close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Více než nic

6./PROŽITÝ ŠOK 4.část

13. dubna 2007 v 20:44 | Lentilka
"Vivien!"zakřičím po chvíli do mého vězení. Odpoví mi pouze moje ozvěna, ale jinak všude vládne neproniknutelné ticho. "Prosím, odpovězte někdo!"zaječím znovu. Nic se nezmění. Škubnu řetězy a ty se ani nehnou. Pokusím se z nich vymanit ruce, ale když začnu cítít jak mě pálí ruce nechám toho, nemá smysl odřít si ruce do krve, když ten fakt, že jsem přivázaná stejně nezměním. Opřu se o stěnu a zavřu oči. Dívka, která si o sobě hodně myslela, která nechtěla věřit, že je špatná, ale teď tu sedí s řetězy na rukou. "Proč já?"zašeptám naštvaně do ticha. "Co jsem komu provedla? Je to za to ,že jsem se nesnažila dělat za sebe něco jinýho, proto že jsem přijmula pozvání na ples od Michaela? Nebo snad proto, že jsem se narodila, co jsem provedla špatně? Mám být trestána za to, že jsem šťastná i když mám tak zkaženej život? Moje rodiče jsem nikdy nepoznala, nikdy jsem neměla nikoho, kdo by byl z mojí rodiny, z dětství si téměř nic nepamatuji a když jsem vyrostla, začel kolem mě být křik, pláč a nenávist. Moji pěstouni mě dali pryč, i když to byli mojí náhradní rodiče, jak se má někdo vyrovnat s tím ,že nemá nikoho? Jak se s tím má dohajzlu někdo vyrovnat tak, že kolem něj postavíte hordu zabijáků? Neměla jsem se nikdy narodit nebo co? Za co mě tady trestáte? Někdo vám něco provedl a vy si chcete spravovat ego na mě? To vám teda fakt děkuji! Jako by jsem si sama nepřipadala dost ubohá, vy mi v tom ještě pomůže, takže já, Patience SanMarion, tu budu sedět, okovy na rukou, mokro pod zadkem, bez budoucnosti, s posranou, opakuji posranou minulostí a vám je to jedno! Teď mě zabije za to, že si pořád stěžuju ne? Molha bych vás poslat do háje. Proč to vůbec neudělám? Jděte všichni do háje! Vy šmejdi! Jste nesmrtelný a nudíte se nebo co? Proč mě nemůžete nechat normálně žít můj nudnej život? Chci spát, chci si číst, chci teplou lázeň, ale je vám doufám, všem jasný, že za nic tu nechci sedět! Je mi zima, mám hlad, bojím se a jsem naštvaná!"ječím zoufale do tmy v naději že se otevřou dveře a někdo vejde. To že jsem tu sama mě začíná pomalu ničit, začínám doufat, že se otevřou dveře a vstoupí Vivian, protože po tom, abych tu seděla sama za nic netoužím. Za chvíli bude snad lepší i její vražedná společnost než tohle.
Měsíční svit hledá stín, dva osudy dívky z podsvětí. Andělské úsměvy šťastného osudu. Můj život stíhá bída a pád, ale pláču pro ty dva. Jak báseň píše se jejich osud, psáno písmem měsíčního svitu, psáno krásou přírody. Broukám si v duchu melodii i slova písničku, kterou jsem slyšela. Zdá seto jako věčnost nebo pár sekunt. Co je to vlastně věčnost? Lidé si stěžují že je život krátky, ale v poměru s čím?
Bude moci ten, který někomu vezme tělo a vypusí duši na svobodu, žít svůj život líp? Nebo bude žít takový život, který nebude nic a bude naplněný jenom prázdnotou? Proč není svět jenom svět? Jsou v něm tyhle věci, všechyn ty věci, pro které se tohle všechno děje. Naděje, láska, nenávist, štěstí. Tohle všechno nás obklopuje, zahaluje, nutí nás dělat věci, které by jsem jinak nedělali, ale proč? K čemu byli stvoření upíři? Aby trpěli. Tohle by mohla být správná odpověď. Jsou navždy uvězněný ve svých tělech. Nedojdou klidu, jejich duše nevstoupí dál, nenajde další tělo. Je jedno co je po smrti, ale upíři se toho nedožijí. Není tohle dostatečný trest? Kdo chce žít věčně? Proč tady máme být milion let, když za třicet let se toho dá prožít tolik, kolik někdo ani za celou věčnost nestihne. Jenom se nebát, prosím tě bože, pusť mě odsuť a já se nebudu bát. Postavím se světu čelem, nebudu se skrývat. Nezměním se, ale budu žít. Protože s tím, co mě teď neustále potkává se začínám čím dál tím více bát, že zachvíli doopravdy můj život skončí.
Dej mi zapomenout na můj život, zbav mě všeho trápení, jiné vzpomínky zaplní mojí hlavu, jiná osobnost mě promění. Chci zůstat, neodcházet. Nenuť mě odsut odejít. Nikdy nezapomenu na tuhle chvíli, nikdy nezapomenu na jeho tvář. Zapomeň a odejdi, zapomeň a začni žít svůj druhý život. Nedonutíš mě, neodejdu. Vrátím se a poznáš hněv. Zapomeneš na vše tady, ocitneš se někde jinde. Nikdy už mě neuvidíš, nikdy si už nevzpomeneš. Nedělej to, prosím, ne. Pobrukuji si v duchu písničku, která mi vytanula na mysl. Jsou to jenom slova, poskáladaná melodicky za sebou. Nedávají mi smysl, ale hrají v mojí hlavě pořád dál. Je to jako utkání dvou osob. Pobrukuji si je pořád dál a dál. Pomáhá mi to zapomenout, alespoň z části na to, že jsem někde zavřená, nepomáhá to ale proti chladu a žízni co mě obestupuje. Chce mě tu nechat zemřít hlady nebo co? Bože, stůj při mně a pomož mi!
Začela jsem být lehce dezorientovaná, nevěděla jsem jestli je den nebo noc. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu zavřená. Bolela mě hlava, měla jsem vyschlo v krku a žaludek se dožadoval jídla. K tomu jsem mrzla na studené podlaze, byla jsem bosa, promočená a naštvaná. V tu chvíli se otevřeli dveře. Zvědavě jsem pozvedla hlavu, strach mě přešel už dávno. Zatím jsem se neměla čeho bát. Dovnitř nakoukla vrásčitá tvář. Šokovaně jsem hleděla do tváře postaršímu pánovi, který provinile sklonil zrak. Měl na hlavě prořídlé hnědé vlasy, které už lehce šedivěli. Byl menší, podsaditý a když ke mně popošel blíž všimla jsem si, že kulhá na pravou nohu. Kdo to sakra je?
"Kdo jste?"řekla jsem chraplavým hlasem. Nic neřekl, pouze přede mě postavil hrníček odporně páchnoucí vody.
"Co se mnou chcete dělat?"řekla jsem zvýšeným hlasem.
"Tak řekněte něco doprdele!"zaječela jsem a hlas mi přeskakoval.
"Neměla by jste křičet"řekl tichým strhaným hlasem.
"Proč? Co mi chce udělat?"řekla jsem téměř šeptem, jenom abych ho nevyděsila a on neodešel. On byl šance dozvědět se co se mnou bude.
"Paní nemá ráda, když se tady křičí"zopakoval znovu.
"Kde? Kde nemá ráda, když se křičí?"ptala jsem se dál zoufale.
"Ptáte se na nepodstatné otázky"řekl s nepatrným úsměvem.
"Na co se mám ptát? Na co?"zavřískla jsem zoufale.
"Ptejte se na důležité věci, tohle není důležité"odpověděl mi znovu tiše.
"Jak se odsud dostanu?"zašeptala jsem vytočeně.
"Tohle už je podstatná otázka"řekl s úsměvem, jako by jsem udělal konečně něco správně.
"tak jak se odsud můžu dostat?"vydechla jsme překvapeně.
"Nijak"řekl mi s pokrčením ramen. Pouze jsem naštvaně zavrčela. Najednou sebou trhl jako by něco zaslechl, otočil se a pomalu se belhal ke dveřím. "Ne, ne. Kam jdete?" vykřikla jsem vyděšeně. Ode dveří se na mě jenom otočil a se strhanými rysy mi tiše řekl "Paní mi zakázala se s vámi bavit, musím pryč než mě tady s vámi najde. Je mi to líto, nemůžu vám pomoci" Potom zmizel ve dveřích a nechal mě tam dál sedět.
Naštvaně jsem mrskla řetězy na mých rukou, až jsem bolestně skřivila obličej. Potom se dveře se skřípěným znovu otevřeli. Proč je tu najednou tak rušno? Dovnitř pomalu vešla Vivian. Dlouhé vlasy měla vyčesané nahoru do dlouhé culíku z kterého jí spadali v loknách vlasy na záda. Oči měla obtažené černou tužkou, takže vypadaly že jsou propadlé hluboko do obličeje a rty měla typicky červené. Nejzajímavější na ní ale byly šaty. Byly lehké, jako by sametové barvy se střídaly od černé po tmavě rudou.
"Vivi, kvůli mně jsi se nemusela převlíkat. Já mám stejně radši džíny a né tuhle maškarádu"řekla jsem sarkasticky. Ani mě nepřekvapilo, když mi na tvář přilétla facka. Pohlédla jsem na toho starého muže, který stál za ní a jenom ucukl pohledem, když se střetl s mým. V jeho očích jsem vyčetla vyděšení i překvapení.
"Pořád si víc a víc dovoluješ a to je špatně, copak tě doma neučili,co je to úcta kte starším?"zavrčí naštvaně.
"Sorry, jestli se pletu, ale neměla by jsi už ležet v popelu a hnít v zemi?"zeptám se nevinně a jenom se připravím na další facku. Nespletla jsem se, tentokrát z druhé strany.
"Jsem já to ale neposlušná holčička"zašeptám pobaveně.
"Migely, myslím, že je čas"zavrčí podrážděně. Tak takhle se jmenuje. Migel v jejích službách. Docela toho chudáka lituji, čím si takový trest zasloužil? Odváže můj řetěz ode zdi a pomalu mě zvedne na nohy. Překvapí mě, jak jsou ještě silné, čekala jsem, že nebudu moct chodit, ale zřejmě nejsem taková cíťa. Vede mě temnou chodbou, vypadá to na starý dům, když spatřím schody dolů do nějakého temného pokoje jsem si jistá. A já už si začela myslet, že jsem v nějaké podzemní kobce nebo jeskyni. Snad někdy příště.
"Och, máš krásné vybavení"zacvrdlikám nadšeně, když spatřím polovinu gauče, který i na dálku smrdí hnilobou. "Znáš to, ne? Říká se, že vybavení vystihuje majitele"pokračuji nadšeně dál a když Migel škubne řetězem a já spadnu na kolena jeno přivřu oči v očekávání další rány. Vivien mě ne zrovna decentně vezme za vlasy a přinutí podívat se jí zpříma do očí.
"Drž už hubu"zasyčí a já ucítím jak mi v krku vyroste chuchvalec strachu. Pokusím se odvrátit pohled, lae nejde to. Nechá mě povalu se postavit a já jdu už jako beránek dál. Dál do temné místnosti ve které stojí, panebože, kdo by to řekl, kamenný podstavec nebo obětní oltář. Nevím jak tomu říkat. Tohle mě ale tolik nevyděsí, vytřeštím oči na židly stojící opodál v rohu. Při pohledu na ní se mi zvedne žaludek, i přes tmu vidím zaschlou krev v okolí a po celé židly, které vypadá spíše jako mučidlo. Je dřevěná, ale kolem opěradel má podivné železné špičáky, nahoře má děsivou helmu a v rohu jsou poházené další předměty, které budou v dobrém případě kleště a tak podobně. Potlačím nutkání sesunou se na zem a jenom zavřu oči. Prudce do mě strčí a já neochotně vejdu do místnosti bolesti.
Když se mnou zamíří k židli podvědomně se zarazím na místě. Nenuťte mě tam jít, prosím, nenuťte mě sednout si na tu židli. Ucítím prudkou ránu do zad a posunu se blíže k té hrozivé sedačce.
"Jenom se posaď, Patience, máš první řadu"řekne veselým tónem Vivian a vycení na mě svůj bělostný chrup, kde se blýsknou špičáky. Jak to dělají? Chvilku mají normální zuby, ale potom v dalším okamžiku mají špičáky. Panebože, proč chci najednou pryč? Počátečný klid je v nenávratnu. Když se mě pokusí dotlačit a posadit, jenom začnu ječet a vzpouzet se. Když se jim vytrhnu a v naději, že z té místnosti uteču oběhnu kamenn oltář, ucítím znovu ránu a spadnu do tmy.
(6./PROŽITÝ ŠOK 5.část
"Kde je?"řekla jsem zmučeným slabým hlasem.
"Není, už to bude v pořádku"řekl tiše a pořád na mě hleděl jako na přízrak.
"Mám ránu?"zaskřehotala jsem a upřela na něj veselý pohled jak nejvíce jsem dokázala.
"Naopak, jsi nádherná"řekl tiše a já cítila, jak se mi do tváři hrne červeň. Alespoň už cítím svoje tělo, nikdy jsem si to neuvědomovala, ale je to nádherný pocit.)

6./PROŽITÝ ŠOK 3.část

12. dubna 2007 v 15:48 | Lentilka
"Myslím, že se známe natolik dobře, abych se ti konečně představila, jmenuji se Vivian."zašeptá blízko mé tváře. Strnu strachy, nejsem schopná žádného pohybu a i kdybych mohla, nemohla by jsem vykřiknout.
"Slíbila jsem ,že se vrátím. Já své sliby dodržuji, Patience"zasyčí tiše a natlačí mě na polštář. Potom pomalu spustí ruku z mých úst a já si všimnu jak se ve tmě zaleskne nožík, který jsem měla schovaný v jedné z knih v poličce. Jak se k němu sakra dostala? Sklání se těsně nade mnou, černé vlnité kadeře jí padají do obličeje a rudé rty se pobaveně smějí. Já chci pryč.
"Pořád přemýšlím, co je na tobě tak zvláštního"zašeptá pobaveně a vloží si přemýšlivě do úst dlouhý rudě nalakovaný nehet. Aspoň, že má styl. Pokusím se zavřit oči, ale něco mě pořád drží u těch jejích.
"Vstaň"zasyčí pomalu a já se strnule posadím. Všimnu si, že má na sobě obyčejné džíny a tričko, v tomhle venku musí umrzout. Omyl, ona vlastně není živá. Je to jenom chodící schránka s duší, nemá žádnou budoucnoust. Nemá nic, jenom duši navždy uvězněnou v těle a svazující hlad. Tohle jí nezávidím.
"Proč to děláš?"zašeptám tiše a potlačím nutkání zakašlat.
"Proč to dělám? To je velice zajímavá otázka. Myslím, že teď už ti to stejně můžu říct. Jsem v tomhle městě vysoce postavená upírka, ale Andrew nám tu dělá nepořádek. Nenechává nás najíst se, pobavit se. Ale my jsme věční, takže proč se ho zbavit? Jeho by byla opravdu škoda, a proto jsi tu ty. Ty jsi dívka na které mu záleží, jsi neviná lidská bytost, která kvůli němu přijde o život, bude trpět a bude ho nenávidět, až odsud bude odcházet. Plánuji mu to barvitě převyprávět. Víš, jaký to bude pohled na jeho tvář, až mu to všechno povím? Až mu budu popisovat ten slastný pocit, když jsi křičela a to jak ti pomalu vyprachal z žil život a ty jsi zemřela. Bude to neopakovatelný zážitek, možná, bych se mohla obávat toho, že se naštve a bude tě chtít pomstít. Bylo mi v celku jedno koho si vyberu, ale potom když jsem spatřila ten hněv v jeho očích, když jsi měla pod krkem nůž, rozhodla jsem se, že moje obět budeš ty. Třeba by jsem změnila názor, ale ty jsi mě ještě velice rozlobila, takže jsi za to můžeš vlastně sama. Ale co, třeba chleba. Už jsem tady, ty se samozřejmě nebudeš bránit a v klidu půjdeš se mnou a možná to nebude tak bolet, jak jsem plánovala. Minule, když jsem odsud odešla jsme měla chuť vyškrábat ti oči, useknout prsty a třeba tě pomalu spálit, ale teď když na tebe tak koukám, přešla mě na to chuť. Nemáš v očích tu bojovnou jiskřičku co předtím. Teď už nedoufáš, že tě přijde Andrew zachránit? No což, ten hoch nemůže být všude, neměla by jsi na něj spoléhat."řekne mi hořce a dá mi nůž pod krk a donutí postavit se.
"Řekni dobrou, Patience"zašeptá a já na ní jenom nechápavě pohlédnu. Spatřím pěst a potom tmu. Nic než jenom prudkou bolest, ale hned po ní slastnou temnotu, která mě před ní chrání. Omdlít je v některých případech vysvobození. Nechci se probudit do toho světa v kterém teď jsem. Můžu se pouze modlit, že mě zabije rychle. Po tom, co mi ale říkala si spíš myslím, že mě zabije pomalu, tak pomalu, jak jen je to možné. Bude moje tělo trápit, tak moc, co jen vydrží a já mám špatný pocit, špatný pocit z toho, že ona ví, jak někoho mučit. Třeba zešílím, to ať mě pak ale radši zabije.
Ucítím v nose pronikavý zápach, hniloba. Otevřu oči a místo aby mě do nic praštilo světlo zírám místo toho do temné místnosti. Je to doopravdy místnost? Podle mě by se tomu mohlo spíš říkat cela, jo tohle bude cela. Podlaha je kamenná, studená a mokrá. Zdi jsou tvrdé, shnilé, ale pořád pevné. Pokusím se posadit, ale tělem mi projede nevolnost a já se jenom zakuckám. Pocítím žaludeční šťávu, až v krku. Na druhý pokus se posadím, ale v dalším pohybu mi zabání těžké řetězy kolem mých rukou. Potlačím vzlyk i táhné žalostné zavytí. Pokusím se rozkoukat ve tmě, ale nevidím nic než jenom stěny. Upadla jsem do zajetí šílené upírce, která mě připoutala řetězy jako ve středověku. Chce mě mučit a zabít. Netuším jak dlouho tu jsem a zřejmě mě nikdo nebude hledat, v rejstříku mám to ,že jsem se jednou pokusila o útěk z pěstouncké rodiny, takže tady mě nikdo hledat nebude.
(6./PROŽITÝ ŠOK 4.část
"Ptáte se na nepodstatné otázky"řekl s nepatrným úsměvem.
"Na co se mám ptát? Na co?"zavřískla jsem zoufale.
"Ptejte se na důležité věci, tohle není důležité"odpověděl mi znovu tiše.
"Jak se odsud dostanu?"zašeptala jsem vytočeně.
"Tohle už je podstatná otázka"řekl s úsměvem, jako by jsem udělal konečně něco správně.
"tak jak se odsud můžu dostat?"vydechla jsme překvapeně.
"Nijak"řekl mi s pokrčením ramen.)

6./PROŽITÝ ŠOK 2.část

10. dubna 2007 v 16:03 | Lentilka
Myslela jsem, že nakupování s Lin nebude tak příšerný jako s 3B, ale spletla jsem se, bylo to ještě horší. Lian je hotový nakupovací blázen, protáhla mě snad úplně všude, od nepodstatných krámků, až po ty nejlepší. Když jsem se v sedm dokodrcela domů, myslela jsem, že je moje poslední hodinka a moje přání bylo jít si lehnout, ale čekali mě upravy na rande s Michaelem. Moje jediná útěcha byla, že ty úlovky stáli opravdu za to. Šaty na jarní ples měli barvu karibského moře, trochu tmavší než nebe v létě. Hořejšek se skládal z přiléhavého topu, který byl bez ramínek a z prostředku výstřihu se mu táhli dvě šňurky kolem krku. Top končil u boků a potom pokračoval v lehkých nabíraných částí dolů ke kolenům kde šaty končily úplně. Boty k tomu byli stříbrné na smrtelně velkým podpatcích. K téhle výbavě jsem našla ještě delší přiléhaé bílé tílko na zavazování kolem krku, černé sáčko a nové džíny. Byla jsem s tímhle vším naprosto spokojená, ale všechnu obět utrpěli moje nohy a samozřejmě peněženka.
Když se sprchou zbavím zápachu kouře dostanu, alespoň malý pocit svěžesti a aktivity. Natáhnu na sebe kratší černou džínovou sukni, k tomu bílý topík a přes to černý kabát. Celkový dojem doplním černýma vyšíma botama na podpatku. Vypadá to lehce elegantně. V tu samou chvíli kdy si domaluji oči prořízne ticho domu zvonek. Hodím přes sebe kabelku a vyrazím ke dveřím, kde stojí usmívající se Michael. Přinutím se k úsměvu a nechám se odvést k němu do auta. Počkat on má auto? Michael je ve čtvrťáku, takže jestli má řidičák, tak proč ne, ale on má vlastní auto nebo co? S tichou úctou jsem zírala na blejskavé auto šedé lesklé barvy. S úklonou mi otevřel dveře a já s posvátnosti dosedla na měkké sedačky. Hned co sedl do auta a nastaroval se s úsměvem rozpovídal. O autu.
"Tohle je nový Mercedes-Benz třídy C. Z přídě zmizely propojené oválné světlomety a nastoupily světlomety podlouhlé. Podstatně se zvětšila mřížka chladiče, tvar změnil i přední nárazník. Zadní část prošla ještě razantnější proměnou. Mercedes potvrdil motorovou paletu sestavenou ze zážehových a vznětových čtyř a šestiválců."pochlubí se a já jenom s otevřenou pusou zírám. Celý zbytek cesty mě nepustí ke slovu a pouze se rozpývá nad svým autíčkem. Když dojede před jednu lehce elegantní restauraci, kde nás usadí postarší pingl jsem naprosto vyčerpaná. Absorbovala jsem tolik informací o autech, jejich potřebách a podobně, že víc nezvládnu. Alespoň že změní téma, teď začne hovořit o restauraci, co je tady dobrého a tak podobně. Málem si hodím nohy na stůl. Na jeden zátah do sebe vpravím colu a nechám si objednat jídlo, které nedokážu vyslovit. Michael bere za svojí povinost celou dobu mluvit i když nám přinesou jídlo. Otráveně v duši a navenek mile se usmívám a přikyvuji, když koukám jak se mu v puse převaluje kousek hovězího a on vypráví nějakou příhodu. Počkat proč mluví o rajčatech? To je jedno. Mile přikývnu a co nejslušněji sním další sousto. Je zajimavé jak jeden jí slušně už jen z pohledu na toho druhého který je jako prase. Naprosto nechutný. Možná pobral trochu krásy a eleganci, ale inteligenci a chování? To asi zapomněl doma. S úsměvem vstanu a odporoučím se na záchod. Když už jsem téměř u dveří s nápisem WC, který je hned vedle kuchyně, vyjde odtamtud číšník, kterého se leknu a vykřiknu. On bohužel vykřikne taky a tác s jídlem a utěrka na ruce vylétnou do vzduchu. Za hlasitého řinčení skla pozoruji jak utěrka dopadne na grill kousek od nás a pomalu vzplane.
Popadnu skleničku vody poblíž a chrstnu jí na oheň. Vůbec se nezmění. Jeden pohled mi stačí k tomu, abych věděla, že mě celá restaurece pozoruje. Potom uslyším podivné klapnutí. Ucítím na rukou a tváři mokrou pěnu, která se valí z hasícího přístroje. Uskočím ,ale stejně schytám pořádnou dávku. Kape mi z obličeje, rukou i topu. Jeden z číšníků ke mně přiskočí a půjčí mi miniaturní kapesníček. Podle přízvuku pozným cizince. Pokusím se o provinilý úsměv a dojdu si ke stolu, kde bez pohledu na Michaele popadnu tašku a odejdu zpátky na záchod. Setřu ze sebe zbytky pěny a upravím se v zrcadle. Potom mi do oka padne menší okénku ven. Stoupnu si na umyvadlo a otevřu ho. Do obličeje mě uhodí prudký vítr, ale protáhnu se. Vystrčím hlavu a zapřu se o ruce. Potom klapnou dveře.
"Madame?"ozve se za mnou. Zmučeně se provléknu zpátky a s utrpným pohledem hledím na číšníka, který mi podal ten kapesník.
"Nechtěla by, madame, přinést svůj kabát?"zeptá se mile s nevinným úsměvem. Když mi ho přinese ještě mi pomůže ven, v sukni mi to moc nejde. Potom mě s úsměvem ujistí, že o tom mého společního obeznámí. Se škodolibým usměvem mu poděkuju a vydám se temnou ulicí domů. Zatím co, jsem poznala Bromfis, přišel mi útulný, čistý a taky velice nebezpečný a plný upírů. Když si ale odmyslím ten poslední fakt, je tady nádherně. Nebe tu není tak znečíštěné jako na jiných místech. Měsíc mi září na cestu, hvězdy světélkují a když člověk jde kolem hlavních ulic, pořád někoho potkává. Tulák s šátkem na hlavě a kytarou mě vcelku nezaujme. Prostě pokračuji dál, ale když zaslechnu ty slova, zarazím se na místě a jenom s úctou naslouchám. Zpívá jemným, smutným tónem.
"Měsíční svit hledá stín,
dva osudy dívky z podsvětí.
Andělské úsměvy šťastného osudu.
Můj život stíhá bída a pád,
ale pláču pro ty dva.
Jak báseň píše se jejich osud,
psáno písmem měsíčního svitu,
psáno krásou přírody.
Pohleď, co život skrývá,
lásku jediného tónu.
Dva lidé, tisíce slz.
Pláču za jejich osudy,
za jejich šťastné cesty.
Poslouchej jejich nářek v nočním tichu."
Pomalu se rozejdu k zastávce. Co on může vědět o lásce? Co můžu vědět já? Nikdo neví nic. Nikdo neví nic o věcech, které nezná. Nikdy by jsem nevěřila, že mě může potkat Můj osud. To, že když dorazím domů a lehnu si na postel budu přemýšlet nad okamžikem, kdy jsem měla pod krkem nůž. Jako malá jsem si hrála s panenkama a nevrhala nože. Teď se zdá, že jsem měla spíš vrhat ty nože. Jsem nemehlo, které se zapletlo do špatného času a místa. Když se osprchuji a lehnu si na postel s tím, že si tyhle dny možná odpočinu, úlevně spadnu do říše spánku. Zítra půjdu do školy, potom je dalš íden ples a týdenní prázdníny. Opravdu se na jaro těším. Jenom mi to kazí ta představa, že mě probudí tvrdý stisk ruky na mých ústech. Pokusím se vykřiknout, ale z mé pusy nevyjde nic. Prudce otevřu oči a vyděšeně zírám do tmy.
(6./PROŽITÝ ŠOK 3.část
Ucítím v nose pronikavý zápach, hniloba. Otevřu oči a místo aby mě do nic praštilo světlo zírám místo toho do temné místnosti. Je to doopravdy místnost? Podle mě by se tomu mohlo spíš říkat cela, jo tohle bude cela. Podlaha je kamenná, studená a mokrá. Zdi jsou tvrdé, shnilé, ale pořád pevné. Pokusím se posadit, ale tělem mi projede nevolnost a já se jenom zakuckám. Pocítím žaludeční šťávu, až v krku. Na druhý pokus se posadím, ale v dalším pohybu mi zabání těžké řetězy kolem mých rukou. Potlačím vzlyk i táhné žalostné zavytí.)

6./PROŽITÝ ŠOK 1.část

9. dubna 2007 v 17:45 | Lentilka
Vstoupím do školy po boku s Lian. Všední pondělní ráno. Dnes ráno mě vzbudila noční můra. Vystupovala v ní půvabná upírka s nožem. Nevšední sen? Hotový noční ďábel. Tmavé kruhy by se mi nepodařilo zakrýt ani nánosem nové kůže. Když jsem vystoupila z autobusu a Lin mě spatřila přivítala mě pouze slovy "Tys celej víkend pařila, co?"
Nevyvracela jsem jí to. Co na to taky říct? Že se mě pokusil zabít nemrtvý a zachránil mě od toho Andrew Ecolls? Ne tosi nechám pro sebe. Prozatím. Víc mě ale překvapí, když mě znovu zarazí Michael když vycházím z jídelny. Naprosto jsem na jeho pozvání zapomněla. Jak jsem to mohla udělat? Že by jsem měla na přemýšlení jiné věci? U něj by mi neprošlo ani to, že se mě pokusili zabít, v jeho očích byl on nejdůležitější a já byla trofej. Já nejsme trofej, ale představa jak kráčím vedle nejobletovanějšího kluka ve škola dolů za schodů v nádherných šatech, upravená, nalíčená a krásná. To byla lákavá představa. Nemohla jsem odolat a potom jak jsem se mohla neúčastnit Jarního plesu? To by byl vrchol opovážlivosti nejít tam. S Andrewem jsme se potkali jenom jednou. Procházela jsem vedle něj na matiku a on mě jenom obštědřil pohrdavým pohledem se slovy "husa" Já kolem něj proplula se zavrčením "Kretén" Oba jsme si byli vědomi, že to slyšel ten druhý i ostatní kolem, nikdo nepostřehl pobavený lesk v našich očích. Nakonec se z toho stane ještě velmi vtipná přetvářka. V téhle škola ale byla přetvářka úplně všechno, když jsem jednou pronesla, že se tu nedá věřit ani nos mezi očima, tak mě Lian upozornila, že ta holka co nás míjí ho má zrovna umělý, takže jsem měla celkem pravdu. Tady je všechno přetvářka.
Když vejdu do jídelny a 3B si mě k sobě přivolají máváním a posunky, jenom se vedle nich odevzdaně sesunu a přitáhnu sebou i Lian. Všechny tři se na ní opovržlivě podívají, ale když hodí nevěřícné pohledy i po mě, jenom se s úsměvem otočím na Lian a začnu se s ní bavit. Všechny naráz zaklapnou pusu a naštvaně se zapýří a pustí do jídla. Někdy je skvělé, když nejsou duchapřítomné. Tři blondýnky, to jsou přesně ony. Někdy je realita holt krutá. Dloubnu do rozvařeného květáku na svém talíři a znovu ho od sebe znechuceně odstrčím. S tímhle jídlem se ani nemusí člověk snažit o dietu, dieta si ho sama najde. Nechám jídlo jídlem, vstanu a odnesu ho téměř nedotčené. Ani mě nepřekvapí, když se přede mě ve dveřích postavi Michael. Naprosto na něj nemám náladu, vlastně bych nejradši spala nebo dělala cokoliv, jenom chci odsud vypadnout. Panebože, zachraň mě a ukaž mi cestu!
"Patience, už jsi se rozhodla?"řekne sladkým hláskem a mě povalu povadne i ten hraný usměv. Rána pěstí by to všechno mohla zpravit.
"Miku"začnu roztomilým tónem "rozhodla jsem se tvé pozvání přijímou a doufám, že si ho budeš upřímně vážit"řeknu jak nejvážněji dovedu a jenom zadoufám, že ho to třeba odradí. Když mu na tvář vklouzne spokojený úsměv málem do něčeho naštvaně kopnu. Ten debil nic nechápe. Ráda půjdu na Jarní ples, mému egu udělá dobře, když půjdu s ním a co si budeme povídat i mojí pověsti to přispěje, ale upřímně? Nechci nikdy vylézt z domu, nechci se už ani hnout, jenom cesta domů pro mě představuje smrtelné utrpení.
"Já věděl, že se rozhodneš správně"zapěje spokojeným hlasem jako kočka. "Co by jsi řekla tomu, kdybychom si ještě dnes večer vyrazili na večeři, jenom ty a já? Chceš?"zeptá se svůdně. Ten kluk mi nedá pokoj.
"Jistěže"zavrčím podrážděně. Třeba si toho tónu všimne nebo za něj doopravdy musím dodat to Ne? Než ale stihnu říct cokoliv dalšího s piruetou se otočí a se slovy v osm se odporoučí. Jenom naštvaně vypustím z pusy vzduch, který měl sloužit k jasnému a zřetelnému NE! V šatně mě dožene Lian, oči jí září nadšením a pobavením, jenom pohled na ní mi stačí aby mi všechno došlo. A jéjé, zřejmě se to rozneslo.
"Takže Michael, jo?"řekne pobaveně a já si všimnu, jak odvrátí tvář a kousne se do rtu aby nevybuchla smíchy. Proto tuhle holku mám ráda, nedbá na názory ostatních a ani je nezdílý. Všechny ostatní holky budou žárlit, ale Lian se mi směje, jak můžu s někým takovým jít. Tohle je celá ona. Ladně si přehodí vlasy přes rameno a vyjdeme společně ven. Venku svítí slunce, nebe je bez mráčku a celkem je i teplo na březen. Spokojeně nasaji vzduch, který vonní přícházejícím jarem.
"A víš i o té večeři?"zeptám se otráveně. Roztáhne pusu od ucha k uchu.
"Správná otázka je :Kdo o ní neví. Když jsem vycházela všimla jsem si pár holek, které telefonovali a mám pocit, že zdělovali tuhle novinku někam dál. Asi jsi na naší škola vážně hodně nová, protože teď už i můžeš čekat Ten hovor, všechno se tu šíří jako mor"řekne mi a polituje mě pohledem.
"Co myslím, když říkáš Ten hovor?"zeptám se zmateně.
"Uvidíš"řekne škodolibě a v tu samou chvíli mi v kapse zavibruje mobil, což je samo o sobě dost zvláštní věc, protože jediný od koho bych čekala, že mi bude volat je Lian a ta stojí vedle mě, takže zmateně pohlédnu na neznámé číslo a přijmu hovor.
"To jsi ty, zlatíčko Patience?"ozve se v telefonu sladký hlas nějaké ženy.
"No ano, kdo volá?"zeptám se zmateně a hodím naštvaný pohled na Lian, která už nevydrží a vybuchne smíchy.
"Óch, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem paní Jastberová, pro Tebe samozřejmě Julie, maminka Michaela, prý spolu jdete dnes večer na večeři a poté za dva dny na Jarní ples, och to je úžasné"rozplývá se mi do telefonu a já se jenom zarazím na místě a nevěřícně otevřu pusu. Lian mi posunkem naznačí, ať něco řeknu tak za sebe vysoukám pouhé "Ano, jistě"
"Ochich, dva mladí lidé, jaká to nádhera, musíme se seznámit, dívka, kterou můj Michael pozve na ples musí být něco. Proto mě taky napadlo, jestli už máš šaty?"pokračuje dál a mě přijde jako by jsem na drátu měla pětiletou stařenku a ne mamá Michaela Jastbera.
"No šaty ještě nemám"vysoukám ze sebe šokovaně a Lian se vedle mě začne svíjet v dalším záchvatu smíchu.
"Chyby drahoušku, chyba. Proto musíme vyrazit a nakoupit je"zavrká nadšeně.
"Ach, promiňte, to bych moc ráda, ale jsem tu nová a moje nevlastní maminka by o tuhle "událost" nechtěla za žádnou cenu přijít"řeknu jí omluvným tónem a doufám, že to pochopí. Přitom poplácám Lian po zádech, když se v předklonu lehce dusí.
"Och, ano, jistě. To je mi líto, ale ať si tě maminka užije, chce určitě poznat svojí roztomilou dcerušku"zacvrdliká.
"Tak mě, ale někdy navštiv, chci poznat dívku, která je milá mému synáčkovi"řekne vesele a rozloučí se. Šokovaně zasunu telefón zpátky do kapsy a zmrazím Lian nebezpečným pohledem. Pokusí se o vážnou tvář, ale vzápětí vybuchne v dalším návalu smíchu.
"Paní Jastberová se mnou chtěla jít nakupovat šaty na Jarní ples"zašeptám vyděšeně.
"To byl Ten hovor"zaškytá Lian smíchy. "Další příbuzní volat nebudou?"optám se pro jistotu.
"Neměli by"zaškytá a odvrátí tvář, aby mohla znovu vyprsknout. "Super"zasyčím naštvaně.
Když stojíme na zastávce Lin se konečně podaří udržet vážnou tvář. Kdo by, ale čekal, že jedno přijmutí Jarního plesu způsobí něco takovéhleho? Panebože! Jeho máma, šaty na ples, tohle je vážně šílený město, bláznivá škola a cvoklý lidi!
"Lian, mám problém"řeknu jí se sebezapřením. "Nemám šaty"
(6./PROŽITÝ ŠOK 2.část
"Madame?"ozve se za mnou. Zmučeně se provléknu zpátky a s utrpným pohledem hledím na číšníka, který mi podal ten kapesník.
"Nechtěla by, madame, přinést svůj kabát?"zeptá se mile s nevinným úsměvem. Když mi ho přinese ještě mi pomůže ven, v sukni mi to moc nejde. Potom mě s úsměvem ujistí, že o tom mého společního obeznámí. Se škodolibým usměvem mu poděkuju a vydám se temnou ulicí domů. Zatím co, jsem poznala Bromfis, přišel mi útulný, čistý a taky velice nebezpečný a plný upírů. Když si ale odmyslím ten poslední fakt, je tady nádherně. Nebe tu není tak znečíštěné jako na jiných místech.)

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 5.část

7. dubna 2007 v 22:09 | Lentilka
"Už jsem ti řekl, že odsud nemůžu bez něj odejít"řekne a zamračí se.
"Takže jak to vyřešíme? Já tě nenechám odvést ho a ty neodejdeš. Vypadá to na dilema"
"Možná pro tebe, pro mě to jenom znamená zbavit se tě"zavrčí tiše a pomalu se ke mně přiblíží. Už jste někdy někomu setnuly hlavu? Nebo mu probodly srdce? Ne, no tak já na to mám jenom nůžky na nehty. Skočí po mě a pokusí se mě chytnou, přikrčím se a jeho ruce kolem mě pouze prolétnou. Krok od něj odstoupím a sevřu v dlani nůžky pevněji. Třeba by mi jenom neškodně zlomil vaz. Nebo by se najedl a to nechci. Nenechám nikoho aby se beztrestně ládoval mojí krví. Skočí po mě znovu a za vlasy mnou praští o zeď. Au. Smýkne mnou a o zem a nechá mě pomalu se postavit na nohy, potom mě přitlačí ke zdi a s omluvným pohledem vycení zuby. Pořád svírám v dlani nůžky tak pevně, až cítím ostré bodání, ale stejně na něj vyděšeně zírám a jsem připravena je kdykoliv použít. Pomalu se ke mně přiblíží. Nemůžu ho nechat mě kousnout, omdlela bych a Matthew, který mě tu chránil by mohl přijít k úhoně. Pevně zavřu oči a vrazím mu nůžky tak, kde by mělo být srdce. Proniknou hluboku pod kůži, zarazím je co nejhlouběji a potlačím nutkání zvracet. Spustím ruku dolů a pomalu otevřu oči. Upír na mě překvapeně zírá, už normální, vypadá jako člověk. Potom se pomalu rozpadne v prach a zbyde po něm jenom stísněný pocit prázdnoty a smrti. Přitisknu se ke zdi a pomalu sjedu na zem. Tohle byl ten nejnechutnější způsob, jak někomu ublížit.
Po chvíli vstanu a dobelhám se k Mattovi. Pořád leží na zemi, jeho víčka jsou nehybná a rty jsou pokroucené do nepatrného úsměvu. Zdá se mu něco? Pomalu si k němu přikleknu a pohladím ho ledovou dlaní po tváři. Jeho víčka se nepatrně zachvějou a on uchopí mou dlaň do svých. Potom pomalu otevře oči a jeho úsměv se rozšíří. "Probuzen andělem ocitl jsem se v ráji"pronese do ticha a já se nepatrně usměji. Pomalu si sedne a jeho oči na mě překvapeně pohlédnou. "Musíš jít domů"pronesu nesmouvlavě. "A ty odejdeš?"zeptá se tiše a v očích mu zajiskří. "Budu muset domů"odpovím mu nechápavě. "Potom tu zůstanu"zasměje se tiše. Pokusím se skrýt úsměv a rozklepe mě vítr. Přehodí přese mě mou bundu a stáhne mě k sobě na zem. Jednu ruku přehodí přes moje rameno a opře se o zeď. Zavře oči a já jenom cítím jak se jeho jrudník v pravidelných intervalech nadzvedá, jinak vládne všude téměř děsivé ticho. Upír, který pořád klečí na zemi a nic nedělá mi už ani nepřijde děsivý. On prostě splynul s tmou.
"Matthew, co to dohajzlu děláš?"zasyčím na něj tiše a jeho koutku úst se pouze neptarně nadzvednou. "Matthew!"zasyčím naléhavěji a on na mě pomalu pohlédne. "Dej mi minutku"řekne s úsměvem. "Pro-proč"vyhrknu zmateně. Neodpoví. "Nechci tu sedět na zemi v týhle zimě!"zašeptám naštvaně a drknu do něj loktem. Otevře oči, postaví se a vyhoupne se ladně do stoje. Podá mi ruku a vytáhne mě na nohy. "Chtěl jsem jenom minutku na vzpamatování"řekne se smíchem. Chytne mě za ruku a vydá se pryč z temné uličky. Jenom na něj nechápavě hledím. "Tak pojď!"pobídne mě a táhne někam do neznáma.
Po chvíli čiperný chůze zastaví u paneláku. Překvapeně zůstanu stát a jenom zírám jak odemkne hlavní dveře a vláčí mě za sebou až do čtvrtého patra. Pomalu otevře dveře a vejde dovnitř, nesměle cupitám za ním. Nesměle vcházím do jeho soukromí, nervózně se do toho každou chvíli zaplétám víc a víc. Je to jako pavučina, která mě svazuje a já si nejsem jistá jestli chcí ven. Každou chvíli můj odpor slábne víc a víc. Už ani teď nevím, jeslti chci spíš odejít nebo zůstat. Jak říkám, ponořuji se pořád hloub.
"Měl by jsi si odpočinou. Půjdu domů"řeknu, když uvidím, jak se mu pod očima vyrýsovaly temné kruhy.
"Dneska se představa tebe bloudící nocí nelíbí mě"zamítne můj návrh.
"Ale já se o sebe postarám"namítnu naštvaně.
"Moje hrdost mi ale nedovolí pustit tě ven samotnou, takže musím jít s tebou"řekne po chvíli.
"Sotva chodíš!"vykřiknu šokovaně.
"Nepřeháněj"zasměje se a udělá krok ke mně, ale nebezpečně zavrávorá a tak se opře o zeď. "Vidíš?"upřu na něj vítězný pohled. "Stejně tě nenechám jít samotnou"namítne a v očích mu zajiskří plamínek pobavení. Tohle je jako vydírání. Sotva chodí, ale věřím, že by se mnou šel až domů, ale tady nejde o moje bezpečí, ale o jeho. Sakra, proč musí bejt tak tvrdohlavej! Naštvaně vytáhnu z kabelky mobil a vytočím číslo na mámu.
"Mami, dneska nespím doma. Jo jsem v pořádku. Přespím u kámošky"vysvětlím jí rychle a švihnu pohledem po Mattovi, který mě jenom s unaveným ale spokojeným pohledem pozoruje. Znovu telefon zavřu a vejdu do maličkého obývacího pokoje.
"Zůstanu, ale ty si musíš jít lehnout!"řeknu nesmlouvavě. Úlevně se zhroutí na gauč a přikývne. Zavře oči a já dostanu neblahé tušení. "Když jsem myslela lehnout, tak to měla být postel. Já přespím na gauči"řeknu lehce hlasitě a on se jenom znovu odevzdaně zvedne. Odněkud přinese polštář, peřinu a tričko v kterém by jsem se málem celá ztratila. Hodí to na gauč a natáhne ke mně ruku. Nechám se stáhnout vedle něj. "Já přespím na gauči"řekne tichým unaveným hlasem a líbne mě do vlasů. "Ale"pokusím se namítnout, ale on mě zarazí. Pomalu se sesune a mě stáhne sebou. Zabalí mě do svojí pevné náruče a já už nic nenamítám. Po chvíli se mi začnou víčka zavírat a usnu. Matthew usnul asi ihned když vešel do dveří, teď jenom smí doopravdy na gauči a já jsem v jeho náruči.
Mám pocit, že ve stejnou chvíli, co jsem zavřela víčka jsem se ocitla znovu na té louce. Ležela jsem na zemi, kolem mě byly pořád ty samé květiny. Hleděla jsem na nebe, které teď bylo překrásně tmavě modré, ale nikdy jsem neviděla slunce. Potom jsem zaslechla ten hlas a kroky, které se ke mně blížili. "Pojď se mnou"říkal mi ten hlas a potom se nade mnou objevily i ty temné oči. Vyděšeně jsem se posadila a pokusila se vykřiknout, ale nešlo to. Chytil mě ledovou rukou za paži a pokusil se mě vytáhnout do stoje. Chytila jsem se květů kolem sebe, abych se udržela na zemi, ale utrhli se a na rukou mi po nich zůstala jenom tmavě červená skvrna jako od krve. Postavil mě vedle sebe a kousek se mnou popošel. Zničeho nic se před námi objevila tmavá propast, díra. Vyděšeně jsem ucouvla, ale jeho sevření bylo pevné, nebylo možné mu uniknout. Znovu jsem na sobě měla ty šaty. "prosím né"zanaříkala jsem tiše a ucítila slané slzy na mé tváři. Potom se do mě opřel vítr, šlehal mi do tváře a tmavá jáma se přede mnou rozprostírala a byla děsivá a nekonečně dlouhá. "Skoč, nic se ti nestane. Uleví se ti"pobízel mě ten podmanivý hlas. To mu tak sežeru. Zemřít protože jsem ho poslechla? Ne, díky. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a on mnou jenom naštvaně smíkl dopředu. Vykřikla jsem a ocitla se na samém rozhraní. Přípo pod mýma špičkama se drolila zem a padala dolů. Zavrávorala jsem a pokusila jsem se chytit té ruky, co mě držela, ale už byl pryč. Jenom stál opodál a hořce se usmíval. Já věděla, že to byl kec. Spadnu a umřu. Spadnu do té černé díry a nikdy už nespatřím denní světlo. Znovu jsem vykřikla a ztratila půdu pod nohama. Půda pode mnou se probořila a vítr mě smetl dolů. Pod mýma nohama už nebylo nic na čem by jsem mohla stát. Jenom černá tma a vzduch.
Zprudka jsem otevřela oči a hleděla do tmavé noci. Do okna mě pořád byčoval studený vítr, ale tenhle byl svěží. Překvapeně jsem vyjekla, když jsme spatřila to, že stojím an okraji okna a pode mnou se rozprostírá tmavá ulice. Potom mě někdo sundal dolů a s trhnutím k sobě otočil. Nade mnou se skláněl Matthew a z očí se mu sypaly výčitky, obavy a strach.
"Porsche, co to děláš,prosím tě?"řekl vyděšeně a pohladil mě něžně po vlasech. Jenom jsem na něj pořád překvapeně hleděla. Cítila jsem slané slzy, které ještě nestačily zaschnout. "Zlý sen, nic víc, jenom zlý sen"zašeptala jsem a objala ho. Byl to jenom sen, nic z toho není skutečnost. Zaťala jsem v pěsť ruce, aby nebyli vidět krvavé šmouhy, když jsem se dotýkala květů v mém snu. Není to skutečnost, byl to jenom sen. Pustila jsem ho a šla si opláchnout ruce do koupelny a přitom se i převlékla do trička v kterém jsem měla spát. Když jsem se vrátila Matthew seděl v tmavém pokoji a upřeně zíral před sebe. Sesunula jsem se vedle něj a úlevně položila hlavu na jeho rameno. Přitiskl mě k sobě a líbnul do vlasů.
"Vyděsila jsi mě"zašeptal tiše.
"Já vím, já vím"řekla jsem provinile a zavřela oči, nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem si připustit to, že se mě pokusil zabít upír v mém snu, nechtěla jsem si dovolit uvědomit si ten fakt a dovolit panice a hrůze aby mě ovládly. Nechtěla jsem.
"Usnul jsem a potom jsem zaslechl výkřik, otevřel jsem oči a spatřil tě, jak stojíš u otevřeného okna, vyskočil jsem a ty už jsi se z něj vykláněla a vypadala na to, že vyskočíš. Zachytil jsem tě a potom jsi se probudila"řekne mi tiše. Z jeho hlasu vycítím jisté mrazení. Vždyť jsem se mohla zabít. Nemysli na to, Porsche, nemysli na to.
Znovu jsem se mu stulila do náručí, ale hodnou chvíli jsem nemohla usnout. Matthew mě celou dobu pevně svíral a co chvíli políbil do vlasů. Vyčítala jsme si, že nespí. Místo toho mě hlídá. Dneska už mě jednou zachránil před upíry, teď před skoro sebevraždou a ješt kvůli tomu nebude spát. A já jsem na něj tak zlá. Jsem necitelná bestie.
"Matthew, už to bude v pořádku"zašeptám do ticha. Znovu si lehne a přitáhne mě pevně k sobě, ale tentokrát mám pocit, že neusne. Spíš poklimbává a jenom předstírá spánek. Ubezpečuje mě v tom, že po chvíli, když myslí, že spím se nadzvedne na lokti a lehce mě políbí do vlasů. Možná za celou noc nebudeme spát ani jeden. Je to jedna z variant, která se mi naprosto nelíbí. Ne, kvůli mně, ale kvůli němu. Kvůli tomu, že on si to nezaslouží. Znovu se mi potvrdí to, že on si holku jako jsem já nezaslouží. Jenom nevím, jak ho v tom řesvědčit. On je pro mě moc dobrý, nezasloužím si ho. Nejsme správný pár, ale já nejsem schopná mu to vyvrátit a on by mi to ani nedovolil. Takže je tu problém. Vždycky je tu problém, tentokrát je možná ale větší než si umím představit. Tentokrát to bude asi doopravdy problém s velkým P. Matthew i já jsme v problému z kterého není úniku.
Nechci usnout, ale kdo by odolal v jeho náručí. Po chvíli se mi začnou klížit víčka a když je po chvíli znovu otevřu udeří mě do očí prudké ranní světlo. Dohajzlu. Zprudka se posadím a rozhlédnu kolem sebe. Světlo mě lehce oslepuje a teď když zjistím, že jsem v pokoji sama, dostanu menší šok. Když ale uslyším z vedlejší místnosti kroky jenom zůstanu překvapeně zírat. Matthew vejde do pokoje a já si jenom protřu oči jestli nemám halucinace. Vypadá svěže jako ptáček, v rukách nese dva hrníčky omamně vonnící tekutiny a na vlasech má ještě kapky vody.
"Porsche, jak jsi se vyspala?"řekne veselýn tónem a já se jenom kysele zaksychtím. Nemám ráda, když je po ránu někdo moc aktivní a vzbudí mě, když nemůžu v sobotu spát do oběda. Když mi teď ale naseruje šálek horké tekutiny a ještě sám vypadá jako kdyby vypdal z katalogu na krásu a čistotu, tak to pro jednou překousnu. Ten fakt, že já jsem se právě probudila a musím vypadat strašně zapudím do nejtemnější části mé hlavy.
"Jasně, že jsme v pořádku"řeknu lehce rozespale a pokusím se ignorovat ten noční insident. Je to lepší než říkat "Chtěla jsem jako náměsíčná vyskočit z okna" Udělám z toho jenom insident a když se mě někdo zeptá jak jsem trávila pátek můžu říct jenom "Ale nijak zajímavě,pár insidentů a jinak normálka" V tom případě nebudu ani lhát. Slovíčkaření je bestie.
"A co to jak jsi ..."nakousne to nervózně a hodí po mě zkoumavý pohled.
"ten insident?"zeptám se normálním tónem a ihned můžu uplatnit svoje rozbory té věci.
"Nebudeme o tom mluvit"řeknu a usrknu si horkého nápoje z šálku.
Dneska mě zřejmě čeká další večer s Meg i s Matthewem. Mimo to mě čeká společnost mých dvou kámošek Kaylee a Nataši. Dneska jsem jim to slíbila a proto musím. Jak skloubím tyhle dvě věci dohromady? Jak uchráním vlastní krk netuším a život ostatních? To je prostě oříšek. Nebudu doufat, že se dneska pořádně prospím, ale teď mě čeká rozloučení, domácí spánek a příprava na večer plný vzrušení. Cítím to v kostech, mám chuť dělat rebelie. Naprosto by mi stačilo, kdybych rozbila v baru skleničku, ale s mým štěstím to spíš bude to, že prolétnu barem do další místnosti a potom tam někdo ještě přijde, aby do mě kopnul. No ve všech ohledech se to jeví jako zajímavý večer, který mě čeká. Teď se to chce, ale rozloučit. Loučení je těžké, štěstí je, že jenom na pár hodin.
(6./PROŽITÝ ŠOK 1.část
"To jsi ty, zlatíčko Patience?"ozve se v telefonu sladký hlas nějaké ženy.
"No ano, kdo volá?"zeptám se zmateně a hodím naštvaný pohled na Lian, která už nevydrží a vybuchne smíchy.
"Óch, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem paní Jastberová, pro Tebe samozřejmě Julie, maminka Michaela, prý spolu jdete dnes večer na večeři a poté za dva dny na Jarní ples, och to je úžasné"rozplývá se mi do telefonu a já se jenom zarazím na místě a nevěřícně otevřu pusu. Lian mi posunkem naznačí, ať něco řeknu tak za sebe vysoukám pouhé "Ano, jistě")

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 4.část

6. dubna 2007 v 11:32 | Lentilka
"Myslím, že by jsme měli jít"řeknu zamyšleně. Matthew sebou trhne jako bych ho vytrhla ze zamyšlení. Souhlasně přikývne a vstane. Doprovodíme Megaru na zastávku, kde se nervózně usměje a pomalu se zeptá "Já, nechtěli by jste se tu zítra znovu sejít? Moc se mi tu líbilo a já nevím. Prostě zítra v devět?" Chudák holka nesmělá. Celou dobu nervźně těkala mezi mnou a Mattem a teď upře nadějný pohled na Matthewa. Krev se mi začne vařit v rukou. Pocítím lehké zrudnutí ve tvářích.
"Jistě, že jo. Já asi nebudu moct, ale Matthew určitě přijde."řeknu vesele. Lehce jí zamávám a otočím se k odchodu. Vzápětí mě dohoní Matthew. "Co se stalo?"zeptá se nechápavě a upře na mě ty svoje dokonalé modré oči. Upřu pohled do země a jenom zamručím něco na způsob "Nic"
Lehce mě chytne za loket a otočí k sobě. "Matthew"řeknu překvapeně a potom zklapnu. Jeho vážný pohled mě přimrazí k zemi. "Toužím se podívám do tvojí povedený hlavinky, co se tam děje, ale neudělám to, možná se toho i bojím"řekne lehce pobaveně ale jeho oči jsou vážné.
"Jsem v pořádku"řeknu s důrazem na každé slovo. "Nejsi, vysvětli mi, co tě naštvalo"řekne a jeho oči mě přímo pálí.
"Fortuna, mi spolu nechodíme nebo mezi námi není nic na ten způsob?"zeptá se a jeho výraz posmutní. "Nic by mezi námi nemělo být"řeknu a každé slovo mě stojí tolik síly a námahy. "Nemělo by? A co mezi námi je?"zaútočí na mě. "Já nejsem ta správná holka na chození"řeknu tiše. "Nerozhoduj za mě, kdo je správný a kdo ne. Vždyť to po mě se zřejmě sápou upíři, takže ze sebe zase nedělej vinou"
"Já ale všemožné nebezpečí i přitahuji"řeknu vysíleně.
"Nech toho, oba máme jistý problémy, v tomhle to není. Proč se mě bojíš?"zeptá se smutně.
"Já se tě nebojím."
"Tak co to je?"rozhodí bezmocně rukama.
"Já se nebojím Tebe"
"Tak čeho, Porsche, vysvětli mi čeho se bojíš. Chci to pochopit"řekne bezmocně.
"Tohodle se bojím, toho co mezi námi je. Toho citu, který mě svazuje. Nenávidím ho, ale nemůžu se ho zbavit. Pořád tu je a dusí mě. Při každém tvém pohledu mě začne dusit víc a víc. Při každé chvíli kdy se na mě nedíváš, jako by to lae bylo ještě horší. Nenávidím to a chci aby to bylo pryč. Nechci si myslet, že tvoje oči jsou nejkrásnější na světě. Nechci toužit po tom abys mě políbil!"řeknu rozhořčeně. Jeho pohled zněžní a pomalu mi přejede palcem po tváři. "Nechtěla jsem ti tu nic z toho co jsem řekla říct"řeknu naštvaně a ucítím jak se mi do očí tlačí slzy.
"A já se bál, že mě nemáš vůbec ráda"zašeptá s úsměvem.
"Vůbec tě neštve to, že si přeju nemít tě ráda? Že toužím po tom, abych k tobě necítila vůbec nic? Vůbec tě to neštve?"zeptám se hořce a upřu do jeho pohádkových očí pohled.
"Jsem za to naprosto šťastný"zašeptá vesele. "Pomyšlení, že mě nemáš ráda by mě ničilo, ale vědět to, že mě nechceš mít ráda, ale nedokážeš si pomoct mě ukliďňuje. Najednou je tu alespoň malá jistota, že neutečeš"zašeptá.
"Co když seberu sílu a přemluvím se k tomu, abych tě neměla ráda?"zašeptám nejistě.
"Opravdu by jsi to chtěla?"řekne a pomalým pohybem mi shrne vlasy z obličeje.
"Ne"zašeptám tiše.
"Opravdu by jsi to dokázala?"zašeptá a jeho oči se ke mně pomalu přiblíží.
"Ne"řeknu znovu tiše. S úsměvem mě políbí. A všechny moje pochybnosti, vztek i odhodlání vymítit ten nejapný cit se rozplynou. Rozplynou se v jeho modrých očích, které nikdy nedokážu vymazat z mysli. Bála jsem se, ale teď myslím, že se v tom utopím. Jsem v tom dokonale a neodvolatelně. Nedokážu ho opustit, nedokážu mu ublížit, nedokážu si namluvit, že to má být to správné odejít od něj. Teď už to doopravdy nedokážu.
Pomalu jsem se od něj odtáhla. Pořád jsem cítila jeho ruce na svých bocích, teplo a vůni jeho těla. Asi bych už měla jít. V pátek večer si pokaždé chci jít brzy lehnout, vyspat se, ale pátek ne nejrušnější den pro přepadení. Moje pátky nejsou klidné a soboty ještě horší. Nechápu, proč mě v sobotu pokaždé musí někdo vytáhnout z postele. Je to jako špatný zvyk. Nechtějí abych se vyspala. Všichni se proti mně spykli.
"Matthew, musím jít"zašeptám do ticha. Jeslti mě dneska ještě něco vytáhne z postele, jestli se dostanu domů tak budu opravdu naštvaná. S mojí schopností i s Matthewem se kolem mě najednou pořád točí upíři. Nesnesitelný. Pomalu mě líbne na nos a odtáhne se ode mě. Rozejdu se k zastávce. Stojí opřený o roh nějakého staršího domu a usmívá se na mě. Znovu se rozejdu. Nic se téměř nevyjasnilo, pořád je náš vztah pro mě záhadou a asi dlouho zůstane. Se mnou není nic jednoduché. Možná jsem to, ale lehce přehnala, když jsem byla tak protivná na Megaru i na Matta. Mohla bych se mu omluvit, dnes bych ještě mohla. Rychle se otočím a vítr mi sfoukne vlasy do obličeje. Zmateně hledím na prázdné místo na rohu. Proč už tam není můj usmívající se Matthew? Kam zmizel? Udělám krok vpřed. Chci se mu omluvit, ale uvidím ho zítra. Stačí zítra. Znovu se otočím a rozejdu se k blízké zastávce. Opře se proti mně silný vítr a já se rozklepu zimou. Co to sakra je? Zarazím se a chvíli jenom tiše stojím. Že by se mu něco stalo? Nebuď paranoidní Porsche. Je v pořádku, jenom šel už pryč. On by ale čekal dokud nezmizíš z dohledu, on by čekal. Šeptá mi tichý hlásek v hlavě. Z přemýšlení mě vytrhne rána. S trhnutím se otočím a zahledím se k tomu rohu, kde stál. Když tam lampa slabě zablyká a poté úplně zhasne je mi to jasné. Něco se mu stalo.
Rozeběhnu se tam a u toho místa zpomalím do chůze a tichými kroky se plížím k zatáčce do další ulice. Když tam nahlédnu všechny lampy jsou zhasnuté. Tohle dělá Matthewova moc. Uvidím jednoho muže, bolestní i vzteky má zkřivený obličej a hledí naštvaně před sebe. Druhý se právě zvedá od popelnice do které zřejmě narazil. Pěkný Matte. Vysoká temná postava, která stojí před nimi je jistě Matthew. A já ho chtěla chránit. Ani nemusím stát před ním abych si nevšimla slabé záře, která se před ním rozlívá a vychází z jeho očí. Dva upíři se lehce přikrčí a pohlednou na něj se vzpourou v očích. Už ale jenom to, že mu pohlédnou do očí je pohltí do jeho moci. Panebože, on je mocnej. Když oba strnou a jenom zaraženě stojí je mi jasné proč. Sama jsem to jednou zažila. Mattovu moc cítim až sem. Dva upíři na něj ale pohlédnou s navztekanm pohledem a on to nemůže vydržet. Není tak mocný, aby je ještě oba dva udržel. Oba dva k němu udělají krok, ale hned potom znovu strnout. Slabé chvění v prstech potvrzuje to, že je silnější než si myslím. Teď už ale vysíleně skloní hlavu a modrá záře zmizí. Oba upíři se uvolněně protáhnou a pomalým krokem jdou přímo k němu. Matthew, ne.
Vystoupím pomalu ze stínu a když mě jeden z upíru spatří zaraženě se zastaví. Nikoho nenechám ubližovat lidem co mám ráda. Nikoho. Postavím se vedle Matta a ten na mě překvapeně pohlédne. Mohl si myslet, že bych ho v tom nechala? S bojovnou jiskrou v očích pohlédnu na dva muže, který se k nám pomalými kroky přibližují. "Porsche, uteč"řekne tiše. Nesmouvavě zavrtím hlavou. Nemůžu odejít. To už bych na sebe nikdy nemohla pohlédnout do zrcadla a z mysli b jsem musela vymazat jeho oči a obojí pro mě bylo nemožné. Vděčně mi stiskne ruku. Potom se jeho oči, ale znovu rozzáří. Tohle nemůže vydržet.
"Matthew, tohle ne"zašeptám vyděšeně a hledím jak jeho oči pomalu září víc a víc a mě polévá síla jeho moci. "Nechci aby ti ublížila"zašeptá vyčerpaně. Dva upíři se překvapeně znovu zarazí na místě. Musí je to asi překvapit a vyděsit přesně jako mě. Matthew mojí ruku silně tiskne, ale oba je pořád drží na místě. "Nemusíš to dělat"zašeptám k Mattovi, ale ten už mě snad nevnímá, jenom pevnější stisk mě ujistí v tom, že pořád ví, že u něj jsem. Potom ale upíři před námi zaskučí bolestí. Překvapeně na ně pohlédnu. Mattovi rysy ztvrdnou a naštvaně se zamračí. Upíři zanaříkají znovu a kleknou si na kolena. To není možné. Nevěřícně hledím z upírů na Matthewa. Nemůžu věřit ani jednomu. On je dokázal ochromit, dokázal to, že tu skučí bolestní na kolenou. Jeden z nich zalape po dechu, skloní se a zůstane v pozici jako by se modlil. Ten druhý, ale upře na Matta pohled, kterým mu chce říct, že se jenom tak nevzdá. Teď se Matthew zaměří hlavně na něj, chvíli se propalují pohledy, potom upír zalape po dechu a opře se dlaněmi o zem. To už ale nevím jistě, protože zachytím Matthewa, který klesá pomalu k zemi. Slyším dávivé zvuky, to asi nemrtvý zvrací, pokud nemrtvý vůbec zvrací.
Položím Matt opatrně na zem a položím si jeho hlavu na kolena. Víčka se mu chvějí vyčerpáním, ale stejně je dokáže na chvíli otevřít, něžným úsměvem se na mě usměje a znovu zavře oči. "Proč?"zašeptám naštvaně a pohladím ho po lehce zarostlé tváři. Ty jeden blbče, proč máš to strašný nutkání mě pořád chránit. Já se o sebe dokážu postarat líp než kdejaká holka. Mě nemusíš chránit, já měla pomáhat tobě. Sundám si bundu a položím mu jí pod hlavu. Pomalu se zvednu s pohledem upřeným do jeho tváře. Má na sobě hnědou koženou bundu, pod ní černé tričko a jako vždy džíny. Můžu se vsadit, že na ruce má tu svojí koženou změť náramků nebo co to je. Proč to děláš Matthew? Pohrdavě pohlédnu na upíra, který se začne také pomalu zvedat. Ten druhý prostě pořád leží na zemi a ani se nehne. Zajímavé. Dojdu až k tomu, co se zvedá a jednou ranou podrážky ho kopnu do obličeje. Znovu se zakucná a já ho chytnu pod krkem a opřu o stěnu.
"Co jste po něm chtěli?"zasyčím na něj nenávistně.
"Chtěli jsme- měli jsme ho přivést Pánovi, nejmocnějšímu Svolávači"řekne přiškrceným hlasem.
"Proč?"řeknu naštvaně a přitlačím lehce na loket pod jeho krkem.
"On..., chce ho, nevíme proč. Zřejmě pro jeho sílu, pro tu obrovskou sílu co má"řekne šokovaným hlasem.
"Kdo jsi ty?"zeptá se chraplavým hlasem. Naštvaně pustím jeho krk a rozhodím rukama. "Kdo jsem já?"zavřísknu naštvaně. Kdo jsem? Porsche Jaimisonová, nikdo víc. Chyba, ale byla, že jsem mu pustila krk. Chvíle na mě zaraženě hleděl a potom se chopil příležitosti. Praští mě pěstí do břicha. Dech se vznese tak metr nademě a potom se pomalu vrací ke mně do těla. Velice pozvolna. To už mě ale chytne za ramena a drtí je takovou silou, až vyděšeně vykřiknu. Přitiskne mě na zeď a jeho oči zčernájí zuřivostí. Role se obrátili. Cítím jak mi pomalu mizí zem pod nohama a moje ramena tepou bolestí. "Ty hajzle"zašeptám tiše. Vykopnu nohama do vzduchu a naberu ho do žaludku. Pustí mě a já se svezu po zdi dolů. Skloní se ke mně a znovu dostane podrážkou mých bot. Někdy svoje boty doslova miluju.
"nech mě vykonat svůj úkol"řekne téměř prosebně.
"Nech ho napokoji"vyjedu na něj ostře.
"Jestli mu ho nedovedeme budeme potrestáni"řekne naštvaně a upře na mě zlostný pohled.
"Klidně si schnijte, ale jeho se ani nedotkneš"zavrčím naštvaně.
"co je vůbec tvýmu kámošovi?"zkusím nenápadně změnit téma. Stojí nepatrný metr ode mě a já už znovu stojím na svých nohách. S trochou štěstí se s ním dohodnu. Pořád objevuji něco nového.
"Ty nevíš co se nám snažil udělat?"zeptá se posměšně a hodí znechucený pohled po svém kámošovi. Jenom nechápavě zavrtím hlavou.
"Pronikl nám do hlavy, snaži lse vytlačit všechno co známe, udělat z nás blázni, ale na to není moc silný, potom když jsi přišla ty jako by se vrátil silnější a snažil se nám vecpat do hlavy to, že už nikdy neokusíme krev. Nová myšlenka se nám zadrhla pod kůží. Vzepřel jsem se tomu, ale on to nedokázal. Nevím, jeslti bude moci teď pít normálně krev a jeslti nebude tak zahyne, ale mě samotnému se krev hnusý teď, takže nevím jak to pociťuje on"vysvětlí mi s pohledem upřeným na svého kámoše, který pořád klečí s rukama před sebou na zemi.
"Holka, ty si umíš vybrat kámoše"řekne posměšně a já si jenom znechuceně odfrknu.
"Už by jsme to mohli rozseknout, ne?"řeknu a nenápadně otevřu kabelku. Pod rukou ucítím rtěnku, ta mě z tohodle nevytrhne. Potom nahmátnu nůžtičky na nehty a v očích se mi mihne vítězná jiskřička.
(5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 5.část
"Skoč, nic se ti nestane. Uleví se ti"pobízel mě ten podmanivý hlas. To mu tak sežeru. Zemřít protože jsem ho poslechla? Ne, díky. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a on mnou jenom naštvaně smíkl dopředu. Vykřikla jsem a ocitla se na samém rozhraní. Přípo pod mýma špičkama se drolila zem a padala dolů. Zavrávorala jsem a pokusila jsem se chytit té ruky, co mě držela, ale už byl pryč. Jenom stál opodál a hořce se usmíval. Já věděla, že to byl kec. Spadnu a umřu. Spadnu do té černé díry a nikdy už nespatřím denní světlo. Znovu jsem vykřikla a ztratila půdu pod nohama.)

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 3.část

4. dubna 2007 v 12:00 | Lentilka
Objednám dívce horkou čokoládu a ona se nám záhy představí jako Megara. Svoje jiskřivé zelené oči co chvíli upře na Matta. Možná, by si mohla spálit jazyk o tu čokoládu. Nebo by mohla být ve větším šoku ne? Prožila právě napadení upíra z kterýho jsem jí vysekala, tak proč kouká po mým klukovi neklukovi?
"Co to bylo zač?"položí po chvíli naprosto samozřejmou otázku.
"To byl jenom nějakej lupič nebo co, všimlu jste si taky toho jak to v tý tmě vypadalo, že má velký špičáky? To by člověk neveřil, co hra světel dokáže, ale byl to otřesnej pohled, to vám povídám"řeknu přesvědčivě a Megara se jenom otřásně při vzpomínce na to. Matthew na mě sice nechápavě pohlédne, ale když mu pohledem naznačím, ať hraje se mnou nic nenamítá. Proč by jsme jí měli děsit tím, co někdy budí ze spaní mě? Ať má alespoň někdo klidné spaní.
"A vy dva spolu chodíte?"zeptá se nejistě. Matthew otevřu pusu k odpovědi. Řekl by ano nebo ne? Co by odpověděl?
"Ne, my spolu nechodíme"skočím mu do řeči a vyhnu se jeho pohledu. My spolu nechodíme. Co je to vlastně chození? Neřekli jsme si, že spolu chodíme a ani nechodíme. Prostě ne. Takže proč odpovídat ano? Když správná odpověď je ne? Ale odpověď na to "Je tenhle kluk volnej" je jednoznačně záporná. Nevysvětlím nikomu mojí logiku, ale je to nějak tak, že spolu nechodíme, ale pokusíš se s ním chodit ty a špatně skončíš. Ale oc kdyby odpověděl ne? Co když mě vlastně nemá rád? Tohle na tom nesnáším, tu nejistotu a neustálé obavy. Je lepší bejt svobodná a volná než žít v tomhle. Chci mu jenom pomoct, až tohle všechno skončí už ho nikdy nemusíš vidět. Nikdy? Má naprostou volnost, já mu nebudu v ničem bránit.
"Jak jste se tam vůbec vzali?"změní po chvíli Meg téma. Wau, záludná otázka.
"Vraceli jsme se z párty- Právě jsme někam šli"odpovíme s Mattem současně a oba na sebe pobaveně hledíme zatímco Meg zmateně zamrkná očima. "takže jste někam šli nebo jste se vraceli?"řekne zamyšleně. "Šli- vraceli"odpovíme znovu sehraně a oba se neudržíme a na tvář nám vklouzne pobavený smích. "Od někud jsme se vraceli a šli jsme na jinou"řekne Matthew na objasněnou a Meg konečně svitne jiskřička pochopení v očích.
"Tohle, ale byl ale naprosto otřesnej zážitek"řekne po chvíli, ale už vypadá spíš na to, že se při vzpomínce na to hnusí než aby hrozilo to, že se nám tu složí.
"A ty jsi byl tak statečnej"řekne s pohledem upřeným na Matthewa. On?Počkat a co já? Já jsem vzduch. Prokleju Matta naštvaným pohledem a on na mě zase upře nechápavý. Tahle holka je poněkud zvláštní. Jo zvláštní je to slovo který hledám. Když jí tak poslouchám a pozoruji otevírá se mu kudla v kabelce. Smůla ale je, že dneska jsem si ten blbej nožík zapoměla. Obvykle ho sebou nosím pro všechny případy, se ví.
"Skočím si ještě pro něco k pití"řeknu nabroušeně a jdu si stoupnout k baru, abych dostala něco, co se nerozbije pod mým naštvaným stiskem a třeba mi ta cesta pomůže k tomu, že nebudu mít chuť rozbít svojí skleničku Meg o hlavu. Ta holka je fajn, to já jsem moc výbušná. Mám ráda problémy? Asi jo, protože jinak bych Megaře řekla, že s Matthewem chodím a teď bych se nemusela koukat jak ty svoje zářivý zelený očka upírá do těch jeho a on se jenom nervózně ošívá a usmívá.
Stoupnu si k baru a už otevřu pusu, abych si objednala, ale v tom mi na rameno přistane obrovská tlapa. Pohlédnu do tváře slizkému chlapíkovi z kterého odporně táhne pivo a jiný výpary. S odporem setřesu jeho ruku z mého ramene. Chci si konečně objednat, ale v tom si mě slizoun přitáhne za pas a něco nesmyslně zažbleptá opilým hlasem. "Pane, prosím vás"zaslechnu barmana a já sama naštvaně vyjeknu. Prudce se mu vyvléknu a pohlédnu mu do opileckých očí s jiskřičkama vzteku. "Nechte mě bejt!"řeknu napruženě a v tom mě něco donutí se otočim. Pohlédnu do očí Mattovi, který jde přímo k nám s rozrušeným pohledem. "Ty malá děvko!"řekne naštvaně opilec a pokusí se mě přitáhnout. Rychle se mu vymaním a přitom ho praštím loktem lehce do břicha. Člověk někdy v rozrušení zapomíná na hlavní pravidla. Za prvé nenaštvat opilce a za druhé, když už ho praštit tak pořádně. Teď se totiž jenom rozzuří a velkou tlapou mi vrazí facku až popolétnu dozádu. Najednou se zastavím o pevnou náruč. Pohlédnu na tvář vedle té své a když spatřím Matthewa, jak lehce naštvaně hledí na opilýho výtržníka málem úlevou poposkočím. "Do náruče mi létají krásky"zašeptá mi pobaveně do ucha. Potom jeho výraz zvážní a znovu před sebe upře chladný výraz.
"Ehm, jo v pohodě"řeknu a vyprostím se z jeho pevného objetí. "Myslím, že se vrátíme ke stolu"řeknu tiše. "Já ho nechám vyhodit, pardon"řekne omluvně barman a začne obcházet bar.
Otočím a na rameno mi znovu dopadne mohutná tlapa a bolestně ho stiskne. Teď už opravdu naštvaně se otočím a jednu mu natáhnu. Loket? Ne. Pěstí, přesně do obličeje. Všimnu si, že se lehce zakynklá a z nosu mu vytryskne krev. Za ním zaslechnu pobavené hvízdnutí a v tu chvíli už ho barman vezme a s nevěřícným úsměvem ho vyprovodí ven. Dosednu s hlasitým žuchnutím na židly a položím si hlavu do dlaní. Ignoruji pobavené pohledy, kterým mě ti co to sledovali poctívají.
"Vážně jsi v pořádku?"zeptá se Matthew a upře na mě ty svoje modrý oči. Říká se, že oči jsou okno do duše, proč má tedy Matthew tak překrásný oči? Proč jsem se do nich musela hned napoprvé zamilovat, on nemůže mít takovou duši. Nechci aby měl. Odtrhnu od nich pohled a chabě se uměju na Megaru, která se na mě překvapeně dívá.
"Vždycky jsi tak, nevím jak to říct, drsná?"zeptá se váhavě s plachým úsměvem. "Já nejsem drsná"ohradím se vzápětí. To, že se bráním znamená, že jsem drsná? Nejsem. Vždyť ot byl prostě jenom opilec a já nemám ráda, když na mě šahaj cizí lidi, toť vše.
"Porsche, má jenom velice radikální nápady"řekne Matthew a i když to má znít vesele všimnu si, že se místo toho chvílemi zamyšleně mračí. Nad čím asi může přemýšlet? Ví, že já pro něj nejsem dost dobrá? Já jsem něco splácaného dohromady a teď u před ním sotjí roztomilá holka, která ho evidentně na první pohled zbožňuje. Možná už mu došlo že si vybral tu špatnou. Večer v tom parku mě neměl políbit. Věděla jsem, že neměl. Bál se, že mu uteču, ale teď jsme to já, kdo se bojí, že mi řekne, že jsem měla pravdu. Nechci mít pravdu. Tohle nesnáším. Bála jsem se toho, aby mě k sobě nepřipoutal, ale nedokázala jsem to. A teď se stane to, proč jsem se před ním bránila. Možná si myslí, že jsem necitelná a nezáleží mi na něm, ale opak je pravdou. Aniž chci vyhrknout mi do očí slzy. Rychle zamrkám. Proč nám vždy ublíží nejvíce věci před kterými se snažíme co nejvíce chránit?
(5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 4.část-Ukázka

"Co když seberu sílu a přemluvím se k tomu, abych tě neměla ráda?"zašeptám nejistě.
"Opravdu by jsi to chtěla?"řekne a pomalým pohybem mi shrne vlasy z obličeje.
"Ne"zašeptám tiše.
"Opravdu by jsi to dokázala?"zašeptá a jeho oči se ke mně pomalu přiblíží.
"Ne"řeknu znovu tiše.)

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 2.část

2. dubna 2007 v 14:29 | Lentilka
"Matthew, nemusíš se mnou chodit"řeknu tiše a obléknu si bundu. S nesouhlasným výrazem se postaví vedle mě a otevře mi dveře ven. Do tváře mě uhodí studený vítr, ale nebe je poseté hvězdami a měsíc svíti perfektně na cestu. Kam mám jít? Zavřu oči a pokusím se zaposlouchat. Slyším, ale jenom motory aut, křik a smích a nic víc. Nevím, kam mám jít. Šepot v uších je stále naléhavější a ruší mě při poslouchání. Zatřesus se zimou a bezradně se rozhlédnu kolme sebe. Když jsme předtím nevěděla co dělat, bylo to něco jiného. Teď vím, že někdo potřebuje pomoc, ale nevím kde je! Sakra! "Nemůžu přijít na to, kam mám jít"řeknu naštvaně Mattovi. Pokusím se o to ještě jednou. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a zkusím ignorovat šepot uší, ale jako by ještě víc zesílil. Bezmocně vydechnu. Potom ucítím na své dlani hřejivý stisk. Nemusím otvírat oči. Pevně sevřu ruku, která mě dlaží a celou svou myslí se pokusím naslouchat. Šepot zmizí a přede mnou se rozevře cesta. Nedokážu popsat jak, ale když ot přijde, prostě vím kam jít. Vítr mě tlačí do zad a moje nohy sami jdou. Otevřu oči a vděčně se na něj usměji. "Jdeme?"zeptám se tiše a ostrou chůzí se rozejdu.
Doběhnu lehce zadýchaná do tmavé ulice. Světla střídavě svíti a nebo blikají, po chvíli zhasnou úplně. Proč to nikdy nemůže být v prosvětlené ulici? Asi nějaký zvyk, že všechno špatný bude v tmavých místech. Nechápu, proč se upír nemůže najíst v prosvětlené ulici. Prostě mi to hlava nebere. Kdo se má pachtit v těhlech tmavých ulicích? Já, samozřejmě. Kdo jiný? Zamyšleně přejedu rukou po zdi a když mi rukou projede ostré chvění, jsem si jistá.
"Je to tady"řeknu Matthewovi, který se kolem rozhlíží. Jeho moc mu možná přidělala problém, ale nevědomky, zatím co já do těch problému sama lezu a proč? Možná jsem moc dobrá. Co kdybych to prostě ignorovala? A měla je všechny na svědomí? Ne, díky.
Zaslechnu rychlé kroky na podpatku. Fajn, tohle bude holka. Ty jsou to nejčastěji, lae proč? Chlapi. To jsou celí oni. Naznačím Mattovi, aby se posunul blíž ke stěně a prstem přiloženým ke rtům mu naznačím ticho. Kde vznikl tenhle znak? Musel ho vymyslet vážně chytrej člověk. Klapot se pomalu blíží k nám a potom se z rohu vynoří vysoká postava. Dívka s vlasy pod ramena barvy blond, krátké sukni a bundě jde k nám a pořád se vyděšeně otáčí, takže si nás vlastně nevšimne dokud nestane přímo před námi a to vyděšeně vyjekne.
"Pardon, ale mám pocit, že mě někdo sleduje"řekne nejistě se strachem v očích.
"Měli by jsme jít pryč"řeknu tiše a v tu chvíli vyjde z rohu temná přikrčená postava. Asi chápu, proč by tohle dopadlo špatně, nemrtvý je velice hladový a zoufalý, už teď má vyceněné špičáky a měří si nás naštvaným pohledem. Zřejmě se vrhne na nás všechny. Budeme krásná svačinka.
"Měli jsme vypadnout rychlejš, teď je pozdě"zamručím naštvaně. Neznámá dívka vykřikne při pohledu na toho zrůdného nemrtvého, který si nás hladově měří. Zřejmě přemýšlí, kdo z koho. Pořád upírá žádostivý pohled po blondce, asi je to jeho značka krve.
"Fortuna, máš nápad?"zeptá se mě tiše Matt. Já jestli mám nápad? Vrhnu se na něj a zničím ho. Prošpekuju ho nožíkem, co mám v kabelce a bude klid. Ne, to není můj nápad. Můj velice moderní nápad je až moc stereotypní.
"Utíkat?"zašeptám.
"Ty se ptáš nebo to říkáš?"zeptá se nechápavě.
"Se ptám, ale tady pán zubatý asi rozhodne brzo za nás"řeknu a pořád nespouštím oči z upíra, který má zřejmě taky pěkně zaplavenej mozek tím, co vlastně dělat. Neznámá dívka vyděšeně couvne a s výkřikem spadne na zem. Jo to ty podpatky. Zběhně na ní pohlédnu, ale v tu chvíli ucítím prudkou ránu. Byla jsem nejblíž, proč mě to nenapadlo? Já mám být svačinka. "Matthew, postarej se o ní"zakřičím a pokusím se ho ze sebe zkopnout. Obkročmo si na mě sedne a pokusí se mi přitlačit ruce k zemi, aby se mohl konečně zakousnout do večeře. Oči mu temně svítí hněvem a s nelidskou silou se mu daří pomalu mi ruce tlačit k zemi.
"Co ty?"ozve se Matt vyděšeně.
"Zvládnu to, seber ze země tu holku"vřísknu naštvaně. Třeba mě poslechne. Jednou nohou se mi podaři vyhodit a zaklínit mu o krk a pokusím se ho ze sebe stáhnout, ale jenom se víc předkloní a teď už tvrdě mi přimáčkne ruce k zemi s tím, že mezitím se mu povedlo praštit mojí hlavou o zem. Jeho zuby se nebezpečně přiblíží k mému hrdlu.
"Tak to teda ne!"zaslechnu naštvaný hlas. Matthew přijde blíž a nakopne vampírka do obličeje, až povolí svůj stisk a já ho ze sebe shodím. Rychle se postavím vedle Matta a jenom zavrčím "Měl jsi se postarat o tu holku"
"Ty to potřebuješ víc"zasměje se pobaveně. Přetáhnu si přes krk malinkou taštičku a jako bojovou zbraň si jí položím do jedné ruky. Zubáč se naštvaně postaví a bůh ví co chce dělat. Rychlím pohybem zatočím s rukou a přetáhnu ho přímo přes obličej. Naštvaně zasyčí a já ustoupím o krok do zádu. "Dneska nejez"poradím mu nevrle. Jeho špičáky se vrátí do normální lidské podoby a jeho tvář se uklidní. Otočí se a zmízí ve tmě. Prostě se vypaří přesně tak jak to dělají všichni.
Otočím se na dívku, která stojí vyděšeně vedle. Matthew k ní přistoupí a ukliďňujícím hlasem jí poví, že všechno bude v pořádku. Kdyby na mě jeho hlas měl stejnou moc jako na ní, asi bych se doopravdy uklidnila. Vyhrknou jí do očí slzy a v dalším okamžiku vysí Mattovi kolem krku a vyděšeně vzlyká. Zaraženě na to divadlo zírám a přinutím se jenom zavřít pusu. Jeho modré oči pobaveně zajiskří a s pokrčením ramen se na mě obrátí.
"Hej, krásko, fajn dost, stačí uklidni se"řeknu rázně, že by proto že vysí na krku zrovna Mattovi? Ne to nebude tím. To bude spíš tím, že se na něj pořád dívá vyděšenýma očima a hledá u něj ukliďnění. Co jsem udělala já když jsem ho poprvé potkala? Jo poslala jsem ho do háje. No co, všichni jsme nějaký. "Myslím, že by byl fajn nápad jít si někam sednout, ty něco vypiješ a vzpamatuejš se z toho šoku, co tomu říkáš?"zeptám se už vlídným hlasem. Jenom přikývna na souhlas. Vrátíme se zpět tam, kde jsme dnešní večer započali. Do kavárny "Spadlá hvězda"

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 1.část

31. března 2007 v 15:52 | Lentilka
"Ale no tak, Matthew"řeknu pobaveně a uhnu pohledem. Sedíme společně v kavárně, je pátek večer. Všude je klid, mír a pohoda. Včera jsem za ním vyděšeně přišla, varovala ho a myslela, že se brzy zhroutím. Odhalení toho, že jsem se ocitla v zápase nebo v soutěži v které on učinkuje v hlavní roli mi rvala srdce. Nevěřila jsme svým schopnostem moc, ale věděla jsem, že ten sen, to nebyla jenom náhoda, on chtěl abych to viděla. Svolávač. Vždy je v nějakém měste nejmocnější upír, který má vysoké pravomoce. Tohle byl zřejmě on. Když jsem poprvé zjistila, že jsou upíři skuteční opatřila jsme si všechnu dostupnou literaturu i tu nedostupnou. Nikdy jsem neslyšela o spisech "Po smrti žiješ-Nemrtvý" Ale ony existují.

4./PŘÍBĚHY 6.část

30. března 2007 v 22:59 | Lentilka
"Řekni, ať odejde"zašeptá kousek za mnou její sladký temný hlas. Proč jí nevidí? Je skrytá v tý tmě, proč sakra nešlo to světlo rozsvítit? Měla jsem jít domů.

4./PŘÍBĚHY 5.část

29. března 2007 v 12:00 | Lentilka
"Michaeli, moc ráda bych s tebou šla, ale nejsem si jistá, dáš mi čas s ito rozmyslet?"zeptám se a mile se usměji. Nejdřív překvapeně zalape po dechu jako by jsem urazila jeho ješitnost, ale potom znovu nasadí masku frajírka a se samozřejmým úsměvem odpoví "Jistě, krásko, jak si přeješ, máš čas až do samotného plesu, potom to už bude na nic."

4./PŘÍBĚHY 4.část

27. března 2007 v 12:00 | Lentilka
"Chci jí vidět do očí"řeknu nejistě do tmy. Andrew na mě upře nechápavý pohled a já zaslechnu jak se žena za mnou zvonivě zasměje. "Chci ti vidět do očí!"řeknu tvrdě. "Už chápu proč jí máš rád, taky se mi začíná líbit"řekne smutně žena. Pomalu mě otočí k sobě a já jí pohlédnu do očí. Má je temně černé, vlasy jí padají lehce do tváře a usmívá se na mě. Usmívá se na mě a já mám umřít její rukou. Znechuceně na ní pohlédnu a tím vykouzlím na její tváři další úsměv. "Teď už tě opravdu chápu"řekne žena znovu. "Co to děláš?"ozve se za mnou nechápavý Andrew. Zločinec, který je zvrhlý, nikdy nepochopil, že pro někoho komu chce něco udělat je jednoduší se z toho dostat, když mu vidí do tváře, když vidí kam má udeřit. Když se přirozeně brání. Zločinec tak často prohraje protože jemu nevadí dívat se oběti do tváře, ale pro obět je snaží ho praštit. Oběť vidí tvář smrti a nenechá se jen tak zabít. Tahle myšlenka mi vyplave zničeho nic na mysl.

4./PŘÍBĚHY 3.část

26. března 2007 v 12:00 | Lentilka
V centru už stojí všechny ty tři nádhery. Netrpělivě me vyhlížejí a potom slavnostně přivítají. Pomoc. Vlezeme do prvního obchodu a já za nimi jako poslučný beránek jdu. Rozběhnou se po celém obchodu a najednou stojím před kabinkou a všechny se navzájem předbíhají, která toho najde víc. Ani jsem se nerozhlédla a v mojí náruči přistanou asi tři triřka, jedny kalhoty a pár dalších věcí.Cecilia mě přímo odhodí do jedné kabinky a já si zkusím první tričko. Vylezu ven a postavím se vedle nich k velkému zrcadlu.

4./PŘÍBĚHY 2.část

25. března 2007 v 10:41 | Lentilka
"Lian, já netoužím bavit se s nikým z nich. Nepotřebovala jsem se s nimi bavit nikdy předtím ani teď, jenom chci zjistit co po mě asi chtějí, chci trochu zapadnout"řeknu tiše. "V ten pátek večer v té uličce, nevím kdo nebo co to bylo, ale myslím, že člověk to nebyl. Všechno najednou začíná být tak divné, věř mi, že mě se život obrací taky. Nevěřím na magii, ale v pátek večer se stalo něco divného, moc divného. Nevím, jestli si o mě nebudeš myslet, že jsem blázen, ale chci to někomu říct, možná si v koutku duše přeju abys mi řekla, že jsem si to vymyslela, ale mám pocit, že ne.

4./PŘÍBĚHY 1.část

24. března 2007 v 20:21 | Lentilka
Probudit se v sobotu ráno jako po kocovině je otřesná zkušenost. Moje vzpomínky byli zamlžené, nejdřív jsem si myslela, že jsem ani nebyla včera venku, ale po ledové sprše jsem si začela pomalu vzpomínat. Příště žádná sprcha. Vzpoměla jsme si nejdřív na oči toho kdo mi způsobl ránu na ruce, potom na bolest, strach. Potom jsem před očima měla oheň. Andrew Ecolls. Zachránil mě. Jenom nedokážu přijít na to jak, viděla jsem oheň, ale kde se tam vzal? Prostě to nedává smysl. Možná, že tedy, ehm upíři existují. Je to lehce pravděpodobné, ale jisté je, že mi hrabe. To co mě vyhnalo večer ven byla holá šílenost. Svítivé ruce? Divný pocit? Předtuchy? Přece nejsem hrdinka blbýho scifi románu. Jít, ale v pondělí ráno do školy a vidět Lianin obličej. Jako vždy přátelský a veselý je tak úlevné, že se mi po celém těle rozlije blažený pocit klidu. Ta holka má na lidi nesmírně uklidňující účinky. Asi má kolem sebe tu atmosféru. Tomu klidně uvěřím, ať is je tohle schopnost člověka. Být sympatická klidně zařadím do kolonky schopností, ale zářící ruce? S tím na mě nechoďte.
Vejít normálně do školy a hledět si svých starostí. To jsem se za dva měsíce naučila bezvadně. Teď se jenom změnilo to, že mám s kým sedět na oběd. Jinak je všechno pořád při starým. Vlastně všechno by bylo při starém, kdyby si mě najednou neodchytl, když jsem odnášela tác Michael Jastber,školní kretén a všemi obdivovaný proutník. Hnus.
"Nesedneš si dneska k nám?"zeptá se mě mile. Jenom nepatrně otevřu pusu a hodím vyděšený pohled po Lian, která sedí u stolu a pobaveně mě pozoruje. "Fajn, tak pojď"řekne aniž by čekal na odpověď a lehce mě chytne za loket a vede ke stolu dvou kluků, tří holek a teď k nim přibideme i my dva. Panebože. Strnule se posadím a jenom němě zírám na to, kam jsem se to dostala. Školná barbie, přesně ty s kterýma se netoužím bavit, všichni jsou pro ně blbci, kromě těch, které můžou využívat a ti jsou potom ještě větší kreténi jenom se to o nich tolik neví. Čím jsem si to zasloužila, že tu sedím? Co jsem provedla?
"Adriana, Veronica, Cecilia"představí se mi postupně tři blond dívky. Jak se mohli sejít tři pravé blondýnky? Asi nebudou mít tak pravou barvu jak to vypadá, ale jak se to v týhle době pozná? Snad každej má na hlavě nějakou barvu. Ani se nestihnu dotknout jídla a jenom doopravdy šokovaně hledím, jak přede mnou holky sedí a rozebírají "něco" nad moje chápání je rozluštit co. Jsem holka, ale ne takováhle. Michael si mě už nijak vícnevšímá. Každý se s někým baví a stejně nežerou. Pořád v šoku vstanu a odnesu tác. Srazím se tam s Lian, která se hned začne zvědavě vyptávat, co jsem tam dělala.
"To kdybych sama tušila"oddechnu si šokovaně. Najednou zahlédnu na sedačce asi dva metry od nás sedět Andrewa. Ráda bych vysvětlení. Vím jistě, že se zmůžu na to dojít za ním ,ael jestli dokážu i otevřít pusu si nejsem jistá. Ale doufat můžu v tom ,že pocit trapnosti mlčení mě donutí. Doufání je krásná věc. Doufej, že ti řekne, že tě v pátek vůbec nepotkal a budeš v pohodě.
"Lian, za chvíli za tebou přijdu"řeknu a její dotaz odmávnu rukou. Nadechnu se jako by mě čekala zkouška, zkouška odvahy. Vykročím první krok, zdá se to v pohodě. Druhý, já to zvládnu. Andrew najednou zvedne pohled a ten jeho se střetne s mým. Asi to nezvládnu, zarazím se v půli třetí kroku. A potom mi do cesty vleze Veronica. Otevřu pusu jako by jsem jí chtěla něco říct a potom jí zase odevzdaně zavřu.
"Nechceš s námi jít odpoledne nakupovat?"zaštěbetá mile. Jít nakupovat se třema blondýnkama? To si nemůžu nechat ujít. Podívám se jí přes rameno a uvidím Andrewa jak se na mě pobaveně, pohrdavě dívá. Čeká, že odmítnu. Normálně bych odmítla, ale teď?
"Jistěže půjdu"usměju se na ní mile a s potěšením hledím jak mu zamrzl úsměv na rtech a v očích zůstal jenom znechucený záblesk. "Uvidíme se ve tři v centru"zacvrdliká přede mnou Veronica roztomile a zmizí ve dveřích. Jenom jí zamávám konečky prstů a znechuceně protočím oči. Najednou ucítím kolem sebe závan sladkého parfému. Otočím se za ním a spatřím kolem sebe závoj zlatavě blond vlasů. Křehká postava, v džínách a extra krátkém tílku. Dcera Ďáblova. Kastel.
"Ahoj, Patience"řekne přízemním přátelským tónem. Jenom jí odpovím zacvdlikáním prstů, které mám pořád nahoře. Co to všem dneska je? Nejdřív Adriana, Veronica, Cecilia-3B a potom Kastel- Dcera Ďáblova.
Kastel dojde až k Andrewovi a lehce ho políbí na rty. Co to sakra? "Ty jí znáš?"řekne Andrew a hodí mě po mě pohled, který se hází na odpadky nebo věci, kterých se toužíte zbavit.
"Jistě, každý kdo si na tebe dovolí, Andy, začne být lehce slavný. Tady Patience se jeví velice zajímavě. "řekne vesele a nechá se jím obejmout kolem boků. Já tam pořád jenom zaraženě stojím a zírám na ně. Tyhle dva se fakt hledali až se našli. Jenom mě trošku vytáčí, že se o mě baví jako bych tu nebyla ale já stojím jenom necelý metr od nich. Tenhle páreček se fakt vyvedl.
Ve vzájemném objetí zmizí za dveřmi. Nejdřív Michael, potom ty Adriana, Veronica, Cecilia, zkráceně 3B a nakonec se o mě začnou zajímat i Ďáblice, holka, ty jsi to za ty dva měsíce někam dotáhla. V šatně na mě čeká zvědavá Lian a když jí to všechno řeknu jenom se začne tlemit od ucha k uchu. Jenom i přijde, že ten úsměv je jaksi kyselý, jako by hraný. Ona je všechny obdivuje, lae oni se zajímají o mě. To by mě taky naštvalo.
"Lian, co kdybychom zašli k tobě než půjdu do toho města?"zeptám se jí vesele. Ona byla první koho jsem tu začela mít alespoň trochu ráda. Opravdu nechcu aby na mě byla naštvaná. Tahle holka je fajn a třeba by měla i vysvětlení páteční noci, když jí to teda řeknu. Protože i to, že silně věří na magii mi nezaručí to, že mě navyhodí z okna s tím, že jsem úplný blázen. Lian souhlasí, ale spíš pro to, že je moc hodná na to, aby odmítla.
Když vejdu do toho staršího tajemného domu zamrazí mě. Jenom doufat, že nepotkám její lehce šílebnou babičku. Mohla mi rovnou říct, ať jdu zachránit svět, že se dobře vdám, budu mít kupu dětí, fajn manžela atd... Rychle vejdu do Lianina pokoje a uvolněná atmosféra na mě ihned dopadne. Na Lin zřejmě na, protože zaraženě sedí na posteli a zírá před sebe. Tahle holka by nemohla dělat herečku. Teď ale jenom otázka, mám jí to říct? Možná radši ne, ne všechno.
"Lian, já nechápu co se teď ve škole začelo dít, proč si mě všichni začeli všímat, předtím si mě nikdo nevšiml a teď? Nevím, co se změnilo"začnu nejistě. Jenom na mě bezvýrazně pohlédne, ale v očích jí zahlédnu jiskřičky hněvu.
"Když jsem přišla na tuhle školu snažila jsem se dostat k elitě školy, byla jsem zamilovaná do Michaela Jastbera, ale potom mi došlo, že je to jenom banda zamindrákovaných lidí, kteří si potřebují dokazovat jak jsou dokonalý. Potom přišli na scénu Ďáblice, všichni k nim chtěli patřit, všichni je chtěli, nebyla jsem jediná, která zatoužila po tom, aby si jí všimli. Nikomu nevěmují obvykle pozornost a toho s kým se baví, ten je jejich chráněnec, potom si Kastel začela s Ecollsem. Marion a Vivian mají svýho kluka někde mimo školu, nepopírám, že by mi nevadilo, kdybys se začeli bavit se mnou, ale potom přijdeš ty. Nechci na tebe být naštvaná, ale uvědom si, jak mi najednou převracíš můj život. Toužila jsem po tom, abych měla nějaké schopnosti, ale nikdy se žádné neprojevili. Babička mi řekla, že mám jedinečnou schopnost : Ovlivňovat lidi kolem sebe, šířit pohodu a lásku, to mi nepřijde jako schopnost. Jsem naprosto antimagické dítě, jsem naprosto nezajímavá a nemysli si, že si myslím, že jsem méně cenná. Toužím potkat nějakého upíra, ale najednou se objevíš znovu ty a můj názor zvykláš, náhle po tom se ale ukáže, jako by jsem měla pravdu, upíři existují. Touha poznat je, ale opadne. Nevadí mi, že se budeš bavit s elitkou nebo s Ďáblicema, jenom nechci abys potom zapoměla na mě. Nikdy jsem tu neměla opravdové přátele, nikdy jsem s nikým novým nezažila tolik nových věcí"odvypráví mi zachmuřeně.
 
 

Reklama