Když bouchnou dveře obě se rychle postavíme a seběhneme ze schodů. Výtahu si vůbec nevšímáme a mě přijde, že stějně běžíme moc pomalu i když bereme schody po třech. Jednou mi uklouzne noha a já málem sjedu schody po zadku. Už jenom pár schodů a vyběhli bysme z hlavních dveří. Už chci vyběhnout, ale Tara mě chytne za ruku a strhne dozadu. Ukáže na dveře a já si konečně všimnu stínu, který stojí na kraji dveří. Jenom mi rukou naznačí, ať zůstanu stát. Nemusí mi nic říkat, stojím jako přimrazená.
Kniha Vyvolených
1./OSUD JE VRTKAVÝ 4.část
29. září 2007 v 18:21 | Lentilka1./OSUD JE VRTKAVÝ 3.část
25. září 2007 v 23:06 | LentilkaOzvalo se pronikavé zazvonění telefonu. První zazvonění. Druhé. Prudké zabušení na dveře. Obě jsme sebou trhly. Popadla jsem jí za ruku a vtáhla do svého pokoje.
"Jak máme utéct?"zašeptala jsem vyděšeně. V jejích očích se objevil vítězný i prohnaný lesk.
"Neutečeme, jenom se schováme."zašeptala. Vběhla před dveře a zajela botama do poličky, aby vypadaly odloženě. Mojí bundu uklidila do skříně a táhle mě za sebou na balkón.
1./OSUD JE VRTKAVÝ 2.část
24. září 2007 v 23:24 | LentilkaDoběhla jsem domů a opřela se o dveře. Prudce jsem vydechla a cítila, jak se mi na čele začel perlit pot. Venku bylo nádherně, ale všechno už to začínalo mít pravý nádech podzimu. Počkala jsme si na výtah a vešla do bytu. Pořád byl prázdný a stejný jako když jsem ho opustila ráno. Shodila jsem ze sebe bundu a boty a vešla do mého pokoje. Sedla jsem si ke stolu a vzala do ruky tužku. Až teprve teď jsem znovu začela myslet logicky. Co mám psát? Je to naprosto kravina psát něco o čem nevím. Nevím, co chci psát. Vztekla jsem pustila tužku na stůl a opřela se o židly a zaklonila hlavu.
1./OSUD JE VRTKAVÝ 1.část
23. září 2007 v 12:37 | LentilkaRychle projdu tmavou chodbou. Vím, kam mířím. Otočím se ke dveřím po mojí pravici a otevřu je. Vidím v nich ulici. Prázdnou a tmavou. Vyjdu z nich ven a pocítím tu tlakovou vlnu, která přeze mě přeběhně. Vím, kde jí mám hledat. Bydlí ve starém domě kousek od mojí školy. Přeskočím plot a dojdu pod její okno. Roste jí tam velká třešeň. Vyhoupnu se na ní a po větvi přiručkuju, až k jejímu oknu. Sedí u stolu a vypadá zamyšleně. Před ní leží pár učebnic, ale její pohled je nepřítomný. Cítím zimu, jak se mi zahryzává do rukou. Slabě zaťukám na okno. Téměř vyskočí a rozhlédne se po celém pokoji. Uvidí mě a už není vyděšená. Možná jenom trochu překvapená. Cizí holka se jí houpe před okenem na větvi jako Tarzan. Pootevře okno.
Prolog
18. září 2007 v 22:04 | LentilkaSophie pomalu otevřela oči. Ležela na posteli s hlavou dolů. Vlasy se jí téměř dotýkaly země a krev se jí hromadila v hlavě, tak že cítila slabý tlak ve spáncích. Oči otevřela ve stejnouch chvíli, co zazvonil telefon. Rychle se zvedla a vzala si sluchátko k uchu. Měla na sobě dlouhé vytahané tepláky, na nohou plyšové bačkory a vytahané tričko. Vlasy měla rozpuštěné a rozhozené kolem celého obličeje. Ve slabém světle působily tmavě hnědě. Zvědavě přimhouřila oči a aniž by dotyčný ve sluchátku stačil něco říct, sama promluvila.
"Ahoj Alle."