolízala z ulice. Ale není to romantické. Když zadáte do vyhledavače totiž ušlechtilost, hrdinství, pravdu, krásu. Tak vám vyjede romantismus. Ale můžeme se vůbec považovat za romantické? Protože za pár let se tohle období bude počítat tam, kde vládli knihy s tématikou magie, upírů, vlkodlaků a všeho podobného. A já sama to všechno znám a dokonce mám ráda. Protože pro mě jsou knihy jako Anita Blake, Vampire Academy, Twilight, prostě skvělé. Ale na té starší literatuře prostě něco je. A na těch pohádkách ještě víc.
Možná jsem trochu víc na straně bratří Grimmů. Protože ty prostě věděli jak by pohádka měla vypadat. I když děti by to nejspíš nerozdýchali. A taky je to dost depresivní.
Ale celá naše doma je depresivní. Protože mezi moje oblíbené knihy se řadí i ty od Victora Huga, A. Puškina, F. Goyi, A. Dumase. Ale popravdě, jestli je znáte, jak tyhle knížky končí?
Protože každá moje oblíbená kniha končí tragicky. Ani ty pohádky tomu neunikli. Ale možná jsem díky nim trochu vznešenější. Možná jsem díky nim tak trochu princezna a tak trochu chlap?

Ale opium dnešní doby je tragédie! Přišel na to už Shakespear. Protože čí oblíbená kniha by nemohla být Romeo a Julie? Když jsem to četla, tak jsem slzy neronila. Protože ty dva teenageři mohli v klidu žít, kdyby nebyli tak hloupí. Ale tragédii jsme chtěli a pořád jí chceme.
To je totiž má oblíbená knížka. Každá s trochou tragédie. Jako příběh Na větrné hůlce.

Hledám tě v nekončící smyčce

24. listopadu 2010 v 21:33 | Swallow
Co je to Déjà vu? Protože každý z nás to už začil. Já to začívám v poslední době často. Je to jenom to, že třeba sedím v autě a projíždím kolem něčeho a mám z toho přesně ten stejný pocit. Protože tak se to EIFFEL TOWER - l´amour plakáty | fotky | obrázky | posterystává.
Moje pocitové déja vu je totiž na denním pořádku. Když mě jednou naštve něco, co někdo řekne. Tak napodruhé mě to naštve úplně stejně. A následně mě může naštvat jenom vzpomínka na to. Nemělo by se tam řadit i tohle? Protože v poslední době mi přijde, že všechno strašně moc šedne. Nikdo se za ničím nežene. Já se za ničím neženu. Jsme jako ryby ve vodě. Jenomže my se nesnažíme plout proti proudu. Jenom se necháme táhnout po proudu s našimi zažitými déjà vu.
Včera jsem byla na hře Pan Theodor Munstock. Znáte toho pána ne? Fuks, židé, koncentrák, psychologie, etc. A přišlo mi, že když nad ním vysel ten obrovský Damoklův meč, tak našel svůj způsob, jak utéci. Dokud nepřišel na to, že musí na vše prakticky. Postupem. Potom se stal šťastným. PRotože věřil, že je připravený.
Většina lidí tenhle příštup uplatňuje v celém svém životě. Pořád jenom praktický příštup. Nic víc. Všichni se snaží jít za svými cíly. Za tou najšťavnatější a nejvýhodnější nabídkou. Nikdy se nesnaží jít za svými sny. Protože svoje sny známe všichni. Většinou se nám o nich zdá. Ale teď začíná padat sníh, začíná být ukrutná zima. A já už se vidím, že brzy se mi nebude chtít vůbec nic. Nejlépe celý den prospat a nic nedělat. Pořád mám knížky, svoje zájmy, ale vytrhnout mě ze zimní zasmušilosti je těžké.
Vytrhnout z toho kohokoliv je těžké! Protože žijeme v jednom velkém déjà vu. Opakující se pocity. Opakující se zážitky. Zažili jste ten ostrý pronikavý pocit, že tohle jste už někdy zažili? Že někdo už dříve něco vyslovil přesně tak? Nebo že známe místo, kde jste nikdy nebyli?
Když se zamyslíte dál, nepřijde vám celý život déjà vu? Jeden velký stejný pocit odevzdanosti? Protože já už se těším na konec roku. Až budu nucená něco dělat. Až budu moci odjet a vrátit se k něčemu novému. Na něco nového. A hlavně už se těším na léto. Protože to je všechno živější, šťastnější.
Ale zima není zase tak hrozná. Třeba dneska jsem si šla brzo lehnout. A teď navečer jsem čilá jako ptáček. Venku prší a jenom občas se tam protlačí nějaká vločka.
Tohle zimní déjà vu miluji. Koukat se z okna, jak je vše bílé. Ale na to si nejspíš budu muset ještě počkat. Budu muset začít nakupovat dárky, potom se učit, snažit se neusnout.
Ten pocit všichni známe, ale je to vážně jenom pocit? Nejsou to doopravdy spíše části našich dnů, které připomínají jedno velké déjà vu?
A jestli ano, je to uklidňující nebo depresivní? Protože na obou něco je. Na jednu stranu je uklidňující, že máme své denní pravidla, která se jen tak nemění. Na druhou stranu, co když se to déjà vu nikdy nezmění?
Navždy zachyceni v nekonečně smyčce rutiny, která se opakuje celý náš život? Protože na světě jsou už šablony našich osudů, stačí si pouze vybrat. Protože déjà vu je náš osud v menším podání, není to tak správně? Neurčuje osud to, co u nás bude stejně a co jinak? Déjà vu je strašně děsivý fakt, který nás může pohltit a nebo se mu máme vyhnout.
Opakující se stále dokola. Pořád a pořád...

(Picture from POSTERS)
 
 

Reklama