Takže udělal jsem pár obalů na knížku Více než Nic. Který se vám líbí víc? Komentujte, hlasujte.. :)
Více než nic
Obal
27. května 2007 v 0:44 | LentilkaEPILOG
21. května 2007 v 22:48 | LentilkaSvětlo poráží temnotu? Ale no tak, neblázněte. Pohádky jsou pro šílence. Šílence, co věří. Věříte? Nebuďte hloupí. Stejně, já věřím.
Květen je krásný měsíc. Modré nebe a slunce. Všechno rozkvétá a vynutí si to úsměv na vaší tváři. Nevím proč, ale já jsem se mračila. Měla jsem k tomu dobré důvody. V poslední době jsem se ráda mračila. Chtěla jsem být šťastná, ale nějak jsem to nedokázala překonat. Nedokázala jsem se nahodit zpátky. Povede se mi to. Vím to, stačí k tomu jediný povel. Dejte mi pár dní. Třeba se to zlepší. Byla jenom jedna jediná věc, co mě rozzářila. Ale teď jsem se nemohla smát.
"Porsche, zlatíčko, jsi v pořádku?"přišla ke mně starostlivě máma a zkoumavě si mě prohlédla. Vynutila jsem na tváři úsměv.
11./SÍLA MYŠLENKY, SLOVA, ČINU 2.část
21. května 2007 v 10:00 | LentilkaPatience SanMarion
Na tvář se mi vloudí úsměv. Uslyším z velké dálky hlas. Andrew na mě mluví. Zní naštvaně. Jeho hlas je vytočený a smutný. Poznám, když je smutný. Teď cítím, že trpí. Ale jeho slova vyvolají na mojí tváři úsměv. Trpí a propouští mě. Nikdo nevěří, že když v něco věří tak se to může stát. On mojí duši nechtěl pustit tak moc, až zpomalil můj odchod. To ale nesměl. Lidí, co milují dělají bláznivé věci. Lidé, co milují se ničeho nebojí. Proč nemohl pochopit hned, že se nesmí bát toho, že mě ztratí? Kdyby to pochopil hned mohl mi ušetřit tolik bolesti. Vyruší mě ale Porsche. Slyším její výkřik a potom vzlykot. Nechápu, co se děje, ale potom ke mně dolétnou obrazy z jejích myšlenek. Vidím Svolávače. Andrew. Matthew. Vidím Matta jak padá k zemi. On nemusí být mrtvý, třeba jenom omdlel. Potom do mě ale pronikne i její pocit, který s ním zdílela. Pocit prázdnoty a bolesti. Ten samý pocit, který mě sžíral doted. Panebože.
11./SÍLA MYŠLENKY, SLOVA, ČINU 1.část
20. května 2007 v 10:15 | LentilkaPorsche Jaimison
Ta upírka Marian se pomalu rozpadne a zmizí. Šokovaně na to zírám. Jak se to mohlo stát? Andrew se od ní pomalu zvedne a pohleddo jeho očí mě vyděsí. Je v nich nefalšovaná nenávist a vztek. Jsou temné a děsivé. Ucuknu pohled a podívám se na Patience. Ona v mém těle. Umírá a nikdo z nás nemůže nic dělat.
"Andrew, měl bys udělat to o co tě Patience požádala."řeknu tiše, ale do jeho očí se nepodívám.
"Mám jí nechat umřít?"zeptá se mě zvýšeným hlasem nevěřícně.
"Nikdo z nás neví, co má dělat. Nikdo neví, jak jí zachránit."namítnu tiše.
"Ty můžeš být v klidu. Ty máš tělo, které tě nechce zabít. Ty s tu jen tak stojíš a nic neděláš."vyjede na mě ostře.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 10.část
19. května 2007 v 15:06 | LentilkaV okamžiku je u mě Porsche i ten její maník. Matthew mu říká? Bezeslova kolem nich projdu a jdu dál. Marian jde tiše za mnou a teď je ještě bledší než normálně. Procházím s ní rychlím krokem do lesa, jdeme rychleji než cesotu sem. Už vidím světla města. Zatočím do tmavé ulice na hřbitov a kopnu do dveří. Dojdu až k hrobu Porsche a položím jí vedle prázdné díry. Slabě zakašle a její víška se zachvějí, lae neotevře oči.
"Tolik mě nenávidíš, Andrew?"zašeptá a stiskne mojí ruku.
"Vůbec ne, nikdy jsem tě nemohl nenávidět."zašeptám zmateně.
"Mě jsi nikdy nepřestal štvát"řekne s úšklebkem na rtech. "Vždycky jsi mě vytáčel, když jsi mi zachránil život, když jsem tě viděla s Kaste. Štval jsi mě dokonce i v té chvíli, kdy jsi pro mě přišel k Vivian. V tu chvíli jsem myslela, že vybuchnu."zašpetá tiše a znovu se rozkašle.
"Pořád a pořád dokola jsi mi dokazoval, že pro tebe nejsem dost dobrá"zašeptá hořce a rychle pustí mojí ruku, kterou doted pevně svírala.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 9.část
18. května 2007 v 11:00 | LentilkaAndrew Ecolls
Jak mohla dovolit, aby šla s ní? Když už chtěla riskovat něčí život měla tam jít sama. Proč jí prostě nedokázala zastavit. Vím, že jestli se Patience rozhodla, že půjde musela být velice přesvědčivá. Ale to jí neomlouvá. Přimotá se sem, vezme Patience tělo a ještě jí zavede do lesa do nějakýho baráku. Jako třešničku na dort jí ani nehlídá! Patience musí pořád někdo hlídat. Ve městě jsem to mohl udělat sám, ale tady? Když se přede mnou obě vypaří bůh ví kam? Mám je jít hledat a zjistit, že má být v tom domě teď sama nebo ještě hůř s někým? Brzo se mi z toho rozskočí hlava.
"Marian, víš jak se tam dostat?"zeptám se tiše a jdu přímo za ní.
"Viděla jsem jak vyšli z toho otvoru, tím bychom se měli dostat také dovnitř. Nebylo tak těžké je vystopovat, myslím, že najdeme i Patience. Je to ale malý problém."řekne nervózně. Marian nikdy není nervózní. Možná je protivná, ale ne nervózní.
"Připletly jsme se do cesty jednomu nebezpečnýmu upírovi. Už jsme ti o něm jednou vyprávěla. Svolávač."řekne tiše a nepatrně se zatřese.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 8.část
17. května 2007 v 14:56 | LentilkaPorsche Jaimison
Uvidím její vyděšený pohled. Chci se k ní vrátit, ale zarazí mě kroky poblíž nás. V jejích očích vyčtu zděšení, ale i odhodlání. Jediným pohledem mi dá najevo, že mám jít dál. Věnuji jí poslední povzbudivý pohled a ztratím se ve dveřích. Potom se za ní vrátím. Projdu temnou chodbou a jdu po malých schodech pořád níž a níž. S každým přibývajícím metrem se mě zmocňuej stále větší strach. Ne o sebe, ale o něj. Konečně mi cestu alespoň lehce ozáří pochodeň, která vysí na stěně. Uvidím dlouhé mříže a na místě se zastavím. Nikdo je nehlídá? Počkám a když se nikde nic nepohne rozejdu se dál. V prvních dveřích spatřím spát nějaké individum. Že by trest? Pokračuji dál a s každou prázdnou mříží se mě zmocňuje větší a větší panika. Matthew, kde jsi?
Konečně dojdu k poslednímu vězení a uvidím něco temného sedět v koutu. Zalomcuji dveřmi, ale ty se ani nepohnou. Zoufale zavrčím. Naštvaně se rozmácnu a kopnu do nich nohou. Staré železo povolí a s hlasitou ránou se skácí k zemi. Prosmýknu se dveřmi a přikleknu si na zem, abych spatřila, kdo to je. Vím to ještě dřív než ho pořádně uvidím. Oči se mi zalijí slzami. Našla jsem ho. Pohladím ho po tváři a jeho víčka se zatřesou.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 7.část
15. května 2007 v 16:13 | Lentilka"Jak jsi věděla, že tady?"zeptám se jí vyjeveně a naskočí mi husí kůže z pohledu na ten hrůzostrašný baráček.
"Moje duše"řekne mi s úšklebkem.
"Teď tiše"zašeptá a přikrčí se. Jako dva lupiči, znovu, se plížíme k domu. Tiše otevře prohnilé víko a v tom se pod tím objeví kamenné schodiště. Pomalu do něj vleze a mě stáhne sebou. Když vejdu dovnitř nevidím nic. Možná jenom tak špičku nosu, ale dál nedohlédnu. Cítím jak Porsche svírá mojí ruku a stojí na místě.
"Co to děláš?"zašeptám vyděšeně.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 6.část
14. května 2007 v 14:33 | LentilkaUcítím letmý dotyk na mém rameni. Prudce se otočím a koukám se přímo do pohádkových očích Andrewa. Opatrně, aby si ničeho nevšiml skryji prasklinu za mnou a pokusím se o opatrný úsměv. Zarazí mě, když nic neříká. Pouze hledí na moje oči, ale ani tak nvypadá, že by byl myšlenkama někde dole u nás, ale spíš někde vysoko ve vzduchu. Zvědavě pozvednu obočí a Drew se vrátí zpátky.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 5.část
13. května 2007 v 12:45 | LentilkaŽIVOT DRUHÝCH
Porsche Jaimison
Konečně se znovu nadechnu. Je to tak dokonalý pocit, že mám chuť se rozbrečet. Jenom jsem ráda, že jsem nezapomněla jak se dýchá, to by mohl být problém. Ucítím neznámou vůni a podivné chvění po celém těle. Pomalu otevřu oči a vykřiknu. Hledím do překráných tmavých očích, které se nade mnou sklání a vyděšeně mě pozorují. Překvapí mě, jak rychle se vzpamatuji. Moje ruka vystřelí do vzduchu a já zaslechnu bolestivé zasyčení toho kluka. Praštila jsem ho do pusu a teď se mu ze rtu spustí pramínek krve. Překvapeně na mě hledí a dokonce už mě pustil a odstoupil ode mě. Chytrej. Hezkej.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 4.část
11. května 2007 v 22:49 | Lentilka"Drew, hned plašíš a přitom se tu potuluje jenom toulavá kočka. Nech to prosím tě být a pojď"řekne mu vesele a zatáhne ho za paži.
"Marian, snad si nemyslíš, že to udělala kočka?"zeptá se jí Andrew a vypadá, že by byl milionkrát raději někde jinde. Nedivím se mu.
"Byla to ona, vždyt vidíš tu malinkou díru v bráně, tou by se nikdo neprotáhl. Tak pojď už, máme práci!"řekne mu vesele a postrčí ho po kamenité cestičce dál do tmy. Možná mám štěstí. Tý kočce bych měla poděkovat. Marian upře oči do místa, kde se krčím a na tvář jí vklouzne šibalský úsměv. Sakra. Tahle holka ví o každým šustnutí kolem ní. Nebo jsem já takový střevo? Sázím na druhou možnost. Otočí se a zmizí dál na cestičce. Aspoň je fajn, že mě nepráskla. Už to vidím, jak by mě Andrew posadil na autobus zpátky nebo mě znovu svázal a tentokrát ještě někde zamkl. Díky, o tohle nestojím.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 3.část
10. května 2007 v 19:40 | Lentilka"Drew tys o tom neměl vůbec nic vědět"řeknu tvrdě a otočím se, abych došla k autobusové zastávce. Oba si přede mě stoupnou a vypadají, jako by si mysleli, že jsem uplně blbá.
"Svolávač je nejmocnější upír, kterého znám. Není to jen tak někdo, je mocnější než většina upírů, které jsi potkala dohromady. Nemůžeš tam jenom tak nakráčeta říct- Čau, ty stará bačkoro, pozlobil jsi mojí kamarádku víš o tom? Mám s tebou nevyřízený účty- To prostě nějde! On je Někdo. On je upír s velkým U. Má to důvod, proč jí to udělal a nechtěj ho rozhněvat."řekne mi Marian a divoce přitom gestikuluje dlaněmi.
10./ NALEZNI SAMU SEBE 2.část
9. května 2007 v 21:44 | LentilkaPojedu s kamarádkou na prázdniny k ní na chalupu. Budu jim pravidelně dávat vědět, jeslti jsem v pořádku. Není tohle dokonalá výmluva pro adoptivní rodiče? V klidu mě poslali na cestu. Pocit, že dělám chybu byl nahlodaný někde v temném stinu mě, ale já se ho snažila vytrvale ignorovat. Teď jsem klepala na dveře Lian. Potřebovala jsem s ní mluvit, potřebovala jsem jí říct cokoliv a chtěla jsem, aby mě uklidnila. Teď jsem potřebovala jediné vlídné slovo od osoby které veřím a tou teď byla Lian. Měla jsem na zádech malý baťoh a v něm minimum věcí. Bylo sedm večer a já se měla za pár hodin setkat s Marian. Třeba mi bude chtít pomoci ona. Lian do toho, ale nemůžu zatáhnout. Otevřeli se dveře a v nich byla stará cikánka. Lianina babička.
10./NALEZNI SAMU SEBE 1.část
8. května 2007 v 17:39 | Lentilka
Co mám dělat? Otevřu rozlepené oči a hledím do prosvětleného pokoje. Pomalu si přehrávám celá včerejší večer. Skončím u upírky Marian. Dnes v deset večer se sejdeme ve městě. Není to zvláštní? Mít rande s upírkou. Půjdeme do nějakého klubu a Marian se pokusí vyvolat ve mně ten hlas. Ani netuším, jak to chce udělat a proč. Ale proč řešit to, že se mi zdá zvláštní? Já o sobě taky nikdy netvrdila, že jsem normální.
-Mám pocit, že bys mi už mohla jít pomoci.-
9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 5.část
7. května 2007 v 13:46 | LentilkaZnovu ke mně přijde a za krk mě vyzvedne do vzduchu. Jenom bezmocně zakymácím nohama ve vzduchu. Příjem kyslíku rapidně klesne. Mrští se mnou a stůl kousek od nás a já ucítím, jak pod mojí vahou praská. Hlavou mi projede ostrá bolest. Pomalu se zvednu a hledím, jak se Ordivik pár metrů ode mě samolibě směje. Hajzl! V očích ucítím pálení, rukou si otřu čelo a s hrůzou pozoruji, jak mi na ruce ulpěla krev. Dohajzlu. Když si opatrně prohmatám čelo najdu hlubokou ránu nad obočím. Pronikavě bolí a pálí. Ordivik se ke mně znvou pomalu rozejde. Nenechám ho, aby mě zabil rychle! Nenechám.