La fin

4./Dva z nás 2.část

2. května 2010 v 21:10 | Lentilka
"Ví o tom Henry?" Zeptá se mě po chvíli. Henryho moje smrt tady trápit nemusí. Hlavně když jedna z mých duší bude živá. I když bude chodit s Derekem.
"Proč by to měl vědět? Celý můj život oficiálně vložil do tvých rukou, myslím,"odpovím mu podrážděně.
"Já jenom jsem si myslel, že vy dva… Že by to rád věděl,"odpoví mi zaraženě.
"Jemu je to očividně jedno, takže mu to neříkej. Může si v klidu žít."
"Amélie, je to můj bratr. A já si myslím, že tě má vážně rád. Nikdy nic nebral tak vážně jako tebe. Povím mu to, ať se ti to líbí nebo ne. Vrátím se večer nebo zítra. Nemusíš se ničeho bát,"snaží se mě uklidnit. Ale já už jenom chci, aby zmizel. Aby mi tady mluvil do duše, to nepotřebuji. To, co bych teď chtěla, by bylo, abych mohla žít dál. A to nemůžu.

4./Dva z nás 1.část

6. února 2010 v 16:18 | Lentilka
Nemohla jsem mu uvěřit. Pořád se mě snažil přesvědčit, že jsem doopravdy byla pryč tři dny. Ale já se cítila spíše, jako kdybych jenom omdlela. Až na tu hlavu. Po chvíli to z něj vypadlo. To, že když existují dva duchové zároveň v jednom světě, tak mě to nejspíše zabíjí. Moje živé já ze mě nejspíše vysává energii a ničí mě. Protože není přirozené, aby dvě stejné duše existovaly zároveň. Správně. Ale to znamená, že tady nemůžu zůstat.
Seděl na posteli přede mnou a vypadal unaveně. Já jsem neustále přecházela po pokoji a něco si povídala spíš sama pro sebe. Když jsem si ho prohlédla pořádně, všimla jsem si temně fialové rány u jeho spánku. Ale nechtěla jsem se ptát. Jeho tón i oči mě zaráželi. Byli tak nepřátelské. Strašně mě to mátlo. On byl ten, který se mi snažil pomoci. Teď jsem si tím nebyla až tak jistá. Hlavně ta bolest hlavy nepřestávala. Spíše se zhoršovala.
Rozhodla jsem se, že zmizím. Zkusím najít Dereka a potom se pokusím přenést pryč, jestli bolesti přestanou. Měla jsem také strašný strach z toho, že znovu zmizím. A tentokrát tam můžu být déle a nestihnu se zachránit. Měla bych být přítomná alespoň trochu. Můžu se sem přenést zpět za pár dní a zachránit se. I když jsem si nebyla jistá, jestli o záchranu stojím. Protože já stejně zmizím. Všechny tyhle vzpomínky zaniknou. Henry se mnou ale nesouhlasil. Chtěl mě ihned přenést pryč. Já si byla jistá, že takhle slabá bych se tam sama nepřenesla. Po chvíli jsem souhlasila s tím, že za mnou musí Dereka přivést. Musela jsem se přesvědčit, že postoupil ve svém plánu.

3./Smrt 5.část

5. ledna 2010 v 22:40 | Lentilka
"Já budu spát na zemi,"řekne když se porozhlédne po bytě. "Nene, já vlastně nic měkkýho ani nepotřebuju. Jsem duch víš,"odpovím rychle. "Ale já jsem gentleman,víš?" Srazí mi hřebínek a vezme si na zem deku.
"Tuším, že pro tebe převlíkání ztratilo smysl co a nepotřebuješ nic na spaní?" Zeptá se mě a sám sobě se zašklebí, jako kdyby prohodil povedený vtip. Není vtipnej. On sám se natáhne vedle postele a zhasne světlo. Dojdu k jeho posteli a lehnu si na postel. Aspoň, že to zvládnu. Ale s tím abych se přikryla už mám problém.
Ležím tam a nedokážu usnout. Nejsem si jistá, jestli můžu z toho stresu. A potom si vzpomenu na operu a ten polibek. Cítím jak mi tváře polije červeň jen při té vzpomínce. Ve stejnou chvíli se kousek ode mě ozve Henryho pobavení hlas s kterým dusí smích, "Ty se červenáš nebo co? Proč ti jinak světélkují červeně tváře hele?"
Rukou si sáhnu na horkou tvář a snažím se uklidnit. To jediné, co dokážu, je hodit naštvaný pohled po Henrym. Někomu by možná stačilo, když se mu před nosem odpočítává čas do jeho smrti, ale mě ne. Ještě k tomu svůj život svěřím do rukou dvou kluků, kteří si očividně hrají na to, kdo z koho. Derek se po spřátelení s mým já nejspíš zase na mě úplně vykašle a tenhle se tu na mě bude jenom celou dobu šklebit. Můj pohled ho ale očividně zklidní natolik, že si znovu lehne a ztichne. Je tam takové ticho, že už cítím, že spánek klepe na dveře a já usínám. V tom mě z toho probudí ostré zazvonění telefonu. A pod postelí se ozve ostrá nadávka. Nejspíš nás oba probudila stejná věc. Vyskočí a zvedne sluchátko. Není moc milý, ale kdo by byl, když už je skoro ráno? Přes hlasitost mých myšlenek poslouchám i ten hovor. Není ani moc výřečný.
"Ne"
"Kdo?"
"Dobře"
"Postarám se"
"Hodina," a položí sluchátko. Jenom jedno slovo. Zajímalo by mě s kým takhle mluvil.Evidentně je ale vzhůru a oblékne si tričko. Přesune se do kuchyně odkud slyším šramocení a přesouvání hrnků. Když se ani po chvíli nevrací, vstanu a jdu za ním.

3./Smrt 4.část

6. prosince 2009 v 23:31 | Lentilka
Už se tu stmívalo, listí bylo žlutočervené a padalo na zem. Foukal slabí vítr, ale ve vzduchu byl cítit svěží vzduch. Překvapovalo mě, že se pokaždé objevuju na jiném místě. Možná to závisí na tom s kým se přenáším. Protože tady nebyly ani stopy po něčem známém. Stály jsme na louce, kde byla vysoká zelená tráva. Nedokázala jsem si tady představit nějaké roční období, protože pokaždé to tady vypadá jinak. Jako kdyby si příroda dělala, co chce. Na té louce vonělo jaro. Stromy, které tohle místo celé skrývaly,tomu dodávaly až omamnou vůni borového lesa.
Znovu dojdeme po cestě až do toho samého města. Nejsem si jistá, jestli mám říct, že už jsem tady byla, když se mě zeptá. Ale to, že už znám půlku města sama by mě mohlo prozradit. Nemá cenu vysvětlovat tady to, co sama pořádně nechápu.Jako minule je ve městě nějaká slavnost. Ale ještě pořádně nezačla, všechno to vypadá jako uspěchané přípravy.
"Začíná slavnost příchodu jara, tady se oslavuje podle vlastních pravidel. Počasí je tady trochu nevyzpytatelné,víš. Mělo by to začít zítra v sobotu, ale už teď je to docela něco. Do týdne by měly skončit.
"Já vím, byla jsem tady, když končili,"řeknu tiše a vzpomínám na den, kdy jsem sem přišla poprvé a ohromeně na to zírala. A přesně to se ještě nestalo.
"Jak přesně jsi se vlastně vrátila v čase?"

3./Smrt 3.část

1. listopadu 2009 v 22:42 | Lentilka
"Kdo jste?"zeptám se pomalu roztřeseným hlasem. Nůž se nebezpečně zahoupe a znovu se ustálí v pozici vedle mě.
"Mě přece znáš, chtěl jsem ti pomoc,"zkusí na svojí obranu můj neznámý přítel.
"Moc toho o tobě nevím, tak mi radši taky odpověz, jinak budeš za toho, kdo se na mě vykašlal a to co si pamatuju já, tě nestaví do příznivého světla,"zavrčím na něj.
"Oukej, jmenuju se Derek. Vidím duchy, to je všechno. Nerad se připletu do jejich problémů, ale toť vše." Odpoví mi a ten druhý za ním se tiše uchechtne.
"Teď ty,"zavrčím na toho smíška a přimhouřím oči. Nůž vystřelí asi o metr dopředu a oba sebou vyděšeně cuknou. Ale obou zmizí každá špetka klidu z obličeje.
"Já jsem jenom duchařský přítel Henry. Za ten krk se omlouvám. " Odpoví mi taktéž, ale tentokrát tak ledovým hlasem, až mi přeběhne mráz po zádech.
"Mohl by mi teda jeden z vás pomoc?"zeptám se a jenom dodám zoufale "prosím." Nůž při těch slovech dopadne s cinknutím na zem a oboum se očividně uleví. Dva duchaři na jednom místě, jeden by mohl být schopný mi zachránit život. Protože jestli ne. Tak se budu muset pokusit udělat to sama.
Zahledím se na Henryho jako kdyby mi někoho připomínal. Strašlivě moc, ale nebyla jsem si jistá koho. Potom když ke mně zvedl pohled mi to došlo. Ten kluk, který na mě zíral v nemocnici. Předstíral,že mě nevidí a potom zmizel. To bylo ještě v tu dobu, kdy jsem žila. On si mě ale vlastně ani moc neprohlíží, když už nedržím nůž, nejsem pro něj vůbec zajímavá.
"A co máš vůbec za problém, že mi tady máváš pod krkem nožem?" Zeptá se mě Henry zprudka a nejspíš mu vůbec nedojde ta ironie. Mě dojde rychle, to já mám na krku malinký krvavý šrám.
"Nech jí na pokoji, blbečku,"odpoví mu za mě Derek. "Nesmíš si sem takhle vtrhnout a chtít aby se všechno točilo kolem tebe. Řekl jsem, že ti pomůžu. O to se taky pokusím,"slíbí mi.

3./Smrt 2.část

21. října 2009 v 22:16 | Lentilka
"Nikdy jsem tě neviděl povídám ti, holka šílená!"
"Lžeš!"
"Hele víš co, starej se o sebe sama, já na tohle nemám náladu,"zpraží mě pohledem a odejde. Jenom se za ním naštvaně dívat. Šmejd.
Sleduju ho do rušné ulice v centru. Nemusím se vyhýbat lidem, prostě projdou skrze mě. To předstírání, že mě nezná a k tomu to, že jsem uvízla tady. Kdybych se dostala zpět možná by mi pomohl Rafael. Možná bych se měla zkusit nějak dostat za světlem, abych konečně měla pokoj.
"Můžeš se konečně zastavit?"Zakřičím na něj a přitom vyhodím naštvaně ruce do vzduchu. V tom okamžiku kousek od něj vybouchne jeden vodní meloun.Přesněji exploduje a tak polovina skončí na něm. Teď už naštvaně se na mě otočí a chytí mě za rameno. "Tak dost,"zaslechnu jenom a potom se bez varování přeneseme. Nevěděla jsem, že by to bylo možné takhle rychle.

3./Smrt 1.část

11. srpna 2009 v 20:30 | Lentilka
Trošku jsem změnila začátek kapitolu. Pro ty kdo stihli tu předchozí verzi :) (:nebudte zmatení


V ten moment, kdy mi to došlo, se stala řada věcí najednou. Moje tělo pomalu začelo mizet, já jsem vztáhla ruku na toho kluka, který stál přede mnou a čekal, co bude dál a oba jsme postupně mizeli. A já už věděla, co to znamená. Nic tak tragického, jenom jsem se přesouvala do světa těch mrtvých a nejspíš jsem se neměla už nikdy vrátit.
Tentokrát to bylo jiné. Už jsem se necítila tak živě a měla jsem v sobě neuvěřitelný pocit prázdnoty. Člověk by čekal, že si zvyknete na to, že umíráte, ale když umřete, je to jiná věc. Na to nikdo není připravený. Obzvláště ne na to, kde jsem se ocitla. Předtím jsem byla na tak nádherném místě, ale teď? Byla jsem v kostele a popravdě trochu vyděšená. Ten kostel byl obrovský a bylo v něm tolik světla a barev. Ale já se stejně třásla a vrhla jsem se k prvnímu člověku, kterého jsem viděla. Byla to postarší žena, která se nejspíš modlila. Nebyla připravená na právě mrtvého šílence. Ten kdo mi škubl rukou mi připomněl, že ho za ní pořád držím.

2./Nový svět 5.část

3. listopadu 2008 v 21:10 | Lentilka
Dále už jsem se nedostala ke slovu a byla jsem úplně opuštěná. Rychle jsem se vydala za tím světlem, nelíbila se mi představa, že bych zase někde zůstala sama. Když jsem konečně zase stála u dveří, Rafael byl skoro na tom samém místě. Moje kroky, které k němu vedly ho vytrhly z přemýšlení, ale trochu se zamračil, když slyšel moje prudké oddychování, jak rychle jsem sem spěchala.
"Já bych měla nejspíš jít, ale ztratila jsem se a nejsem si jistá, kam mám jít,"řeknu rychle a snažím se popadnout ztracený dech.

2./Nový svět 4.část

29. října 2008 v 10:02 | Lentilka
Byla to strašně dlouhá chvíle ticha. Nebyla jsem si jistá, jestli bych neměla pomalu odejít, ale nevěděla jsem přesně kam a ten malý chlapec se vypařil a já nevěděla, kde ho hledat. Rafael jenom seděl v křesle a jeho oči vypadaly jako kdyby byl kdesi daleko v minulosti. Pomalu jsem šla ke dveřím, byla jsem aspoň ochotná být na chvíli na čerstvém vzduchu. Nechtěla jsem ho otravovat, už tak mi připadalo, že jsem tu moc dlouho a nikam jsem se nepohnula. Mimo to, jsem si nebyla jistá, čemu můžu věřit z toho co mi řekl. Mohl to být také jenom bláznivý stařec. Otevřenými dveřmi jsem se protáhle ven a rozhlédla se po krajině. Bylo to nádherné.

2./Nový svět 3.část

21. října 2008 v 20:59 | Lentilka
"Ale nejspíš tě sem zavedli, aby ses dozvěděla něco o naší historii. Proto sem každého přivedou, nejspíš nejsou natolik sobětští, aby tě ochudili o dějiny. I tenhle svět má svoje vlastní dějiny i vlastní krále. Všechno tady ale není stejné jako dole. Máme svoje krále a svoje bitvy. Právě teď vidíš jenom kousek něčeho, co dříve oplývalo krásou a bohatstvím.

2./Nový svět 2.část

29. září 2008 v 20:58 | Lentilka
"Kluci, co říkáte tomu, kdybysme jí vzali za dědou?" Zeptá se jeden málý klučina vysokým hláskem a vesele mu zajiskří oči.
"Jdi si za ním sám,klidně jí vem taky, jenom nechodtě po hlavních ulicích,"odbude ho ten zrzek a dál si ho nevšímá. Nikdo se nevšímá ani mě. Proto po chvilce váhání, jestli to bylo myšleno vážně klučina vstane a popadne mě za ruku. Docela nefalšovaně se rozeběhne chodbou pryč a mě táhne s sebou. Když vyjdeme ven, začne si vedle mě poskakovat a snažit se o pohvizdování. Všimnu si, že celé to město vypadá, jako by neodpovídalo době. Té době, co vládne ve světě lidí. Je tady kamenná zem plná prachu a bláta. Většina staveb je také kamenná, ale všechno jako by tam působilo mnohem živěji než ve skutečnosti. Kameny jako by nepatrně zářili a odráželi světlo, tráva, která si sem prorazila cestu, jako by vonělo mnohem omamněji. Měla jsem pocit, že cítím i seno, ale nikde jsem ho pořádně neviděla. Ale věděla jsem, že tady poblíž někde budou koně. Slyšela jsem ostré klapání podkov o zem i slabé řehtání. Celé město se muselo dělit na velké hlavní cesty a nespočet malých. Ani jsem netušila, jak velké to město může být. Možná nikde nekončí, nikde nezačíná.

2./Nový svět 1.část

6. září 2008 v 21:02 | Lentilka
Pořád jsem si nebyla jistá, jestli nesním. Mrkala jsem očima, abych zjistila, jestli to zvládnu. Pořád jsem měla před očima ten obraz. Ležela jsem doma poklidně v posteli a zničeho nic se kolem mě objevila spousta doktorů a snažili se mě přivést k životu. Protože to jediné, co mi v tu chvíli znělo v hlavě bylo jenom "Já umírám,umírám..." Potom jsem se s trhnutím probudila ve své posteli a cítila se klidně, jako by všechno bylo tak jak má být. A nakonec jsem otevřela oči a nade mnou se skláněl ten zrzek. Tohle mi doopravdy připadalo jako ten pravý sen, ale něco ve mě mi napovídalo, že není. Znovu jsem se zadívala na ty kluky přede mnou a obočí se mi muselo zhrabatit, jak usilovně jsem přemýšlela.

1./Mezi životem a smrtí 4.část

2. září 2008 v 22:42 | Lentilka
"Pravidlo číslo 1, nikdy se nenech chytit. Pravidlo 2, nezůstávej v tomhle světě moc dlouho. Číslo 3, nikdy nesmí být dva neúplní spolu dlouho. Chápeš, co to znamená?" Zavrčí na mě a povoluje a zatíná pěsti tak silně, že můžu cítit to napětí.

1./Mezi životem a smrtí 4.část

26. června 2008 v 21:55 | Lentilka
"Pojď, ukážu ti to tady,"řekne a natáhne ke mně ruku.
"Kdo tady žije?" Zeptám se zmateně a chytím se ho.
"Lidé jako my, duchové,"řekne trochu pobaveně a po prašné cestě mě vede pomalu dolů do města. Přibližujeme se velkým světlům. Když odtrhnu oči od města a rozhlédnu se kolem sebe, spatřím hromady světlušek, které tančí ve veselých obrazích nad polem. Potom hvězdy. Jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout ruku.

1./Mezi životem a smrtí 3.část

8. června 2008 v 11:23 | Lentilka
Nějaká magická nesmiřitelná sílá mě držela. A já jsem si až teď uvědomila tu palčivou jistotu, že nejsem naživu. Bylo to v tu chvíli, kdy mnou prošel muž a ani se neotočil. Celou tu dobu, co jsem se tady toulala jsem se lidem vyhýbala jako by do mě mohli narazit. Ale teď mnou zezadu prošel muž a nevšiml si ani náznaku ničeho divného. A to bylo to, co mě dostalo. Nesnesla jsem to, že mám být neviditelná. Že nemůžu nikoho obejmout, že mě nikdo nemůže právě teď chytit za ruku a podržet. Nikdo neřekne "Je to dobrý, vzpamatuj se, byl to jen sen," nikdo to neřekne.
 
 

Reklama