Všichni tři mlčíme, ale já si jako první všimnu něčeho podivného. Něčeho, co by tu nemělo být. Je to podivné chvění jako strach, ale přitom mám pocit jako by přicházelo i něco podivně známého. Williem i Carlos mlčí a vypadají naprosto klidně. Les už vykresluje všude kolem děsivé stíny. Něco se blíží. Není to zlo, ale není to dobro. A není to samo.
Temnota světla
7./DOBRO I ZLO 2.část
9. září 2007 v 20:19 | Lentilka7./DOBRO I ZLO 1.část
8. září 2007 v 21:07 | LentilkaUvidím jeho oči přímo před sebou. Jeho tvář. Jako by stál vedle mě. Nemožné. Will vypadá skoro jako přízrak. Ale slyším v hlavě jeho hlas. "Kde jsi?"ptá se mě naléhavě, ale já mu nedokážu odpovědět.
Temnota Světla
8. září 2007 v 19:33 | LentilkaMám jenom pár dotazů ohledně Temnoty Světla :)

6./STŘEPY MINULOSTI 8.část
2. září 2007 v 21:32 | LentilkaJeho hlas mi pořád zní v hlavě i když otevřu oči. Mám pocit jako by mě někdo přejel parním válcem. Všechno v těle mě bolí a oči mám slepené jako kočka. Promnu si je rukou a pomalu vstanu. Zjistím, že svítá a já mám pocit jako bych sotva zamhouřila oči. Vzpomenu si na Sierru. Na Endéze. Potom na jejich slova. Zamrazí mě, ale rychle vstanu a podívám se z okna. S úsvitem mě vyzvedne. Takhle to řekla. Kdo? Jak jsem mohla bejt tak hloupá a nezeptat se na to? Možná proto, že jsem byla vyklepaná a bála jsem se o svůj život? Špatná výmluva na otázku ohledně toho za jak dlouho mě najde Ita Este.
6./STŘEPY MINULOSTI 7.část
29. srpna 2007 v 18:13 | LentilkaJediné, co vnímám je únava, ale něco mě nutí být stále vzhůru. Láká mě lehnout si do trávy a prostě usnout, ale nedokážu to. Vím, že bych neusla. Ne za těchto podmínek. Možná bych to mohla nazývat mým šestým smyslem, ale nedokázala jsem usnout ani zastavit koně. Zřetelně jsem vnímala i Geishu a Skypa. Oba sotva pletli nohama. Podívala jsem se na oblohu a všimla jsem si jasné hvězdy. Vybavila se mi chvíli, kdy jsem tam s těma dvěma stála a cítila jsem se v bezpečí. Před vším. Slyšela jsem ten hlas, který mě předtím volal zpátky a pokaždé, když jsem byla s ním jsem se dokázala aspoň trochu držet od toho ve mně. Ale tady a sama jsem najednou byla bezbranná. Odevzdána všemu napospat. Sama sobě i Ita este. Snažím se to před chvíli ospravedlnit tím, že mě chtěl zabít, ale ani tak se necítím moc líp. Zastavila jsem mu krev v těle, dostala jsem se do nitra jeho energie. Užívala jsem si to, že trpí. Tohle se nedá ničím ospravedlnit.
6./STŘEPY MINULOSTI 6.část
27. srpna 2007 v 22:12 | LentilkaRozhlédnu se po lese. Začne působit paranoia. Všude něco slyším, vidím, mám pocit, že nejsem sama. Geisha nervózně zafrká, když se na ní pořád vrtím a otáčím se kolem sebe. Ten kůň je klidnější než já. Skyp jde tiše před námi a nevydává žádný zvuk jako by věděl, že teď není čas na hry. Mám pocit, že se musím konečně zhroutit, začít křičet, cokoliv. Jenom tu nechci nečině sedět a čekat, co přijde. Nepřítomně odhrnu větvičku, která je nebezpečně nízko a hlavou mi proletí další vzpomínka.
6./STŘEPY MINULOSTI 5.část
24. srpna 2007 v 20:39 | LentilkaMoje oči prudce zesvětlají.
"Musíme jít dál."řekne mi bezbarvým hlasem aniž by se na mě podíval.
"Musíme jí dostat do vedlejších městeček, hlavně musíme vypadnout rychle. Tady je to jako pod drobnohledem."zavrčí podrážděně Carlos a teď ještě rychlejším krokem, spíš během, mě vedou ulicí někam do neznáma. Když zastavíme před domem v kterém jsme dote´d bydleli překvapeně se zarazím.
6./STŘEPY MINULOSTI 4.část
21. srpna 2007 v 22:45 | LentilkaZavládne mrazivé ticho. Pro mě. Oni si spíš udiveně vyměňují pohledy a všichni víme, kdo tady asi bude cvok. Jsem si jistá, že tam ta holčička byla. Jsem si jistá, že jeslti to nebyla skutečnost, byl to velice dobrý přelud v mojí hlavě. Jenom proč tam byl a kdo byla ta dívka? Ten smích, ty oči jsou tak bolestně známé. Cítím jak se ve mně probouzí bolest a netuším proč. Cítím, jak se ve mně něco temného chvěje a dusí.
"Musíte jít!"prolomí náhle ticho stařena naléhavým hlasem. "Už jdou. Nemají s nikým slitovaní. Vědí, co je zač. Oni vidí tu temnotu, co v ní híří. Vidí jí a jdou za ní. Chtějí jí zničit, dostat pryč. Možná, možná jedna z nich vidí záblesk světla, ale to jsou jenom prchavé okamžiky. Musíte utéct! Rychle!"začne nesmyslně blábolit a začne nás postrkovat k chodbě pryč.
6./STŘEPY MINULOSTI 3.část
19. srpna 2007 v 22:25 | LentilkaUcítím jak přeze mě někdo přehodí něco těžkého. Zmateně se podívám na tmavý těžký plášť. Carlos s Willem mě rychle odvádějí pryč. Nemíříme do domu, kde jsme byli předtím. Vedou mě temnou uličkou pořád dál. Po chvíli se zastaví a kousek ode mě poodejdou. Naštvaně si mezi sebou něco šeptají a já nedokážu přijít na to co.
"Kam chcete jít? Možná jsem ztratila pamět, ale to neznamená, že jsem chorá a neschopná sama myslet."zavrčím na ně podrážděně. Cítím ostrou bolest v celém tělě a ještě pořád mi brní všechny nervy.
"Chápeš, co jsi tam udělala?"zeptá se mě ostře Williem.
6./STŘEPY MINULOSTI 2.část
16. srpna 2007 v 23:34 | Lentilka"Já taky ráda tančím?"zasměju se pobaveně a nechám se odvést mezi páry, které spíš vypadají že se vznášejí. Nechám se vést a snažím si někde vybavit si ty kroky, ale nedokážu je najít, takže je to spíš improvizovaný tanec. Nakonec se mi podaří přijít na to a nechám se vyzvat i od cizích mužů. Už mám skoro pocit, že nebudu moci chodit. Moje oči se nenápadně přivírají a já nedokážu skrývat sérii zívání, která přichází každých pět minut. Mrzutě se zamračím nad tím, že Will pro mě nepřišel ani jednou. Mojí pozornost upoutá hlasitá výměna názorů nedaleko od nás. Poznám v tom opilé hlasy a i pár nadávek. Většina párů se zastaví a překvapeně sleduje dění. Dva muži,evidentně opilý, se dohadují před mladou blondýnkou. Když do sebe začnou strkat pár dam se pohoršeně odebere z jejich dosahu. Zvědavě se prorvu trochu dopředu a pobaveně to pozoruji. Naproti mně si všimnu Williama. Najednou padne první rána. Davem projede vlna a někteří se ty dva snaží od sebe odtrhnout. Většina dam se nechá odvést pryč. Pořád tam překvapeně stojím a nedokážu se pohnout. Najednou začnu někde v krku cítím pálení. Podivný pocit. Někdo do mě srtčí a já popojdu pár kroků dozádu. Už nejsou jenom dva, najednou se začne prát víc lidí. Žár v krku se začne stupňovat. Opřu se o stůl kousek u mě a zalapu po dechu. Do očí se mi nahrnou slzy. Jako by z dálky pozoruji Williama, jak se ke mně prodírá skr mlátící se dav a vidím i svůj vyděšený obličej. Vidím i ztmavnutí mých hnědých očí. Uvidím před sebou ty dvě hnědé oči.
6./STŘEPY MINULOSTI 1.část
30. července 2007 v 1:03 | LentilkaPřekvapeně si prohlédnu svůj odraz v zrcadla. Mám pocit jako bych tu dívnu v zrcadle neměla ani znát. Má kratší vlasy, jsou tmavě hnědé a rovné. Její oči pobaveně jiskří a koutky rtů se jí točí do pobavené grimasy. Má lehce střiženou ofinku podle svého přání. Lehce se zatočím dokola a šaty kolem mě udělají kolečko. Jsou světle žluté až oranžové. Mají barvu zapadajícího slunce. Chybí jim ramínka i rukávy a dole jsou lehce nabírané, ale jinak ůžasně vzdušné. Na rukou mám lehké rukavičky stejné barvy, které končí u loktů. Pobaveně si prohlížím svůj odraz a nedokážu ohodnout jestli je to tak správně. Od té doby, co jsme se probudila na lodi ve mně někdy začne hlodat pocit jako že to nejsem já. Takové sevření vnitřností a strach. Zmatení. Můj úsměv pomalu povadne.
5./ VZPOMÍNAT I ZAPOMÍNAT 6.část
11. července 2007 v 22:13 | LentilkaNemám náladu jenom tam tak sedět a čekat, kdo se mě ujme. Pomalu začnu procházet celou loď. Po chvíli sejdu do podpalubí a znuděně chodím chodbou sem a tam. Nepatrné zýšení hlasu v jednom z pokojů mě zarazí. Ten hlas znám. Potichu se připlížím ke dveřím a položím na ně ucho. Podlaha pode mnou nepatrně skřípe, ale celá loď je v pohybu, takže se to ztratí.
"Ty si ze mě děláš srandu! Tohle nemůžeš udělat!"řekne vytočene William. Jak rychle se mi všechny jména vryla do paměti a já se je naučila používat.
"Proč bych nemohl?"zeptá se povýšeně Carlos.
5./ VZPOMÍNAT I ZAPOMÍNAT 5.část
10. července 2007 v 21:45 | LentilkaPomalu otevřu oči a zamrkám do temné místnosti. Moje hlava třeští a mám pocit jako by všechny moje kosti byli z želé.
"Myslíš, že se probudí?"ozve se kousek ode mě podivně známý hlas. Pomalu tím směrem natočím hlavu a spatřím záda nějakého muže.
"Vždycky se probudila, proč by neměla i teď?"odpoví další hlas, který se zdá být dál. Zdá se být jistý.
5./ VZPOMÍNAT I ZAPOMÍNAT 4.část
9. července 2007 v 20:19 | LentilkaNechám se v klidu vést. Postaví mě před velký špalek. Téměř překvapeně se na něj podívám. Někdo mě chytne a prudce stlačí do kolen. Položím tvář na chladivé dřevo a zavřu oči. Mám pocit jako bych stála před něčím velkým a rozhodovala se, jestli to mám udělat. Takový ten pocit, který je tam vždycky když stojíte deset metrů nad vodou a nevíte, jestli máte skočit nebo se vrátit. Ta nutkavá potřeba zkusit skočit a dokázat si, že vy můžete a pud sebezáchovy, který vás nutí vrátit se. Přesně ten pocit jsem teď měla. Jenom já neměla na vybranou.
5./ VZPOMÍNAT I ZAPOMÍNAT 3.část
5. července 2007 v 23:35 | LentilkaBěžala jsem tak rchle, že se kolem mě stromy jenom míhaly. Najednou mě zaplavil pocit, který už jsme dlouho necítila. Najednou jsem byla svobodná. Sama pro sebe jsem se usmála. Vzpoměla jsem si na to, jak jsem šla jednou po centru. Nevím už, co mě rozesmála, ale šla jsem a usmívala jsem se. Cítila jsem se nádherně. Cítila jsem se středem vesmíru. Jako bych byla součástí něčeho velkého. Tenhle pocit jsem potom nikdy více nepocítila, až teď. Znovu jsem měla pocit jako bych někam měla patřit. Slyšela jsem jak do sebe narážejí větve a listí šustí ve větru. Zarazilo mě ostré zapraskání kousek vedle mě. Zastavila jsem tak prudce jako jsem se rozeběhla.
Stála tam. Kouske ode mě a na tváři měla úsměv, který v sobě skrýval něco hrozivého. Její oči byli temné, tak temné jako měli ostatní piráti. Ty oči už mě přestávali děsit, děsil mě její úsměv.