close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Fejetony

Who we are?

28. března 2010 v 20:16 | Lentilka
Jen když se trochu zamyslím. Kdo jsem? Je tu tolik možností. Jsem někdo, kdo chce něco dokázat. Jako každý ostatní. Ale podle mě je tahle otázka špatná. Neměli bychom se spíš ptát "Kdo chceš být?" Protože tam teprve poznáte, jaký jste. Všichni se chováme a předstíráme. A já už jsem znuděná muset se chovat tak jak bych měla. Říkat to, co bych měla. Vypadat tak, jak bych měla. Všechno to mě svazuje. Přizpůsobovat se společnosti je totiž v tolika ohledech tak vyčerpávající. Kdyby lidé dělali a chovali se tak, jak chtějí, nebyl by svět jednoduší? Krásnější? Plný skutečných emocí?
Předstírání je pouze strach z toho, abychom nemuseli ukázat, kdo ve skutečnosti jsme. A já bych chtěla, aby mě lidé znali. Aby znali mé skutečné já. Ne tu vyumělkovanou holku, kterou bych měla být. Všichni potřebuje lidi, na které se můžeme spolehnout. Se kterými můžeme mluvit o všem. S kterými budeme trávit čas. ALe potom se musíme naučit žít sami. To je to hlavní. Všichni se cítíme samotní. Jako kdybychom na tom světě byli sami. Běháme kolem světa a snažíme se ho pochopit. Proč nenecháme svět, aby se přizpůsobil nám a vyplnil naše přání? Protože ne každé přání se vyplní, ale ta většina se aspoň občas naplní. Stačí si to jen uvědomim.
Kdo bych chtěla být? Chtěla bych být někdo, kdo se nebude muset přizpůsobovat, omezovat, přetvařovat a hlavně budu svobodná. Nebudu na nikom závislá.
Chci mít přátelé, kteří tu pro mě budou. A já tu budu muset být pro ně. Chci všechno. A tím myslím, že chci na konci dne cítit naplnění, radost alespoň z maličkosti, kterou jsem dokázala. Chci vědět, že jsem něco udělala. Že jsem někdo. Nechci být jednou z mnoha. A každý, kdo si to uvědomí, se může změnit. Proč chodit ve vyšlapaných cestách? Jednou tady totiž bude někdo, kdo se nebude bát. A ukáže nám, jak by to ve skutečnosti mělo být. A nezáleží na tom, jak nám to ukáže. Jednou to totiž všichni pochopíme.
Že společnost je teď zkažená? Že si nikdo nepomáhá? Všichni lžou a podvádí? To je řekla bych pravda. Ale jestli to v minulosti bylo jinak? Je pravda, všechno to, co si může přečíst? Žili doopravdy někdy gentlemani? Byli ženy někdo doopravdy dámy? No mohla bych pouze doufat, že je to pravda. Protože i teď můžete někoho z nich potkat. Někoho, kdo neztratil to kouzlo. Někdo, koho dnešní doba ještě nedostala. A možná, když se budeme hodně snažit, tak napravíme aspoň někoho. Stačí, když aspoň vy budete mít radost z jiného úspěchu. Bude vám dělat radost štěstí někoho jiného. Potom by to všechno mohlo vypadat lépe.
Jenom kdyby ten svět nebyl už tak zkažený. A všichni se tomu přizpůsobují. A horší se to a horší. A všichni máme pocit, že už tu není nic dobrého. Nic, co by nás naplnilo. Nikdo, kdo by nás mohl milovat. Ale ono to tam vždycky je. Stačí jenom hledat nebo čekat. Protože já věřím na osud. Věřím, že v životě se nám každému stane něco velkého, neočekávaného. A také věřím, že každý v životě poznáme osobu, která nám pomůže se přes to všechno dostat. Bude to jako tobogán. Ale život by se měl prožít tak, abychom toho nelitovali. A příště, až budeme žít nový život, abych měli jiné problémy.
Všichni totiž někam směřujeme. A někde se potkáme.

Dokonalý muž neexistuje

24. ledna 2010 v 18:37 | Lentilka
Mýtus ideálního muže vznikl s tajným přáním žen, které byly ve vztahu nešťastné. Všechny vlastnosti muže vylepšíme a mnoho jich i přidáme. Z průměrného muže se snažíme udělat toho, kterého si představujeme. Je to každodenní boj žen. My, ženy, se ve vzahu s mužem, který není dokonalý, snažíme dodat vše, co mu chybí. Muž by měl být jemný, citlivý, hodný a v situacích, kdy my si budeme hrát na ty slabší, by měl být zase on ten silný, odvážný a chrabrý. Mužův nejtežší úkol je v tom, aby přesně poznal, kdy musí vytasit ty správné vlastnosti. Při romantickém večeru chce žena básníka, při nedělním ránu zase milovníka´, který jí donese snídani do postele s kyticí růží. Když se jí ale dvoří někdo jiný, měl by se proměnit v bojovníka, který svého soka smete a porazí s mečem na bílém koni. Muž, který nepozná, co žena chce, je k ničemu.
Kdyby muži byli dostatečně chytří, pochopili by, co po nich chceme?
Samozřejmě že dokonalý muž by z věty "K výročí mi nic nedávej, nebudeme ho ani slavit," pochopil, že je tím myšleno "Ráda bych puget růží, slavností večeři a nějaký šperk." Kdo nepochopí, ten končí.
Současní muži si myslí, že když ženu jednou dostanou, tak už bude jejich navždy. Doopravdy? Ne, milí pánové. Snaha a podlézání by měl být váš každodenní chléb. Ze správného partnera by se měl stát básník, kuchař, voják a bohém. Všichni najednou prosím. Zaručíte si tím totiž zamilovanost, oddanost, obdiv a žárlivost. Když žena nebude pociťovat ani jedno, tak myslím, že můžete očekávat, že vás v nejbližších dnech odkopne. Z té, které vám slibovala večnou věrnost, se stane někdo, kdo bude chladný, bez citu a brzy zapomene vaše jméno. A proč se to stalo? Zklamali jste jí. Čekala od vás tolik a vy jste jí nedodali ani jednu potřebnou vlastnost. Myslím si, že současný muž nechápe ženy. Podle mého názoru by nás nejraději viděli u sporáku se žehličkou v ruce, vrtačkou za pasem a koštětem, které ovládáme silou mysli. Měli bychom mlčet, být poslušné a milující ženy. Doba se změnila. Muži už si nemůžou dělat, co chtějí. Nesmí kouřit,pít, sázek ani se hádat. Ženy totiž za celou dobu vývoje lidstva měly čas, aby se zdokonalily. Aby vypadaly krásně a staly se silnými a nezávislými. Muži se s tím pocitem, co ženy tak dlouho získávali, už rodí. Ale oprávněně? Muži byli vždy ti silní vládci, ale teď už je doba jiná. Ženy už jsou vám rovnocenné. A po tom vašem dlouhodobém utiskování žen se teď musíte snažit vy! Ztratili jste vaši lesklou zbroj, otupil se vám meč a kůň vám utekl. Už nejste kouzelný rytíř, a proto se musíte snažit.
Podle mě to nejlépe vystihuje ve svém citátu jeden nejmenovaný autor. "Nejhorší tyranie na světě vůbec je, když slabší utiskuje silnějšího." Může být tedy skutečně muž dokonalý? Nedomnívám se. Alespoň to nebude nikdo, koho byste mohli objevit. Ten dokonalý muž by to o sobě totiž nevěděl a šťastná to žena, která ho náhodou potká. Mýtus dokonalého muže může dále existovat pouze v knihách, protože ve skutečnosti není možné, aby se dokonalý muž i žena potkali. Vždy tu budou nějaké nedostatky, ale za pár let se třeba muži znovu trochu zdokonalý. Problém je v tom, aby nebyli zase moc ideální. Kouzlo v dokonalosti spočívá v tom, že toho dokonalého muže uvidíte jenom vy jako váš ideál. A nemusí mít všechny ty dokonalé věci, které si myslíte, že by měl mít. Vždyť i malý, plešatý, tlustý muž se může oženit. Možná nemusí mít tak velké šance jako urostlý, svalnatý, opálený mládenec, ale svět je pozoruhodný. Domnívám se, že nikdo není perfektní, ale pořád můžeme alespoň věřit na mýtus o "tom pravém."

Láska a její neduhy

30. června 2008 v 0:46 | Lentilka
Jak poznáte lásku? Třesou se vám ruce a na nic jiného nemyslíte? Jste v jeho objetí nejšťastnější a v naprostém bezpečí? Je to ta láska o které všichni mluví? Říkáte si "Tak to je ta láska,",ale jste si jistí? Je to ona. Nebo není. Nejspíš položit si tuhle odpověd a neznat odpověd, je chyba. Jestli odpoved není zřejmá, bude odpověď ne. Jestli je to suverénní odpoveď ano. Tak to nejspíš bude ta láska, ale jak se značí? Může někdo chtít popsat lásku? Mnoho básníku se o to snažilo, ale stejně nikde není návod, jak poznat to, co láska je. Když jí vidíte, tak jí poznáte. Čtete knihu a cítíte, že tam, tak to je láska. Ale když jí cítíte samy, můžete poměřit jak je to velká láska? Ty jsi můj přítel, ty něco míň a ty jsi pro mě vším. Můžete to měřit? A jestli ano, jaká jsou měřítka pro pravou lásku? Je to jenom někdo u koho jste šťastní nebo to potřebuje i pocit "Ty jsi ten pravý a já to vím." Zažíváte to někdy nebo je to pouze to o čem se čte a není to skutečné? Podívejte na dnešní svět, nenávist, zrada, utrpení, podvádění. Může v tom existovat pravá láska? Láska ano, ale ta pravá. Nejspší ne. Nebo jí znáte a víte jak vypadá? Znám lásku a mnoho jejich podob, ale nevím jak vypadá ta pravá a bojím se, že jí nepoznám. Nebo že jí nemám a poznám jí později. To mě uklidňuje, to že až přijde tak jí poznám. Ale co je potom ta láska, kterou cítí tolik lidi? Je to ona ta pravá a může jich být víc? Co když ta pravá láska je to i teď v každém vztahu? Není to trochu málo? Ten pocit, že byste bez něj mohli žít? Ne, to je jenom lidské. Vyrovnat se se ztrátou a žít dál. Znovu hledat tu pravou lásku a jednu z těch mnoha, povýšit jako tu pravou. Poznáme ji a třeba už jí i známe. Musíme jí poznat, jinak by v tom nebyla ta čistota. Můžeme jí zapírat, jak často to děláme. Ale když si to přiznáme, tak už to víme. Je to jako když je to pevně daná věc, kterou ste přehlíželi. A jestli to tak není, tak pro mě pomíjí kouzlo pravé lásky. Protože jestli existuje i někdo, kdo jí může mít a nepozná jí a opustí. Tak to prostě není ta pravá láska. A i ten pojem by se proto měl vymazat ze všech knih a myslí. Kolik básníků by bez slova láska ztratilo práci?
 
 

Reklama