LaFin
8. dubna 2010 v 22:57 | Lentilka
Pořád jsem si nebyla jistá, jestli nesním. Mrkala jsem očima, abych zjistila, jestli to zvládnu. Pořád jsem měla před očima ten obraz. Ležela jsem doma poklidně v posteli a zničeho nic se kolem mě objevila spousta doktorů a snažili se mě přivést k životu. Protože to jediné, co mi v tu chvíli znělo v hlavě bylo jenom "Já umírám,umírám..." Potom jsem se s trhnutím probudila ve své posteli a cítila se klidně, jako by všechno bylo tak jak má být. A nakonec jsem otevřela oči a nade mnou se skláněl ten zrzek. Tohle mi doopravdy připadalo jako ten pravý sen, ale něco ve mě mi napovídalo, že není. Znovu jsem se zadívala na ty kluky přede mnou a obočí se mi muselo zkrabatit, jak usilovně jsem přemýšlela.
Znovu jsem tady? Znovu sama jako nějaký vyhnanec s bandou pitomců. Co mám sakra dělat?
"Tak jo, dobře. Stačí. Mohli byste na chvilku prostě zmizet?" Zasyčím na ně a jsem ráda, když si toho všimnou, protože spolu vesele klábosí, jako by se dlouho neviděli a místo setkání byl pokoj ve kterém spím. Dost.
Znovu mám na sobě svoje staré oblečení, kde vezmu nový? Musím se jako duch převlékat, abych nebyla cítit jako tchoř? Nechtěla jsem umřít v tomhle, člověk aby pořád nosil něco slavnostnějšího, kdyby se náhodnou měl potloukat v duchařským světě, tak aby nevypadal jako vagus. Neuvědomovala jsem si kolik může být hodin, zjistila jsem už, že duch může spát, nejspíš. A může mít sny, pravděpodobně. Takže bych mohla taky jíst, pít a taky bych se teda měla převlékat, jestli nechci smrdět. Ale můj žaludek si o nic nijak evidentně neříkal. Měla jsem pocit, že bych měla mít žízeň a hlad, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebylo jenom ze zvyku. Třeba jsem to teď prostě ani nepotřebovala.
Když jsem pomalu šla po všech těch schodech dolů, skoro mě až děsilo, jak rušno tady bylo. Slyšela jsem za různými dveřmi hovor, někde i smích nebo jenom tichý zpěv. Nebyla jsem si jistá, kam přesně jít, takže jsem prostě jenom šla dolů a doufala, že narazím na Alexe. Měla jsem v břiše ten podivný uzel, který jako by mě trhal zevnitř, pokaždé když jsem byla jenom trochu nervozní. Byla jsem nejspíš mrtvá, mám právo být nervozní.
"Alexi?" Zašeptala jsem tiše dole v chodbě, protože už jsem neměla ani ponětí, které dveře by mohli vést aspoň ven. Pocítila jsem lehké šimrání po celém těle a trochu překvapeně se podívala jak se moje oblečení mění. Moje džíny byly pryč. Doslova. Otočila jsem se za zlomyslným uchichtnutím a moje ruka vyrazila dřív než jsem si uvědomila, co dělám. Narazila Alexovi do tváře a k mému potěšení se ozvalo mlasknutí. Duch může dostat facku, krása. Teď se na mě zašklebil ještě víc a místo mého oblečení jako bych na sobě měla velkou bílou košili. Tváře mi jenom hořely a já se zděšeně rozhlédla kolem.
5. dubna 2010 v 17:47 | Lentilka
"Kdo tady žije?" Zeptám se zmateně a chytím se ho.
"Lidé jako my, duchové,"řekne trochu pobaveně a po prašné cestě mě vede pomalu dolů do města. Přibližujeme se velkým světlům. Když odtrhnu oči od města a rozhlédnu se kolem sebe, spatřím hromady světlušek, které tančí ve veselých obrazcích nad polem. Potom hvězdy. Jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout ruku.
Obrovskou branou vejdeme do města, cítím pod nohama kamennou zem a obrovské domy z kamene jsou všude kolem nás a mezi nimi jsou úzké cestičky. Nechtěla bych v nic teď být, ale pochybuju, že tady se mi něco může stát. Jdeme po jediné široké cestě a já uslyším povyk a zpěv. Za rohem se přede mnou vynoří obrovské náměstí s hromadou lidí. Nevěřícně zalapu po dechu. Tohle nemůže být pravda. Tři dívky stojí v šerém světle a kolem nich létají světlušky. Ty dívky tančí a jejich ruce se za nimi pomalu táhnou, takže vytvářejí něco jako pomalou šmouhu. Po chvíli mám pocit, že těch rukou mají víc. Kroutí boky a usmívají se na všechny příchozí. O kousek dál chlapec, který ukazuje svojí cvičenou kočku. Obrovskou kočku. Prochází se kolem něj a co chvíli do něj šťouchne hlavou, ale potom se z ničeho nic promění v mladou dívku a udělá kolem něj to samé kolečko jako předtím kočka. Dav vydá užaslý potlesk. Dále stojí muž na pódiu a představuje svého mladého pomocníka, který je průhledný jako duch, kterého si představuji. Neslyším jejich slova, ale kolem mladíka se spustí modrý kouř a potom se objeví zcela hmotný. Mám pocit, že nejhmotnější z nás všech, co tu stojíme. Stejný názor má nejspíš i dav a proto se ozve obdivné mručení.
"Prohlédneme si to tady?" Zeptá se pobaveně můj společník. Jenom pokývám hlavou a pomalu zavřu pusu nad vším tím. Všude možně jsou zapálené ohně, lidé sedí kolem nich nebo se potloukají mezi stánky, které jsou všude po náměstí. Mám pocit, že jsem se dostala na jarmark, ale kouzelný jarmark. Lidé se mizí, proměňují se ze zvířat na lidi, z ducha na člověka a podobně. Když procházíme kolem tmavě fialového stanu, tak žena která stojí u něj mě popadne za paži a vtáhne dovnitř.
"Nechte si vyvěštit osud,"řekne mile a posadí mě do židle. Podám jí ruku a ona se na mě se zájmem zahledí i když při světle svíčky toho moc nemůže vidět. Potom si všimnu něčeho, co i v té tmě vidět může. Všechny čáry v mojí ruce se pomalu začnou lesknout stříbrnou barvou a pomalu se vznesou na mojí ruku. Znovu nechápavě otevřu pusu a nechápu to mozkem.
28. března 2010 v 22:12 | Lentilka
1.) Mezi životem a smrtí
Nemůžu mu to vyčítat. Mohla bych, ale už ani na to nemám sílu. Zatmí se mi před očima. Cítím bolest, ale neproniká ke mně celá, protože jí tlumí šok. Výstřel. Šok. Vešla jsem do toho obchodu a očima připoutanýma k zemi jsem vzhlédla, až po té ohlušující ráně. Teď jsem si nadávala spíš za to, že jsem tam šla. Kdybych přišla o chvíli později nebo dřív nestalo by se to. Nestřelil by a já bych tady teď neumírala.
Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Rozhlédla jsem se po učebně plné lidí. Něco mě vzbudilo a ostatní vzrušeně koukali z okna. Postavila jsem se a nemohla jsem být už více zmatená. Nevěděla jsem, kde to jsem. Nevěděla jsem, co tam dělám. Před chvíli jsem ležela na podlaze toho malého obchůdku.
"Někdo tam venku v tom obchodě střílel,"znělo vyděšeně od těch lidí.
"Rachel, pojď taky k oknu,"řekl někdo a strhl mě k oknu. Byla to malá dívka s hnědýma obrovskýma očima a krátkými vlasy. Neznala jsem jí, ale hlavní co mě zajímalo bylo, kdo je Rachel?
Pomalu jako bych to ani nebyla já, což nejsem, se posadím na židli. Hrdlo mi stáhne prudká úzkost a panika. Sevřu ruce do pěstí a zhluboka dýchat. Po chvíli si uvědomím, že na mě ta dívka mluví. Její oči jsou vystrašené a mě dojde, že musím být bílá jako stěna. Kolem mě je vlastně celkově veliký hlouček a všichni čekají, co se budu dít dál. Někteří vypadají vážně starostlivě a někteří vážně jenom čekají, jestli bude nějaká show. S námahou zvednu ruku a naznačím, že jsem v pořádku. Hlouček ale stejně pořád čeká, co bude dál.
Vrávoravě se postavím a snažím se nemyslet, že tohle není moje tělo. Snažím se vypudit ten šok, který přetrvává, ten šok z toho že mě postřelili. Dojdu až ke dveřím a na chodbě znovu vlezu do prvních dveří naproti. Jsou to dívčí záchody. Teď kupodivu skoro prázdné. Zavřu se na jednom záchodě a zprudka se nadechnu. Prohlédnu si svoje ruce a nevšimnu si, že mi z tváří znovu vyprchala krev. Začnu se třást a po tváři se mi spustí slzy. Možná trochu moc na jednu středoškolačku, která chtěla jít jenom nakoupit. Kdybych tam teď ležela a umírala nepřišlo by mi to tak děsivé, jako když tady teď stojím a vím, že tam někde moje tělo umírá.
Někdo prudce zabuší na dveře a já sebou trhnu. Znovu ta dívka, pořád dokola se ptá, co se mi stalo a jestli mi může pomoc. Chci jí uklidnit, chci klid. Otevřu pusu, ale ze sevřeného hrdla nevyjde ani vzlyk. Jenom hýbu ústy a nevychází nic. Jenom trochu červeného oblaku, který se pomalu vznáší nahoru a rozplyne se ve vzduchu. Zírám na něj a mám pocit, že tohle už nemůže být horší. Znovu otevřu pusu a vyjde další oblak, ale větší a sytější. Hned po tom se celý svět začne točit. Tak rychle a zmateně, že nevím, jestli se pohybuju já nebo jestli se mi jenom točí hlava. Mám chuť zvracet, ale stejně rychle jako to začelo to i skončí.
Zatroubení auta mě vrátí do reality a já zaječím a uskočím. Moje ruce jsou starší, v odraze skla vidím tvář starší ženy. Stojím v ulici a kolem mě jezdí auta. Prudce se nadechnu a snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. Znovu se celá klepu a mám pocit, že šílím. Když se znovu
zhluboka nadechnu, vznese se do vzduchu ten červený oblak. Vyjde z mých úst a jako by já s ním. Svět se znovu točí a já otevřu oči a strop nade mnou je starý a bílý. Když pozvednu s námahou ruce, jsou staré a vrásčité. Na puse mám napojený dýchací přístroj a všude kolem mě pípají přístroje a mám v ruce pár hadiček. To, co mě přinutí odpoutat se od svého těla je hluk, který mě míjí. Jsou to doktoři a všichni obíhají jedno lehátko, které vezou někam pryč.
Možná bych se o to dál nezajímala, ale dělají kolem toho strašný povyk. Zaslechnu i pár slov. "Ta dívka umírá, napojte jí, honem" Odvrátila bych pohled, ale vzápětí si uvědomím, o koho se jedná. Některé ruce doktorů jsou od krve a já uvidím ruku té dívky. Je na ní pár kapek krve a na prsteníčku má stříbrný prstýnek s modrým kamenem. Nemusím vidět tvář, kterou teď stejně spatřím, abych věděla, že to jsem já.
Přístroj, který mě nutí dýchat, se naplní červeným oblakem. Já se zhluboka naposledy nadechnu a nechám se přenést do dalšího těla. Tentokrát do mého. Nemůžu otevřít oči. Snažím se, ale nejde to. Cítím bolest, ale jsem si jistá, že tohle je moje tělo. Cítím i ten slabý vpich jehly a tu únavu, která se rozlévá celým mým tělem. Odnáší mě a já mám pocit, že hluk je stálé dál a dál. Nakonec se ani nebráním a nechám je, ať mi vezmou vědomí.
Když si znovu uvědomím, že jsem vzhůru, mám pocit, že cítím polámanost všechno kostí v těle. Po chvíli dokážu i otevřít víčka a v tu chvíli se prudce posadím a rozkašlu se. Možná by bylo lepší, kdybych dál ležela a necítila tak tu prudkou závrať co teď. Mám chuť znovu si lehnout a spát dokud se neprobudím do toho, že všechno je v pořádku. Ale to se nestane. Slyším pípat přístroje a kroky na chodbě. Cítím konečně i klid, že jsem zpět ve svém těle. Tedy byla jsem.