Kniha Vyvolených
13. listopadu 2007 v 18:01
Sophia LaBrash
Jak vypadá? Jaká je? Co na ní říkáte? Hlasujte a komentujte!
11. listopadu 2007 v 0:31 | Lentilka
Otevřu oči a vyndám z pusy prášek, přesně jak mi řekl. A s úlevou zjistím, že si všechno pořád pamatuji. Vyjdi na chodbu a dej se k požárnímu schodišti. Nikdo tě nesmí zahlédnout, buď jako stín. Vyjdi z pokoje chvíli po tom, co tě zkontrolují. Všechno se mi to v hlavě přemítá jako by stál vedle mě. Na schodišti se vydej nahoru. Neber sebou nic, co nebudeš potřebovat. Až dorazíš ke dveřím na střechu, což bude největší zábava, použij tohle.
7. listopadu 2007 v 22:41 | Lentilka
Otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji, který je prosvětlený paprsky slunce. Trochu zamžourám a vstanu. Když vejdu do chody málem vrazím do starší sestřičky, která se na mě přívětivě usměje a já jí úsměv oplatím. Mateřsky mě vezme kolem ramen a odvede do pokoje pro návštěvy. Trochu zmateně se tam rozhlédnu a nedochází mi, co tam mám dělat. Posadím se do křesla a hledím do země. Zaslechnu cvaknutí dveří. Zvednu hlavu a uvidím příchozího. Usměje se na mě a já mu úsměv zmateně oplatím. Když uvidí můj zmatený výraz zatváří se zklamaně.
4. listopadu 2007 v 23:11 | Lentilka
Znovu jsem otevřela tu knížku. Knihu, kterou jsem napsala a přitom jsem teď nevěděla, co obsahuje. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, co se tam stalo. Protože teď mi něco došlo. Věci, které se stali předtím a které se dějí teď. Pořád se prolínají a pořád se můžou stát. Možná jsem změnila jenom něco, ale pořád se můžou vyplnit jiné věci. Osudy lidí se prolínají pořád stejně. Možná jsem nikdy Taru nepotkala, ale věděla jsem o ní a psala jsem knihu. Potkala jsem i ty muže, kteří mě chtěli vzít pryč z mého života. A potkala jsem Constantina. V trochu jiné situaci a hlavně to mě nutí dozvědět se alespoň maličko z toho co se tam stalo. Proč se mě snažil chránit. Tady se mě snažil chránit také. Ale až po tom, co mě začal pomalu zabíjet. Potřebuji vědět, co se tam změnilo. Proč je teď zlý a koho bych eventuálně mohla ještě potkat. Mám pár minut než pro mě přijde Tara. Jenom pár minut a možná pár hodin než umřu.
30. října 2007 v 20:22 | Lentilka
"Ty?"
"Jak zase já? Právě se ti pokouším zachránit život, pokud sis nevšimla."řekne naštvaně, ale zacuká mu v koutcích.
"Vážně? Protože zrovna kvůli tobě mi o ten život jde."odpovím mu ironicky.
27. října 2007 v 15:08 | Lentilka
Tara mi podá černou kšiltovku a já si jí bez otázek přetáhnu přes hlavu. Dojdeme k prázdné zastávce a čekáme na autobus. Když přijede úlevně se sesunu do křesla. Ucítím studený pot na čele a když se podívám na svojí ruku uvidím, jak se třese. Rychle jí schovám do kabátu než si toho Tara všimne. Dveře se zavřou a autobus se rozjede. Ohlédnu se a uvidím tmavý stín. Znovu se otočím dopředu a oddychnu si.
23. října 2007 v 22:34 | Lentilka
"Cože?"zeptala jsem se šokovaně. Nedokázala jsem uvěřit tomu, co mi tady říká.
"Ty si jen tak chodíš a zabíjíš lidi svojí krví? Tohle mi chceš říct?"zeptala jsem se a mů hlas byl na pokraji hysterie.
"Já se omlouvám"řekne, ale pořád vypadá jako by nemohl uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, co má přímo před sebou. Mě.
20. října 2007 v 16:48 | Lentilka
Před námi je malá úzká ulička a na konci vidím jak projíždějí auta. Pokaždé když vydechnu vyjde mi z pusy obláček. Dneska je znovu úplně modré nebe a teď už by mohlo být tak osm ráno. Tiše následuji Taru, která jde přede mnou a vypadá jako by se trochu uvolnila.
16. října 2007 v 22:07 | Lentilka
Pomalu jsem vzhlédla od popsaných stránek a na chvíli jsem se zarazila pohledem na Taře. Vážně ten příběh pojednává o ní? Vážně jsem to já, kdo to všechno píše? Ani tomu nechci věřit. Uklidňující praskot ohně a vědomí, že jsem pořád svobodná i když na útěku mě nutí pochybovat o pravdivosti toho příběhu, ale stejně z toho mám husí kůži. Ale ještě větší je strach schovaný v pozadí, strach z toho, že mě najdou a tohle všechno se začne plnit. Mám nejspíš talent na psaní, protože to v tomhle líčím velice živě a přesvědčivě. Nechtěla bych to zažít. Nikdy. Ale teď už bych neudělala ty stejně věci ne? Teď už se budoucnost změnila jenom z toho, že tohle čtu. Možná ale ne tolik. Chci se znovu začíst, ale všimnu si, jak se Tara nervózně napřímí a zaposlouchá se do ticha domu.
14. října 2007 v 14:37 | Lentilka
Otevřu slepené oči a teprve teď si uvědomím nepříjemné pípání vedle mojí hlavy. Pootočím hlavu a uvidím vedle sebe přístroj, který mívají v nemocnici. V ruce mám napíchnutou injekci a vedle mě stojí kapačka. Chci se posadit, ale zarazí mě ostrá bolest. Takhle jsem se nechtěla probudit. Znovu se položím a zavřu oči. Mám pocit jako by se postel točila dokola. Jako když se moc dlouho točíte a potom si sednete. Svět se točí a vám je špatně. Bylo mi špatně.
9. října 2007 v 18:28 | Lentilka
"Jak chceš mladíku"zavrčí nebezpečně muž a ustoupí o krok dozadu. "Budeme si hrát."řekne a promne si ruce, až klouby zapraskají. Constantin se na mě jenom otočí a já v jeho očích uvidím povzbuzení. Naději. Uvidím tam ten slib.
Muž vytáhne zbraň a namíří jí přímo na Constantina. Ten vypadá jako by ho to ani nepřekvapilo. Já ale ztuhnu. Pořád jako by mi ta skutečnost nedocházela. Tohle je ten svět, který jsem nikdy nepoznala. Krutý a nemilosrdný. Neměla jsem do něj zatahovat nikoho dalšího. Měla jsem zůstat v léčebně, nechat se zdrogovat a prostě dožít.
7. října 2007 v 22:25 | Lentilka
"Kam utíkáš?"ocitl se najednou vedle mě.
"Nejspíš do nemocnice"zavrčela jsem odevzdaně.
"Vždyť před něčím utíkáš. V nemocnici tě hned dostanou."zeptal se překvapeně.
"Utíkám z blázince"řekla jsem a sevřela ruce v pěst. Začala se mi točit hlava. Čekala jsem, že po tomhle se zastaví a nechá mě jít dál. Jenom uznale zamručel a držel se mnou můj kulhavý krok.
5. října 2007 v 23:07 | Lentilka
Až moc tvrdý na to, že jsem byla pod drogami. Alespoň mi to pomohlo rychle se zorientovat. Vstala jsem a pohlédla nahoru. Jedna sestřička se vykláněla z rozbitého okna a šokovaně na mě hleděla. Když se naše oči střetli trhla sebou a začala volat o pomoc. To mě probudilo a já se rozeběhla pryč. Můj běh byl spíš kulhavý, cítila jsem pronikavou bolest v levé noze, která otupovala drogy ve mně, ale teď bych je dokonce uvítala. Měla jsme pocit, že musím mít zranění více než cítím a také jsem měla. Některé prostě ustoupily před větší bolestí, některé byly otupené. Takže jsem se co nejrychleji kulhala nocí. Byla tu zeď. Vyděšeně jsem se rozhlédla a uslyšela divoké štěkání psů od vchodových dveří a zmatený křik uvnitř budovy. Už mě hledají a jdou si pro mě.
3. října 2007 v 21:35 | Lentilka
"Debile!"zašeptám a rty se mi zkroutí do podmračeného úšklebku. Nebudu mu věřit. Já nejsem blázen. Nebo vážně jsem?
Odbila jsem si i oběd. Pořád jsem cítila omamující účinky léků. Třásly se mi ruce. Připadala jsem si jako feťák. Vypadala jsem jako feťák. V ruce jsem měla vpichy od jehly. Kruhy pod očima a často mi byla zima. Cítila jsem se zmatená a pořád jsem nedokázala úplně jasně přemýšlet. Když jsem znovu bez hnutí seděla na posteli přišla znovu ta milá straší sestřička. Odvedla mě do podivné místnosti, byli tam křesla a stěny byly vymalované na světle oranžovou barvu. Mělo to působit útulně, ale spíše to bylo kýčovité.
1. října 2007 v 21:40 | Lentilka
Ten den by se dal nazvat tím nejstrašnějším v mém životě. Ty ostatní byly hrozné, mučivé, ale stejně bych je nenazvala těmi nejhorším. Nejhorší bylo to, kdy to začalo.
Ten den jsem přišla domů ze školy jako obvykle. Vzala jsem to přes park, už ani nevím proč. Venku bylo modré nebe, ale stejně zima. Seděla jsem u počítače, když v tom někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a spatřila dva muže v černých oblecích. Mile se na mě usmáli.