close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Fejetony

S hrnkem kávy a filosofií

10. listopadu 2010 v 18:12 | Lentilka
Nikdy netrávím moc času uvažováním o mých přátelích. Protože ti prostě jsou nebo nejsou.
Těch dobrých je méně. Těch méně dobrých je více.
A taky pořád odcházejí a vrací se.

Zjistila jsem, že ať se snažíte sebevíc, tak dobré přátele prostě nejde vytvořit. Prostě jsou nebo nejsou. Možná se s někým chcete bavit, ale když si nemáte ve skutečnosti, co říct, tak to může být docela těžké soužití.
Já poznám své přátele vcelku rychle. Je to v tom okamžiku, kdy mi dojde, že se mi pusa skoro nezastavila. Že si můžu bez starostí dělat, co chci.
Protože o mě se říká, že jsem tichá ve společnosti. Tichá voda břehy mele, říkají mi. Ale každý, kdo mě lépe pozná, zjistí, že umlčet mě, poté co mysleli, že neumím mluvit, je skoro nemožné. Když jednou otevřete přehradu, tak potom ten vodopád slov sotva zastavíte.
S přáteli by to mělo být snadné. Žádné souzení, pouze dohady. Žádné dohadování, pouze diskuze. Všechno a kdykoliv. To by mělo být heslo přátel.
Protože pořád nacházíme nové. Přátelé se lidé stavají, až po delší době. Ale ti opravdu dobří, ti se najdou hned.
Protože jsem zjistila, že život bez přátel by vlastně byl osamělý. Doslova. Protože bychom neměli s kým mluvit, s kým rozebírat naše problémy. Byla bych jako ryba na suchu. Například v létě, ale mám přátel více než v zimě. V zimě se ze mě stane protiva, který je nejradši doma. Už ani to teď ne, protože i doma mrznu! To už mi nedělá problémy vylézt do toho sychravého počasí.
Právě teď jsem ve fázi, kdy se snažím pracovat na sobě. Snažím se otevřeně lézt do diskuzí. Zkoušet nové věci. Ne, že bych to dříve nedělala. Teď jenom mám, ale nevím proč, větší potřebu najít sama sebe. Najít to, co mě bude bavit. PRotože já už jednu svou vášeň mám. Mám dokonce i přátele. Mám své koníčky. Ale stejně.
Ta rutina toho všeho mě ubíjí. Proto jsem tak ráda, když si občas můžu vyjít s mojí kamarádkou, všemu a všem se smát. Nad ničím nepřemýšlet. Vymyslet děsivé nápady. (Mým posledím je nechat si udělat tetování, už jenom doladit estetickou stránku a jde se trpět!) A takhle je to se vším. Takhle plánuji celý svůj život.
Občas jsem trochu nerozhodná, ale to jenom proto, že když už učiním rozhodnutí, tak do něj jdu po hlavě. A kPARIS - gates plakáty | fotky | obrázky | posterydyž mám štěstí, tak se mnou jde i někdo z mých přátel.
Protože už jsem našla přátele, kteří mě doplňují. Znají mě. Občas i trochu lépe než já sama sebe. A občas zase vůbec. Ale to je na tom to úžasné. To, jak v klidu, vložíme něco tak křehkého do rukou někoho cizího. Důvěru.
Protože ačkoliv jsem to nevěděla, tak jsem zjistila, že jenom díky tomu, jak se chováme k ostatním a jak na ně působí, tak se oni chovají k nám. Překvapivě, lidé jsou docela zábavní, ale všichni jsou společenští. Chtějí se přátelit.
Nejradši mám, když se můžu posadit na náměstí, sledovat lidi, kteří procházejí. Někam spěchají. Protože se všichni tak ženou. Ale za čím? Zatím nemám pocit, že by mi něco utíkalo.
Mám svůj plán. Mám hromadu plánu vlastně. Ale jelikož půlka z nich jde k ledu, tak potřebuju své přátele, kteří mi pomůžou vymyslet nový. Možná ještě bláznivější a nesplnitelnější. Protože tak to prostě chodí.
Přátelé jsou tady od toho, aby nás tahali až na samý vrchol. A potom se s námi zřitili za hlasitého jásotu zase dolů, do reality. Nebo fantazie. Podle libosti, přátelé.

Jsem fanda toho hloupého plánování, protože někdy se to prostě plní. A taky jsem fanda těch vělkých pomatených přátelství, které vypadají, že nikdy neskončí. Toho, že znáte někoho, kdo za vás dokončí větu. Kdo uhádne, že máte chuť na zmrzlinu. Nebo s vámi nadává na romantický film. Jsem pro to vše  a ještě víc.
Jsem prostě obrovský sociopat s přáteli!

(Picture from POSTERS)

Never! Never! Never grow old !

1. listopadu 2010 v 20:49 | Lentilka

Never grow old

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak dospěju.
Protože na světě není nikdo, kdo by vás na to mohl připravit. A není ani určité místo, věk nebo způsob, jak to udělat. Prostě se to stane. Někomu se to může vyhnout úplně.
Protože já jsem oficiálně dospěla. Můžu před sebou pyšně třímat občanku, řidičák a možná další úřední dokumenty. Ale to mě dospělou neudělá.
To mě dělá pouze zodpovědnou. Ať tak či tak, obojí je otrava. Protože já jsem pořád tak dětská. Nejradši bych dělala pouze věci, co mě baví. Nemyslela na důsledky. Užívala si. Měla nekonečné prázdniny.
To ale nemůžu. Pořád si říkám, že se sbalím a odjedu pryč. Budu v některém jižním státě. Vychutnávat život. Žít z momentu do momentu. Ale nemůžu k tomu najít správnou příležitost. Pořád je tady totiž tolik, co mě váže. Přednostně škola, finance, rodina, přátelé. Nedostatek odhodlání?
Protože kdybych mohla, tak se sbalím a už prozkoumávám nové země.
Jenomže se k tomu nemůžu odhodlat. Musím přeci myslet na budoucnost ne?

Co by bylo, kdybychom nebyli dospělí? Kdybych nemysleli na důsledky našich činů? Dělali si, co se nám zlíbí? Nebyl by život krásný?

Nikdo za mě nerozhodl, že dospěju. Musím to udělat sama. A někdy se chovám jako dospělá. Většinou ale, že musím. Nechci. Protože být mladá a hloupá má své výhody. Člověk je volnější.
CHtěla bych mít pořád tu svobodu rozhodnutí. Sbalit se a odjet. Nemyslet, prostě konat.
Jednou bych chtěla skončit jako oduševnělá a chytrá mladá žena. Zatím na to ale mám dost času. Protože nemusím dospět dokud o tom nerozhodnu já. Protože tak to prostě je.

Jenom dospělý totiž dokáže objektivně zhodnotit úplně všechno. Starat se o všechno. Snažit se dokázat ohromné věci.
Já po tom totiž ještě netoužím. Mým cílem je zatím jenom uspět v tom, co dělám. Dělat to, co chci. Myslet si, co chci. A zajímat se jenom o věci, které mě baví.
Protože pořád aspoň máme tu svobodu, že kulturu nám nikdo nediktuje.
Mám problém občas vidět věci jednoduše. Černá a bílá. Je to jednoduché.
Nalijme si skleničku čistého vína. (Žádná metafora, já miluji sklenku vína!) Protože život je o tom užít si ho. Nemusíme mít bohatsví, ale stačí jenom najít to, co nás baví.
Pro jednoho je to cestování, pro dalšího jídlo, pro dalšího něco jiného.
Hledám a zkouším. Pořád něco nového. Hledám svou vášeň.
Už jich pár mám, ale jsem nenasytná.
Hledám další a další. O tom život je? Má totiž nespočet možností pro každého z nás...

Život mě miluje, protože já miluji život.


(Pictures from BLog)

Tonight Trick or treat

31. října 2010 v 22:28 | Lentilka
lentilka

Trick or treat


Zrůdy a strašidla, vylezte ven!

Halloween je čas pro ty ošklivé, děsivé, na okraji společnosti. Normálně se jich bojíme. Nemluvíme o nich. Ale jsou mezi námi.
Oslavujeme přeci čarodějnice a všechno kolem černé magie.
Mrzí mě, že v Česku se to neslaví. Máme Mikuláše. Ale přeci jenom nám chybí ten jeden svátek, kdy se každý navlékne do nějakého kostýmu a poté jdou škemrat o slatkosti.
 Miluju sladkosti. Miluju převleky. Proto mi chybí Halloween.
Protože o Halloweenu víte, že všude můžete potkávat strašidla. Já je totiž potkávám každý den. To už taková zábava není.
Pro mě je občas celý svět takové panoptikum strašidel a zrůd. Pokaždé potkám nějaké. Denně.
Všichni jsou totiž svým způsobem tak hezky zohyzdění.Mají své mouchy. Ale to je účel tohoto svátku? Ukázat to špatné v nás.

Miluju pohádky, takže já bych nejradši šla za nějakou kouzelnou vílu. Byla bych krásná, rozdávala úsměvy a smála se. Normálně se totiž za vílu doopravdy nepřevléknu.
Kdyby každý den byl takový. Protože dneska je všechno možné. Dnes i čas se zbláznil!

Trick or treat! Děti pořád něco chtějí. A vždycky nám také něco provádějí. Na Halloween to jenom všichni čekají.
Víte, co to tedy slavíme? Oslavujeme to, že zítra jsou dušičky. Oprašujeme naše vzpomínky a vzáváme poctu všem, kteří tu nejsou nebo nás straší. Proto jsou symboly tak jasné. Kočky, které jsou prohnané a krásná. Sovy, které jsou modré, ale nebezpečné.
A nakonec dýně. Proč dýně? Možná proto, že někteří z toho umí udělat tu zákeřnou ozdobu, která se šklebí a straší mě i ve snech.
Protože já mám pocit, že o Halloweenu je všechno možné. Duchové létají nocí. Strašidla se baví. Na druhou stranu je to dost děsivý svátek, nemyslíte?
Jsem jedna z těch, která dělá obličeje, jak se ničeho nebojí.
Ale ve skutečnosti jsem docela posera!
Protože potkat teď ducha, když se blíží půlnoc a nebo nějaké jiné strašidlo, tak asi vezmu nohy na ramena!
Možná jsem ale jenom vyčerpaná z toho zmatku kolem.

Strašidelný a krvavý svátek! Upíři mají pré, vlkodlaci běhají po lesích a duchové poletují ve vzduchu!
Jestli některá z vás vzlétne dneska do noci, dejte si pozor, ať vás nikdo neuvidí! Taky by vás mohli upálit!

Najít svět v jediném pohledu

24. října 2010 v 22:20 | Lentilka


Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
- Robert Fulghum


ALFONS MUCHA - čtvero ročních období obrázek
Co nás to neustále pohání kupředu? Stále dál. Projít každým obyčejným dnem a vrhnout se do dalšího? Přemýšlet? Rozhodovat se?
Protože někteří lidé jsou k tomu pesimičtí. Vidí svět těma pravýma očima. Vidí to špatné, to zlo a nenávist. Ale bez nenávisti nemůže existovat láska. Bez věcí ošklivých by neexistovali krásné. Protože to svět je. Jeden velký kompromis.
A v mém světě neexituje nic, co by nemohla spravit. Nic, co by mě dokázalo tak uklidnit, tak jako fantazie. Protože mýty možná nejsou vědecky podložené. Ale lidé jim věřili. Možná to není skutečné. Ale má to něco do sebe.
Protože když sníme, tak poté můžeme žít ve skutečnosti. Když bdíme, tak můžeme prožít své sny. A když doufáme, tak vždycky můžeme vyhrát. Optimisté vládnou světu. Protože oni nikdy nestojí vzádu a nehledají chyby. Vrhají se stále dopředu a dopředu. A když narazí a osud je srazí na kolena? Vyskočí a ženou se neštěstí znovu vstříct. Pokaždé stejně.
Může to být láska k životu? Láska k někomu? Láska k sobě samému? Není to jedno? Když milujeme, tak můžeme cokoliv.
A nezáleží na tom koho,co a nebo kdy.
Když si člověk může vzít nějakou knihu a naprosto se tím světem nechat pohltit, neznamená to, že jeho svět je méněcenný. Je to jenom ta věc, že dokáže ocenit i jiné věci. DOkážu ocenit svět fatasy, kde je cokoliv možného. Pokaždé se musím vrátit. Ale nedělá mi problém, byť třeba jenom na moment, uvěřit něčemu neskutečnému.
Tak jako v Alence v říší dívů - Zvládla uvěřit sedmi nemožným věcem před snídaní.

 Z té malé dívky bychom se měli vzít příklad. Protože to lidé, kteří se nebojí prát se se světe, bývají šťastní. TO lidé, kteří věří v nemožné, jsou poté ti šťastní.
Protože každý z nás jednou zažije okamžik, kdy se nemožné stane skutečností.
Kdy sen se promění ve skutečnost.
A potom mi zkustě někdo tvrdit, že skutečnost je silnější než sen. Že historie je skutečnější než mýty.
Protože tak by to mělo být.
Optimista uvěří nemožnému.
Proč?
Protože věří, že i to je možné, ne? Jsem jedním z těch hloupých optimistů s hlavou v oblacích.
Můžete mi říkat nejbohatší chuďas.

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný

13. října 2010 v 20:21 | Lentilka

Věřím, že nevěřím, že svět je skutečný



Znáte to krásné poříkadlo? Neléčená rýma se léčí týden, léčená jenom sedm dní! Podle mě to přesně vystihuje celý problém. A pasuje to na každý další druhý problém. Protože všechny naše problémy trvají nějakou určitou dobu. A ta se nám zdá jako věčnost!
Když jsem nemocná právě teď já, tak se to snažím využít s knížkou u krbu a odpočívání. Jenomže to odpočívání taky není tak zajímavé, když člověk nemůže dělat vůbec nic. Protože když nemůžu, tak přece chci! A když to nemám, tak bych to ráda taky.
Dokud jsem zdravá, tak si toho totiž vůbec nevážím. Ani toho krásného počasí,co do teď bylo venku, si nevážím. Co s tím?
Když jsem si tenhle týden zkoušela maturity, tak jsem si říkala jenom "Sakra, co to má bejt?" Přišlo mi to lehčí na jednu stranu, těžší na druhou. Protože to všechno šlo vážně pohodlně a přirozeně, ale nemůžu se na to vůbec připravit. Kdo tohle vymyslet? Hlavně, kdo nám to chce dát, když jsme naprosto připravení a učitel ani neví, jestli nás může pustit na záchod?
Protože člověk se musí v nějaký moment sebrat. Nemůže se jenom pořád babrat v hloupostech. Musí dospět. Ale všechno to jsou hlouposti. Každý druhý chlap se chová jako dítě na věřejnosti, ten zbytek to pouze maskuje. A vyčítá jim to někdo? Ne!
Tak proč bych třeba i já nemohla být navždy mladá? Užívat si? Nemyslet tolik na budoucnost?
Strach a nervy z toho, co bude, mi nedají, abych se aspoň trochu nesnažila.
Ale jinak jsem naprosto otevřená všemu špatnému a rozptylujícímu.
Ráda přijdu domů a kouknu se na How I met your mother. Přečtu si nedoporučenou knihu (Vampire Academy 4). Potom bych si dala skleničku vína a až někdy potom se třeba podívala na učení. A když budu moc líná, tak si sednu k počítači a napíšu třeba nějaký článek, který mi prostě vyplyne z hlavy.
Protože mi se tak dlouho snažíme dospět, abych zjistili, že na tom nic není. Že ta doba, kdy jsme byli bezstarostní a mladí byla vlastně nejhezčí. Protože já si myslím, že sladkých šestnáct bylo prostě sladkých.
V osmnácti už se mi tolik věcí nezdálo tak roztomilých.
Protože nakonec je to stejně pohřbené někdo hluboko v nás.

Protože prostě nepodporuji názor, že jsem pět metrů v hnoji.
Většinou je to dno, pět metrů hnoje a potom já! Když už na dně, tak pořádně! Proč bychom s tím páraly.


A nejhorší je, že nás prostě tlačí čas. Někdo svůj život prožije se samou prací a někdo další se samou radostí. Co z toho si vybrat?
Protože den má přeci jenom 1 440 minut! Ale na druhou stranu má zase 24 hodin!
Vidíte tu krásu v tom? Tak málo a přitom tolik.
Věřím, že nevěřím na krásu okamžiku.
Věřím, že nevěřím na pravou lásku.
Věřím, že nevěřím, že na všechno mám dost času.
Ale zaručeně nevěřím, že by svět měl být takhle šedý!

Proč se honit za nemožných? Proč si neužít chvíli a netrpět zbytek dne?
Vědět, co dokážu, je lepší než vědět, co bych chtěla.
Dokázat, co chci, je jenom pro ty nejlepší.
A když už to zvládneme, tak pořád chceme víc.
Jak bláhoví, jak hloupí jsme.
Jak vidíme věci, které neexistují.
Kolik fantazie máme, není to úžasné?
Jak jenom to zvládnem, jak jenom zvládneme všechno, co člověk má zvládat?
Jsem přeci jenom člověk. Ale taky jsem ČLOVĚK!
Svět je velký hřbitov vyhaslích světel a jenom pár nás béhá okolo a rozsvicí svíčky!

(Picture from ´Google)

Semafor

10. října 2010 v 21:22 | Lentilka
Semafor života
Teď, když se zamyslím, co všechno jsem mohla dělat. Právě stojím na červené. V tom je krásná paralela mého života. Pokaždé, když o něčem musím rozhodnout, je to jako stát na semaforech. Nejlehčí je, když mi někdo zelenou rozsvítí a já nemusím víc uvažovat. Horší je, když se o zelenou musím postarat sama.  Protože u mě se prostě strašně často přeskakuje oranžová - připravit k jízdě.Je to jenom stání na mrtvém bodě a potom do toho vletím, tak rychle, že nevím, jak se to vůbec stalo. A ti he ti heště te případ, kdy se rozjedu. Protože se stane i to, že bezradně stojím a čekám, kdy se konečně rozhodnu.
Nejhorší jsou ty případy, kdy naskočí oranžová. Já se připravím na rozjezd, ale potom tam naběhne znovu červená.
Má hlava pracuje samostatně a někdy nevím, kdy zrovna srdce nahodí červenou nebo zelenou.
Ale s oranžovou si většinou nechce hrát ani hlava, ani srdce. To se totiž dá vždycky rozmyslet.
A to není nic pro mě.
Buď jedeš a nebo stojíš. Nesmíš čekat, že ti někdo dá čas připravit se.

(Picture fromGoogle)

                          Lentilka

Zimní spánek

10. října 2010 v 21:11 | Lentilka
Sama bych na to možná nikdy nepřišla.
Na druhou stranu jsem v té otázce měla dlouho jasno. "Co budu dělat dál?" Protože já jsem nikdy neměla tak úplně na výběr. Ne, že bych přímo chtěla. Já jenom nevěděla, co jiného bych mohla dělat. Možná to není nejlepší. Ale je to něco, co mě dělá spokojenější.
Nemusím se tím živit. Ale mohla bych.
Teď, jako každou zimu, na mě padá lenost. Na druhou stranu cítím vzrušení z nových zážitků. Dělám něco nestereotypního. Baví mě to.BABY PENGUIN - mládě tučňáka plakáty | fotky | obrázky | postery
Taky se cítím víc dospěle. Zase ne tolik, abych se tak chovala. Jenom zvládám základní dospělé úkoly. Rozhoduji se. Plánujui. Bavím se!
Právě teď ale sedím ve vlaku a líbí se mi ta krajina, která ubíhá. Ty kilometry, které mizí. Dvě hodiny nejsou, ale zase tak lákavé, takhle trávit. Lepší by to bylo, kdy tady bylo teplo a já měla něco dobrého ke čtení.
Taky bych nemusela být nemocná. Ale to je jenom to špatné pozadí. Já radši vidím ty třpytivé a roztomilé věci. Začínám pomalu usínat zimním spánekm ale narušují to ty velké přípravy na maturity a taky na to, co chci dělat. Protože já moc dobře vím, co.
Jenom taky vím, že to není nejlepší věc, která mě uživí. Proto hledám vhodné alternativy. Hlavně mám cíl, který mě baví a zajímá.
V poslední době totiž nedělám všechno, co bych chtěla. Na druhou stranu toho dělám dost. Nic se nemá přehánět. Nic není dokonalé. Ani psaní ve vlaku na koleni s bundou a rýmou.
Možná na mě působí prášky. Ale už mě bolí ruka a nějaké hloupé otázky mého bytí tady nevyřeším. Nevyřeším svou rodinu, přátele, ani školu a učení. Jediné, co můžu, je napsat o tom. Cestování vlakem je podle mě stejně nejpříjemnější. Změním názor, až budu muset jezdit každý týden do školy.  Sledovat krajinu, která teď na podzim, hraje všemi barvami. Sledovat lidi, kteří se třesou zimou.
Pořád je mi zima taky a dlouho bude. Mám před sebou ještě nějakou tu hodiny cesty a jsem už líná pozorovat ty města, které míjím. Podzim je krásný, škoda, že po něm přijde zima...

(Pictures from POSTERS)

Kde se courá, coura?!?!

22. září 2010 v 22:55 | Lentilka
Kde se courá, coura?!?! Samozřejmě, že ta naděje.
Pokaždé, když jí k sobě pustím, tak se modlím a přeju si, aby mi to vyšlo. Moje definice naděje je, že mi univerzum přečte myšlenky a splní moje přání. Většinou jde ale více o štěstí. Hlavně, když mi jde o něco, na čem mi doopravdy záleží.
Protože ještě horší než doufat a mít naději je, když nemáte v co doufat. Pokaždé, když mám nějaký cíl, tak se mám na co soustředit. Můžu za tím jít. Právě teď mi nejspíš jde o maturitu a vysokou školu. Potom to bude práce. Všechno to prolíná můj soukromý život.
Jenom si prostě nemůžu přiznat, že celý můj život se nezbavím naděje. Je to na jednu stranu krásná věc. Na druhou hrozná. Přináší zklamání, nervy a špatné předpoklady. Můžeme doufat. Ale občas bychom měli i věřit.
A ta coura jménem naděje se objevuje a mizí jak se jí chce. Je to dobrá kamarádka se štěstím, takže pokaždé, když je na chvilku nesleduje, tak pláchnou. A vám zbyde pouze beznaděj. Přesně!
Co jsem naposled v něco doufala, tak to nedopadlo moc dobře. Na druhou stranu, když jsem doufala v to, aby můj účes vypadal dobře, tak mi to vyšlo. Riskla jsem to, šla jsem do toho, obětovala jsem své vlasy. A dopadlo to skvěle. Pro vyšší účel. Uspokojilo to mojí mysl, protože jsem provedla něco brutálního a praštěného. Navíc mi ten úřes doopravdy sluší.
Tohle je ale špatný příklad. PRotože bychom měli doufat hlavně v ty věčí věci, ne? Ale co je dnes důležité? Každý máme jiné priority. Právě teď by moje priorita měla být škola.
To já si ale mnohem radši čtu. A číst si to a představovat si ty úžasné imaginární světy, to je taky svým způsobem kouzlo. A já radši fantazii než skutečnost. Radši mýty než historii. Ale všechno má své kouzlo.
Když víte, jak na to, tak si můžete užít i svůj život. I když pro mě má den občas prostě málo hodin. Co potřebuju, to nestihnu. nevidím tolik lidí, kolik bych chtěla. Prostě nestíhám.
A bude to jenom horší a horší.
Ale když zapojím trochu naděje, tak se z toho možná vyhrabu. S lahví vína třeba i?
CO jsem naposled udělala tak skvělého, že bych se za to mohla teď pochválit? No nejspíš nic, za co by mě pochválili ostatní.

Protože nejsem zrovna vzorná hodná holka, která si doma jenom čte. (Když na to ale mám čas, tak knížku jsou moje priorita!)
Ale třeba moji rodiče věří, že jsem skvělá. Já sama doufám, že jsem hustá. Mý přátelé mě vidí jako někoho, kdo je pořád v pohodě. Realita je jiná, ale ta naděje je jako barevné pastelky.
Přebarví realitu na mnohem snesitelnější barvy. A to já miluju.
Když si můžu upravit skutečnost podle mých představ.
Doufat, věřit, milovat. Ale hlavně malovat!!!
Protože bychom měli zůstat děti na věky ne? Já zaručeně!

Punch him, kiss me

19. září 2010 v 23:07 | Lentilka
Nechci znít nijak optimisticky, když to řeknu. Protože mi to jenom tak prolétlo myslí a já zjistila, že odpověď je docela jednoduchá. Protože existuje hromada věcí, které bych si přála změnit. Věci se kterými nejsem spokojená. Ale nezměnila bych je nejspíš ani kdybych mohla.
Jsem většinou totiž spokojená s tím, kdo jsem. Nejsem spokojená tím způsobem, že by všechno na mě a kolem mě bylo nejlepší. K tomu způsobu mám ještě dost daleko. Ale spokojeností myslím spíš smířenost. Akceptuji sama sebe a věci kolem mě.
A pořád neakceptuju ty věci, které se mi nelíbí. Takže ani jedno z těch slov to plně nevysvětluje co? Možná, že to správně slovo ještě nevymysleli. Protože já se snažím pořád zlepšovat. Přestože jsem na louce, kde je tráva zelená, tak hledám trávu zelenější. (Příhodná metafora pro někoho, kdo zná tu zelenou věc, která se kouří. Což já bohužel nejsem a myslím doopravdy pouze metaforu na základě louky.)
Člověk dělá v životě hromadu hloupostí. Já je dělám často. Znepříjemňují mi život, ale nejspíš by to potom bez nich nebylo tak zajimavé. Protože kdybyste se mohly vrátit a všechno to změnit k nejlepšímu, co byste dělaly teď? Nohy nahoře, pupek vysí dolů a nuda k smrti?
Když jsem dneska jela přes celé město autobusem, tak jsem většinou jenom zírala z okna a měla na uších sluchátka. A holka, která si sedla vedle mě, vystoupila a já jsem si toho vůbec nevšimla. Minimálně další tři zastávky. Přivedlo mě to k přemýšlení, že kdyby tam třeba omdlela, nemusela bych to vůbec vědět. To už začíná být trochu smutné. Potom jsem se rozhlédla okolo a zjistila, že mám nejspíš ten stejný otrávený obličej jako všichni ostatní. Zírám do prázdná a tvářím se mrzutě.
V pátěk večer se ale většinou takhle nepřístupnost mění. Ale jenom u některých. Protože v pátek večer je to už jenom o to, jak moc potkáte někoho opilého.
Když jsem tenhle pátek mířila domů, tak mi ujel autobus. Nejsem si ani jistá, proč jsem se nevrátila a nepočkala na další. Rozhodla jsem se jít pěšky.
Na začátku cesty jsem si všimla, že jde někdo těsně za mnou. Nebyla jsem vyděšená, nezačela jsem utíkat ani křičet o život. Zpomalila jsem a nechala se doprovodit zbytek cesty domů. Celou dobu jsem něco vyprávěla, teď už ani nevím co. Z toho mám trochu husí kůži, ale jinak si říkám "Někteří gentlemani ještě nevymřeli."
Když jsem šla totiž předtím domů k ránu s kamarádkou, tak jsem potkala pouze policisty, kteří přibrzdili a řekli "Tak za kolik holky?" Což byla dost dvojsmyslná otázka, když nad tím tak přemýšlím.
Někdy si totiž říkám, že po druhý ránu se nikdy nestane nic nudnýho. Neslyšeli jste to už někde? ALe zkuste si to někdy ověřit. Protože když se na to tak podívám, tak to nejzajmavější se vždy děje až po té hodině. Řekla bych klidně, že všechno zajímavé se děje kolem čtvrté hodiny raní. Někdy člověk totiž přemýšlí, kdy příjde ta doma, kdy už bude natolik unavený, že nebude chtít ani vylézt z postele.
U mě totiž tak trochu začíná. ALe za to může zima. Se zima ke mně příchází stav, kdy bych nejradši jenom spala. Divým se, že nemám druhé jméno a není to Zimní spánek. Protože tak by to doopravdy odpovídalo.
Tou nejdůležitější věcí ale je, že když já si nevšímám okolí, bude si okolí všímat mě?
Kam to potom spěje, když už tu nebude nikdo, kdo by s námi mluvit? Jen pár lidí, kteří znají ještě starou školu? Pár albatrosů, kteří nevymřeli?
Když mě člověk donutí, tak jsem doopravdy vtipná. Protože bych vždycky měla sebrat své znuděné nevšímavé já, profackovat ho a probudit se. Potom totiž budu naprosto k zulíbání!
Věřte mi!

Americká krása

15. září 2010 v 20:25 | Lentilka
Podstatou celého života je vlastně pouze jediné slovo.
Hledat.
Neustále se honíme za dalšími možnostmi. Za našimi sny. Ale pokaždé, když toho dosáhneme, tak chceme víc. Ta hrozná lidská nenasytnost. Jeden z hříchů.
Místo, abych si život užívali, tak ho přetrpíme. Kde je v tom ale ten požitek? Každý náš úspěch bychom měli náležitě ocenit a oslavit. Pochválit se a zkusit další. O tom ten život vlasně je.
Ale když se naučíme ocenit i tu krásu toho všeho, tak se nám bude hned dýchat o to lépe.
Místo neustále předstírání, jak jsme spokojení, bychom se měli rozhodnout, proč bychom měli být spokojení.
Ale nikdy se nespokojit s málem. TO není pobídka k tomu, aby nikomu nebylo nic dobré. To je pouze pobídka k tomu, abychom VŽDY ocenili to, co máme. Náležitě.
Americká krása spočívá v tom, že oni to dokáží ocenit. Protože někteří mají život mizerný. A proto si ho váží.
Dokud jsem v životě měla všechno, tak jsem si to nikdy neuvědomila. Pokaždé, když se mi stalo něco dobrého, byla jsem tak moc v šoku, že jsem se toho chtěla zbavit. Protože člověk pořád přeci nemůže být pořád šťastný, ne? Tak to přeci nefunguje.
Mohli by.
Ale náš mozek se tomu zarputile brání. Proto hledáme nové možnosti, připravujeme se o to staré a dobré. A zkoušíme žít.
Protože nežiju, abych mohla jenom jíst a pít. Žiju taky proto, že nikdy nevím, co se stane. Je to jako obrovské dobrodružství, které nemusí nikdy přestat. Ne pro mě. Smyslem toho proč jsme tady je snad žít a poznávat, ne? Jenom žít přeci nemůže být nikdy tak  zajímavé, jako prožívat úplně všechno. Najít to místo, kde jste šťastní a tam zůstat. Ne se zaseknout ve stereotypu. Pouze si najít to správné místo mezi správnými lidmi. A pochopit, že takhle jsme skutečně spokojený.
Český sen je narodit se, vystudovat, pracovat, mít děti a rodinu, pořídit si něco drahého, jít do důchodu, umřít.
Je toho vážně tolik? A není to už trochu nudné? Co třeba stát se astronautem? Procestovat svět? Být princeznou? Být bohém? Odstěhovat se do jiné země?
Proč ne??
Nevidím důvod, proč ne!
Můj sen je typický český. Ale ono to hlavní není o tom, co prožijeme. Ale jak. V tom je to kouzlo, kdy se náš život,stane naším snem.

Protože viděly jste Americkou krásu? Na to, že je ten chlápec docela dost mrtvý a celou dobu dost deprimovaný, tak je na konci doopravdy šťastný. Sice to není ukázkový příklad, ale kdo by mu to bral? Já ne... Štěstí je pro každého něco jiného. Já ke štěstí někdy nepotřebuji vůbec nic!

Povstání otroků techniky

8. září 2010 v 21:59 | Lentilka
Facebook je novinka, kterou zná každý. Stal se tak populární hlavně kvůli naučeným frázím, které zní "Máš Facebook?" "Napíšu ti to na face" "Přidej si mě!" Takhle si postupně každý založil tu populární sociální stránku, kde je o každém a o všem nějaká informace. Dokonce i šlape na paty Googlu. Protože když něco doopravdy potřebujete, nedáte si to nejdřív do statusu? Tak se šíří hledání i novinky a dávají tak na frak ostatním vyhledávacím serverům.
Kdybyh si právě teď zrušila facebook, tak s velkou pravděpodobností ztratím kontakt s několika přáteli. Takhle je tam mám všechny, přidávám si je, chatuji s nima a jsou mi neustále k dispozici. Praktičtější než sms. Elegantnější než líbímseti.

Osobně mi to vyhovuje. Netrávím tam každým pět minut. Jenom si najdu občas chvíli, kdy si potřebuju něco domluvit, zjistit nebo si prostě promluvit s přáteli. Upřednostňuji to ale použít jenom pro to, abych se s nimi domluvila na schůzce tváří v tvář. Protože doba postupuje tak rychle, že brzo dopadneme jako lidé ze Surrogates. Nikdy nemusíte zjistit, jak doopravdy kdo vypadá. Budete perfektní, ale nebudete skuteční. Je to ta cena, kterou jsme ochotní zaplatit?
Teď už to nikdo nezmění, ale pořád nás nikdo nemůže nutit, trávit na počítači celé dny. Hrát hry přece nikdy nemůže být tak vzrušující, jako hrát skutečné hry. A být perfektní nikdy nikomu nedá pocítit ten pravý pocit života.
Když teď totiž někoho potkáte na ulici, víte, že je to on a nikdo jiný. Pořád máme naše tváře, které se nemusí rozhodnout ukázat. Ale přeci si je nemusíme úplně změnit ne? To už by mohlo být moc.
Jestli za pár let najdou doktoři lék na stárnutí, tak budu jedině ráda. Ale ta vzrušující hra jménem život se stane méně vzrušivá a krátká.

Co je tvoje cena za postup techniky? Protože ona si nás najde. Bude se vylepšovat. Přiznávám, že nechci žít o sto let dřív, kdy ještě nebyl lék na chřipku a rýmu, ale docela ráda bych si udržela kousek té krásy přírody a lidskosti. Alespoň tolik, co zvládneme...

Vždycky je to stejný! Stejný! Stejný!

8. září 2010 v 20:41 | Lentilka
Upřímně. Když se řekne poprvé, tak většinu lidí napadne jenom to jedno. Ale co bylo vážně to první poprvé? Nejspíš dýchání? Nebo děsivý a šílený jekot, když jsme byly ještě děti. Protože to nejkrásnější na tom slově je, že všechno je jednou poprvé. Když už jsem si jednou myslela, že mě nemůže nic překvapit, že všechno kolem mě musím znát, tak mě překvapilo moje poprvé. Můj řidičák, moje první jízda, moje první uvařené jídlo.
Když teď budu poprvé maturovat, tak si myslím, že to bude určitě jedinečný a osvobozující zážitek. Kterému budou předcházet žaludeční křeče, nespavost, bolest hlavy, prášky na uklidnění a láhev vína. Ale jinak si to doufám užiju.
Já jsem totiž velice přívětivá ke všem mým poprvé, které mi přinesli alespoň něco milého. Když jsem poprvé ochutnala kořeněné brambory se sýrem od mého přítele, tak jsem se jich nemohla nabažit. Za prvé, do dnes nechápu, co je na nich tak výborného. Brambory nejsou nic zvláštního, ale spolu s tím kořením, česnekem a sýrem tvoří dokonalou směs chutí. Nejlépe chutnají tak horké, když se teprve vyndají z trouby. Za druhé, většinou je chci mít každý týden, ale to už mi nikdo nedovolí, protože je ostatní podle mě už nenávidí. Za třetí, nejsem si jistá, jestli jsem se jich už sama nepřejedla, ale ta dokonalá idea toho jídla mě láká pořád. A za čtvrté, až dodnes jsem na nich závislá. Právě se mi zbíhají sliny! Mňam!
Oblíbenější ale než jsou příjemné věci, většinou bývají ty nepříjemné. A u těch je poprvé ještě zákeřnější a nečekanější než normálně. Například když jsem poprvé zjistila, že moje kosti nejsou z ocele. Nebo ještě hůř. Zjistila jsem, že moji rodiče spolu doopravdli spali, když byli spolu. Protože ať už je vám kolik chce, tak mám pocit, že nikdo nikdy nechce vědět o sexuálním životě rodičů. Když jsme to zjistila já, nadšená jsem z toho nebyla. A doteď si trochu namlouvám, že to třeba ani není pravda. Samozřejmě je mi jasné, jak jsem se dostala na svět. Ale tím jedním pokusem to mělo skončit! Nebo jsem se to nikdy neměla dozvědět.
Když moje kamarádka dospěla, tak se její máma rozhodla, že je už dost stará na holčičí pokec o sexu. No nejsem si jistá, v jakém věku je to na člověk dost starý. Protože když to přijde poprvé, je to vždycky šok!
Navzdory všemu je poprvé otřesný a nepříjemný zážitek. Až na tu vlnu adrenalinu, která mě u toho často potkává, to nemusím zažívat pořád. Bohužel jsem ale zjistila, že poprvé jsou někde pořád. Třeba dneska jsem poprvé vynesla plného bažanta. To bych nikdy neuhodla! A to bylo jenom jedno z těch víc šokujících poprvé, které mě právě napadlo!

Bloody kiss to my love

11. srpna 2010 v 17:37 | Lentilka
The_Scream
Téma týdne - UPÍŘI

 (Picture from WIKI


Přišlo to pomalu a šířilo se to jako horečka. Začelo to se Stephenie Meyer a jejím Stmíváním. Pořádný poprask začel ale až po natočení prvního dílu. Pamatuji si, když jsem těsně po vydání prvního dílu nevěděla o nikom jiném, kdo by to četl. Ale čím déle knížka existovala, tím více lidí jí četlo. Po zfilmování Stmívání se na trhu v Česku začne objevovat pořád víc a víc upířích knížek.
Nemám proti tomu vůbec nic, protože tohle téma se mi líbí. Hlavně mám ráda tu různorodost, která je v každé knížce. Protože existuje tolik druhů upírů.
Meyerová stvořila mramorové nezničitelné krvežiznivce, kteří na svou krásu přilákají kohokoliv. Tanya Huff zase stvořila osamoceného Henryho, který nezná nikoho jemu podobného a za dne nemůžu vyjít ven. Laurell Hamilton napsala sérii o legendární Anitě Blake a v té je zase neodolatelný Jean Claude.
Upíří se šíří, ale to není jediná věc s kterou se roztrhl pytel.

Všechny knihy, které obsahují zakázanou láskou, upíry, vlkodlaky, magii a jiné nadpřirozené potvory, jsou teď všude. Točí se filmy a upíří horečka je na světě.


Upíři sami o sobě? Nechtěla bych je potkat. Co si budeme povídat. Jsou to potvory, co pijí lidem krev. To mi nepřijde ani krásný ani přitažlivý. Chápu ty zamilované dvojice, kdy jedna se snaží nezabít tu druhou. Ale není to tak trochu nereálné? Kdo by vydržel vztah ve kterém na sebe nemůžou dva ani pořádně vztáhnout ruku? Co když váš přítel po nocích lítá a ostatním poje krev. A to jako doslova.
S někým takovým bych si jakkýkoliv vztah rozmyslela.
Musíte totiž přemýšlet o tom, kdo jsou oni. Ale také kdo jste vy.
Možná bychom se jednou mohly shodnout, že upíři existují.
To bychom se ale nejdřív musely dohodnout, jaké schopnosti, vlastnosti a povahu vlastně budou mít. Protože teď je tady milion různých druhů upírů a nadpřirozených bytostí, že kdyby měli existovat všechny, tak by na světě nebylo místo pro lidi.

Moji oblíbení upíří jsou od Richelle Mead. Dhampíry a Moroie jsem si oblíbila. Možná bych i přistoupila na upíry od Meyerové, ale jenom kdybych mohla být jednou z nich.
Co když by existovali? Protože s nimi by existovala i další hromada ostatním podivných bytostí.

To, co mi ale přijde nejdůležitější je, že kdybychom neexistovaly my, tak nebudou ani upíři. Protože to oni potřebují nás a naší krev. My si bez nich můžeme klidně žít dál. Jsme nad nimi v potravinovém řetězci ne?

Vývoj kulinářství mé četby

13. června 2010 v 0:27 | Lentilka
Už jako dítě mě posedle touha číst. Rodiče to podporovali. Dokud nepřišli na to, že je levnější mi zařídit kartičku do knihovny. Protože jinak to se mnou nešlo. Knížku jsem zlouskala za pár dní a stovka v háji. Takže jsem pár knížek vždycky dostala. Protože miluji ten nedocenitelný pocit toho, že je mám doma. Listovat si po čase v knížce, kterou jsem četla je pro mě blaho. Ale ne vše můžu mít. Proto tu mám knihovnu. A občas jsem odměněna tím, že knížku dostanu. Byla jsem problémový dítě. Teď je to ale pořád stejný!
Čtu už vážně dlouho a čtu hodně. Takže když vám řeknu jenom o pár knížkách, které mi zrovna leží na očích v knihovně, tak myslím, že to stejně bude moc. Ale všechny ty knihy si prošli mým dospíváním se mnou. Nejsem ještě dospělá, to nejspíš nikdy, ale stejně na ty knihy budu ráda vzpomínat. Třeba je dám číst i mým dětem. A hlavně některé čtu pořád, některé série se nemůžu pustit a někdy na ně myslím celý den. Moje četba se vyvíjí se mnou. Řeknu vám alespoň zkráceně jak to vlastně šlo asi po pořadě. Samozřejmě si nevzpomenu na vše. Tohle je špička ledovce...


Karen McCombieová byla jedna z mých oblíbených autorek asi tak kolem dvanácti. Nebyla jsem intelektuál, abych četla klasiku. Ale tohle mě bavilo! Píše knížky pro mládež a docela se činí. TO se mým rodičům nezamlouvalo, ale mě ano. Alice a dóóóst dobrá rodinka,byla první knížka, která započela sérii, kterou mám doma ještě schovanou. Protože z téhle série o Alici a dóóóst dobrých zážitcích jsem přečetla asi sedm knížek.
Lenka Lanczová nastoupila o pár let později. Teď už si ani nevzpomenu proč jsem to četla, ale byla to docela příjemná odpočinková literatura. Typická červená knihovnička. Musela jsem od ní přečíst dvacet až třicet knížek, protože je to vážně plodná autorka. Teď už by mě její knížky nijak nenaplňovali, ale tehdy mě prolébmy náctiletých puberťaček doopravdy brali. Koho taky ne, že? Pomáhá to vyrábět hormony možná. :D
Meg Cabot, tak to možná ona započela moje šílenství. Po ní jsem začela číst všechny různe fantasy. Je to duchařský příběh Susannah. A ten by mě bavil i teď. Mediátor je prostě fajn. Příjemné vyprávění a doopravdy zajímavý příběh a námět. Jojo to jsem milovala. Jednou si to budu muset přečíst znovu myslím. Je to taková moje mladistvá radost, když jsem ještě neznala pořádně tenhle žánr nadpřirozena. Určitě mě poznamenal!
J. Rowlingová mi přístála pod stromečkem a jelikož jsem její první díl Harryho Pottera zbaštila velice rychle, tak jsem musela dostat další. To zná každý. Možná né každý to přečetl, ale slyšel o tom. Harry je převratná knížka o škole magie. Rowlingová se díky ní stala slavnou a každý čekal, jak to asi dopadne. Já osobně nejsem Harrym posedlá, ale určitě ho uznávám jako jednu z knížek, která mě napínavostí nenechala spát a dalš díl jsem s očekáváním sháněla úplně všude. Ještě že byla maminka tak chytrá a koupila mi ho hned po té, co vyšel. Odhadla správně, že mě se to líbit bude určitě!
Stephenie Meyer je kapitola sama pro sebe. Ta započla ságu upírů. Poté jsem se vrhla na další a další knížky o upírech. Možná se o téhle knížce jednou budu učit ve školách jako o obrovském převratu, který způsobila a hned poté, jak se na trhu začeli prodávat upíří a vlkodlačí knížky v Česku. Můj zájem o to po téhle knížce totiž stoupl.

Dál jsem měla spustu další četby, která zahrnovala koně, dodrodružné romány a dívčí příběhy. (Pro shrnutí tohodle se o nich nebudu ani rozepisovat, bylo jich moc a jestli je nemám v knihovně, tak si na ně zaručeně ani nevzpomenu právě teď. Například, Sieglinde Dicková - Dívky v sedle  (musela jsem přečíst hromadu dílů, které jsem milovala, protože to bylo o koních stejně jako autorku Gisela Kautzovou - Amika, dvoudílný román o příběhu dívky a jejího koně. Byng Georgia - Úžasná kniha Molly Moonové o hypnotismu. Tak tuhle knížku jsem četla několikrát. Bavila mě totiž ta zápletka a vtipy. Konec mě jako dítě i dost překvapil, ale stejně. Tuhle knížku doma mám, protože i teď jsem ráda, že jsem jí četla. Něco mi dala. Možná trochu pokřiveného humoru a taky to, že hypnotismus je sranda. Nebo ne?

Lauren K. Hamilton - Série o Anitě Blake. Tak tady pokračuje upírská posedlost. Dokonce i hodně sadismu, dokonalý černý humor mě prostě dostal. Tyhle knížky hltám do ted. Jenom to není pro slabé povahy. Je to ale moje oblíbená série a některé knihy jsem přečetla i víckrát. Anita je prostě lovkyně upírů. "Já s upíry nespím, já je zabíjím." Cituji.
Stephen King, tak o tom by se dalo mluvit hodiny. To on mě dokáže vyděsit. Možná za to může i moje představivoat, ale spíš jeho úžasný vypravěčský styl. A taky to, že tenhle muž se neštítí ničeho. Řekne vám, jak to je a vy z toho neusnete. Mistr hororu. Možná až trochu děsivý, ale určitě úžasný.
Sir Arthur Conan Doyle - Sherlock Holmes.  Jestli jste od něj nic nečetli, tak teď je pravý čas. Někdy nechápu jak to, že jsem to neuhodla. ALe potom mi dojde, že jsem prostě nemohla. Ty zápletky jsou občas tak lehké a primitivní. Je to takový předchůdce všech moderních detektivů. Ale on byl doopravdy chytrý, všímavý a bystrý. Takový Mentalista nebo Psycho se podle něj mohli pouze inspirovat.
Nicholas Sparks - The Notebook, Dear John. To jsou pouze dva romány, které vyprávějí o lásce a o životě. Je to jednoduchý, ale většinou velice smutný příběh. Nedivím se, že většinu jeho románů zfilmují. Papírové kapesníky v tomhle případě jsou totiž většinou nutnost. Ta nespravedlnost osudu a čistá láska vás občas dostanou. Je to příjemné si o tom počíst, když to někdo tak hezky podá. Jeho romány jsou taková oddechovna a romantika. Občas i srdcervoucí.

Teď v poslední době ve věku osmnácti let jsem se vrhla více na tématiku fantasy. Upíří, vlkodlaci, čarodějové. V poslední době je to můj unik od světa.
Patricia Briggs - Mercy Thompson. Není to něco na co bych myslela dnem i nocí, ale knížka byla zajímavá. Hlavně to, jak přesně to Patricia napsala. Je to většinou detektivní příběh s vlkodlaky. Což prostě v dobrém podání nemůžu nikdy odmítnout. Takže si asi budu muset přečíst celou sérii myslím.
Castová - Škola noci je něco, co mě zaujalo se středoškolskou tématikou. Dokud tam člověk chodí, tak je mu to takové blížší ne? A potom mi to přijde takové odlehčují a příjemná. Je to napínavé a zajímavé. Vždycky mě zajímá, co s ní bude dál. Až na to, že to má občas Zoey trochu moc lehké, protože jí schopnosti a pomoc padá do klína. Ale jaký by to byl život, kdyby ne?
Tanya Huff- Krevní pouta zase ty detektivní příběhy mě dostali. Mimo to v opravdu zajímavém pojetí. S ničím se nepárá, mrtvola je na cucky. Taková jemnější Anita Blake. A na tu si čast udělám vždycky.
Richelle Mead - Vampýrská akedemie je něco, co mě přímělo přemýšlet o tom, kudy jsem chodila. Taková nejlepší upírská knížka hned po stmívání? No je to akčnější. Možná to mám skoro radši po nějaké stránce. Občas mi to trhalo srdce, dohnalo k slzám a zaručeně si to musím jednou koupit. Všechny díly. Je to příběh o lásce, která mě štve, ale souhlasím s tím. Děj je přesně takový jaký by podle měl být. Chytrý, zajímavý a tak poutavý, že tu knížku pokaždé přečtu za den, protože jí prostě nemůžu odložit. Dostala mě a já jsem naštvaná za to, že jí nemůžu odložit, když jí čtu.
Terry Goodkind - Meč pravdy  je příjemné fantasy, které se rozjíždí s dalším a dalším dílem. Jenom je jich tolik a já se k nim nedostanu tak dobře, že nevím, jestli je přečtu všechny. Ale jednou bych to chtěla zvládnout. V duchodu určitě. Ten to jistí.

A nakonec by tu bylo také místo pro klasiku. Nejsem nevzdělanec. jenom mám ráda moderní napětí, smrt a drama. Toho se nedočkám v básních. Ale stejně, to drama v těch knížkách, co mám ráda stejně najdu. Jinak bych je nedočetla, kdyby nebyli fantastické!
Jane Austen je jedna z autorek, kterou obdivuji. Dobu a příběh popíše tak dobře, že mám pocit, že tam jsem. A chtěla bych žít. Její hrdinky jsou ženy, které vědí, co chtějí. Jejich lásky nejsou dokonalé, ale jsou něčím tak čisté a krásné, že bych chtěla zažít alespoň jeden její příběh. Protože knížky od ní se snažím přečíst všechny. Už jich mám docela dost teď.
Karel Čapek je jeden z mála českých autoru, kteří se mi líbí. Jeho R.U.R. nebo Bílá nemoc, Válka s mloky. To všechno má úžasné poselství lidtsvu. A popsal to tak dobře, že to snad všichni pochopí. Ale můžeme jenom doufat, co?
Emily Bronteová - Na větrné hůrce je tak strhují příběh, že jsem se přelouskala i přes trochu spletitější příběh. Je to příběh o lásce, kvůli které stojí žít. Je to takové malé drama o dvou lidech, kterým není souzeno šťastně žít. Ale kdykby byli spolu, tak by i modré z nebe měli.
Charlote Bronteová - Jana Eyrová je další úžasný příběh jejich doby. Je to strhující a s tou ženou musí každý soucítít. Jeden z mých oblíbených románů. Trochu feminismu ale budiž. Jana Eyrová je totiž někdo, kdo jde za tím, co chce. A na lásku je schopná počkat. A vybojovat si jí.
Paulo Coelho - Alchymista  a další jeho romány jsou o životě, o tom jaký by měl být a co bysme s ním měli dělat. Je to příběh o chlapci, který jde za svým příběhem. A dostane ho. Tak jako bysme mi všichni měli jít. To stojí za přečtení, protože je to tak prosté, že by se tím měl řídit každý. A nebát se. Protože celý vesmír se spojí jenom proto, abych dostali, co chceme.

Ideja páteční noci

11. června 2010 v 22:16 | Lentilka
      Jak po tom létě všichni toužili. Venku sněží, mrzne, nikomu se nechce vůbec nic. Nejlépe to vypadá v peřinách a v teple. A když vyjde sluníčko všichni jsou z něho nadšení. Dokud tu není moc dlouho. Když se ochladilo, všichni nadávali. Teď zase když tady jsou tropy si na to všichni stěžují. Mě to přijde mnohem sympatičtější než zima. Protože v létě se dá dělat tolik věcí! Když je odpoledne tak teplo, tak bazén to vždycky zpraví. Protože nic v létě není víc osvěžující než den u vody a na slunci.
A když se na večer ochladí, je přesně ta správná teplota na to, něco podniknout. Je to taková letní horečka.
     Nepřijde vám, že všichni jsou v létě usměvavější? Všichni mají náladu provádět šílenosti. Já už bych potřebovala nějakou vělkou šílenoust! Nejlépe zmizet někam daleko. Nebo podniknout nějakou velkou akci. PRotože od toho tu léto je.
Starší dámy si v autobuse stěžují na to vedro, starší pánové se zase potí a není vedle nich k vydržení. Dneska jsem z toho autobusu utekla, protože to bylo jako vstoupit do velkého pojízdného skleníku. Mladí si to zase užívají. To si musím přiznat, že já taky. Slunit se u bazénu, čas věnovat knížkám, které mě baví a nejsou do školy. ¨
      Mohlo by to vypadat asi tak, že člověk ráno vstane. Protože v tyhle dny, kdy nebe je modré, ptáci zpívají a vy jste vzhůru o pár hodin dříve než tomu bývalo. Než vůbec dojdu do té školy, tak zjistím, že mě polévá vlna horka, která už se snaší kolem osmé ráno. A s každou hodinou navíc se to pouze zhoršuje. Sedět ve škole a dávat pozor? Spíš si dávám pozor na to, abych neustále pila a nezkolabovala. Proto tak nevydržím ani do konce. Střední škola není tak vážná věc, když víte, jak na ní.
      Odpoledne strávit u bazénu, kdy jeden pes vám olizuje obličej, druhý zuřivě štěká a třetí, ten se o vás pouze něžně opře. Jenže je to obrovský vlkodav, který už jako štěně byl skoro větší než vy. Tohle ukorigovat prostě nejde. Navečer je konečně klid. A ten bazén vypadá tak neodolatelně.
      Voda je v chladném podvečeru teplejší než odpoledne. A já bych si šla vážně ráda zaplavat, kdybych předtím nemusela celá bazén vyčistit, vyměnit filtr, všechno umýt a postarat se o další blbosti. Protože jsem sakra holka! Jsem lehce feministická žena, ale úklid bazénu klidně nechám na někom jiném. Mě stačí to pozorovat.
    Protože když jste soběstačná žena, tak by vám mohla stačit vědomí, že to zvládnete. Vy to víte, oni to tuší. A nic nikomu nemusíte dvakrát dokazovat ne? Protože když už se to musí udělat, tak to samozřejmě zvládnete. Většinou.
     Ty večery už jsou příjemně teplé, chtělo by to jenom najít něco, co by se dalo doopravdy dělat. Protože buď nestíhám nic a nebo nechci. Samota je krásná věc. Co je krásnějšího než sedět si venku a užívat si letního večera plného pohody?
    Pár věcí bych našla. Komáři. Sedět takhle venku je otrava, kvůli neustálým nájezdům těch potvor. Dokonce jsem si nechala přes můj odpor dva obrovské pavouky v pokoji. Chytají komáry. A za to je nechám žít. Koloběh života.
Sklenička vína, trocha dobré muziky, rozmáčknutý komář a krásná letní noc. To je ideja páteční noci...

Lentilka
    
 
 

Reklama