Více než nic
6. května 2007 v 15:37 | Lentilka
"Ukradla jsi někomu štěstí. On s tebou nikdy neměl být!"zasyčí hlas v mé hlavě. Jenom němě zakroutím hlavou a hledím na ten obraz lásky. Matthew...
"Nikdy tě neměl potkat. Zničila jsi mu život. Nech ho žít dál tak jak má."pokračuje hlas v mé hlavě a pomalu se od mě zařezává jako nůž.
"Tam mám být já!"řeknu přiškrceným hlasem.
5. května 2007 v 19:30 | Lentilka
Pomalu se dotknu hladké, slizké stěny a jdu za směrem pravé ruky. Každá cesta z bludiště vás odvede tak, že když půjdeme pořád po pravé ruce, nakonec vyjdete ven. Jenom aby to netrvalo věčnost. Adrenalin mě sice drží ve střehu, ale za chvíli ani on nepřemůže zimu a unavu. Po pár krocích mě zarazí chvění země pode mnou. Jsem tu naboso, takže každé nepatrné zachvění cítím zřetelně. Zaraženě stojím a přemýšlím, co to může být. Potom zaslechnu slabé prasknutí a zvuk, který připomíná drolící se hlínu ze země. Doháje!
4. května 2007 v 15:06 | Lentilka
"Och, vidím,že jste se seznámili. Tohle je Leonardo, další můj test. Žije, no pokud se to tak dá nazývat, tu už stopadesát let. Ještě neumřel, protože ho dopuji jistou drogou a tak tu může stále být a je to jeden z mých nejlepších testů. Na tomto se přesně projeví, jeslti můžeš jít dál. Nechceme z tebe mít masochistku, ale nemůžeš být zase mírumilovná. Proto budeš potřebovat tohle"řekne mi vlídně a natáhne ke mně ruku. Opatrně z jeho rukou vezmu nějaká nástroje a dojde mi, že v ruce právě držím byč, sirky, nůž a kleště. S odporem to upustím na zem a ucouvnu zpátky do chodby.
1. května 2007 v 20:02 | Lentilka
Vyděšeně hledím kolem sebe. Jsou tu velká skleněná okna, kterými dovnitř prosvítají malé obrazce. Jsou ale tak vysoko, že je nemožné se k nim dostat. Strop se tyčí vysoko nade mnou a já téměř rozmazaně vidím obrazy, které jsou na něj vmalovány. Kolem mě jsou kamenné stěny. Jsem v obrovské místnosti, která mi připomíná svatostánek bez dveří. Na podstavci leží rakev v které jsem byla uložena a v místnosti je ještě nějaký stůl a různé harampádí. Pokusím se pomalu postavit, ale moje nohy zaprotestují a já se nebezpečně zakymácím a zpadnu zpátky do sedu. V tom si všimnu v roho podivného stínu, který se pohne. Chci se zeptat, co tam dělá, ale moje rty se jenom pohnou a vyjde mi z hrdla tiché zachraptění. Přišla jsem o hlas? Osoba pomalu vyjde ze stínu a já si i v tom šeru všimnu, že je to mladý muž. Má úzká ramena a působí i docela drobně. Jde ke mně pomalým vyrovnaným krokem s úsměvem na rtech. S potlačením bolesti se postavím a naštvaně mu hledím do tváře.
29. dubna 2007 v 20:32 | Lentilka
"Přesně tohle chci."řekne chladně a pohlédne někam mimo mě.
"Chceš? Jak chceš?"řeknu rozechvělým hlasem a cítím, jak se slzy pomalu převalily přes moje víčka a přetekly na tvář. Cítila jsem jejich slanou chuť v ústech.
28. dubna 2007 v 10:07 | Lentilka
"Patience, nechoď"řekne téměř střízlivým hlasem. I jeho oči už se tolik nelesknou a nepřipomíná opilého závodníka v běhu na 60 metrů.
"Michaeli pochop mě. Nejsem tady vítaná, všichni se na mě budou dívat skrz prsty a ty bys taky měl!"řeknu mu otráveným hlasem. Cítím jak se mi šaty nepříjemně lepí na tělo a zplihlé vlasy začínají usychat v podivných tvarech.
"Patience, myslel jsem, že jsi to pochopila. Když jsem tě pozval na ples už to byl pro většinu lidí šok, ale já jsem si tě všiml hned, jak jsi sem vešla, ale ty protože si mě ignorovala. Teď jsem tu, s tebou a chci abys věděla, že je mi jedno, co ostatní říkají"řekne mi a já mám pocit, že si tu svojí roli až moc užívá nebo to možná bude jenom tím, že toho moc vypil.
26. dubna 2007 v 19:18 | Lentilka
"Kastel?"řekne lehce překvapeně Andrew a stáhne svou ruku, kterou mě zatím objímal kolem pasu.
"Ano, to jsem já, Kastel. Tvoje holka, ta se kterou máš právě teď být dole a bavit se a ne se tady muchlovat s touhle běhnou!"vyštěkne nenávistivě a udělá krok směrem ke mně.
"Tohle jsem nechtěla"řeknu směrem k ní omluvně, ale to byla chyba. V očích jí zajiskří plamínky hněvu, v další chvíli si sundá botu a s ohromnou razancí jí po mě mrští. Jen tak, že se stihnu skrčit a bota prosvyští bepzečně nade mnou. Když, ale zaslechnu tříštění skla jak prolétla až ven jenom se na ní nenávistně podívám a přimhouřím oči. "To se teda nemělo stát!"zapiští.
25. dubna 2007 v 18:59 | Lentilka
Když se za pár minut ozval znovu zvonek, byla jsem si jistá, že tohle už je pro mě. S úsměvem jsem otevřela dveře a pohlédla na vyšňořeného Michaela. Překvapilo mě, že si myslím, že mu ti sluší. Obvykle se v jeho případě takových myšlenek strachuji a obávám, ale teď jsem si bez výčitek připustila, že v tom kvádru vypadá dost dobře. Nastoupila jsem do jeho úžasného auta a jenom doufala, že znovu nespustí chvalozpěv na jeho vybavení. Dikybohu mě toho dnes ušetřil a jenom mi s upřeným pohledem zdělil, že mi to sluší. Nikdy jsem nezažila, aby mi někdo otevřel galantně dveře, když vystupuji podá mi ruku a když spatřím v ejho druhé ruce bílou růži nedokážu skrýt překvapený pohled. Jenom jí šokovaně vezmu do ruku a v zavěšení vejdeme pomalu do místnosti, kde se koná ples. Už je tam hromada lidí, ale já stěží poznám pár. Ihned si ale všimnu 3B partičky i Tří ďáblových dcer. Marion má svoje havraní vlasy narovnané a k tomu černé dlouhé lesklé šaty, Vivian si na hlavě vytvořila podivný účes a na sobě má krásné krátké hnědé vlasy na zavázání kolem krku a nakonec Kastel. Dlouhé zelené šaty, které jí zvýrazňují oči, kta že i v té tmě hluboce září, vlasy má v dlouhých loknách vyčesané do drdolu. Všechny tři je vystihuje jedno slova -Sirény.
23. dubna 2007 v 20:26 | Lentilka
Do očí mě praštilo sluneční světlo. Nebe bylo bez mráčku a zdálo se, že teplota stále stoupá. Konec března a blíží se jaro, nádhera. Když se ale znovu ozvalo pronikavé zařinčení telefonu, došlo mi, co mě vzbudilo ze spánku. Divila jsem se samo sobě, že jsem neměla v ruce nůž a neječela, odpovídalo by mi to po mém večerním zážitku. Chtěli mě umučit a zabít, asi si koupím pistoli. Pomalu jsme vstala a doplazila se k přístroji, který neúnavně zvonil. Kdo to sem může sakra volat? Nikdy sem nikdo nevolá, ani já sama neznám číslo na pevnou linku.
"Haló?"ozvala jsem se rozespala do sluchátka.
"Patience, jsi to ty? To je tak skvělý, že tě slyším!"zašvitoří mi do ucha veselý, naprosto vzbuzený hlas. Cecilia zřejmě mojí pevnou linku zná. Proč mě ani zase tak nešokuje, že mi jedna ze 3B volá ráno domů? Asi začínám být více otrkaná než si připouštím.
"Co potřebuješ, Cecilie?"zeptám se a schovám mohutné závnutí do dlaně.
"No přemýšlala jsem, vlastně spíš přemýšleli" tři mozky dá dohromady jeden průměr co? "když jsi tu nová, jeslti by jsi nechtěla pomoci s úpravou na ples, když jsme společně nešli nakupovat šaty"zacvrdliká.
"Myslím, že to není potřeba, už je u nás doma předspáno. Sjeli se tetičky, strejdové a všichni mi pomáhaj, nemůžu odsud odejít"řeknu zklamaně.
"Smůla, tam u vás doma to opravdu prožíváte co? U mě doma jsou jenom rodiče, dvě tetičky a babička, strejdy se mi nikdy nepodařilo přemluvit, no nic, tak pa na plese"řekne pořád skvěle naleděná.
"Jo, hele Cecil, nemohla by jsi mi dát číslo ke mně na pevnou?"zeptám se zvědavě.
"Cože?"ozve se ve sluchátku nechápavě. Chudák holka.
"Nic, nic, papa"rozloučím se rychle.
Mám vůbec jít na ten ples? Byla by jsem spíš pro to znovu spát, nekoupit si zbraň a potom jít spát. Jo tohle je mnohem lepší než ples. Ne, nemůžu udělat to, že by jsem tam nešla. V hlavě mi zahučí slova "Tak zítra na plese" Opravdu tady byl? Opravdu se to všechno stalo? Nebyl to jenom můj výmysl? Sen? Kéž by. Začnu napouštět vody ve vaně a zajdu do pokoje. Na skříni mi vysí moje překrásné modré šaty, pod nimi smrtelné botky. Popadnu domácí oblečení a zamknu se v koupelně. To, že nikdo nemá být doma neznamená, že nikdo doma není. Asi už jsem vážně paranoidní. Teď se budu bát každého stínu. Zdravá to posedlost. Naložím se do příjemně teplé vany a pokusím se ignorovat modřiny, které se mi vyrýsovali po včerejším mučení nemučení. Mám docela štěstí, že jsme nedošli dál než utahování kůže okolo hrudníku a podávání podivných tekutin. Mohlo být i hůř. Měla by jsem mu poděkovat. Zase. Proč mi pořád zachraňuje život Andrew? To tohle město nemá víc lidí, který by mi měli zachraňovat krk? Co třeba Lasie? Kam se poděl ten blbej pes?
Ucítím slabé chvění v ruce jako by mi v žilách proudila voda. Zvědavě jí pozvednu před oči a vykřiknu, když spatřím před očima jenom vodu. Moje ruka je voda! S hlasitým šplouchnutím sjedu celá pod hladinu a otevřu oči. Vyděšeně hledím pod vodou, co se se mnou děje, ale když nespatřím svoje tělo, ale je to jako by jsem si nasadila brýle a ztratila hranice svého těla dostanu další šok. Chci vylézt z té vody, ale jenom se pohnu podél vody. Kde je moje tělo? Moje ruce? Kam zmizely? Viděla jsem strop jako by jsem ležela pod hladinou, ale voda se podivně hýbala a já se nemohla zvednout. Byla jsem voda? S dalším hlasitým šplouchnutím se mému tělu vrátili hranice a já se s prudkým nádechem vynořila. Jak jsem tam mohal vydržet tak dlouho? Zběsile se rozhlédnu kolem a zjistím, že mému tělu se nevrátili tak úplně hranice a končetiny, jak na to hledím vidím, jak se jako by pomalu tvoří z vody mé nohy i ruce. Vyděšeně vyskočím z vody a se zaječením vyběhnu z koupelny. Začínám toho mít všeho po krk. Když se po chvíli vrátím zpátky a pomocí koštěte odšpuntuji vanu a znovu vyběhnu jako zajíc do nory, mám nervy v háji. Dneska je ples, alespoň tam si třeba odpočinu. Ples je na odreagování se ne? Doufám.
Lehnu si na postel a vezmu si k sobě knížku. Hlavně nemyslet na ten insident s vodou, nemysli na něj. Co to kruci bylo? Rozpustila jsme se do tý vody nebo co? Kam se podělo moje tělo a proč jsme tam byla tak dlouho? Ne nemysli na to! To voda mě pohltila? Nemysli na to! Přinutím se začíst do knížky, nakonec se mi povede alespoň to, že nemyslím na nic. Čtu písmenka, otáčím stránky, ale naprosto nevím co čtu. Takhle dokážu zabít hodinu po které jsem zralá na prášky a jenom upírám zbožný pohled na lékarničku na chodbě. Dost Patience, takhle to nemůže pokračovat dál. Vyhrabu z tašky mobil a najdu v něm číslo na Lian. Po čtvrtém zazvonění to vezme a já zaslechnu v pozadí hluk, jako by tam křičelo nějaké dítě "No tak Liáno, pojď si hráát" Poksuí se to ignorovat a soustředit se pouze na to abych slyšela sama sebe a jí.
"Lin, jdeš dneska na ples, že jo?"zeptám se a musím skoro křičet, protože jinak by mě přes ten řev tam neslyšela.
"Jasný, že jdu. Co s tebou bylo včera, že jsi nebyla na plese?"zeptá se zvědavě. Potom zaslechnu klapnutí dveří a hluk ustane.
"Bylo mi špatně, vysvětlím ti to jindy, co to tam proboha provádíš?"
"Přijel můj bratránek"řekne mi rozmrzele. To vysvětluje snad všechno.
"Strašně se nudím, nechceš přijít?"zeptám se jí nadějně.
"Panebože, díky bohu, jsi moje záchrana, asi bych nerozdejchala, kdyby mi ostříhal vlasy a právě našel nůžky, takže za chvilku jsem u tebe. Papa"rozloučí se rychle a já zůstanu znovu sama s telefonem v ruce. Překvapí mě, když už za patnáct minut stojí ve dveřích s úsměvem na tváři a v ruce šaty na ples.
"Myslím, že by jsme se měli jít připravit"řekne mi místo pozdravu a vklouzne do domu.
"Teď? Není moc brzo?"zeptám se nejistě. Mě by stačilo na přípravu dvacet minut, protože proč být krásná pro Michaela? Zrovna pro něj nemám žádné speciální představy, takže přirozenost bude nejlepší volba. Doufám, protože první varianta je, že po mě skočí a nebo se mě bude bát. Jsem pro tu druhou.
"Je naprosto správný čas na to, abys ses připravila"řekne nesmlouvavě. Nechám jí, ať se mi probere vším, co mám na kosmetickém stolečku i v koupelně, když ke mně přijde s natáčkami na hlavu jenom se na ní nevěřícně usměji.
"Tohle mi na hlavu nedáš"řeknu hrdě a ukážu na šíleně vypadající mučící nástroj pro zkroucení vlasů. Za půl hodiny utrpení sedím jako prkno a nechávám si na hlavu montovat ty strašlivý natáčky. Proč jsem jí to dovolila? Asi jsem vážně slabá, ale co jsem proti ní mohla udělat? Sama jsem jí sem pozvala a teď jenom trpím. Když mě donutí nechat se od ní i namalovat, převlékne mě do šatů a s pobavením pozoruje moje utrapy v botech, co jsem si koupila, konečně mi rozpustí vlasy a to už máme doopravdy jenom půl hodiny než mě přijede vyzvednout Michael. Moje vlasy vypadají tak nějak -upraveně- je to slovo, které hledám. Všechny mé učesy spočívají vrychlém svázání do culíku nebo přejetím kartáče, ale to, aby byli natočené, lesklé a upravené se jim snad ještě nestalo. Jsou nadýchané a vypadají kouzelně. V těch šatech k tomu vypadám jako princezna. Dost vychvalování, vypadám prostě jenom dost dobře, možná i líp.
"Lian, kdo vůbec přijede pro tebe?"zeptám se, když mi dojde, že ani nevím s kým jde. Jak jsem se mohla nezeptat? Jenom na mě s úsměvem mrkne a odmítne mi víc prozradit, sama má delší černé šaty bez ramínek, které jí dělají křehkou, ale štíhlou postavu, vlasy si stáhla do dlouhého culíku a dva pramínky podel obličeje si vyžehlila a teď vypadala ještě kouzelněji než já. Záviděla jsem jí její vlasy i pohodlnější šaty ke kterým si pořídila decentní podpatek a ne takový kramflek jako mám já. Při každém kroku jsem se nebezpečně zakymácela. Když ticho prořízlo zazvonění zvonku o pár minut dříve šla jsem se překvapeně podívat k oknu. Když jsem spatřila maličké auto a k tomu tmavovlasého kluka, který mířil k našim dveřím jenom jsem překvapeně zírala z okna ven.
"Tak já jdu"vytrhl mě z přemýšlení Lianin veselý hlásek. "Takže ty a on?"řekla jsem zaskočeně. Pouze se smíchem přikývla a zmizela ve dveřích. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohohle kluka jsem vůbec neznala, jak mi mohlo ujít, že pozval Lian na ples? No tak, ono zase to že sje mho neznala nebyla taková bomba, koho já jsem tady totiž pořádně znala, že jo.
(8./ ZÁVOJ 2.část
"Nepřipomíná ti něco?"ozve se za mnou tichý hlas. Leknutím poskočím a jenom překvapeně hledím na Andrewa.
"Co tady děláš?"zeptám se zvědavě.
"Chtěl jsem vypadnout z toho blázince dole"řekne s úsměvem. A ze spáru Kastel? Pomyslím si hořce. Nevypadala to, že by ho to dole extra obtěžovalo i Kastel se zdála spokojená, ale proč mě to štve? Já jsem tady s Michaelem, on s Kastel, tečka. Tím to pro nás dva končí.
"Myslím, že bychom měli vypadnout zpátky"řeknu a tiše projdu kolem něj. Najednou se mi zdá klapot podpatků ostrý a řezavý v té tmě.
"Počkej"zastaví mě tiše. "Oni to bez nás chvíli přežijí"řekne s úsměvem.)
22. dubna 2007 v 12:11 | Lentilka
Promočená a zoufalá se vrátím zpátky dovnitř. Naštěstí nikoho nepotkám, protože k zhroucení by mi stačila jenom otázka "Co se stalo?" Shodila jsem ze sebe mokré oblečení a lehla si do postele. Chtěla jsem usnout. Pustila jsem si písničky a nechávala se ukolébat melodií. Byla jsem připravená na hodiny převalování, takže když jsem okamžitě usnula překvapilo mě to. Překvapilo mě to hlavně z toho důvodu, že jsem se ocitla na pláži, ale pořád jsem byla při plném vědomí. Nebyl to sen, ale byla jsem na tmavé písčité pláži. Pod nohy mi svítil měsíc a na nebi bylo milion malých hvězd. Moje šaty byli černé, na sobě měli malé stříbrné tečky, které vypadaly jako hvězdy ukradené z oblohy. Čaty byli na jedno rameno, splýávaly dolů a u kolene skončily a další kus splýval až k zemi. Z hrdla mi vyšel šťastný smích, který le nezněl jako můj smích. Podobal se spíše cizímu, hysterickému a určitě né mému. Jistě jsem ale věděla, že vychází z mé pusy. Co se tu děje?
Když jsem ho spatřila, jak ke mně kráčí ve své temné horzivé podobě jenom jsem podrážděně přimhouřila oči. V mém snu mi nemůže ublížit pokud mu to nedovolím a teď už mu to doopravdy nedovolím. Když došel tak blízko, že jsem mohla vidět jeho tvář spatřila jsem nepatrný úsměv, který mu hrál na rtech.
"Co po mě chceš?"řekla jsem naštvaným hlasem.
"Pročpak jsi tak naštvaná?"zeptal se zamyšleně.
"Nehraj si se mnou! K čemu je vůbec tahle maškaráda?"vyjela jsem na něj prudce a rozhodila do stran mojí půvabnou večerní róbu.
"Nelíbí?"řekl zamračeně a luskl prsty. V další chvíli jsem si uvědomila, že mě něco táhne k zemi. Nechutně štípe a smrdí. Zhrozeně se podívám dolů a spatřím své nové šaty. Viděli jste někdy pytel na brambory s otvrorem na ruce a nohy? Ten teď na mě vysel a možná byl ještě v horší formě než obyčejně. Odporný zápach mě štípal do nosu a hrobá látka mi dřela kůži.
"Fajn, maškarádu beru"řekla jsme nabroušeně a v dalších okamžiku mi po těle splývala moje teď tak měkká a příjemná róba.
"Dokázala by jsem něco takového taky?"řekla jsem obdivným tónem a pohlédla mu zpříma do očí. Na jeho tváři se objevil samolibý úsměv. "Možná, s trochou úsilí a odhodlání by jsi to možná dokázala"řekne mi pyšně, ale v dalším okamžiku se zarazí. Možná ho k tomu dovede můj výraz, který mi hraje v očích nebo snad umí číst myšlenky. Přivřu oči, nahromadím v sobě všechen vztek, který ve mně vyvolává jen vzpmínka na tohohle parchanta a instinktivě lusknu prsty. Když otevřu oči roztáhne se mi pusa do obřího úsměvu. Svolávač, nejmocnější upír z města a okolí, přede mnou stojí v tom samém převleku jako mají u fastfoodu. Má na sobě plyšové kuře a když mu to dojde nemotorně se zapotácí na velkých kuřecích hnátách. Naštvaně luskne prsty a znovu přede mnou stojí jenom v podivně staromódním obleku. Neudje mi pobavený pohled i nebezpečné zajiskření vzteku v jeho očích.
"Dobře, tohle by myslím stačilo"řekne tiše a k mým nohám dojdou slabé vlny moře. Co po mě sakra chce? Jako by mi nekazil život už takhle dost!
"Já dohodu neporušila, už mě Matthew neuvidí.Proč tu jsem?"řekla jsem rozhodně.
"Přemýšlel jsem nad tou naší pošetilou dohodou a napadlo mě, proč jsme jí vůbec uzavřeli. Potom mi to došlo, já tě nechci zabít, ale někdy váhám, že to udělám. Když s tebou mluvím jsem přesvědčený, že tě mám nechat žít, ale když se třeba zase podívám na tvou chůzi a způsoby tak, no škoda mluvit"začne mi pomalu vysvětlovat a mě na tvář vyskočí překvapený i pobouřený výraz. Když si všimne, že chci promluvit umlčí mě mávnutím ruky. Jak způsob chůze? Já se o jeho společnost neprosím! "pořád váhám jeslti mám nebo nemám. Umřeš, neumřeš. Jsem na vážkách. Proto jsme s tebou uzavřel tu dohodu. Zabít tě nechci, ale kde beru jistotu, že jsi ta pravá? Někdy se mi zdá, že by jsi se pro můj plán do mé síně hodila perfektně, už dlouho hledám někoho, kdo by se hodil po mém boku, po tom nešťastném insidentu co se stal před rokem s mou, buď jí země stálá, minulou družkou, bych si chtěl tentokrát vybrat velice pečlivě. Nemůžu říci, že by jsi měla nějak převelice ženských vnadů a krásy jsi taky nepobrala po hrstech, ale já nejsem naprosto náročný, proto bych se spokojil i s tebou. Máš pár věcí, které se mi líbí, jiskřivé zapálení v očích, hravý tón a bystrou mysl. Jsi ladná a lehce půvabná když se snažíš. Proto by jsi možná vyhovovala. Pořád ale nemám tu jistotu. Takže jsem se rozhodl ozkoušet si tě"vysvětlí mi pomalu a ani se nezačervená, zatím co já rudnu jak vzteky tak rozpaky.
"Já nebudu -opakuji- nebudu žádná tvoje družka, na to zapomeň a přestaň rozebírat moje klady a zápory já se v tobě taky nešťourám, ty vidličko jedna!"vybuchnu naštvaně. "Nechci se zaplést do žádných tvých plánu, naprosto odmítám koukat se na ten tvůj ksycht! Splnila jsme dohodu, nech bějt mě i Matthewa a jdi do hajzlu! A navíc já si připadám hezká tak jak jsem a moje chůze není vůbec divná!"pokračuji dál v mém proslovu. Vybuchla sopka.
"Porsche, zapomínáš, že tady se tě nikdo na tvůj názor neptá"namítne s úsměvem.
"Ty jeden zamindrákovanej krvesaji, já se tě taky neptám, já ti to pouze oznamuji! Nech mě bejt, nechte mě bejt vy všichni vidličky! Co jsem vám provedla, že mě takhle trestáte? Bože, čím jsem se ti zprotivila, že jsi na mě poslal takovýhle otrapu?"skučím zmučeně.
"Vidíš, o tomhle mluvím. Už strašlivě dlouho jsem si s nikým přijemně nepopovídal, moje bývalá družka, buď jí země stálá, byla sice krásná, ale moc toho nenamluvila, sice měla překrásnou tvář i kypré tvary, ale naprosto se mnou odmítala mluvit. Zato věřím, že s tebou by jsem si popovídal, až bych toužil po tichu. Možná bych si tě ani nevybral, kdyby moje bývala družka, buď jí země stála, nebyla tak mlčenlivá. Teď už to bohužel nezměníme. Mám pocit, že jsem si vybral, takže ..."řekne mi s úsměvem.
"Nevybral jsi si! Mě naprosto nechceš! Nejsem dost inteligentí, pořád bych tě otravovala a... A večer mě bolej záda! Já nejsem ta pravá následnice po tý tvojí družce, buď jí země stálá. Hledej jinde, tady o teda nikdo nemá zájem. Děkujeme, nashle!"křičím už vytočeně. Vypadá to tady skoro jako na námluvách! "Najdi si nějakou která bude spokojená s tebou a tvýma zubama! Tvoje bejvalka, bu´d jí země stálá, musela bejt šťastná! Vidíš, už jsi mě taky nakazil! Neříká se náhodou buď jí země lehká? Vy krvasajci aby jste si nepřizpůsobili naše zvyklosti lidí, co? Všechno musíte zničit, všude se vetřete! Jděte do háje, táhni do pekla a já půjdu do nebe nebo klidně naopak mě je to jedno, hlavně když nebudu muset bejt v jedný dimenzi s tebou! Chápeš můj odpor k tobě? Pochopil jsi to konečně?"zavřísknu znovu, ale když na něj pohlédnu a on hledí někam za mě namoře jenom pobuřeně zařvu "posloucháš mě vůbec?" Trhne sebou jako by jsem ho probudila z tranzu a s úsměvem na mě pohlédne.
"Promiň neposlouchal. Přemýšlel jsem, že bych mohl hledat další náhradnici, jeslti projdeš zkouškou o čemž dost pochybuju. Takže myslím, že by jsi se mohla za chvíli probudit."řekne zamyšleně.
"O jaký zkoušce to pořád meleš?" vyjedu ostře.
"Zkouška, kterou když projdeš staneš se mou družkou. Proto vznikla celá dohoda, když umřeš nic mě vlastně nebude držet od toho, abych ublížil tvýmu miloučkýmu Matthewovi a když uspěješ, vlastně myslím, že potom ti bude jedno, co se s ním stane"řekne mi povzbudivě.
"Proč by mi to mělo bejt jedno? To mě jako okoulíš tvým šarmem a taktem, kterej jsi dneska nechal zakopanej na dvorku nebo co?"řeknu mu sarkasticky.
"Věř mi, jestli se staneš mojí družkou bude ti jedno co bude s Matthewem"řekne samolibě.
"A když neprojdu zkouškou, tak se mnou bude co?"
"Nic, budeš mrtvá. Zkouška má pouze jeden konec, život, když nedojdeš do konce umřeš. V tom je celá pointa"řekne jako by o vymyslel celý sám. Ani bych se nedivila.
"Prostě mám pro tebe zkoušku, teď se probudíš"řekne lehce znuděně. Nestihnu se ani vzepřít, ani říct počkej a najednou otevřu oči a zírám do tmy ve svém pokoji. Potom spatřím tmavou postavu, která se nade mnou naklání. Nepoznám jí, ale dojde mi, že zkouška začíná. Zkouška na život a na smrt. Svolávač pro mě připravil hru, kteoru je načase začít hrát. Děkuji pěkně. Nestihnu ani zakřičet a udeří mě prudká rána do hlavy. Jenom pocitím, jak se mi pomalu zařeli víčka a já upadla do tmy. Určitě se probudím a znovu mě bude bolet hlava! Jestli si po tomhle myslí, že si ho někdy vezmu tak to je vážně fór.
Otevřu oči a překvapí mě tma kole mě. Chvilku počkám jestli se na mě nevyřítí nějaká příšera, ale když kolem mě vládn hrobové ticho pokusím se převalit na bok. Vyděsí mě, když zjistím, že se nemůžu pořádně pohnout. Zkusím si sednou, ale ani to nemůžu. Jako by jsem byla v nějaké krabici. Když mi to dojde začnu šíleně bušit pěstmi do stran, až pocítím jak mi po rukou teče krev. On mě zaživa pohřil! Proto to horbové ticho. Už mě úplně popadne klaustrofobie a já začnu ječet. Po chvíli se mi ztratí hlas a já už jenom z posledních sil buším pěsti do stěn kolem mě. Nic nepomáhá. Umřu na nedostatek kyslíku, panebože pomoc. Já nechci. Zuřivě kolem sebe kopu, lae cítím jak mi pomalu nohy i ruce ochabují. Nemám dost síli dostat se odsud. Tohle je ta zkouška? Zavřít mě do rakve a nechat mě tu zešílet, udusit se nebo co? Tohle není zkouška, ale vražda! Hlas se mi od vřískotu vytratil a teď jenom cítím tepavou bolest v celém těle. Možná si jenom namlouvám, že nemám vzduch, ale když se mi začne stahovat hrdlo a já se začnu pomalu dávat dojde mi, že tohle nebude paranoia.
"Bože, co jsem komu udělala! Nenech mě tady takhle umřít, nenech mě!"zašeptám ochraptělým hlasem a jenom cítím jak mi slzy stékají po obličeji. Brzy spadnu do bezvědomí, sladké bezvědomí, co asi bude s mým tělem? Ještě že jsem se před tíhmel rozešla s Matthewem. Takhle to bude pro něj snažší. Nikdy jsem neměla v plánu odejít jen tak, vždycky jsem si říkala, že kolem mého zmizení bude hromada povyku, slz a nadávek, ale třeba mi bylo souzeno umřít tiše a tady.
"Bože, prosím"zašeptám spíš jen pro sebe, protože žádný hlas nevyjde, jenom se otevřou rty. V tu chvíli se horní víko odkopí a na mojí tvář dopadnou paprsky světla. Prudkým pohybem se posadím a zběsile zalapu po dechu. Do nosu mě uděří vůně kadidla a zatuchlin. Když spatřím kus nad sebou zdobené okno jako je v kostele pokusím se postavit. Moje ochablé tělo ale zaprotestuje. Pokusím se alespoň vysoukat z rakve a s hlasitým žuchnutím dopadnu vedle ní. Opřu se o ní zády a šťastně lapu po dech. Tohle byla ta zkouška? Když se ale rozhlédnu kolem dojde mi, že tohle není konec. Tohle nebyla ani celá zkouška, tohle byl pouze začátek. Bože, ochraňuj mě.
( 8.ZÁVOJ 1.část
Ucítím slabé chvění v ruce jako by mi v žilách proudila voda. Zvědavě jí pozvednu před oči a vykřiknu, když spatřím před očima jenom vodu. Moje ruka je voda! S hlasitým šplouchnutím sjedu celá pod hladinu a otevřu oči. Vyděšeně hledím pod vodou, co se se mnou děje, ale když nespatřím svoje tělo, ale je to jako by jsem si nasadila brýle a ztratila hranice svého těla dostanu další šok.
Chci vylézt z té vody, ale jenom se pohnu podél vody. Kde je moje tělo? Moje ruce? Kam zmizely? Viděla jsem strop jako by jsem ležela pod hladinou, ale voda se podivně hýbala a já se nemohla zvednout. Byla jsem voda?)
21. dubna 2007 v 13:14 | Lentilka
Místo kde jsme stáli je najednou podivně prázdné. Vydám se pomalu domů, pěšky, jakkoliv. Hlavně domů. Bylo to pár minut nebo hodin než jsem tam dorazila? Svalím se na postel a usnu. Když po chvíli otevřu oči mám je plné slz. Přetékají na polštář a mám kvůli nim rozmazaný celý pokoj. Proč, Porsche, proč? Hučí mi v uších. Kolem mě protékají vzpomínky jako vodopád. Vždycky jsem si přála prožít opravdovou lásku jako z románu, moc čtu. A teď přišla? Je tohle ta věc, která mě má naplnit štěstím a láskou? Spíš cítím nenávist, hořkost a vztek. Celý svět se bortí nebo ne? Dneska večer mohl být někdo šťastný? Já nebyla, já trpěla, ale jiní lidé mohli být. Spokojeně spali a snili. Převalili se na bok a když otevřeli oči spatřili v nich toho, kterého milují, lae já nejsem šťastná. Je tohle spravedlivé? Tohle je svět, můj svět. V boji s temnotou nikdy nevítězí ti dobří. Nikdy.
Když ráno otevřu oči mám náladu maximálně na to převalit se na druhý bok a spát dál, také to udělám. Těší mě snad jenom pocit, že se nebojím, že přijde znovu další sen. Pokusil se mě zabít, ale nevyšlo mu to. Proč mě nechává stále naživu není můj problém. V jistém slova smyslu. Prospím celou neděli, odmítám se pohnout nebo udělat něco víc než je natáhnout se pro učení. Když ke mně do pokoje vejde mamka jenom na mě chvíli šokovaně hledí a potom si ke mně strarostlivě přisedne.
"Broučku, stalo se něco?"řekne tiše a pohladí mě po vlasech. Stulím se jí do náruče a znovu se stanu tou malou holčičkou jako vždy.
"Všechno je zvláštní"řeknu tiše.
"V téhle době je všechno zvláštní, může ti svět připadat šeivý nebo plný barev, to záleží na minutě a pořád se to mění, ale dej tomu čas. Potom se všechno srovná, nebuď tu zalezlá celý den. Jdi ven, bav se. Nejsi žádná hrdinka z románu, která má na práci důležitější věci než jsou kluci. Dej tomu čas a všechno se srovná"řekne mi věc, která by pro mě byla přirozená. Byla by pro každou dívku mého věku, ale já jsem hrdinka co má pomáhat lidem a právě se upsala k tomu, že nebude kvůli klukovi. Jo ve všem jsou kluci. Po chvíli se zvedne a nechá mě v pokoji samotnou. Pustím si rádio, stulím se do klubíčka a jenom poslouchám. Pořád je brzy na to, abych šla spát, ale venku už se snesla tma.
Další den ráno podsoupím výslech ohledně toho, jaký byl ten barman a další milion serepetiček. Snažím se usmívat, bavit se, ale pořád mám jen neutuchající touhu jít a do něčeho kopnout, do někoho nejlépe. Když vyjdu ven a začne pršet jenom naštvaně zavrčím a vydám se domů. Kdy nadejde ten čas a já ho potkám? My dva nejsme normální, pořád nás něco zavádí k sobě, vsadím se, že se teď otočím a on bude kousek za mnou sedět v autobuse. Ironicky se otočím a přes promáčené vlasy spatřím povědomý sestřih vlasů a postavu. Jako kdyby mě někdo trefil vyskočím z autobusu na další zastávce a nechám silný déšť, aby mě promočil až na kůži. Když hledím na odjíždějící tvář zamrazí mě, nebyl to on. Jsem paranoidní. Pomalu se vydám pěšky domů. Když se skopenou hlavou uvidím postavu, která se probojovává přes déěť jako já, jenom se zahledím kdo to může být, když znovu spatřím tu povědomou postavu donutím se k tomu jít pořád rovně, neuhnout. Nechci být paranoidní a tohle není on! Když pozvedne tvář v tu chvíli co se míjíme a já spatřím ty modré oči, které se vesele rozsvítí v tu samou chvíli co mě spatří zamrznu na místě. Prosím tě, bože ne. Zastaví se vedle mě. Vlasy má promočené a tvář mu zdobí množstív malých kapek, které stékají dolů.
"Porsche"řekne s úsměvem. Matthew, můj Matthew. Nádherný jako vždycky. Veselí, roztomilý a naprosto dokonalý. Natáhnu k něm ruku, ale vzápětí s ní znovu ucuknu dozádu. Nechápavě na mě pohlédne. Nemůže nic chápat. Nechápu svoje chování, ale v další chvíli mu vysím kolem krku. Políbím ho na rty a v tu samou chvíli ucítím, jak mi po tváři stekla slza. Nemohl si jí všimnout, protože prší, ale já cítíla její hořkou a bolavou sílu. Je tohle poslední polibek? Nemůže být možné, aby člověk musel protrpět něco tak strašného, tohle nemůže být pravda. Nesmím mu to udělat. Když mě k sobě přitáhne a já se od něj lehce odtáhnu a propadnu se do jeho modrých očí, nemůžu to vydržet. Nechápavě na mě hledí. Cítím jeho vůni. Pořád cítím jeho rty na svých i když tam nejsou. Zůstavající pocit, kéž by zůstal déle. Vytrhnu se mu a otočím se k němu zády. První krok udělám klidný, ale v dalším už utíkám. Neohlížím se, jeslti jde za mnou. Nechci, aby šel. Když doběhnu zplavená domů, jenom vlezu pod horkou sprchu a tam se nadobro zhroutím v návalu slz.
Večer, když sedím nad učením a jenom tupě zírám před sebe, se vedle mě rozehraje mobil. Jako by do mě střelili po něm skočím. Pořád je tu ten pocit, že by mohl zavolat. Touha i strach po tom, že ho znovu uvidím. Když ale na displeji spatřím jeho jméno místo rozechvělé touhy po mě přejede mráz. S chvějícími prsty přijmu hovor.
"Porsche?"ozve se v telefonu jeho překrásný hlas.
"Musíme se promluvit, Matthew"řeknu tiše a dbám na každou hlásku jeho jména.
"Jsi v pořádku?"zeptá se starostlivě a mě se málem bolestí rozskočí srdce. Nejsem, mám pocit, že umřu.
"Musíme si, co nejdříve promluvit"zopakuji znovu.
"Taky jsem si to myslel. Stojím před tvým domem."promluví tiše do telefonu. Ztratím slova. Najednou nemám co říci. Jak bych mohla?
"Dobře"vyklouzne ze mě pomalu a potom mobil pomalu vypnu. Přehodím přes sebe mikinu a vyjdu před dům. Třeba mě ten fakt, že mrzu donutí udělat to rychle. Když ho spatřím potlačím slabý sten. Ta představa, když jsem ho dneska odpoledne vyděla byla slabá, vybledlá, lae když tu teďstojí nade mnou, mám pocit, že se nemůžu ponořit hlouběji. Dojde až ke mně a jeho oči mě propalují. Kdyby chtěl mohl by mě zadupat do země a já bych ho za to milovala. To on ale samozřejmě neudělá, proč ne?
"Porsche, co se stalo?"zeptá se tiše a v jeho očích čtu obavy a strach.
"Matthew, já - přemýšlela jsem o nás dvou-"vypravím ze sebe pomalu a s překvapením poznám, že můžu normálně mluvit.
"Myslím, že to mezi námi není dobrý nápad, nemyslím tím teď ty problémy okolo nás, ale naprosto nás dva. Mám pocit, že to prvotní kouzlo mezí námi vyprchalo, cítím se strašna svázaná. Nejsem zvyklá na takový styl života, na začátku jsem tě upozornila na to, že nejsem správný typ na vztahy a teď na to došlo. Nejsem na to připravená."řeknu mu tvrdě s pohledem upřeným do jeho očí. Když to dopovím jakoby roztají. Zesmutní. Mám chu´t zařít si rvát vlasy a křičet.
"Ty už se mnou nechceš být?"zeptá se nejistě a jeho oči mě pálí.
"Nejsem připravená na vztah s Tebou"řeknu mu ledovým tónem.
"Co se stalo? Řekni mi co se změnilo?"zeptá se mě a já v jeho hlase poznám ten tón, který mě tolik mate, jeho hlas je hypnotizující.
"Nic se nezměnilo a v tom je to. A nech toho, toho tvýho hlasu, nedělej to!"řeknu ostře a při pohledu do jeho tváře mám chuť brečet.
"Promiň, neuvědomil jsem si to"řekne zničeně a to mě utvrdí v tom, že jsem necitelná mrcha. Matthew jsi to nejlepší co mě v životě potkalo, ale neuslyšíš to ode mě.
"Nechci se s tebou vídat"řeknu odměřeně.
"Nemáš mě ráda."řekne s obrovským přesvědčením v očích. "Byl jsem pro tebe jenom hra?"pokračuje dál znechuceně. Už chci něco namítnou, ale potom se zarazím. Možná by bylo lepší nechat ho, ať si myslí, že taková jsem. Možná ho to nebude tolik bolet.
"Fajn, pohrála jsi si, doufám, že jsi spokojená, ale musím ti říct, že jsi svojí práci odvedla opravdu dokonale, fakt jsem ti uvěřil!"řekne mi s jistým odporem v hlase. Panebože, ne. Jak si o mě můžeš myslet něco takovýho? Proč mi věříš to co nemá být nikdy pravda? Řekni mi, že lžu. Nevěř mi ani slovo. Nechci abys mi věřil. Jenom na něj mlči hledím. Kdybych se začela bránit tak ho to nepřekvapí, tohle bral jenom jako souhlas a zřejmě i provokaci.
"Porsche"řekne znovu s tou něžností v hlase, kterou nedokáže potlačit, "Sbohem" Otočí se a jeho vzdalují se záda spustí příval slz, které nemá jí konce. Vyčerpaně se opřu o stěnu a hledím do děstě.
"Nechci, abys odešel. Nikdy jsem to nechtěla. Jak jsi mi mohl uvěřit?"zašeptám zoufale.
(7./ DOHODA 5.část
"O jaký zkoušce to pořád meleš?" vyjedu ostře.
"Zkouška, kterou když projdeš staneš se mou družkou. Proto vznikla celá dohoda, když umřeš nic mě vlastně nebude držet od toho, abych ublížil tvýmu miloučkýmu Matthewovi a když uspěješ, vlastně myslím, že potom ti bude jedno, co se s ním stane"řekne mi povzbudivě.
"Proč by mi to mělo bejt jedno? To mě jako okoulíš tvým šarmem a taktem, kterej jsi dneska nechal zakopanej na dvorku nebo co?"řeknu mu sarkasticky.
"Věř mi, jestli se staneš mojí družkou bude ti jedno co bude s Matthewem"řekne samolibě.
"A když neprojdu zkouškou, tak se mnou bude co?"
"Nic, budeš mrtvá. Zkouška má pouze jeden konec, život, když nedojdeš do konce umřeš. V tom je celá pointa"řekne jako by o vymyslel celý sám. Ani bych se nedivila.)
20. dubna 2007 v 10:37 | Lentilka
Zamžourám do tmy, ale před očima mi pobýhají hvězdičky. Doháje, moje hlava. Tiše zaskučím a až v té chvíli si uvědomím to, že mě někdo nese. Přinutím se pohlédnout před sebe a doopravdy ležím někomu doslova v náručí. Tvář nade mnou je kamenná, nic neříkající, jako robot, který jenom vykonává příkaz. To mě vyděsí. Kam mě to nese? Než se stihnu vzpamatovat z toho šoku nebo se zkusit vymanit, už mě sám od sebe pustí. S tvrdým žuchnutím dopadnu na zadek, až hlasitě zakleju.
"Naše půvabná květinka"zaslechnu nad sebou ironický hlas. Jak promluví zamrazí mě, poznám ho, ten hlas v mém snu byl stejný. Pomalu zvednu pohled, který se střetne s jeho. Pán města, Svolávač, Mistr. To je fuk. Stojí přede mnou a pobaveně na mě hledí. Vyděšeně si prohlédnu svoje oblečení, které zůstalo nezměněné. Takže tohle není sen. Pokusím se pomalu postavit na nohy a jenom pokradnu mrknu na muže stojícího kousek ode mě. S kamenným pohledem zírá před sebe jako by se nic nedělo.
"Co po mě chceš?"řeknu rádoby pevným hlasem, ale mě samotné zní pisklavě.
"Chtěl bych tě o něco požádat"řekne zamyšleně a propálí mě zkoumavým pohledem. Pokusím se mu ho oplatit, ale docílím jenom toho, že mi začnou slzet oči a rozklepou se mi ruce.
"Požádat?"zopakuji to znovu nechápavě.
"Možná né tak úplně. Spíš by se to dalo nazývat dohodou"řekne po chvíli ticha.
Jenom na něj nechápavě hledím, co on by po mě mohl chtítí? Zabít mě? Ale k čemu dohoda? V tomhle světě přestávám snad všechno chápat.
"Přál by jsem si, abys přestala pomáhat lidem"řekne tiše a autorativně. Jenom mi na tvář naskočí úsměv. "To těžko"odpovím mu.
"Počkej, to není všechno. Chci tě požádat, ať přestaneš pomáhat lidem a bojovat s mými nemrtvými a za druhé si přeji, ne přímo ti nařizuji, abys ses přestala výdat s Matthewem. Nebudeš s ním mluvit, nebudeš s ním telefonovat, prostě nic"dokončí svůj proslov. Jenom na něj vyděšeně zírám. Co si o sobě myslí? Může přijít a rozkazovat mi, co mám dělat? Nikdy, nikdo!
"Za odměnu tě nikdo z mých nebude obtěžovat"dodá po chvíli.
"Na to zapomeň"zasyčím naštvaně.
"Jsem si jistý, že se dohodneme"řekne samolibě. Pokusím se lehne souvnout do zádu a v tu chvíli robotí posluhovač ožije. Hodí po mě nabroušený pohled a na hrudníku si založí ruce na kterých mu hrají mamutí svaly, panebože jsem v háji. Tenhle chlap by mě mohl rozdrtit jako malinu a možná by si toho ani nevšiml. Poslušně jsem zůstala stát, ale v mé hlavě už se rozletěl plán na to, jak se rozeběhnu tím směrem na který to bude tomu hromotlukovi trvat déle. Mohla bych se někam schovat, něco vymyslím, s nimi tu nezůstanu ani minutu.
"My dva se nedohodneme"řekla jsem hořce. Možná by to ale chtělo získat čas, naštvi ho zemřeš, dohodněte se přežiješ. "Možná, pod určitými změnami"řekla jsem vzápětí váhavě. "Tuším, že nesouhlasíš a tohle mi říkáš jenom proto, abys mě zabavila a mohla jsi utéct, lae já se chci doopravdy dohodnout, doufám, že to půjde po dobrém. Jako inspiraci ti představím tady mé muže."řekl s už lehce otráveným pohledem. Muže? Vždyt je tady jenom jeden. Nebo ne?
"Silur, Devon, Ordivik"řekl pyšně a ze tmy za mými zády a po druhé ruce než stál ten obr se vynořili další dva, stejně děsivý, stejně nabušený.
"K čemu tolik goril?"řekla jsem s nejistým úsměvem a instinktivě se přikrčila. "Myslím, že se nedohodneme"řekla jsem a pokusila jsem se zamračit, ale v téhle situaci mi to dost dobře nešlo.
"Silur, Devon"řekl ostrým hlasem a v tu chvíli mě obemkli silné paže a drželi mě skříplou mezi sebou. Nemohla jsem hýbet s rukami a jenom sebou naštvaně mrskla mezi nimi.
"Jdi do háje!"zasyčela jsem nenávistně.
"Nebudeš se mi plést do cesty"řekl a pomalu ke mně přistoupil, pouze jsem přimhouřila oči na znamení odporu.
"Přestaneš se výdat s Matthewem"řekl ostrým tónem. Měla jsem chuť vypláznout na něj jazyk.
"Splníš tyto podmínky a nic se ti nestane"dodal po chvíli.
"Přestala bych se s ním výdat pouze, kdybys mi zaručil jeho naprosté bezpečí"vyprskla jsem rozhořčeně a znovu se pokusila vyškubnout své ruce z drápů těch goril.
"Jsi si vědoma toho, že tohle nesplním?"řekl s úsměvem.
"Potom se nedohodneme"zasyčela jsem. "Budu tě štvát tak moc, že mě začneš prosit, abych toho nechala"řekla jsem pobaveně. V mojí situaci jsem neměla právo udávat podmínky, ale kde se tohle pravidlo vzalo? Mohla jsem si dělat co jsem chtěla.
"Pevně věřím, že se domluvíme"řekl mi mrazivým tónem a kývnul na dvě gorily, co mě drželi. Ty svůj stisk zesílili, až jsem usikla bolestí.
"Nepřijmu to, pokud nesplníš mojí jedinou podmínku"řekla jsem poraženě.
"Přijímám"řekl s ledovým klidem, ale v očích mu hrál vztek. Proč mě nechává naživu? Všemu by pomohlo, kdyby mě tu teď zardousil a oba víme, že by se mu to povedlo. Není potřeba si nic nalhávat, není potřeba zapírat, K čemu mě chce živou? Někdy si člověk myslí, že je odvážný, ale není. Všichni se tam uvnitř třeseme strachy, já uvnitř strachy umírala, ale přiznat to? Ne. Popravdě mi stačí postavit se večer do okna, nechat kolem sebe vát studený vzduch a potom si uvědomit to nebezpečí, že za mnou někdo stojí, že má můj život na dalni a já o tom nemusím vědět. Ta hrůza co mě popadne je čistá, ale když se otočím o to sladší je pocit, že za mnou nikdo není. On tu, ale teď stojí. Domlouváme se na krvavé dohodě. Tak by se to dalo nazvat. Pohlédla jsem mu do očí a doufala, že se co nejdřívdostanu domů. Do relativního bezpečí.
"S Matthew se neuvidíš, do té doby bude v bezpečí. Je mi jedno jak to uděláš, ale nesmí tě vidět. A ty nesmíš pomáhat lidem. Prostě budeš žít svůj normální ubohý život jako každý člověk, souhlasíš?"nadiktoval mi podmínky a já věděla, že víc neuhádám. Něco namítnu a zabije mě. Neznám důvod, proč to ještě neudělal, ale dám mu ještě chvíli a udělá to. Porsche, ať chceš nebo ne, musíš to přijímout. Rozluč se. Nebudeš moct pomáhat lidem, ale zachráníš alespoň jeden život. Ten který ti zlomí srdce nebo ty jemu. Člověk je uvnitř sobecký tvor, obětuji cizí lidi pro toho na kterém mi záleží a je mi jedno, že on je jeden a jich je více. Obětuji je s čistým svědomím pro jeho bezpečí. Obětuji sebe pro něj. To se mi zdá spravedlivé. Nejhorší ale bude říci mu to, když ho neuvidím možná to časem vyprchá, ale pohled do jeho očí mě bude provázet ve snech, bude mě děsit, dohánět k slzám a já ho budu postrádat jako by to byli moje oči. Musím to ale udělat. Ocitla jsem se na rozhraní. Musím hrát podle pravidel, jejich. Jestli to znamená nevídat ho, bude to bolet, moc bolet, ale jestli to znamená i jeho bepzečí přijímám. Všechno jsem to začela kvůli tomu čeho jsem dosáhla právě teď, ale za jakou cenu? Člověk je nechutně sobecký tvor, když obětuje jiné lidi pro toho jediného? Nejsem sobecká, jsem pouze poblázněná chemií, ale co zmůžu proti přírodě? S tím už nic neudělám. Nemůžu jinak. Jsem zřejmě zamilovaná, jiný důvod není.
"Souhlasím"zašeptala jsem tiše a stisk těch dvou povolil tak prudce, že jsem zavrávorala.
"Když jeden z nás poruší dohodu, automaticky se celá vymaže jako by neexistovala"řekne mrazivě, otočí se a splyne s tmou. Ať táhne k čertu! Ať jde do háje, hajzl!
(7./ DOHODA 4.část
"Porsche"řekne s úsměvem. Matthew, můj Matthew. Nádherný jako vždycky. Veselí, roztomilý a naprosto dokonalý. Natáhnu k něm ruku, ale vzápětí s ní znovu ucuknu dozádu. Nechápavě na mě pohlédne. Nemůže nic chápat. Nechápu svoje chování, ale v další chvíli mu vysím kolem krku. Políbím ho na rty a v tu samou chvíli ucítím, jak mi po tváři stekla slza. Nemohl si jí všimnout, protože prší, ale já cítíla její hořkou a bolavou sílu. Je tohle poslední polibek?)
18. dubna 2007 v 14:13 | Lentilka
"Tak někdy Ahoj"rozločím se a taktně přejdu jak Matthew nenápadně gestikuluje, abych počkala. To by dopadlo ještě hůř, ještě by ze mě vymámil, co doopravdy dělám a já bych se propadla. Běham z jednoho podniku do druhého jako úplný šílenec,to není normální. Vyjdu ze dveře a pokusím si namluvit, že neviděli to, že jsem znovu odešla bez bundy. Musejí uvěřit tomu, že jí mám nebo že jsem otužilá. Jiné vysvětlení asi nenajdou. Promrzlá se vplížím do kombálku a v přikrčení jako špión otevřu dvířka a sednu si pod bar. Nechám teplo, aby mi pomalu prohřálo končetiny. Odsouzeně hledím na barmana, který se činí. Nalévá o sto šest. Má na sobě bílou košily pod kterou se mu rýsují svaly. Že by chodil posilovat do ostatních barů zvedání půllitrů piv? Tvář má ostře řezanou, podlouhlou a tmavé krátké vlasy nagelované nahoru. Všimne si mě, až když o mě skoro zakopne a to jenom naštvaně zavrčí, překročí mě a dál se věnuje obsluze. Až v tu chvíli mi dojde, že jsem vlastně opruz. Sedím tu, překážím a sama se ještě cítím mizerně. Když vedle mě dolétne hrníček jenom pobaveně zvednu pohled, ale barman už je zase pryč a mě si nevšímá. Pozvednu k ústům šálek horkého cappucina. Kde to tady sakra vzal a jak to udělal? Radši to nechci vědět, jsou tajemnství, které mají zůstat skryta. Ohřeju si prokřehlé prsty a pomalu vypiju dokonale lahodnou kapalinu. S děkovným kývnutím vstanu a co nejnenápadněji přeskočím bar. Když se prorvu až ke stolku, kde jsme byli předtím, překvapí mě, že tam holky sedí a když mě uvidí málem překvapeně zatleskají.
"Kde jsi takovou dobu?"zakřičí na mě Nataša.
"Zapovídala jsem se"odmávnu to rukou.
"Zapovídala? V tomhle?"řekne pobaveně Kaylee. Fajn, tohle byl překlep. V tomhle se nedá povídat.
"Byla jsem u baru"zkusím další možnost.
"Barman?"zakření se na sebe obě pobaveně. Fajn, často jsem měla slabost pro barmany, ale dneska tak ne. Nemůžu stejně ale pochopit, proč jsou obvykle barmani tak strašně pěkný. Ve většině případů to tak je. Buďto pěkný nebo hrozivý. Dobře, už nebudu rozebírat barmany. Po chvilce začne společnost lehke ubývat. Když pohlédnu na hodiny a zjistím, že je jedna hodina ranní, málem dostanu lehčí šok. Holky už se unaveně mátoží, ale pořád něco provádějí. Měla by jsem jít domů.
"Natašo, jdeme?"zavolán na ní v touze, že přikývne a opravdu odejdeme. Netoužím po ničem jiném než si lehnout. Jenom s úsměvem zavrtí hlavou, popadne mě za ruku a táhne k baru, kde pyšně sedí Kaylee na ukořistěném místě. Když mě spatří šoupne mě na svoje místo a obě se na mě pobaveně zubí.
"Dokud se s ním neseznámíš, tak neodejdeš"zařve mi do ucha Nataša a já jenom unaveně zakoulím očima. "Někdy doopravdy nevím, proč se s vámi bavím"řeknu do hlasitého rámusu, takže mě ani jedn neslyší. Obě odtančí zpátky ke stolu. Když se rozhlédnu a zjistím, že jsou skoro všichni v tahu, dojde mi, že bude za chvilku zavíračka. Můžu tu počkat, potom nás vyhodí. Jak snadné.
"Proč sedíš u baru a nic si nedáš?"zeptá se mě zvědavě barman. Až v tu chvíli postřehnu, že hudba je ztišená. Hodím naštvaný pohled k holkám u stolu, které mě zvědavě pozorují a ukazují zvednuté palce. Panebože.
"Můžu dostat vodu?"zeptám se. V tu samou chvíli přede mě přiletí sklenice čisté ledové tekutiny. Napiju se z ní a opřu si hlavu o bar.
"Můžu mít otázku?"zeptá se pobaveně. Jenom něco souhlasně zamručím.
"Co jsi potřebovala venku, že jsi lítala sem a tam?"
"Potřebovala jsem se tajně přemístit do vedlejší kavárny a zpátky sem"řeknu otráveně.
"Proč jsi to dělala?"
"Měla jsem tam kamaráda, "přítele" s ještě jednou "kamarádkou""řeknu naštvaně.
"Proč jsi nebyla jenom tam?"
"Protože jsem tam nechtěla bejt, asi bych to tam nepřežila"
"Tak proč jsi tam šla?"
"Protože jsem nechtěla, aby tam byli sami"
"Takže jsi tam vlastně jenom chvilkově lítala, vypadala jako cvok a stejně si nic moc nezjistila, k tomu jsi odešla dřív než oni, tím pádem to všechno přišlo v niveč, protože nevím, co dělali když se loučili"shrne mi zamyšleně.
"Rád se šťouráš v cizích lidech?"zasyčím.
"Jmenuju se Ben"řekne a podá mi ruku. "Porsche"zasyčím tiše. Jeho pevný stisk mě zaskočí, lehce jsem usínala. Když se vedle mě zjeví hlava Kaylee jenom vyděšeně nadskočím.
"Tak mi jdeme, papa"vybafne na mě a v další chvíli zmízí ve dveřích. Nestihnu udělat nic a moje Počkej vyzní do ztracena.
"Nechali tě tu?"ozve se přede mnou pobavený hlas. Švihnu po něm naštvaným pohledem.
"Ty seš mi najednou nějakej ukecanej"zavrčím. Klub už je prázdný, vyhazovač poslední opozdilce vyhnal a když zamíří i ke mně, Ben ho jenom odmávne a já tam můžu dál sedět.
"Tohle jsem si zasloužila jenom proto, že mě budeš moct dál vyslíchat?"zeptám se pobaveně.
"Přesně"odpovímí mi a v očích mu vesele zajiskří. Když si je prohlédnu zesmutním. Jsou tmavě hnědé, krásné, ale teď a pro mě? Před pár dny by se mi pod jejich pohledem podlomili kolena, ale teď už ne. Znám jedny krásnější oči, znám i krásnější úsměv.
"Proč jsi se vrátila sem a nepočkala tam s nimi dokod se nerozejdou?"začel znovu s výslechem.
"Ty si nedáš pokoj, co?"zasměju se pobaveně.
"Pochop mě, celej večer nalejvám, zejtra jdu do druhý práce a v životě zase tolik toho vzrušení nemám, chápej to, že se chci aspoň pobavit než odejdu"řekne mi a utírá přitom bar.
"takže moje příběhy jsou k smíchu?"zeptám se šokovaně.
"No některý, musíš uznat sama jsou"řekne a na tvář mu vklouzne potlačovaný usměv.
"To ti teda pěkně děkuju"zamručím a pomalu se zvednu. "Tak se zatím měj pěkně"řekne pobaveně.
Vyjdu do ledové noci, venku je mráz každným dnem by mělo začít sněžet. Když dojdu na zastávku mám problém, autobsu teď jezdí zřídkakdy, vydám se na další zastávku. Jdu pomalým tichým krokem a jenom poslouchám ticho kolem sebe. Potom ucítím v zádech pohled. Prudce se otočím a hledím do tmavé noci z které září spalující temný pohled, který se přede mnou skrývá. Hledím do noci a jenom cítím, jak mi pomalu tep vyskočil. Mám utíkat? Je možné před něčím, co na mě čeká v té tmě utéct? Je to dost nepravděpodobné, ale uskutečnitelné. Prudce se otočím dopředu připravena vyběhnout vpřed. Rána, která mě složí k zemi mě zaskočí.
(7./ DOHODA 3.část
"Co po mě chceš?"řeknu rádoby pevným hlasem, ale mě samotné zní pisklavě.
"Chtěl bych tě o něco požádat"řekne zamyšleně a propálí mě zkoumavým pohledem. Pokusím se mu ho oplatit, ale docílím jenom toho, že mi začnou slzet oči a rozklepou se mi ruce.
"Požádat?"zopakuji to znovu nechápavě.
"Možná né tak úplně. Spíš by se to dalo nazývat dohodou"řekne po chvíli ticha.
Jenom na něj nechápavě hledím, co on by po mě mohl chtítí? Zabít mě? Ale k čemu dohoda? V tomhle světě přestávám snad všechno chápat.
"Přál by jsem si, abys přestala pomáhat lidem"řekne tiše a autorativně. Jenom mi na tvář naskočí úsměv. "To těžko"odpovím mu.)
17. dubna 2007 v 9:52 | Lentilka
"Natašo, uklidni se!"zavrčím podrážděně. Možná nebyl dobrý nápad vzít Natašu a Kaylee s sebou. Vím, sliby se mají dodržovat, ale jak může asi dopadnout setkání tak rozdílných osob? Řekla jsem Mattovi, že tam večer přijdu, slíbila jsem holkách, že s nimi někam půjdu. Možná jsem jim neměla říkat, že jsem dohodnutá s Matthewem. Třeba by jsem to nějak zkloubila dohormady. Mohla jsem to provést tak, že bych se od někoho vypařila dřív. Ale já husa, to řekla holkám, teď společně míříme tam, kde se mám sejít s Matthewem. Ne, tohle nemůže dopadnout dobře. Otočím se na podpatku a jdu zpátky k domu.
"Porsche, kam to jdeš?"zaslechnu za sebou překvapenou Kaylee.
"Domů"křiknu přes rameno a hned vzápětí ke mně obě přiběhnou.
"Proč?"ptají se sehraně a obě nechápou, co mám v plánu.
"Nechci tam jít, bude tam i ta druhá holka a na to nemám náladu"řeknu, ale přitom je pravda spíše tohle : Je tam ta druhá holka, bude tam Kaylee a Nataša, bude tam Matthew, budu tam já. Ne, tohle nemůžu sloučit dohromady. Jenom já a Matthew jsme nebezpečná kombinace. Já a Meg jsme velice , jak to řící? Rivalky, to je ono! Ne, tohle je špatný nápad.
"Porsche, nemůžeš jí tam s ním nechat samotnou!"vykřiknou obě.
"Né? Myslíte, že to neudělám?"zeptám se s úsměvem.
"Ale nám jsi slíbila, že někam půjdeme! Porsche, ven prostě musíš a na tobě tedy necháme kam"nabídne mi Kaylee kompromis. Neřekla jsem jim, kde se s ním mám sejít. Ještě, že nejsem tak blbá. Znovu se sejdeme v kavárně "Spadlá hvězda", hned poblíž je zakouřený divoký podnik. Možná, ne to nepůjde. Nemůžu to udělat, není možné přebíhat z jednoho podniku do druhého, to prostě nejde. Matthew má smůlu, může si užít Meg beze mě.
"Holky, víte na co mám dneska náladu?"řeknu s tajuplným úsměvem.
"Na ten taneční bar dvě ulice za parčíkem, víte, který myslím?"zeptám se. Dobře, dneska to bude velice zajímavý večer. Fajn, míříme do baru, kde to nesnáším a který je čistou náhodou vedle kavárny Spadlá hvězda. Jsem já to ale stupidní idiot.
Zaplatím vstupné tlustému hlídači a vstoupím dovnitř. Když mě do nosu udeří pach kouře, ihned vím, proč vlastně to tady nesnáším. Jsem výkvět mládeže, vymikám se normám. Místní mládež to tady zbožňuje, já to nenávidím. Holky to musí brát jako popud nebo čiré bláznovství z mé strany, protože na tenhle podnik já vždycky nadávám. Teď sem dobrovolně vlezu. Proderu se masou těl, až k baru, kde skleničkou limonády zkusím zapít pach kouře a potu. Panebože, jak já to tady nenávidím. Kaylee mě strhne k sobě na parket a když se na mě přilepí nějaký černovlasý mladík, jenom se nevinně odtáhnu a pokusím se mu ztratit. V tomhle místě to není problém. Stačí udělat dva kroky a hned jsem schovaná za svíjejícími těly. Díky loktům se proderu, až k záchodkům, ale když spatřím tu ohromnou frontu zničeně se vrátím zpátky.
Dotlačím se k baru, kde si poručím další limonádu. Barman na mě nechápavě pohlédne, asi jsem jediná, kdo pije limonádu, ale dát si něco jiného asi hodím šavli. Kouř jako by se mi usazoval úplně všude, když se na mě nepříjemně nalepí muchlující se dvojice vedle mě, mám chuť to zabalit.
"Promiňte?"zaječím před sebe na barmana, který v plné práci nalívá kolem sebe tekutiny nejrůznějších barev a vůní. Nahne se ke mně a čeká, co si poručím. V tomhle podniku se nedá moc komunikovat, co mu mám říct? Jak mu vysvětlit můj záběm jedním slovem?
"Východ!"zaječím, co nejhlasitěji. Nejdřív na mě překvapeně pohlédne, potom otevře pusu, lae když mu dojde, že ho neuslyším, jenom mi ukáže kousek za mě, kde tuším vchod. Doháje, já věděla, že to nepochopí.
"Druhej! Není?"zaječím znovu v zoufalé touze, aby ho osvítilo světlo pochopení. Jenom se zmateně rozlédne a mě dojde, že to nepochopil. Proč to tu musí tak řvát doháje? Takhle to prostě nepůjde. Odmávnu to rukou, ale potom mě osvítí plán. Přiložím si ruku k ústům a naznačím mu žaludeční nevolnost. Překvapí mě, jak rychle pochopí tohle. Jedním pohybem odklidí skleničky na baru přede mnou, dalším mi pomůže přeskočit bar a vzápětí mě strčí do kumbálu v kterém jsou pootevřené další, které vedou ven. Já věděla, že je tu další východ. Odmávne pár lidí, co se snaží dovolat se jeho pozornosti a vystrčí mě ven na mráz, kde na mě vyděšeně hledí. Nadechnu se úlevně čerstvého vzduchu a s překvapením hledím na jeho vyděšený pohled.
"Mě ale není blbě"řeknu s potlačovaným veselím. Jenom něco zavrčí, mávne rukou a mizí znovu ve dveřích. Všimnu si, ale toho nepatrného úsměvu, který mu vklouzl na tvář, když jsem to řekla. Tahže to nebude, tak hrozný jak vypadá. Když mi dojde, že moje bunda vysí v šatně a dostanu se k ní jenom přes papírek v zadní kapse zatřásnu se nočním chladem. Přeci jenom je listopad, zima začíná. Brzy by prý mělo začít sněžet. Super. Opatrně vejdu komůrkou znovu k baru, kde ťuknu prstem do barmana, který míchá nějaký nápoj. Vyděšeně nadskočí a láhev čehosi mi přistane na botech. Zmučeně to pozoruji, lae potom si všimnu jeho naštvaného výrazu. Teď už doopravdy. Skrčí se a stáhne mě s sebou. Ještě nikdy jsem neklečela za barem. Naznačí mi, že mám zůstat a rychle dolije pití. Potom se ke mně rychle skloní a zasyčí "Proboha, co seš to zač?" Potlaím nutkání k úsměvu.
"Potřebuji tudy projít sem a zpátky"zakřičím na něj a on jenom zakroutí očima a v nich se objeví nevěřícní výraz. "Jestli tě tu najdou budu mít problém"zakřičí na mě mezi naléváním. "Prosím?"zkusím to znovu a nasadím štěněčí oči. Jenom mávne rukou a kývne. Nadšeně vyskočím a proběhnu ven. Stačí mi minutka, abych se zorientovala v uličce a ocitla se znovu před vstupem do baru. Přeběhnu rychlostí blesku ke kavárně a vstoupím dovnitř. Rozhlédnu se a v rohu spatřím sedět ty dva. Matthew vypadá jako vždy nádherně, jeho oči se smějí jako jeho rty. Má na sobě bílé tričko a je opřený o stůl, s úsměvem poslouchá, co mu právě Meg vypráví. Vrr. Meg má na sobě třpitový bílý top. Vlasy má rozpuštěné a v nich poletují třpytky. To se takhle vyparídila kvůli kavárně? Nadzvednu pobaveně obočí.Musím ale uznat, že vypadá dobře, víc než to. Možná bych měla odejít, nerušit. Ne sakra to neudělám. V tu samou chvíli si mě Meg všimne. Ať ani nedoufá, že jsem si nevšimla, jak jí povadl úsměv. Rychle se pokusí o chabou náhradu a kývne mi na pozdrav. Ne, ty děsivá Megero! Upozorní na mě, takže se Matthew zvědavě otočí a když mě spatří vykouzlí na tváři tak nádherný úsměv,že se mi podlomí kolena. Teď už nemůžu odejít. Pomalu dojdu, až k jejich stolu a sesunu se na volnou židli.
"Porsche, nečekal jsem, že přijdeš"řekne Matthew a v očích mu pobaveně zajiskří.
"Teď tu ten zápach kouře ještě zesílil, to bude ta dvojice kousek od nás, pořád si připalujou"řekne podrážděne Meg. Potlačím úsměv, ale lehkému zčervenání se neubráním.
"Počkej, Porsche, ty jsi tu bez bundy?"zeptá se překvapeně Matt.
"Né, ne."pokouším se z toho šikovně vykroutit, protože jenom blázen by se vydal večer bez bundy jenom v tričku s krátkým ven. Jenom blázen jako Porsche.
"Ale ano, já tě viděla jak jsi vešla tak jsi jí neměla"řekne překvapeně Meg a já mám chuť jednu jí vrazit. Zkazila můj plán říct, že jsem si jí odložila u dveří. Ona mě snad nemá ráda a to jsem jí zachránila život! Lidi jsou dneska tak nevděčný!
"Tak jak se bavíte?"zkusím změnit téma, všimnu si jak po mě Matthew hodí znepokojený pohled, ale umožní mi únik.
"Ale jen jsme tak nezajímavě tlachali"odbyte to rukou Meg. Takže nechce abych věděla o čem mluvili, hm pěkný. Nebo jenom fakt kecali o kravinách. Nebo je tak blbá, že si myslí, že mě nenapadla ani jedna z těch dvou možností? Já věděla, že sem nemám chodit. Tohle bude stres a psycho na hlavu.
"Tak to můžeme nerušeně pokračovat, doufám ,že jsem něco nevyrušila, nějaký tlachání může bejt i zajímavý. Venku je krásně, chladivý ale čerstvý noční vzduch, cítím v něm sníh, brzy by mělo začít sněžet. Panebože, to bude nádhera! Miluju léto, ale sníh má v sobě něco nepopsatelně krásnýho, člověk se v něm může válet, házet ho po sobě a když padá všechno vypadá tak čistě a nevinně. Nic se nevyrovná pohledu v noci z okna na padající sníh kolem sebe. To je protě Nádhera!"začnu se rozplývat nad prvním, co mě napadne. Když spatřím jak se Matthew opírá o jednu ruku a fascinovaně na mě hledí a vedle něj Meg, která má v překvapení pootevřenou lehce pusu, zarazím se.
"Moc mluvím?"zeptám se nejistě. "Naprosto ne"řekne překvapená Meg. Vypadá to, že hledí na exotické zvířátko a ne na lidskou bytost. Jsem vážně tak zvláštní? "Myslím, že si odskočím a objednám si"řeknu nejistě a zvednu se. Dojdu až na záchody, kde rychle vyskočím k okénku a pootevřu ho. Do obličeje mě udeří už ne tak příjemný vítr. Znovu přeběhnu až do zadní uličky baru a otevřu dveře do kumbálu. Vejdu do zakouřeného podniku a jenom úsměvem poděkuji barmanovi, který na mě nevěřícně hledí. Jestli si myslí, že jsem byla celou dobu venku, tak ho docela chápu. Přeskočím šikovně bar a hned o kousek dál vrazím do Nataši.
"Holka a my už tě tu hledáme takovou dobu"křikne na mě pobaveně.
"Promiň, tancovala jsem s nějakým divným týpkem, co mě nechtěl pustit"zakřičím pobaveně a vydám se s ní najít Kaylee. Ta zatím ukořistila tři židličky u nějakého stolu. Úlevně se posadím. Potom mě holky vytáhnou na parket, kde v kroužku nekroužku zkoušíme tancovat. Po pěti minutách mě začnou nohy táhnout pryč. Přistoupí ke mně zvláštní kluk a posunkem mi nabídne tanec. Přikývnu a s úsměvem se od holek oddělím. Když zmizíme o kousek dál dá se do prapodivného tance. "Sorry!"zaječím přes muziku a začnu se probíjet masou těl k baru. Lehce se nakloním přes bar a ignoruji naštvané obličeje, které po mě hází všichni, kdo si chtějí něco objednat. S veselým úsměvem obsluhuje roztomilou blondýnku, potom si všimne mě a úsměv mu pomalu zpadne. Když nasadím štěněčí oči jenom otráveně mávne rukou a já opatrně přelezu bar. Vyběhnu ven do mrazu a rychle přeběhnu k okénku, které vede do záchodů kavárny. Když spatřím, že je zavřené naštvaně kopnu do země. Pokusím se zlehka zabušit a když se po chvilce otevře a v něm spatřím překvapený obličej nějaké ženy, jenom jí poděkuji a prolezu zpátky do tepla.
V hrané pohodě vyjde z WC, u baru si objednám skleničku koly, protože kdybych tam byla ještě dýl mohli by po mě vyslat pátrací četu. Se svojí chabou skleničkou dosednu znovu na místo poblíž Meg a s nepatrným úsměvem pohlédnu na Matthewa, který překvapeně hledí na husinu na mojí ruce. Venku mrzne, co by po mě chtěli? Přebíhat z jednoho místa na další není taková sranda jak se to zdá, ještě když máte jenom tričko. Pokusím se o nezávazný hovor a pokouším se pořád jednoho nebo druhého na něco ptát, přitom pomalu usrkuji pití a ignoruji Mattovi pohledy. Když mám pocit, že jsem tam přes patnáct minut s omluvným úsměvem se zvednu, že jsem slíbila kamarádkám, že se s nimi sejdu. To, že jsem se s nimi sešla a teďmám být s nimi vynechám, dokonce přehlédnu i to, že je tu vlastně nechám samotné.
15. dubna 2007 v 10:35 | Lentilka
Ledová vody mě probere z mrákot a moje hlava znovu třeští jako střep. S vřískotem chci vyskočit, když zjistím, že sedím na té židly, ale zabrání mi v tom odporně páchnoucí roubík v mé puse. Pokusím se škubnout rukama, ale ty jsou pevně připoutané k židly. Zjistím, že i hrudník a nohy mám připoutané tak silně, že skoro nemůžu dýchat. Zběsile sebou začnu lomcovat, když před sebou spatřím Vivian i smutný pohled Migela. Upřu na něj zoufalý, vyděšený pohled a znovu se pokusím zalomcovat s pouty. Ani se nehnou. Zuřivě sebou začnu mrskat, až se židle o nepatrný kousíček posune, větší efekt to ale nemá.
"Čím začneme, Migely?"otočí se s úsměvem na svého poskoka a jedním ladným krokem je až u mě.
"Neměla jsi mě provokovat"zašeptá mi do ucha a já pocítím, jak utáhla moje pouta okolo hrudníku. Pocítím ten rozdíl, že předtím se mi špatně dýchalo, teď nemůžu téměř vůbec. Pokusím se zhluboka nadechnout, ale zabrání mi v tom roubík a já se začnu dávit. Tlak stoupající do mé hlavy, krev hrnoucí se do mých očí i zběsilý pud sebezáchovy. Když mi před oči naskočí tmavé puntíky, příval vzduchu se konečně dostaví a já se rychle co nejvíce nadechnu nosem. Viviam přede mnou jenom se škodolibým úsměvem stojí jako školák, kterému se povedl nějaký hloupý fórek. Uzme mi z úst odporný roubík a se zářivým úsměvem ho odhodí. Hned co se mi uvolní úst, potěšeně vydechnu a spustím příval slov, které nejsou zrovna lichotivé.
"Ty jedna hnusná, zvrácená děvko!"zaječím na ní, ale můj hlas je jako nakřáplá skořápka, téměř šeptám. Tentokrát se neurazí, pouze mě dál pobaveně sleduje. "sundej mě z toho dolů!"pokračuji naštvaně a můj hlas mi každou chvíli vypovídá víc a víc službu. Elegantně se sehne a když spatřím nástroj v jejích rukou, příval výčitek mi zamrzne na rtech. Vypadá to jako kleště, ale když jsem prosila za kleště, nevěděla jsem do čeho jdu. Kleště ať sebenormálnější můžou být jako mučící prostředek geniální.
"Přemýšlela jsem, že vyzkouším nové metody o kterým jsem slyšela, víš například, jak může být bolestivé, když ti do žaludky narvu ručník, nechám ti ho tam, aby ho nasákly žaludeční šťávy a potom ho pomalu i se žáludkem, samozřejmě, vytáhnu? Nejdřív si užiju, ale staré metody, ty mají svoje kouzlo"vysvětlí mi s úsměvem a pozoruje, jak vyděšeně odvrátím pohled. Bože, pomoz mi. Nikdy jsme v tebe moc nevěřila, ale kdo má vydržet něco takovéhleho?
Pomalu ke mně přišla a mě při pohledu do jejích očí došlo, že mě nebude šetřit, ona mě nebude litovat. Ona mě chce zabít, pomalu a bolestivě. Nezasloužil by si člověk alespoň umřít normálně a v klidu? Tohle by snad mělo bejt právo každýho člověka ne? Nikoho by neměla zabít tahle zvrácená upírka nemrtvá. Nikoho, natož mě! Pevně k sobě přivřu víčka v očekávání velké bolesti. Ten ples už asi nestihnu, bůh ví, jestli právě teď neprobíhá. Není to paradox? Já tu sedím na židli v očekávání něčeho strašlivého a někdo tam venku si užívá. Lian si určitě pročítá jednu ze svých bláznivých knížek, moji pěstounský rodiče ještě nepostřehli, že chybím a užívají si pohodlý svého života a potom další lidé. Michael bude naštvanej, že nemá nikoho s kým by šel na ples, taky dobře. Co třeba například dělá Kastel? Je s Andrewem? Má to někdo štěstí, až unesou jí, on si toho hned všimne, hned jí půjde hledat, zachrání jí a všechno bude v pořádku. Mě nikdo nezachrání, nemám nikoho kdo by mě v tuhle chvíli postrádal, nikoho! Pomalu otevřu jedno oka, už dávno měla přijít bolest. Vivian ale stojí na opačném konci místnosti v otevřených dveří a o něčem tiše a naléhavě diskutuje s Migelem.
"Nemohl nás najít!"zaslechnu její vytočený hlas. Otočí se po mě a hodí po mě pohled, který by mohl zabíjet. V další chvíli něco pošeptá Migelovi, který zmizí ve dveřích a ona se hněvivě otočí ke mně.
"Změna plánu"řekne s falešným úsměvem a k mé úlevě mi začne rozvazovat pouta. Najednou se mi, ale z té sedačky nechce odejít, co když to tak mě chce vzít teď bude horší? Jedno lepší než druhé, jít z mučidla do neznáma? Na tohle neexistuje odpověď. Smýkne mnou o zem a když se pokusím schoulit do klubíčka, jenom mě za vlasy vytáhne a já sedím na kameném oltáři. Jedním rychlým pohybem zjistím, že mě připoutala k jeho straně. Škubnu pouty na rukou a ty jsou pevně semknuté s kamenou deskou, sakra, kdo tyhle hovadiny vyrábí? Vivian oltář obejde, škubne s druhou stranou řetězu a já v tu chvíli ležím na podstavci. Ruce mám pevně připoutané a kamenný stůl tlačí a studí.
"Vivian, co se mnou chceš dělat?"zeptám se tiše.
"Změna plánu, Patience, chtěla jsem tě mučit a vyprávat, tohle bohužel nevyjde, budu tě mučit až potom. Nečekala jsem, že tě najde, vlastně jsem ani nečekala, že tě bude hledat tak rychle, pakliže vůbec. Chtěla jsem ho odchytnou v temné uličce a všechno mu to převyprávět, ale on přišel až sem. Přišel se kouknout na představení tak mu ho dopřeji"syčí naštvaně.
"Počkat, kdo přišel?"zeptám se zmateně.
"Ty hloupá, kvůli komu tady ležíš? Pro koho se obtěžuji se s tebou zabývat?"zasměje se chraplavým smíchem.
"Andrew?"řeknu tiše a pokusím se zvednout hlavu.
"Někdy tě doopravdy nechápu, jak někdo může být tak zabeďněný"řekne tiše k sobě a já spatřím jenom to, že jí Migel podá lahvičku a zmizí ve dveřích. Vivian se ke mně s ďábelským leskem v očích otočí a s lehvičkou zelené tekutiny ke mně přistoupí.
"Jenom pij, tohle tě ještě nezabije"řekne škodolibě a i přes to, že rty pevně sevřu k sobě mě donutí spolknout většinu odporné zelené tekutiny.
"Co to je?"řeknu chraplavým hlasem a pocítím, jak se mi pomalu začne točit hlava. "Cos mi to dala?"zavrčím.
"Nechci tě zabít teď. Proto budeš mrtvá jenom chvíli, jenom na to, aby tě Andrew viděl a já mu řekla své požadavky, potom to schytá. Neměl se mi vetřít do domu. Ale nechám ho žít, jestli přistoupí na moje požadavky. Panebože, jak já se těším na jeho oči, až tě tu uvidí, zdánlivě bez tepu, bez barvy, bez života"řekne nadšeně a pobaveně pozoruje, jak mi pomalu hlava podá a oči se klíží.
"Tohle ti neprojde"zasyčím z posledním sil, ale potom se moje oči zavřou a je to jako by jsme pomalu usínala. Všude kolem mě je tma, nic než tma, cítím se lehká jako kdybych neměla tělo. "Lehké bušení mého těla, tam kde by měla být hruď, ale nic víc. Žádný pocit života v těle. Jako by moje tělo zůstalo někde jinde a moje duše proudila tmou.
"Patience, probuď se"zaslechnu hlas v mé hlavě.
"Kdo jsi?"zeptám se tiše. Další hlas v mé hlavě? Moje ústa se nehýbou, popravdě ani nevím, jak bych s nimi pohnula, mám pocit, že je nemám.
"Potřebuji pomoc, ty víš, že potřebuji pomoc. Najdi mě, prosím tě, najdi mě."řekne znovu ten hlas naléhavě.
"Proč chceš pomoci? Co se ti stalo? Kdo jsi, doháje?"ptám se znovu neznámého hlasu v mé hlavě.
"Jmenuji se Porsche Jaimison, potřebuji pomoc, ale ..."řekne mi hlas v mé hlavě, ale potom se odmlčí. V tu samou chvíli zaslechnu něco, co silně připomíná praskot dřeva. Moje oči, proč nemůžu otevřít oči? Slyším jako by věci kolem mě lítali, někdo je ničí, naštvaný hlas a další pobavený smích.
"Co jsi to provedla?"mluví tam venku nějaký hlas. Je to jako by jsem byla uvězněná ve svém těle, v schránce,¨kde nemůžu nic vidět a pouze slyším. Ona mi řekla, že mě nezabije, takže teď tu mám ležet, na pohled mrtvá, ale všechno uslyším? Proč mi nedala jenom něco na spaní, proč mám poslouchat! Ten hlas, ten naštvaný hlas poznávám a když ho slyším, zaplaví mě vlna klidu. Je vytočený a naštvaný, ale pochybuji, že by ho porazila tak snadno. Andrew si pro mě přišel. Proč mě ten fakt tak strašlivě překvapuje a naplňuje pocitem štěstí? Možná proto, že je to naděje na přežití. Možná.
"Andrew, vidíš, co tvoje hloupá posedlost pomáhat lidem udělala. Stála jí život, kvůli tobě, zničil jsi její mladý, krásný, nevinný život. Měl jsi nechat věci, ať mají svůj vlastní koloběh, neměl jsi se mi plést do cesty. Tady vidíš dílo tvé dobroty, smrt."slyším zřetelně Vivianin zlomyslný hlas.
Já žiju, já žiju! Chci křičet, ale moje ústa pořád chybí. Nemůžu promluvit, nemůžu nic, můžu pouzet poslouchat, tohle určitě bude taky jedno z mučení, co jsem měla podstoupit. V další chvíli je všude zmatek, slyším lámání, praskání i naštvaný jekot Vivian. Ona ho potrestá, pakliže nezabije. To si nezaslouží! Proč? Pár nadáve z Andrewových úst, potom naštvané zasyčení Vivian a v další chvíli všechno utichne. Neslyčím nářek, ani jeho hlas. Co se stalo? Proč nemůžu vidět, co se stalo? Napjatě poslouchám. Přežil? Co bude se mnou? Panebože, proč nic neslyším? Kdo vyhrál? Potom zaslechnu pohyb, jenom jeden přerývavý dech. Je tu jenom jeden. A za tohle můžu já?
"Patience?"zaslechnu u své hlavy jeho hlas. Co se stalo? "Pat, no tak, probuď se, nedělej fóry!"pokračuje s náznakem veselý.
"Přeci tu neumřeš, nemůžeš si tu takhle jenom ležet, zavřené oči, bílá pleť a žádný tep"řekne vyčítavě.
"Nevěřím, že to je tak jednoduché. Nemůžeš být mrtvá na to jsi pořád moc krásná. Musí v tobě být ještě část života, ať udělala cokoliv, nemohlo to být tak silné, aby tě to donutilo odejít. Patience, no tak, otevři ty zatracený oči, řekni mi jakej jsem arogantní kretén a hoď po mě botou. No tak, kdo na mě bude házet zhnusený pohledy, kdo mi bude nadávat, až někomu pomůžu. Chci, abys se vrátila! Chci ti říct, tolik věcí. Nevěřila by jsi, co jsem si myslel, když jsem tě spatřil poprvé před tou školou. Myslel jsem si, že jsi normální jedna obyčejná holka a potom jsi otevřela pusu a zpražila mě takovým pohledem, že jsem se měl chuť se přikrčit. Další den jsi zase vypadala jako beránek. Panebože, nikdy jsem nepotkal takhle zvláštní holku. Takže teď už se probuď, Patience, prosím tě, probu´d se. Neumírej, neumírej kvůli mně, měla jsi umřít, protože jsme to podělal a zapletl tě do toho, takže teď se prober a můžeš mi navždycky vyčítat, co jsem to za hajzla. Jenom se prober!"opakoval zaoufale. Toužila jsme mu odpovědět. Toužila jsem pohlédnout do jeho hnědých očí v kterých by plály jiskřičky zoufalství. Chtěla jsem mu povědět, že je mi to líto. Ale nemohla jsem. Mohla jsem jenom poslouchat. Slyšela jsem svoje srdce, ale tělo ne. Když jsem myslela, že je pryč ucítila jsem zlehka obrysy svého těla. Možná se vrácím zpátky!
Ruka mě lehce pálila, když jsem si to uvědomila, došlo mi, že mě svýrá dlaň. Do mého nosu zlehka pronikl pach spálenin. Moje tělo bylo neuvěřitelné studené, bylo to jako by jsem na okamžik byla někde jinde, ale pomalu jsem se vracela zpátky. Moje duše se navracela, mohla jsem cítit, mohly jsme dýchat a v žilách mi pomalu začela proudit krev. Mojí ruku svýral železný stisk, byl teplý skoro až horký. Toužila jsem promluvit, ale pořád jsem nemohla. Cítila jsem krev v mých rtech, ale nedokázala jsem je přimět k pohybu. Potom jse ucítila polibek na čelo a teplo kolem mě zmizelo. Odchází. Ne, ne! Počkej! Chtěla jsem křičet, ale zaslechla jsem kroky, které se ode mě vzdalovali. Nenechávej mě tady! Dej mi ještě chvíli, nepatrnou chvíličku!
"Ty arogantní kreténe"zašeptala jsem slabě. Chtěla jsem vykřikout, ale můj hlas mi víc nedovolil. Pomalu jsem rozlepila oči a pootočila hlavu po směru vzdalujících se kroků. Ve dveřích stál Andrew, byl ke mně otočený zády a strnule tam stál a zíral před sebe.
"Něco jsem říkala"zašeptala jsem znovu. Pomalu otočil hlavu, v očích měl nevěřízný výraz.
"To není možné"řekl tiše a jeho oči mě spalovali. Ve skutečnosti byli ještě krásnější. Hleděl na mě jako by jsem byla duch. Pomalu ke mně přistoupil a natáhl ruku k mému obličeje, v tom pohybu se ale zarazil. Lehce jsem se posadila a potlačila nával bolesti v celém těle. Dokončil pohyb a jeho dlaň byla příjemně teplá na mém chladivém těle. Začela jsem kašlat, na ruce mi zůstala krvavá stopa. Co mi to ta svině dala?
"Kde je?"řekla jsem zmučeným slabým hlasem.
"Není, už to bude v pořádku"řekl tiše a pořád na mě hleděl jako na přízrak.
"Mám ránu?"zaskřehotala jsem a upřela na něj veselý pohled jak nejvíce jsem dokázala.
"Naopak, jsi nádherná"řekl tiše a já cítila, jak se mi do tváři hrne červeň. Alespoň už cítím svoje tělo, nikdy jsem si to neuvědomovala, ale je to nádherný pocit.
"Měla by jsi se dostat domů"řekl starostlivě.
"Jak jsi mě našel?"zeptala jsem se a ignorovala jeho starostlivost.
"To později, teď doopravdy potřebuješ do tepla, najíst a hlavně pryč odsud"odpověděl mi s úsměvem. Na tvář jsem nasadila mrzutý výraz, ale nic jsem nenamítala, když přeze mě přehodil svojí koženou bundu a vzal mě do náruče.
"Donesu tě domů"řekl se smíchem.
"Fajn, jenom nějak decentně, nechci moc otázek, jak dlouho jsem byla pryč?"zeptala jsem se zvědavě a cítila jak se mi pomalu zavírají víčka.
"Podle mě přibližně den, dneska je úterý večer, venku už padá soumrak"řekl tiše a já se pokusila o chabý úsměv. Já věděla, že mě nikdo nestihne postrádat. Někdo mě vlastně našel, někdo mi pomohl. Chtěla jsem se zeptat jak mě našel, co se tam stalo a ještě jednou mu zopakovat, že za všechno může on i když jsem to tak vůbec necítila. Chtěla jsem toho tolik vědět, ale nedokázala jsem otevřít pusu. Předtím jako by jsem jí neměla, teď pro mě bylo utrpení jí otevřit. Proto jsem si jenom nechala opřenou hlavu o jeho rameno a nechala zařená víčka. Byla jsem vyčerpaná, ale kdo mi to mohl vyčítat? Cítila jsem se konečně v bezpečí, vyčerpaná, ale v bezpečí. Andrew mě dopraví domů, budu moci spát, panebože, chci spát.
Nějak jsem se dostala domů, pořád jsem se vznášela v jeho náručí a po chvíli jsem dopadla na postel, neveděla jsem ,jak jsem se do té postele dostala jenom jsem žíznivě hltala vodu a potom zavírala oči. Než jsem doopravdy usla zaslechla jsem nad sebou, jak pobaveně zašeptal "tak zítra na plese" Potom jsem usnula a neprobudilo mě nic, až dopolední slunce.
(7.DOHODA 1.část
"Promiňte?"zaječím před sebe na barmana, který v plné práci nalívá kolem sebe tekutiny nejrůznějších barev a vůní. Nahne se ke mně a čeká, co si poručím. V tomhle podniku se nedá moc komunikovat, co mu mám říct? Jak mu vysvětlit můj záběm jedním slovem?
"Východ!"zaječím, co nejhlasitěji. Nejdřív na mě překvapeně pohlédne, potom otevře pusu, lae když mu dojde, že ho neuslyším, jenom mi ukáže kousek za mě, kde tuším vchod. Doháje, já věděla, že to nepochopí.
"Druhej! Není?"zaječím znovu v zoufalé touze, aby ho osvítilo světlo pochopení. Jenom se zmateně rozlédne a mě dojde, že to nepochopil. Proč to tu musí tak řvát doháje? Takhle to prostě nepůjde.)