Temnota světla
3. července 2007 v 21:10 | Lentilka
Hluboce se nadechne a vyfoukne vzduch. Je to jako by se najednou spustil vítr. Odfoukne mi to vlasy z obličeje a já musím přimhouřit oči. Pořád se nedokážu ani pohnout. Jeho tmavě modré oči na mě zvědavě shlížejí. Je obrovský. Vypadá ještě nádherněji než jsem si kdy dokázala představit. Tělo má hladké jako říční kámen a leskne se stříbrnou až tyrkysově modrou září. Obrovská slabá křídla má složená podel těla. Jeho ocas je dlouhý a stočený u nohou s obrovskými drápy. Jenom pomalu zavřu pusu a pokusím se dostat trochu vzduchu do plic. Je tohle možné? Drak. To nemůže být možné.
"Na tomhle ostrově je možné cokoliv. Připrav se na to."ozve se slabý šepot, který jako by se rozléhal kolem mě. Trhnu sebou a rozhlédnu se kolem sebe. Co to bylo?
2. července 2007 v 21:12 | Lentilka
Vysíleně se opřu o dřevěný sloup a trhaně se nadechnu. Zaslechnu těžké kroky. Pomalu zvednu pohled a ucítím prudkou ránu na mé tváři. Téměř flegmaticky se opřu o zem a chytnu se za hořící tvář. Kouknu se nad sebe a uvidím, jak se nade mnou hrozivě tyčí Elvin. Ty hajzle, uklouzne mi v duchu pro sebe.
"Pane, to nebyla její vina."řekne rychle Demetrios, který se vedle něj zjeví jako duch.
"Nebyla?"zeptá se pochybovačně a nakrčí nos jako by mu něco nevonělo.
"Koukněte se na ní. Vypadá jako by o světě kolem sebe nevěděla zhola nic. Někdy mám pocit jako by tady ani snad nemohla nikdy žít. Věřte mi, netušila, co se stane, když za ní poplave."brání mě tiše. Znovu se posadím a téměř pobaveně je pozoruji.
30. června 2007 v 18:37 | Lentilka
Skočím do vody a plavu rychle zpátky do paláce. Eurynomé na mě čeká a zářivě se na mě směje.
"Vítej, Tyché"přivítá mě. Jenom na ní kývnu. Když neuvidí na mé tváři usměv zamyšleně si stáhne divoké vlasy z obličeje a přitočí se ke mně.
"Copak tě trápí?"zeptá se mě tiše.
"Tam nahoře, měla jsem svůj život, proč si ho nepamatuji? Proč si pamatuji jenom útržky?"zeptám se jí. Když tro dopovím v jejích očích zasvítí naštvané jiskřičky. Její ústa se skřivý do jedné tenké linky a přimhouří oči.
"Ty si něco pamatuješ?"zeptá se nabroušeným temným hlasem.
"Já-já si pamatuju jenom trochu. V mysli mi běhají obrazy a já nevím, co znamenají, neznám jména, místa nic, ale pořád mám v mysli nějaké tváře a místa."řeknu jí nervózně.
28. června 2007 v 18:21 | Lentilka
Rychle se vynořím a začnu plavat k lodi. Demetrios jako upír dýchat nemusí a za to, co po mě chtěl si zaslouží, aby zůstal na dně moře navěky. Naštvaně plavu k lodi, která se jenom nepatrně pohybuje a nic se na ní nehýbe. Podivný pocit jako když mi něco proplave pod nohama mnou projede rychle a já se jenom otřesu a přidám do tempa. V okamžiku se přede mnou vynoří rusovlasá hlava. Úlekem vykřiknu a jenom se na ní vyděšeně dívám. Má bledou pleť, divokou kudrnatou a roztřepenou rudou hřívu a malé červené rtíky. Její oči jsou světle modré jako voda ve které plaveme. Dívá se na mě fascinovaným pohledem a ruce má volně položené podél těla jako by jí nedělalo námahu být nad vodou. Já už cítím, jak mě začínají bolet nohy, kterými zběsile šlapu vodu, abych se neutopila. Kousek od ní se vynoří Demetrie, ale jeho pohled je prázdný.
25. června 2007 v 22:07 | Lentilka
Když vystoupím z malé lodičky všude už je tma. Doléhá ke mně veselá hudba z dálky i nezřetelný smích.
"Půjdeš dovnitř. Splyneš s davem a ukážeš nám kudy máme jít dovnitř. Ostatní přijdou za chvíli. Teď jdi."nařídí mi Demetrios a schová loď do stínu. Pomalu se rozejdu, ale po pár krocích se zarazím. Otočím se na něj a všimnu si jeho otráveného pohledu. Jsem otravná ženská?
"Co s těmi lidmi bude?"zeptám se ho nejistě.
"Potřebujeme oblečení, potřebuje nářadí, potřebujeme toho hodně."odbude mě rychle.
"Ale co bude s lidmi? Taky je odvedete na loď?"zašeptám a ucítím, jak se mi začne chvět brada.
"Vy jste byli výjimka. Vy jste zásoba, kdybychom nenašli žádnou pevninu nebo museli zůstat déle na moři. Najíme se, když jsme tady."vysvětlí mi a otočí se ke mně zády na znamení, že tenhle rozhovor je u konce.
24. června 2007 v 16:39 | Lentilka
"Zavři oči a uvolni se"dolehne ke mně tichý hlas Elishy. Pokusím se na tvrdé podlaze maximálně uvelebit. Cítím napjatost v každém svém svalu, ale nedokážu je uvolnit. Ucítím Elishi ruku na svém spánku a ucítím uvolnění, které projde celým mým tělem. Nechápu, jak to udělala, ale mlčím.
"Vzpomeň si na nějaká zážitek s osobnou s kterou se chceš spojit. Musí být silný a velice živý."nabádá mě tiše. Hlavou mi prolétne roj myšlenek. Netuším s kým chci vlastně mluvit. Máma? Nedokážu si vybavit žádný živý okamžik. Maylee? Co bych jí řekla? Jeden obraz a živá vzpomínka mi prolétne myslí jako šíp. Neuvědomím si to a myšlenka se začne rozplývat.
"Tak je to správně, nech jí doputovat, až k cíli."řekne mi tiše Elisha. Vysvětlovala mi to. Na první pokus mi pomůže spojit se s někým a potom už by se mi to mohlo povést samotné. Nechá na mě s kým se spojím. Musím k němu v myšlence doputovat a když se mnou bude chtít mluvit otevře se mi. Nemůžu mluvit s někým, kdo nechce. Na to nejsem dostatečně silná. Potom už prý budu vědět, co dál. Před očima se mi začnou objevovat hvězdy. Najednou jako bych padala z noční oblohy.
21. června 2007 v 19:18 | Lentilka
Když znovu otevřu oči proniká do cely malým okénkem trochu světla. Zvědavě do něj nahlédnu a spatřím tyrkisově modrou vodu. Vlny narážejí do lodi a je viděj jenom kousek modré oblohy a delfíni, kteří zvědavě vyskakují z vody. Odtáhnu se a znovu se posadím na zem. Elisha spí schoulená v klubíčku a tváří se klidně. Pořád mám před očima její pohled, když se zezhora ozíval ten křik. Pořád jí vidím, jak křičí. Z přemýšlení mě vytrhne chrastění klíčů. Vyděšeně se otočím po dveřích. Tenhle zvuk se mi spojil s křikem a bolestí. Pouhé chrastění klíčů. Uvidím dva muže, kteří vejdou dovnitř. Všichni se namáčkou ke stěnám a vyděšeně je pozorují. Koho si vyberou?
Jejich pohled spočine na klidně spící Elishe. Pomalu si před ní stoupnu, ale pořád zírají skrze mě. Rozejdou se mým směrem. Vrazí do mě a Elisha se zmateně posadí. Promne si oči a zvedne pohled. Jeden z mužů se před ní postaví a vezme jí za drobnou ručičku.
19. června 2007 v 22:40 | Lentilka
Nevím, jak jsem dokázala usnout, ale najednou se probudím. Mám těžké víčka a pořád lehce dezorientovaný pocit. Rozhlédnu se kolem sebe a zjistím, co mě vyrušilo. Křik žen a pláč dětí. Všichni jsou vyděšení. Co se tady děje? Konečně spatřím statného muže, který drží jednu ženu a vláčí je za sebou z cely. Nikdo jí nepomůže a já si všimnu jen děsu v jejích očích. Má v nich smrtelný strach a paniku. Ona tady byla sama, bez dítěte. Postavím se a pomalu jdu ke dveřím mříží. Muž se na mě otočí a zvědavě si mě prohlédne. Elisha za mnou vyděšeně vykřikne. Muž pustí ženu a ta se vyděšeně schoulí do klubíčka a začne vzlykat. Chytne mě pod krkem a já na něj zůstanu jenom vyděšeně zírat. Potom to uvidím v jeho očích. Tu temnotu a prázdnoto. Tohle nejsou lidské oči. "Oni nejsou jako mi."proběhne mi v hlavě to, co mi řekl Will. Nejsou jako mi. Jeho oči jsou temné a téměř bez citu. Vidím v nich ale něco, co jsou u nikoho nezažila. Je v nich bolest z prožitých let. Je to jako koukat se do očí zoufalému starci, který ztratil vůli žít a jenom přežívá. Přežívá z bolesti.
17. června 2007 v 20:28 | Lentilka
Prudce do mě strčí a já zavrávorám. Ocitnu se v malé místnosti, vězení. Kolem je jenom zeď a mříže. Rozhlédnu se kolem sebe a vydím vyděšené tváře žen a dětí. Všechny mají tvář schovanou v dlaních a drží svoje dítě nebo sedí odstrčené stranou. Zůstanu tam pouze stát a nedokážu pochopit, co s námi chtějí dělat. Nebylo v pohádkách, že chtěli jenom muže? Potřebovali je na pomoc a podobné věci. Co chtějí dělat s námi? Jedním malým skleněným okénkem sem proniká slabý svit měsíce. Slyším jenom vlny narážející do lodě a hlasitý smích a hovor zezhora. Kdybych Maylee víc poslouchala, kdybych se chtěla víc učit. Pomohlo by mi to. Ona by se dokázala ubránit, ona by věděla, co dělat aby jí nechytili. Já ne. Já jsme dokázala jenom stát a jít. Odevzdaně jako na porážku. Bylo marné házet sebou nebo se o něco pokoušet. Ten, kdo neumí se neubrání. Mohla bych se pokoušet utéct, ale jestli se to tady nedaří skoro nikomu jenom bych je naštvala. Potom by to bylo horší. Všimnu si starého muže sedícího na židli za mřížemi. Má stříbrné vlasy a unavené sklopené oči. V jeho ruce si všimnu doutníku nebo něčeho na ten způsob.
16. června 2007 v 16:31 | Lentilka
"Protože se bojím, že už nebudu mít čas. Protože cítím, že teď je ten pravý čas zakřičet."vysvětlím mu tiše.
Pomalu stáhnu jeho ruce ze svých tváří. Probudí se něco, co tu bylo předtím. To bylo to, co mě drželo. Toužila jsme ho mít ráda, ale bála jsem se. Ta touha byla někdy uvnitř mě a nahradila jí zloba. Jsou city, které nesmíš potlačovat. Jsou věci, kterým se neubráníš. Jsou věci, které ti můžou proplavat mezi prsty a ty už je nechytíš. Jsou okamžiky, které nevrátíš a osoby, které potkáš jen jednou. Jestli toužíš křičet, křič. Jestli se probudíš a budeš se cítít na to, že můžeš létat. Vzlétni. Já chci křiet. Toužím křičet ze všech plic. Toužím křičet od té doby, co jsem se ocitla tady víc než kdy jindy. Toužím křičet. Budu křičet. Zavřu oči a políbím ho. Všechno kolem zmízí. Všechno kolem se rozplyne. Křik je slyšet z velké dálky a najednou cítím jako by něco obrovského spadlo. Najednou mám pocit, že jsem volná. Vznáším se ve vzduchu. S ním.
15. června 2007 v 23:29 | Lentilka
Taky se rychle zvednu. Ještě cítím slabou závrať, ale jinak se cítím dobře. To bude těma houbičkama a smradlavou mastí na těch ranách. Doploužím se ke dveřím a otevřu staré dveře. Venku poklidně stojí Geisha a po Quasim ani stopa. Skyp ke mně ihned přiběhne a začne se na mě sápat. Láskyplně ho podrbu za uchem a přitulým se k němu.
"Už jdi. Čekájí tě. A dávej si pozor. Nůž, který držíš se může obrátit i proti tobě. Jeslti chceš křičet křič. Nezapomeň, že jsou city, které nesmíš potlačit."napomene mě a zmizí vevnitř. Mám chuť se jí ještě na něco zeptat, ale radši se otočím a pomalu vyšplhám na Geishu. Pomalu se rozejde, pevně věřím, že směrem k domovu. Skyp jde se svěšenýma ušima kousek před námi. Nechápu ho, cestu sem proběhal a radoval se z každého krku. Teď jako by se mu dopředu ani nechtělo. Pobýdnu Geishu ke klusu a za chvíli už uslyším něco, co mě vytrhne z přemýšlení. Uslyším křik. Popoženu Geishu kupředu a přede mnou se objeví sídlo. Vyděšeně zalapu po dechu. Vidím kouř a oheň. Pořád slyším křik. Skyp podrážděně zavrčí a já pobídnu Geishu do cvalu. Za chvíli dojede ke stájím, které jsou prázdné o opuštěné. Odsedlám jí a vyběhnu nahoru. Potkám asi jenom dva muže, kteří kolem mě vyděšeně proběhnou a při pohledu na mě si jenom něco zamručí.
14. června 2007 v 17:27 | Lentilka
Pomalu odsunu talíř a pobaveně se na ní podívám. Mám moc, kterou jsem sama vytvořila a rozvinula? Já neumím ani uvařit čaj natož rozvíjet schopnosti.
"Vážně věříte, že bych mohla mít nějakou moc?"zeptám se jí a vytáhnu jedno obočí do výšky.
"Jistě. Znala jsem dívenku, která tak strašně potlačovala všechnu svojí zlost, že se jí naučila dokonale ovládat, potom dokázala jediným pohledem v někom jiném zlost potalčit a nebo vytvořit tak silnou, že mohl trpět, až fyzickou bolestí. Velmi nadané děvče."řekne téměř pyšně, jako by to byla její dcera. No taky co já vím, že jo?
"Je tady něco, co by ti vždycyk šlo? Nebo co ses snažila potlačovat?"zeptá se mě zvědavě.
12. června 2007 v 13:17 | Lentilka
Zaraženě stojím a nevím, co mám dělat. Jeslti mě tady najdou s Geishou a Skypem a to ani nemluvím o jednorožci bůh ví, co se se mnou stane. Prudké přiblížení se dusotu mě probere a já popadnu Geishu a nekompromisně jí táhnu do křoví. Chvilku se vzpouzí, ale potom dá na moje slova a v klidu se prodírá lesem. Jednorožec i Skyp jdou zkoumavě za mnou. Jestli se mi podaří s touhlo zoologickou bandou schovat tak bude vážně dobrá. Když ujdu pár metrů a les začne houstnout zastavím se. Dál už to stejně nemá cenu. Opřu se o strom a promnu si ránu na čele. Začela svědit a pálit. Taky cítím lehké zvedání žaludku a závrať. Ještě jedna pecka o strom a nedojedu domů. Kůň na cestě se zastaví a vzrušeně zafrká. Slyším uklidňující mumlání jeho jezdce, ale nedokážu poznat, kdo to je.
"Tady nikdo není!"prořízne noční ticho ostrý hlas. Poznám ho, jsem si jistá, kdo to je. Nestihnu se ani nadechnout a jezdec se od nás vzdálí. Zaslechnu i pár dalších hlasů trochu dál od nás. Úlevně si oddechnu.
10. června 2007 v 18:28 | Lentilka
Opatrně projdu přes teď rušné nádvoří. Všimnu si pár vesničanů i jiných lidí. Mají pochodně a všichni vzrušeně debatují. Když se přede mnou zaleskne špička vidlí vyděšeně odskočím a zhnuseně vejdu dovnitř. Nevím proč, ale z nějakého důvodu se cítím vina za to, že ho někdo viděl. Ty jeho důvěřivé oči jsou teď přede mnou a pořád na mě hledí jako na přítelě. Prudce zatřesu hlavou, abych je vypudila. Tohle není můj problém. On není můj problém. Vejdu do našeho pokoje a sesunu se na postel. V dalším okamžiku za mnou vejde Maylee. Její oči jiskří, ale pořád má vážnou tvář.
"Ciaro, možná jsme přišla na to, co se stalo v tom lese s těma ptákama."řekne mi a udělá dlouhou odmlku, aby zvětšila důležitost jejího postřeho. Jenom povytáhnu obočí a dál na ní zírám.
8. června 2007 v 18:04 | Lentilka
"Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Jenom sem někdy sám chodím a překvapilo mě, že tu jsi."řekne mi a pomalu si vedle mě sedne. Donutím se hledět pořád před sebe. Najednou mám pocit, že on je to dobré, co mě tady potkalo. On má být ten, koho jsem měla potkat. Někdo, kdo by mi pomohl se změnit, poznat to tady. Rozlije se ve mně melancholie. Možná, že on bude ta věc, kterou jsem vždycky hledala. Hranice mezi mnou a světem. Ta hranice, kterou jsme se rozhodla najít. Pohlédnu na něj a střetnu se s jeho pohledem. Možná čeká, že něco odpoví. Jeho oči jsou jako jezero hnědé barvy. U krajů světlé a postupně tmavnou. Tolik jiné než má jeho bratr.