close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Více než nic

3./POMOC 5.část

23. března 2007 v 20:40 | Lentilka
"Neuteču"zašeptám tiše. Na tvář mu vklouzne úsměv. Přitáhne si mojí hlavu, lehce se ke mně skloní a pohladí mě po tváři. Potom mě políbí a já zavřu oči. Modrá propast plná vody, velké vlny, není kam utéct, neumím v tom plavat, ale jedno vím. On mě nenechá se utopit.

3./POMOC 4.část

22. března 2007 v 19:58 | Lentilka
Chyba byla v tom, že svojí moc použil na Enrica, tím to určitě začelo. Možná už jí použil dřív, ale oni ho teď chtějí. On to neví, ten sen mi chtěl jenom říct, že jsem na rozhraní, že jeslti nebudu s Matthewem prohraje. Musím mu to říct, musím se pokusit. Nemám na výběr, nikdy jsem neměla. Moc přišla a s tím i povinosti, jenomže já sakra nejsem žádnej superman! Pochopí to tam nahoře někdo? Nechci být ta, co někomu může zachránit život, bohužel nemám na výběr, existuje totiž taky svědomí. Sakra!
Otočím se dovnitř a přehodím přes sebe bundu, to že jsem v lehce promočené mikině mě neštve. Tady v tom není co chápat. Takhle ta moc funguje, slyším jdu, neptám se, nesnažím se pochopit to, prostě jdu. Někdo tam nahoře mě musí mít hodně rád, nějaký hodný anděl, který mě chrání, ale musí mě tam někdo i hodně nenávidět, proč jinak bych měla tuhle moc? Proč bych teď musela běžet nocí s větrem, který mi fouká na záda a v dešti? Kolem mě už je naprostá tma a já běžím ani nevím pořádně kam. Magie neexistuje. Opravdu? Tomuhle faktu nikdy už nebudu moct uvěřit. Je všude klem nás, v každé rostilině. Někdo má jenom tu smůlu, že jí slyší. Někdo jí možná dokáže ovládat, já jsem ale ten co naslouchá. Ironií osudu je, že já jsem nikdy moc nikoho neposlouchala. Možná je to trest. Fajn, akceptuju to.
Proč jsem v centru města? Zastavím se před kavárnou a rozhlédnu se. Déšť ustal, vítr přestal a noc se rozestoupila všude kolem mě. Pohlédnu dovnitř a spatřím to, co jsem hledala. Matthew sedí u baru a v ruce drží hrnek horké kávy. Jeho oči hledí upřeně na hodiny a v tom šeru je modrá barva jenom lehce patrná. Pomalu vejdu dovnitř. Teplé a zakouřené přostředí mě udeří jako facka. Pomalu dojdu k Mattovi a tše ho pozdravím. Vesele se na mě otočí a když mě spatří zůstane jenom překvapeně zírat.
"Matthew, musím si s tebou promluvit"řeknu rychle a popojdu s ním kousek stranou. Nechápavě se na mě dívá a prohlíží si můj mokrý zjev. Musím vypadat fakt dobře. "Jsi ve velkém nebezpečí"řeknu tiše.
"Cože?"zeptá se pobaveně.
"To včera nebyla náhoda, prostě šli po tobě, upíři, nevím proč, ale z nějakého důvodu jsou naštvaní"řeknu mu vyděšeně. Pouze na mě pobaveně pohlédne.
"Porsche, včera jsem zřejmě byl na špatným místě, co by po mě asi mohli chtít?"
"Nevím, já prostě nevím, jenom si ve velkým nebezpečí!"
"Jak jsi to zjistila prosím tě?"zeptá se s náznakem údivu.
"Mě- zdálo se mi to- nebo ne tohle, ale prostě jsi v nebezpečí"
"Blázníš? Ale no tak, Fortuna, všechno bude v pořádku"řekne klidně a roztomile se na mě usměje.
"Nebude to v pořádku! Ty mi nevěříš? Říkám to tak jak to je! Nejsem Fortuna, já jsem tifus! Jsem choroba, co nosí smůlu!"vykřiknu zoufale, až se po nás barman překvapeně otočí.
"Kdybych teda přijmul ten fakt, že jsem v nebezpečí, co proti tomu uděláš? Co chceš dělat?"zeptá se tiše a upře na mě smutný pohled.
"Nevím, jenom mi prostě slib, že budeš opatrný! Že se ti nic nestane!"zašeptám.
"Dobře, slibuju"řekne tiše a na tváři se mu mihne napatrný úsměv.
"Nejsem cvok"zašeptám a projdu kolem něj. "Porsche!"zavolá za mnou, ale to už jsem venku ze dveří. "Nejsem cvok"zašeptám si znovu pro sebe. Viděla jsem to, vím to. Pro tentokrát bych byla radši kdybych byla cvok. Intriky a nástrahy nejsou nic pro mě a mám pocit,že se do nich teď nezvladatelně řítím.
Pohlédnu nahoru a z těžkých mraků se na mě pořád snáší kapky. Ve tmě by jsem je skoro mohla považovat za kapky krve. Odporná představa. Najednou se dveře za mnou otevřou. Otočím se a spatřím v nich stát Matthewa.
"Porsche?"promluví potichu k mému stínu. Dojde až ke mně a setře mi pár kapek z tváře a přitom se na mě usměje až mu zajiskří v očích. Nechápavě na něj hledím, promočená, venku, s ním, co chce?
"Možná jsi měla pravdu, mám pocit, že ten chlápek včera, je tu i dneska, vzádu v jednom boxu jsem ho zahlédl. Takže jsi zase jednou měla pravdu"řekne tiše.
"Matte, musíme pryč. Jeslti je to on, tak je to nebezpečné."řeknu rychle, chytnu ho za ruku a rozejdu se. Ani se nehne z místa. Naštvaně se otočím až mi vlasy vylétnou a přilepí se mi k obličeji. "Pojď"zašeptala jsem ostře. Jenom němě zavrtěl hlavou. "Musíš jít! Jsi v nebezpečí, nech mě ať ti sakra pomůžu!"zavrčela jsem naštvaně. Popadla jsem ho za rukáv bundy a trhla s ním za roh, kde jsem ho přitiskla na zeď. "Nech mě ti pomoct!"řekla jsem naštvaně.
"Porsche, sama říkáš, že jsem v nebezpečí. Nechci si hrát na hrdinu, ale nedovolím ti, abys byla v nebezpečí, nechci aby se ti něco stalo!"řekne tvrdě.
"Ty nic nechápeš!"zasměju se a pohlédnu mu do očí. "Já jsem v nebezpečí pořád, někdo volá já přijdu, neprosila jsem se o tom, ale mám tu moc. Mám moc která mě zavádí k upírům, já nemůže jenom zachraňovat lidi z pod auta nebo tak podobně, moje nejčastější zachraňování je od upírů! Já jsem nebezpečí sama, když jsi se mnou jsi v nebezpečí! Kdybys mě nepotkal nebyl bys v nebezpečí! Tak si tu sakra nehraj na chrabrýho rytíře a nech mě ať ti pomůžu!"vyjela jsem na něj ostře. Upřel na mě pohled a pomalu stáhnul moje ruce z jeho rukávů, které jsem dosud pevně svírala.
"Dobře, ale nemusím ti říkat, jak moc se mi to nelíbí a jak moc to zraňuje moje ego!"řekne tiše. "Chlapi" zašeptám naštvaně. Prudce otočí mojí tvář k sobě a vezme jí do dlaní.
"Ne, Porsche. Tohle není ego, tohle je strach. Vysvětlíš mi důvod proč chodíš zachraňovat cizí lidi a nastavuješ přitom vlastní krk? Nemůžeš se dívat na to, jak někomu ubližují, když tomu můžeš zabránit? Ty, ale ty lidi neznáš, když je nazachráníš můžeš mít pocit viny, ale není to tvoje vina, ale co já? Mám tě dobrovolně vystavit nebezpečí, když začínám tušit, že je to nebezpečné, když ty sama mi to tvrdíš! Mám tě dobrovolně postavit před sebe a vystavit tě jim na pospas? Ne, to nedokážu! Dovolím ti to jenom protože vím, že by jsi nepovolila, ale nic se ti nesmá stát! Chápeš?"řekne vážně a pohladí mě palcem po tváři. Jenom na něj zůstanu udiveně zírat. Uhnu pohledem a upřu ho na mokrý chodník. Skloní se ke mně a pohlédne mi do očí. Ty jeho oči prozrazují všechno co teď řekl, já jsem to jenom předtím neviděla. Někdy jsem dokonale slepá, hlavně v situacích kdy vidět nechci.
"Doprovodím tě domů"řekne nesmlouvavě a stáhne svoje dlaně z mé tváře. To teda ne. Někdo se ho pokouší zabít nebo co a on si chce trajdat po nocích? Není ten kluk šílenej? Nesmlouvavě zavrtím hlavou. "Ale jo"řekne se zatvrzelým výrazem. "Fajn, ale musíme se přesvědčit, že tě ten ňouma sleduje"řeknu naštvaně. "Ňouma?"zasměje se pobaveně a zakoulí očima. "Jdi ulicí až k nejbližší zatáčce, tam zatoč a měla by tam být malá úzká cesta, jdi do ní a zůstaň schovaný ve stínu, kdyby něco budu kousek za tebou"řeknu s úsměvem. Vyjde a loudá se ulicí přesně jak jsem mu řekla. Namáčknu se na stěnu nejvíc jak můžu do co nejtmavšího koutu. Matt už mi mizí ve tmě i v dálce a nikde pořád nikdo. Najednou uslyším cvaknout dveře. Podivný chlap v dlouhým kabátě se vydá stejným směrem jako Matt. Mám tě. Najednou se zarazí se prudce se otočí a zrakem spočina přesně na místě kde stojím. Zastaví se mi dech a jenom zírám přesně na něj. Musí mě vidět. Dívá se přesně na místo kde stojím.
Znovu se otočí a vyrazí ulicí dál. Dilema. Viděl mě a hraje že ne nebo mě neviděl? Upíři jsou velice inteligentní, ale jak jsem řekla, jsou rozmazlení. Chvíli počkám a potom se vydám stejným směrem jako ti dva. Doufám, že nebude někde poblíž, trochu jsem to nedomyslela, ale jsem jenom středoškolačka, ne James Bond! Jdu tiše po chodníku a zmateně se rozhlédnu na ulici, kde kdo je. Nikoho nevidím. Najednou mě něco vtáhne do uzké uličky. Matthew. Jak jsem nervózní, tka asi zapomínám, že jsem mu řekla at se sem schová.
"Tvůj plán vyšel, šel po mě"řekne tiše a položí ruku těsně vedle mé hlavy. "Je pryč?"zašeptám tiše. Jenom se pomalu přiblíží k mojí hlavě. "Neutečeš?"zeptá se tím jeho magickým hlasem. "Proč bych utíkala?"zašeptám a pohlédnu do jeho očí, které znovu nepatrně září, slabounce světélkují. Neutíkám před upíry, nebojím se boje, ale před klukem? Před tím utíkám často, jak se naskytně něco, co by mě mohlo vázat zbyde po mě jenom žíznivá čára. Bojím se tolika věcí. Zvláštní je, že se nebojím o svůj život. Osud tomu tak chtěl, osud mě někam dovede a jestli ne, vytvořím si vlastní osud. Nebojím si smrti. Zvláštní, možná až jí někdy pohlédnu přímo do tváře změním názor, ale nyní se nebojím. Bojím se, ale že mě teď Matthew políbí. Bude to znamenat začátek nebo konec. Všechno bude záležet jen na pár sekundách mého vnitřního boje. Uteču?
"Pořád se bojím, bojím se, že tě políbím a ty se vypaříš jako posledně. Nechci abys se mi vyhýbala, ale nevím, co můžu. Utečeš mi?"řekne znovu.
Podívám se do jeho očí. Modré jako nejhlubší oceán, tohle mě nikdy neomrzí. Ty oči, ten hlas. Co když uteču? Nejsem drsná holka. Všimnu si, že kolem nás zazáří nepatrné světlo. Vyšel měsíc, přestalo pršet. Kapky krve v mém snu. Matthew byl ten v lese, ten s bolestným pohledem. On je ten který má prohrát. Po každé bouřce vyjde světlo. I v té nejhlubší tmě se skrývá světlo naděje. Většina vztahů, které jsou lehce nadpřirozené končí tragicky, ráda čtu víte? Takže má cenu se do toho pouštět? Má cenu se pokoušet splnit si nemožná přání o tom, jak se máme rádi? O nekonečné odvaze, touze, vášní a lásce? Má to cenu? Možná jsem moc přecitlivěla, ale vyrostla jsem na pohádkách ve kterých vítězí pravda, láska a odvaha. V mýh pohádkách nikdo neumírá, ve skotečném světě ano. Matthew je jako voda, která stéká po mojí tváři. Jsme dva rozdílný lidé. Proč je přede mnou rozhodnutí jeslti to má cenu? Jeho modré oči na mě hledí a čekají na odpověd. Bolí to, ale musím to říct.

3./POMOC 3.část

21. března 2007 v 19:02 | Lentilka
"Teď už dobrou"zašeptá a odtáhne se. Jemu se to řekne dobrou noc. Já zřejmě usnu až k svítání.
Povedlo se někomu téměř do rána civět do stropu a téměř se u toho nepohnout? Jeslti ano, mám smůlu, jsem až druhá. S trhnutím mě probudí budík, který mi zvoní pokaždé přibližně kolem půl sedmé ráno. Rychle se posadím a rozhlédnu po pokoji. Matt sedí na mém velkém červeném křesle a čile se na mě usmívá. "Ty nespíš?"zamžourám rozespale a nedbám na to, že musím mít ránu. Jsem zastánce toho, že pokud se někomu nelíbim přirozená, má smůlu, může jít k šípku, on má taky smůlu.
"Porsche?"zaslechnu za dveřmi mámin hlas. Doháje, proč musejí být všichni tak čilý po ránu! Vyskočím a zmateně se rozhlédnu po pokoji. Matt mě s pobavením pozoruje a když ukážu na skříň a nekompromisně jí otevřu, jenom nevěřícně kroutí hlavou a narve se do ní. Chudák, musí bejt skrčený, ale vypadá velice směšně. To má za to, že se kouká jak ostatní lidé spí. Doufám že nechrápu, panebože. To už mamka s trhnutím otevře dveře a vejde dovnitř. Prudce zabouchnu skříň až zaslechnu tiché au.
"K čemu jsi potřebovala lékárničku?"všimne si hned mamka přiblíží se ke stolu. "Ale nic"zahuhlám na půl pusy a snažím se vypadat rozespala a normálně. "No, já potřebuji najít ten svůj hnědý pásek, co mi tak ráda bereš, bude ve skříni, co?"vypamatuje se a zamíří k ní. Jedním skokem jsem u ní a skočím před skříň. Udiveně se na mě podívá a nadzvedne obočí. "Mami tam nemůžeš"řeknu rychle a po ránu mi to vůbec nemyslí, skoro se nesnažím vymýšlet důvod. "Co tam máš?"zasměje se pobaveně. "Já it ten pásek vyndám, mám tam totiž schovanýho jednoho kluka víš"mrknu na mamku spiklenecky. Jenom na mě chvíli překvapeně zírá a potom se smíchem dodá. "Fajn, ale pamatuj na posledně."
Otevřu opatrně skříň a Matt se na mě vesele šklebí a v ruce drží pásek, který hledám. Spražím ho naštvaným pohledem a vytrhnu mu pásek z ruky. Začnu dělat, že prohrabávám horní polici, abych byla alespoň trochu věrohodná.
"Ty už jsi tu někdy měla kluka?"zašeptá Matt překvapivě blízko mé hlavy. "Jo, táta ho prohodil dveřma a on se zkutálel ze schodů, nikdy jsem nepochopila, proč se mi začel vyhíbat"zavrčím na něj naštvaně. Po těhlech slovech trochu umlkne ale pořád se vesele směje.
Podám pásek mamě a prudce přibouchnu skříň. "Odcházíš?"zeptám se jí nevinně. "Jistě, Porsche, a nechci být babičkou"řekne mi u dveří a zmizí. Po chvíli uslyším i prásknutí hlavních dveří, tak otevřu skříň a vypustím Matta na světlo Boží. Vesele se na mě zubí a pohodlně se rozvalí na křeslo.
"Matthew?"řeknu sladce, roztomile na mě upře zrak jako štěnátko, který dostalo včera výprask a dneska má nad okem menší fialovou modřinu a začínající strup a na rtu červený proužek, v místě kde se rozthl. Jinak má na sobě pořád bílé tričko, džíny a podivný chmel kůžiček na ruce. Teď si všimnu i korálků, které mu vysí na krku. Stop! Nekoukej na něj!
"Matte, budu potřebovat do školy, jsem vážně přesvědčená, že venku už to bude bezpečný"řeknu a usměju se na něj. Jestli tu bude ještě chvíli tak se nestihnu oblíct a dojít do školy. "Dobře, konečně jsi to pochopila"pronese vesele, zvedne se a zmizí ze dveří rychlostí blesku. Jenom vyběhnu na chodbu ke schodům, kde ho uvidím jak už schází do dolního patra a zavolám na něj "Mě, ale včera nezmlátili"
Pobaveně se na mě usměje a zmizí. Po ráně dveří, vylétnu a spěchám, abych to stihla do školy. V autobuse se srazím s Kaylee. "Holka, ty vypadáš nevyspale!"přivítá mě a začne se mi smát. Můžu já za to, že jsem neprospala půlu noci? "Včera jsem potkala Matthewa"řeknu jí místo ahoj a jí hned sklapne a zvědavě čeká co bude dál. "Nekoukej tak, dál nic, jenom se mu teď asi přestanu vyhýbat"řeknu tajemně.
"Proč?"vykulí na mě překvapeně oči.
"Postelová konverzace"řeknu spiklenecky a vesele se zazubím.
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, kamarádko!"pronese vesele.
Kdo by řekl, že když neprospíte půlu noci, budete to chtít odpoledne dohnat? Takže hned po tom, co jsem přišla ze školy jsem zalehla do postele a usnula. Ležela jsem uprostřed louky květin, měli bílý stonek a černí květy, všechyn byli pokryté kapkou rosy. Fascnovaně jsem na to hleděla. Pohlédla jsem na nebe a to bylo tmavě modré. Postavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, byla jsem na malém paloučku uprostřed lesa. Moje oblečení, měla jsem šaty, sametově černý korzet a rukavičky, které začínali pod rameny, sukně byla černá s přehozeným težkým a tmavě fialový nabíraním. Ve předu byla vidět černá sukně a tmavě fialový vršek se rozbíhal do stran. Na krku jsem měla černý náhrdelník těsně u krku, který v malých kruzích kolem mého krku pokračoval dolů, kde končil malý černý korál těsně nad výstřihem. Šokovaně jsem hleděla na ty šaty, na svoje ruce v rukavičkých, na tu louku a pořád nechápala co tu dělám.
Potom vyšel z lesa, bledě krásný, smrtonostný. Delší černé vlasy měl stažené do culíku a jeho tmavé oči mě připoutávali k zemi. Vyděšeně jsem na něj hleděla. Šel ke mně klidným, ladným krokem. Přišel až ke mně a natáhl ke mně ruku. Úlevně jsem do ní položila svojí dlaň a nechala se k němu přitáhnout. Bez odporu. Shrnul mi vlasy z obličeje a v tu chvíli mi hlavou projela ostrá vzpomínka. Matthew, večer, kdy u mě přespal. Tohle musí být sen. Nechápavě jsem na muže pohlédla, pomalu jsem se od něj odtáhla, ale to už se mu v očích mihl náznak pochopení. Něco ledového dopadlo na mou ruku. Prší? Pohlédla jsem na nebe a sneslo se na mě několik kapek. Všude kolem jsem slyšela jak narážejí do země, do stromů, jak mi stékají po tváři. Zvedla jsem ruku a zmateně jsem se na tu kapku zadívala. Kapka krve. Vyděšeně jsem vykřikla, ale to už byl neznámí muž znovu u mě. Proč jsem si nevšimla, že přichází? Sevřel můj pas v ocelovém sevření a zvrátil mi hlavu dozádu, vyděšeně jsem vykřikla. Potom mým tělem projela ostrá bolest. Jeho zuby se mi zaryli do hrdla. Sáli mojí krev. Proč jsme nepoznala, že je to upír? Cladivé kapky mi stékaly po obličeji, nedokázala jsem se bránit, každým okamžikem jsem byla slabší a slabší. Potom mě pustil, držel mě v náručí a z obličeje mu kapala krev a kolem rtů měl mojí krev! Vyděšeně jsem na něj koukala. Nemohla jsem utéct, nemohla jsem dělat nic. Potom se vesele podíval kamsi do dálky a tiše pronesl "Prohráješ to" Podívala jsem se do stínů stromů a spatřila obrys postavy. Obrys známé postavy. Byl zahalený ve tmě, ale já ho poznala. Ty oči. Jiskřily vzteky, bolestí i nenávistí. Vykřikla jsem. Chtěla jsem pryč.
S trhnutím jsem se probudila. Cítila jsem se slabá, vyděšená, šokovaná. Pomalu jsem se postavila na teplá koberec, který mě lechtal na bosích chodidlech. Bylo skoro šest večer, dneska už nestihnu cvičení. Rozlámaněj sme vstala a rozsvítila na stole lampičku, venku už se snášel soumrak. Pohlédla jsem na sebe letmo do zrcadla a vykřikla. Moje tvář, ruce. Měla jsem na nich krev. Vběhla jsem do koupelny a opláchla si obličej, do odpadu stékala narůžovělá voda. Drhla jsem si obličej tak dlouho dokud netekla pouze čistá voda. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla, moje tvář už nebyla od krve, ale na rukou jsem jí pořád měla. Co mi chtěl ten sen řict? Proč? Co se mi snažil napovědět? Zběsile jsem si drhla krev z rukou dokud nebyli narudlé, ale naprosto čisté. Prohlédla jsem si svoje oblečení, ale ani na kousku neulpěla kapka krve, to samé s postelí. Vyšla jsem na balkon v mém pokoji a do tváří mě udeřil těžký vítr. Potom se na mou tvář snesla kapka, čístá kapka deště.
Potom jsem to zaslechla, tichý nářek noci, tiché volání. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do toho hlasu noci. Šumění stromů mi šeptalo zprávu, kterou jsem ve svém snu nepochopila, neslo mi poselství. Poselství o pomoci. Šeptalo to jenom jedno jméno, cítila jsem jak mě vítr tlačí, tam kam mám jít. Něco hrozivého se blíží, někdo něco strašlivého plánuje. Můj sen byl začátek bitvy. Upíři, proč mě moje moc vždycky zavede k upírům? Kdybych jí neměla třeba bych je ani nikdy nepotkala. Jenom díky ní jsem pořád v maléru. Nejsem vyjímečná, jsem jenom obdarovaná tím, žepřitahuji upíry. Toť vše. A teď mě noc volala, abych mu pomohla, žádal mě o pomoc. Sen mi říkal, že už bojují. Včera v noci to začelo, chtějí ho získat, chtějí ho zlomit, chtějí jeho sílu. Nevím k čemu, nevím proč ani jak to zjistili, ale mám mu pomoct. Moje strašlivá moc volá. Noc volá jeho jméno, vítr mi ukáže cestu. Všechno kolem mě šeptá "Matthew"

3./POMOC 2.část

20. března 2007 v 17:00 | Lentilka
"Matthew, co se stalo?"zeptám se vyděšeně.
"Myslím, že budu potřebovat pomoc"usměje se nevinně a jeho oči vesele zasvítí. Opře se o mě a já ho dovedu k sobě do pokoje kde ho posadím na postel. "Co se ti stalo?"zopakuji svojí otázku a ponořím se do jeho očí. Neviděla jsem je pár dní, ale jako by to nebylo ani pár minut, co jsme po sobě házeli vesele bláto v parku. Pobaveně se usměje a usykne bolestní. "Vracel jsem se domů, když ke mně přišla společnost. Jeden upír, nějakej holohlavec, trochu jsme se nepohodli, chtěl mě odvíst sebou nebo co a mě se moc nechtělo, tak jsme si vyměnili názor a já skončil takhle, on asi líp, ale trochu jsem mi zdrhnul, nevěděl jsem co dělat, tak jsem šel za tebou"vysvětlí mi a roztomile se usměje. "Promiň, jenom ti přidělávám potíže"posmutní v zápětí a já bych se nejradši nakopla. Já je zabiju, všechny. Tohle asi byl ten chvilkový záblesk, nestalo se mu nic vážného, proto to možná zmizelo. Doháje, měla jsem zatím jít! Mohla jsem mu pomoct!
"Matte, to je v pohodě"řeknu klidně, ale všechno ve mně jenom hoří. "Dojdu pro lékárničku"pronesu tiše a odporoučím se z pokoje. Že by byl svět zlej? Na tvář mi vklouzne neptarný úsměv, jistě, svět je vždycky zlej a život dává jenom jednu šanci. Popadnu lékárničku a vzklouznu tiše do pokoje. Hned na prahu se zastavím a bez dechu si prohlédnu tu tvář, kterou jako by vytesali andělé. Sedí na mojí posteli,opřený o zeď. Sundal si bundu a teď tam se zavřenýma očima odpočívá. Má na sobě jenom bílé tričko, které jako by podtrhovalo barvu jeho opálení a potvrzovalo to, že má vypracovanou postavu. Na ruce má změt koženým provázků a hrudník se mu zvedá od pravidelného dechu. Nad obočím má malou tržnou ranku kolem které je trochu zaschlé krve, na okraji rtů má pramínek krve, který potvrzuje jenom to, že měl velice rušnou noc. Najednou otevře oči a přistihne mě při tom jak si ho detailně prohlížím. Chci uhnout očima a už vycítím jak se mi do tváří hrne červeň, ale on mě těma svýma očima připoutá a drží ve dveřích. Jenom němě zírám. Pocit studu mě nutí odtrhnout oči, ale odpoutat zrak od takové krásy je snad nemožné. Pomalu otevřu pusu, abych něco řekla, abych prolomila to kouzlo, ale zase jí pouze tiše zavřu. Nedokážu zlomit tuhle dokonalou chvilku.
Odtrhne ode mě pohled, jako by mě najednou zamrazilo. Zdroj tepla pro mojí duši odešel. Možná je to ale dobře, zase se nadechnu, protože to jsem po celou dobu skoro nemohla. Pomalu si k němu přisednu a rozechvělými prsty otevřu lékárničku. Vlasntě ani pořádně neumím první pomoc, takže se do žádných experimentů pouštět nehodlám. Snad ho nezabiju dezinfekcí. Jeho by byla opravdu škoda.
"Bolí to hodně?"zeptám se tiše a pomalu mu ošetřím ránu nad okem. Upře na mě oči a beze stopy žertu řekne "Teď už ne" Možná si všimne, jak se mi roztřese ruka, možná ne. Proč je to sakra pořád s námi? Ten nebezpečný výboj elektriky mezi námi, který pořád přebíhá, ať chci nebo ne. Potom taky kecá, nedávno nám došla bezbolestná dezinfekce a tak teď má tu velice bolestnou, takže ho to musí bolet. Možná už jí koupily, takže by mohla být v koupelně. Ne, on to přežije. Pořádně vatičku pokapu a znovu mu čistou ránu přejedu až přistiženě ucukne. "Bolí?"podívám se soucitně, ale zaslechne v tom škodolibý podtón. Chytne mě za ruce a donutí mě je sklonit. Zvednu k němu oči a on se na mě pobaveně šklebí.
"Už žádné nebezpečné předměty do tvých nevinných ruček"řekne laškovně. Jeho modré oči na mě při těch slovech pobaveně hledí. Je prá centimetrů od mého obličeje. Mohl by mě políbít, mohl, ale on na mě pořád jenom pobaveně hledí. Vždyť už to takhle jednou udělal, tak proč ne teď? Vysoukám z jeho sevření svoje ruce a vyskočím z postele. Hodím lékárničku na stůl a podívám se na něj s otázkou v očích.
"Asi bych měl jít, co?"řekne najednou a zvedne se. Kdyby se na mě díval pozorně mohl by spatřít jak vyděšeně vyskočím. Jenom rychle vyhrknu než se stačí vůbec obléct "Přece nemůžeš jít teď ven"
"Nemůžu?"zeptá se opatrně a na rty mu vklouzne pobavený úsměv.
"Ne, nemůžeš- vždyť tam- no přeci tam řáděj ty upíři a ty pořád nevíš, co po tobě chtěli, nebo proč tě přepadli, třeba to má důvod, ne dneska už jen tak nemůžeš jít ven"přesvědčuji ho zadrhávaně a velice nervózně. "Ale no tak" zasměje se mi a rozejde se ke dveřím. Jako když do mě pýchne vosa vyskočím a stoupnu si před dveře.
"Nemůžeš jít, víš jak je to nebezpečný? To prostě nejde, vždyť už teď jsi to schytal"snažím se mu vyvrátit jeho přesvědčení.
"Takže?"řekne pobaveně s otázkou v očích. Nějak jí nepochopím a zmateně na něj pohlédnu. "No co mám teda dělat, když ven nemůžu,Fortuna?"zasmál se mi pobaveně. Když na mé tváři spatřil výraz poznání a překvapení rozesmál se ještě víc, tak že jsem myslela, že i když zhasnu světlo jeho oči budou zářit tak moc, že stejně uvidím. "Nad tím jsem nepřemýšlela"řeknu zamyšleně.
"Takže musím jít"pronese s úsměvem a pokusí se mě odstrčit od dveří. "Ne!"vyjeknu a nedovolím mu projít. "Prostě tady budeš muset zůstat no"řeknu zamyšleně a Mattovi pobaveně vyskočí obočí nahoru. "Cože?"řekne překvapeně a roztáhne pusu do širokého úsměvu. "Jo a budeš spát na zemi"dodám škodolibě a projdu kolem něj ke svojí posteli.
"Ale já jsem zraněnej!"řekne pobaveně. "Neboj ustelu ti krásnou pohodlnou postýlku"řeknu škodolibě. Připravím mu na zem doopravdy pohodlný ležení a on si na to s pobavením sedne a pozoruje mě. Už je půlnoc, měla bych jít spát. Sakra, to jsem dneska chtěla jít spát brzo a odpočinout si. Ještě že už jsem v pyžamu, moje plus. Lehnu si na postel a zhasnu světlo. Upřu oči na dva temně modré body kousek přede mnou. "Jdeme spát?"pokusím se říci normálně, ale můj hlas zní poněkud divně.
"Matte?"prolomím po chvíli ticho.
"Jo?"ozve se tiše.
"Proč jsi šel ze mnou a ne za někým jiným?"zeptám se zamyšleně. Uslyším pobavený potlačený smích a potom jeho chralavý šepot ve tmě. "Ty jsi jediná koho znám s nějakými schopnosti, myslel jsem si, že- nevím- prostě když jsme přemýšlel kam jít, napadla jsi mě jenom ty"
"To je potěšující"šeptnu trpce. "Když máš problém půjdeš za mnou"zašeptám si pro sebe.
"Ne, tak jsem to nemyslel."ozve se kousek přede mnou. Potom před sebou spatřím jeho temný obrys vedle mojí postavy. Položí si ruce na matraci a opře si o ně ruce. "Víš, není to jenom tím, věřil jsem, že ty si budeš vědět rady, člověk v takový situaci moc nepřemýšlí, takže jsem šel za jediným člověkem u kterého jsem si myslel, že mi pomůže a pochopí mě, věřil jsem, že to budeš ty"vysvětlí mi tiše. Zaraženě hledím na ten obrys. Panebože, jak někdo může vypadat tak dobře jako on i potmě? To je nespravedlnost.
"Jak se u tebe poprvé objevili ty schopnosti?"zeptám se po chvíli ticha a upřeného mlčení.
"Tomu by jsi nevěřila"zasměje se pobaveně. "Byl jsem venku s partou a když jsme se pozdě večer vraceli domů, zmocnilo se mě podivný chvění, potom to přišlo, všichni tři kluci a jedna holka s kterými jsem se vracel domů, ztuhli. Najednou jsem mohl vidět jejich pocity, myšlenky, prostě všechno, nemohl jsem to vůbec ovládat. Když to přeslo všichni se šokovaně svezli k zemi, pokoušel jsem se jim namluvit, že to byl jenom jejich přelud, že moc pili. Použil jsem svůj hlas, ten umím ovládat dobře"zasměje se do tmy. "Ta holka se stala křesťankou, jeden z těch kluků byl jako továrna na cigarety, teď kouř a pití nemůže ani vystát, dalš dva z toho vyvázli bez menších větších šoků."dovypráví mi pobaveně. Křesťanka? Ne, díky. Možná to, že jsem zvyklá na menší hokus pokus tak na mě tak neplatí Mattův hlas, možná je to tak. "Kdo byl tvůj první upír?"zeptá se šeptem a upře na mě oči.
"Můj první upír byl Enrico, už jsi ho dokonce potkal, tam v uličce, jak potom utekl, ten večer měl zrovna zabít jednu holku, no ale když jsem ho potkala poprvé tak jsem se večer vracela sama domů, brala jsem to zkratnou přes jednu temnou ulici s garážemi, na cestu mi svítil maximálně měsíc a ještě mě zastiňovali stromi. Enrico najednou stanul přede mnou a s krvavým pohledem mě pozoroval, to jsem nikdy nepochopila, proč upírům v noci oči světélkují, měl je načervenalé, ale hlavní byl ten pohled, byl jako by prošel poušť bez jediné kapky vody, upíral na mě žalostný pohled. Ty jeho oči mě připoutali k zemi, nemohla jsem utíkat, nevěděla jsem ani čí jsem. Prostě jsme tam jenom stála a vyděšeně na něj zírala. Přišel až ke mně a když jsem se pokusila otočit a utéct, chytil mě a praštil o zeď nejbližší garáže. Vrhnul se ke mně a jednou rukou mě držel za krk a druhou mi drtil rameno. Netušila jsem ještě pořádně co je zač, ale když vycenil špičáky, vyděsilo mě to. Jasně, že mě to vyděsilo, koho taky ne, že jo? Už neupíral pohled na moje oči, ale na moje hrdlo, takže jsem se sebrala a kopla ho do kolena, až to v něm trochu křuplo a on se skácel k zemi.Dopadla jsem na zem a pokusila se nabrat ztracený dech. Neměla jsem čas na nic jiného, Enrico se na mně znovu vrhnul, už asi nechtěl ani pít, nebyl zvyklí na odpor, to není žádný upír. Jsou rozmazlený, najedí se a odejdou, nechají tě tak jak jsi. Upíři kousnutí tě ochromí, způsobí lehčí ztrátu paměti když ho máš hodně. Obvykle si po tom lidi nic nepamatují, já mám svůj zážitek jasný, možná jsme ho měla nechat ať mě kousne a nic bych nevěděla. Znovu mě drapnul pod krkem a lehce přiškrtil, přitom se na mě s rozkoší koukal, zvrhle poslouchal jak můj tep pod jeho rukama slábne. Člověk je ovládaný pudem sebezáchovi, máchala jsem kolem sebe rukama, až jsem narazila na něco ostrého, rozřízla jsem si o to zápěstí, pořád tam mám jizvu. Popadla jsem to a přatáhla ho tim přes obličej. Enrico mě pustil a odskočil ode mě. Jsou fakt strašně rozmazlený a tak ho asi lehce šokovalo, že už jsem se dávno nevzdala. Potom se kousek od nás ozvala skupina lidí, kdyby tam nešla asi by mě zabil, myslím ,že určitě. Tak mi věnoval úšklebek a vypařil se do tmy, jo tohle byl můj první neživý."dovyprávěla jsem mu svůj veselý příběh.
"Wau"řekne obdivně. "Tvoje oči taky ve tmě světélkují"řeknu fascinovaně. "takže se mě bojíš"řekne tiše. "Bát se tě? Ne, proč? Měla by jsem snad?"zeptám se pobaveně. "Ne, mě se nemusíš bát"zasměje se tiše. "Asi by jsi měla jít spát"dodá tiše a pomalu se odtáhne. "Ne počkej"zarazím ho rychle. Znovu se ke mně natáhne, tak blízko, že naše obličeje dělí jenom pár centimetrů.
"Co to znamená Fortuna, jak jsi mi to u dveří řekl."zašeptám.
"Bohyně bažin a žab"zasměje se vesele a shrne mi pramen vlasů z obličeje. "Né, vážně je to bohyně šťastné náhody, rozdává kolem sebe štěstí tomu komu chce a jiným bere vše, řecká bohyně Tyché, všichni jí milovali pro její vrtkavost a nestálost"vysvětlí mi šeptem.

3./POMOC 1.část

19. března 2007 v 14:54 | Lentilka
Vesele se usměji a naberu si lžičkou pořadnou porci zmrzliny. Někdo by možná řekl, že ládovat se zmrzlinou není zdravé, ale já bych ho poslala do háje. Sedět s Natašou a Kaylee v cukrárně je pojem sám o sobě. Praktikujeme to téměř každou středu. Potom mě čeká ještě trénink, ale to mi nezabrání přežrat se. Nataša i Kaylee vědí o Mattovi, vědí to podstatně. Je to kluk, kterého jsem v pátek večer potkala a proto jsem za nimi nešla, kluk s kterým jsem se šla pozdě v noci projít do parku a po vzájemném blbnutí mě políbil. Nevědí, že jsme se potkali, když se mi prohrabal v hlavě a potom jsme společně utíkali před mýma kámošema upírama, ani nevědí, že jsme se v tom parku potali náhodou, když mě tam dovedla moje moc. Holky vědí, že jsem něčím zvláštním a neptají se. Proto je mám tak ráda. Věří mi a nemusí vědět všechno když jim to nechci říci sama.
Podívám se ze skleněného okna ven a v očích se mi přehraje znovu ten zážitek ze sobotní noci. Mattovi modré oči ve tmě, jeho rty na mých. Panebože, to se nemělo stát. Trhnu sebou, když si všimnu povědomé bundy i střihu vlasů. Natočí se směrem ke mně a já uvidím ty dokonalé modré oči. Dva body uprostřed oceánu. Rychle schovám hlavu pod polšář a jenom zaslechnu jak se Nat i Kaylee dají do smíchu. "Před kým se asi schovává?"zaptají se obě sehraně a určitě se hned začnou rozhlížet. Uslyším dvojí áách a potom hned následně se ozve"vidíš ho? Ty oči! Ta postava! Ten je!"
Neubráním se abych se pod stolem neusmála sama pro sebe. Ty holky jsou prostě střelený! "tak před čím myslíš že se schováva?"řekne vesele Nataša. "Naše Porsche? Ta neutíká před ničím!"zasměje se Kaylee. "Mimo protivných lidí, učitelů, učení, temný vody, výšek a taky vážných vztahů!"vypočítají obě sehraně a znovu uslyším mohutný smích. Obě je kopnu do kotníku a oni postupně utichnout.
"Můžeš vylézt, už je pryč"skloní se ke mně Nat s úsměvem od ucha k uchu. Úlevně si oddychnu a nerovnám záda, která už mi začeli tuhnout, jak jsem byla nepřirozeně shrbená. "To byl on, co?"řekne zvědavě Kaylee. Jenom nervózně přikývnu. Matt mi asi hodinu po tom, co mě políbil, volal. Nevzala jsem to. Usoudila jsem, že on bude to neznámé číslo. Potom už se nesnažil ozvat. Takže jsem ho neviděla, až do teď a nechci, aby mě viděl on. Holky mají pravdu, nemám ráda vážné vztahy, moc zavazují. Bála jsem se jich předtím než přišli podivné schopnosti, které mě tahají z průšvihu do průšvihu natož teď. Mattovi bude stačit to, že má svoje schopnosti, natož kdyby si začel se mnou. Já si musím najít normálního kluka nebo se přestat bát. Ani do jednoho se mi nechce.
MonFranco není zase tak veliké město. Domů se plížím jako hledaný zločinec. Věřím, že kdybych Mattovi řekla, že s ním nic nechci mít, aťmě nechá být, vyhověl by mi, ale otázka zůstává, jeslti bych se k tomu odhodlla říci mu to? Nebojím se jít nakopat zadek upírovi a zachránit někoho. Ale jít za klukem kterej se mi líbí a mám ho ráda a říct mu ať mě nechá bejt. Není to šlapat si po vlastním štěstí? Doma potkám tatíka i mamku. Vesele plánují jejich večer. Dnes mají výročí.
"Porsche, pojď s námi, bude legrace"chlácholí mě tatík. Zničit jim večer?
"Nemůžu mám trénink"vymluvím se rychle a zapluji do pokoje. Půjdou na večeři a do divadla. Nebudu je rušit. Věřím, že zítra po škole mi o tom mamka živě povypráví skoro jako bych tam byla s nimi. Pokaždé to tak dělá. Líbí se mi na ní to, že jí nikdy nevadilo to, že bych měla mít kluka nebo šla někam ven. Dokud mám slušné známky a jsem v pořádku můžu skoro všechno. V období puberty, kdy jsem pořád na něco nadávala do mě hučela ať si najdu kluka, ať mám kam soutředit svojí energii. Nedokážu si předsavit lepší rodiče než jsou ti moji.
Odplazím se na trénink s pocitem, že udělám větší pohyb a všechno co jsem pozdřela vylétne ven. Díky bohu se tak nestane. Trávení zabere a já můžu cvičit. Terry mi dělá trenéra na věci, které jsou lehce nebezpečné, tady se učít normální bojové umění, základy kung-fu. Asi to bude těma akčníma filmama na který jsem jako malá koukala a taky tím, že jsem si vždycky hrála víc s klukama, ale něco z toho ve mně asi zanechalo menší stopu a teď jsme spíše na ty akční sporty. Možná jsem trochu lepší holka, ale kluk bude pořád silnější. To samozřejmě neznamená, že musí vyhrát.
Ze dveří tělocvičny vylezu příjemně nabytá energií. Venku už je tma. Všechno pomalu zahaluje černá noc. Vypadá to skoro jako by se začela všude valit temný mlha. Dojedu domů a napustím si vanu. Naložím se do ní a vezmu si sebou i knížku. Brak je brak, ale čte se taky dobře. Dokážu přečíst i slavnou literaturu, ale ta obvykle není tak chytlavá. Všechno postupuje. I technologie a já jsem moderní dítě. Trošku zvláštní moderní dítě, ale jsem. Proč mi vždycky příjde, že holek, který se umějí bránit je tak málo, ale znám jich dost, které se učí bojové umění? Bude to nějaký předsudek vsugerovaný chlapi!
Obléknu se do domácího a začnu si připravovat večeři. Najednou mi celým tělem projede podivné cvění, na okno v kuchyni zahučí vítr jako by mi chtěl něco říci. Dneska ne, prosím. Člověk chce klid, všichni chtějí klid! Zaraženě hledím na okno a čekám co bude dál. Jeslti to teď přestane mohl to být jenom rozmar počasí a to že jsem teplomil. Jestli to nepřestane, asi se má dneska někomu něco stát. Chvění odezní a já se s úlevou pustím do jídla. S nechutí se podívám i na školu a s úlevou se natáhnu na postel. V jedenáct večer s úlevou ležet v posteli, kolikrát se mi to povede? Uslyším slabé vibrace z mobilu, podívám se na něj a když spatřím neznámé číslo nechám to bolestně vyzvánět dál. Nemám odvahu s ním mluvit, možná později teď ne.
Zavřu oči a zaposlouchám se do písničky. Usnu lehkým spánekm nespánkem. Vyděšeně sebou trhnu, když mě probudí ostré zařinčení zvonku u dveří. Kdo to může být? Rodiče se dřív jak po půlnoci nevrátí a k tomu mají klíče. Opatrně dojdu ke dveřím a na kousek je otevřu.
Šokovaně vykřiknu, když spatřím Matthewa opírající ho se o dveře. To by mě vcelku ani tak nevyděsilo, možná jenom naštvalo, kdyby mu z rány nad okem a ze rtu netekla krev, nebyl ušpiněný a na tváři neměl smutný a provinilý úsměv.

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 5.část

18. března 2007 v 17:35 | Lentilka
Přistoupil ke mně a švihl dlaní. Ucítila jsem prudkou bolest na tváři. Zaklonil mi hlavu a já vyděšeně třeštila oči na jeho tvář. S radostí se na mě usmíval a ve tmě už se znovu blýskaly špičáky. Pozvedl ke rtům mojí paži a já v ní ucítila pronikavou bolest. Cítila jsem jak se jeho rty obemkly kolem rány kterou vytvořil. Sál mojí krev. "Ne"zašeptala jsem ochraptělým hlasem. "Ne!"zakřičela jsem silněji a moje druhá ruka se mu zaryla do obličeje. Moje pěstěné nehty mu pronikly pod kůži a udělali bolestivé škrábance. Pustil mě a zhnuseně se na mě podíval. Kolem rtů měl kapky krve, které jistě patřili mě.
Dosedla jsem na zem a cítila chladivé slzy strachu, které mi spadly po tváři. Přiklekl si ke mně a pohladil mě ledovou rukou po tváři. Přemohla jsem to, abych s odporem ucukla. "Vyděšená?"zeptal se přátelsky. Zdvihla jsem k němu naštvané oči a on se pobaveně rozesmál. "Víš, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se mi pokoušel tak dlouho vzpírat. Pravda je,že mám nejdradši dívky, chápej, nebudu utočit na vlastní pohlaví, to by bylo zvrhlý"usmál se jako by sám pro sebe. "Pít lidskou krev není zvrhlý?"podívám se na něj nepřátelsky. "Pro mě je to přirozený"řekne tiše bez stopy výčitek. "Přirozený? Je to zvrhlý"vyštěknu s odporem. "Chápej mě, jako člověk to musíš vidět jinak, ale já nejsem člověk, já jsem nemrtvý"vysvětlí mi a přejede prstem ránu na mojí paži z které ještě slabě odkapává krev. Je to blázen. Upíři neexistují.
"Jsi ale opravdu zvláštní, něco v tobě musí být velice odvážné a silné"přemítá si sám pro sebe. Ve mně? Nikoli. Teď bych o sobě řekla jenom to, že jsem velice hloupá. "Nebudeme už ale mařit čas ne?" řekne temně. "Ne,prosím ne"zašeptám. Nahne se nade mě a ucítim jak mi odkryje pramen vlasů z krku. Vidím jeho tvář jak se nade mě nahne. Pod sebou jenom ledovou zem,nad sebou psychouše, co mi chce prokousnout hrdlo. "Ne"zašeptám znovu slabě a přivřu k sobě těsně víčka.
Pod moje víčka pronikne ostrá záře. Jako kdyby vyšlo ostré slunce a ozářilo mě. Tuhle teorii ale vyvrací to, že je noc a pach spáleného oblečení hned vedle mě. Pomalu otevřu oči a spatřím jak psychoušek nade mnou plápolá jasným ohněm. Zděšeně zavrčí a vrhne se někam vedle mě. Uslyším ránu. Pozvednu hlavu a spatřím rádoby upíra jak se na někoho vrhl. Oba dopadli na zeď a potom jsem zahlédla několik ran, které prolétli vzduchem. Potom noc ozářil další plamen ostrého ohně. Upír zděšeně odskočil a odstoupil od něj. Potom si mě hladově prohlédl a zmizel ve tmě. Položila jsem si hlavu na skrčené nohy a pokusila se chytiť dech. Někdo kdo byl připraven zemřít nese tuhle skutečnost velice těžce. Nebyla jsem připravena zemřít, lae ani mi neproběhlo v hlavě to co bych měla udělat než bych zemřela. Možná by mě nezabil. Stavět svůj život na možná je fakt povedený.
Dvě silné ruce mě zvednou ze země. "Není ti nic?"ozve se blízko mého ucha. Cítim teplo lidského těla. Jak je to najednou uklidňující. Pořád mě pálí tvář ale žiju. Pozvednu tvář a když spatřím pronikavě hnědé oči zděšeně vykřiknu. Proč mě musí zachránit zrovna on? Můj křik ho vyděsí a snad ještě víc to, že jsem to já. Spustí ruce podél těla a já dopadnu tvrdě na zadek až vyjeknu podruhé. Andrew se ke mně provinile skloní a podá mi ruku, aby mě mohl vyzvednout. Naštvaně od něj odvrátím tvář a zabořím jí znovu do svých pkrčeným kolen. Do očí mi vyhrknou slzy bolesti a ponížení. "Patience?"ozve se nade mnou nejistě. "Jdi pryč!"řeknu lehce hysterickým hlasem. Nenápadně si otřu slzy do kalhot a trochu pozvednu tvář. Spatřím jak se uraženě otočí a jeho vzdalující se záda.
"Hej!"zakřičím na něj, ale on se ani nepohne,prostě jde dál.
"Andrew!"zaječím naštvaně. Zarazí se, ale neotočí se na mě. Pouze stojí a já vidím jeho záda. Ten zmetek by mě tu klidně nechal! Pomalu se otočí a s naštvaným výrazem si nade mně stoupne. Je to dost divnej pocit, najednou si připadám tak maličká a když mu tak sedím u nohou i tak maličká jsem. Pomalu se vyhrabu na nohy a podívám se mu vzpurně do očí. "Ty by jsi mě tu fakt nechal?"zeptám se šokovaně.
"Proč ne?"odpoví pobaveně. Arogantní za každý situace! Vesele na mě hledí těma svýma průzračnýma hnědýma očima a na rtech mu pohrává škodolibý úšklebek. "To ti teda děkuju"řeknu trpce. Za to, že mě zachránil jsem mu vděčná, ale to, že když zjistil, že jsem to byla já a potom mě pustil na zem a plánoval odejít mu to trochu pokazilo. "Teď už můžu jít?"řekne znuděně a opře se o zeď. Jak ten kluk může bejt tak nesnesytenej? Vypadá celkem dobře, jak celkem? Kratší střižené tmavé vlasy, světle hnědé oči a strmiště mu dodávají drsný vzled. Černá rozepnutá bunda, pod ní červené tričko a džíny. Tenhle kluk nejenže vypadá dobře, on to o sobě i velice dobře ví. Jeho oči by byli dokonalé, kdyby v nich pořád nebyl ten opovržený a arogantní vzhled, který jsem nemohla vystát. Kdyby byl jen figurína, která má zakázaný mluvení a dostal by jinou duši byl by vcelku sympaťák.
"Jdi si kam chceš, sakra!" řeknu naštvaně. Otočím se k němu zády a pomalu se rozejdu. Netuším vlastně kde přesně jsem, ale to se spraví. Někoho se zeptám, jeslti teda někoho ve tři v noci potkám. Vytáhnu z kapsy kapesník a zabalím si do něj zápěstí. Pořád z něj kape krev a nesnesitelně to bolí. Na tváři se mi asi brzy vytvoří půvabná modřina, protože pálí jako sto čertů. Jinak by se dalo říci, že jsem v pořádku. Ne, nejsem. Všechno v co jsem dosud věřila je najednou otřeseno v základech nebo spíš základy úplně zmizeli a všechno se to pomalu bortí k zemi. Nechci věřit, že to byl upír, ale ty oči, ta síla i zuby to potvrzují. Sama teď půjdu nocí, rozcuchaná, od krve a naprosto otřesená.
"Počkej"ozve se najednou vedle mě. Trhnu sebou a pohlédnu Andrewovi do očí. Drží mě za loket a téměř provinile se na mě dívá, možná spíš soucitně, ale na tom mi doopravdy nesejde.
"No?"řeknu tiše a koutkem oka zjistím, že kapesník prosákl a teď od něj odkapává krev. Doháje.
"Nechci, abys šla sama nocí, kde bydlíš?"pronese téměř zdvořile a galantně. Kdo by to do něj řekl?
"Fakt se nemusíš kvůli mně obtěžovat"řeknu jízlivým tónem. "Ty nemáš rád mě,já tě taky nemusím, tak proč se trápit?"pokračuju. Možná jsem čekala, že řekne něco v tom smyslu, že mu nejsem nesympatická a nemyslí si o mě, že jsem magor na entou, ale on na mě jenom upře oči a s podivným tónem řekne "Pravda..."
"Stejně ale nechci abys šla sama"řekne tónem jako by se sám sebe snažil přesvědčit. Fajn, když si na mě chce spravovat ego, že já jsem slabá holka a on kluk, kterej mě musí chránit fajn. Já budu radši když nepůjdu sama, ale zase jít s ním? No, když se to tak uváží. Jít s ním nebo sama? Sama... Tak fajn půjdu s ním.
"Dobře, když na tom trváš"svolím nedobrovolně. Najednou mě popadne za ruku a prohlédne si prosáklí kapesník. "On tě kousl?"řekne trochu vyděšeně trochu škodolibě, co převažuje nedokážu odhadnout. Jenom souhlasně zamručím a pokusím mu ruku vytrhnou, ale drží jí pevně a prohlíží si dvě menší ranky.
"Není ti špatně?"zeptá se a pozorně si mě prohlédne. Panebože, vypadám na někoho komu by mělo být špatně? Jasně, že je mi špatně! Mám pocit, že každou chvíli zkolabuju a budu zvracet, co dřív příjde netuším a k tomu mi třeští hlava a mám chuť se rozbrečet a do něčeho kopnout. Ptát se jeslti je mi v týhle situaci špatně je opravdu starostlivý a duchapřítomný.
"Ne, jsem v pohodě"zavrčím jako malý dětsko. Pobaveně se pro sebe usměje a se slovy, že za rohem má motorku mě k ní zavede.
"Jeslti budeš chtít zvracet,omdlít nebo něco podobnýho řekni mi"pronese škodolibě a podá mi helmu. Nejistě nasednu a přivynu se k němu co nejblíž. Doopravdy příjde pocit zvracení a mdlob, ale to abych mu to řekla, mě nedonutí. Nejsem padavka.
Po chvíli zastaví kousek od našeho domu a já se postavím na vrklavé nohy. Jako bych vypila moc alkoholu. Ale já nic nepila. "Vem si prášek a lehni si, s trochou štěstí si nic nebudeš zejtra pamatovat"poučí mě šlechetně. "Jak to?"zeptám se a mám pocit, jako by jsem byla úplný idiot. Všechno se točí...
"No, po upířím kousnutí se to stává, mají v zubch jet, který způsobuje nevolnost a lehčí ztrátu paměti, proto se to ještě neprovalilo, ale počkej, ty to nevíš?"zasměje se pobaveně. Zakňourám něco co ani v mých uších neznělo jako ne. Chci mu říct ještě to, že upíři přeci neexistují, ale už nedokážu jazyk donutit k jedinému slovu. "Zvládneš to?"ozve se jeho hlas, jako by z veliké dálky. Jenom zakývu hlavou a mávnutím ruky se s ním rozloučím. Domotám se doopravdy jako ožrala ke dveřím, po čtyřech se doplazím do pokoje a tak jak jsem se zhroutím na postel. Doufám, že si ráno nic pamatovat nebudu...

Prolog

17. března 2007 v 21:22 | Lentilka
Pohled zezhora



Dva osudy propletené v jeden, dvě dívky podobné si jednou duší, ale každá vyrostla v něčem jiném. Dvě dívky, kterým osud nepřál. Obě milují a jenom jedna lásku ztratí. Každá žije jinde, každá má jiný problém. Porsche usiluje o to, aby zůstal Matthew naživu jako dobrý člověk, protože on je mocný, tak mocný, že si ho přeje získat Nejmocnější na svou stranu nemrtvých. Ona věří, že to dokáže, má neomezenou víru v ní i její osud. I kdyby jí osud neměl rád, ona se proti nemě postaví, protože ví, že jenom tak zvítězí. Patience se zatím potýká s tím, že nevěří na magii, ale ta jí z čistajasna obklopí a zahalí do svých her. Nevěří, že to měla být ona. Vzpírá se osudu. Pohybuje se také na dvou stranách ve společnosti. Elita školy se jí snaží dostat na svojí stranu, ale co buřičský Andrew, který jí zachránil život a nemůže se s ním vystát? Proč se po ní začnou schánět nemrtvý i když jim nic neudělala a má špatný pocit, že Andrew je toho nevědomky příčinou? Osud má s každou jiný záměr, ale ani jedna z nich se mu nehodlá přizpůsobit. Co se tedy stane, když se obě vzepřou? Když člověk zapomene kdo je? Obě se najdou jako když se rozdělená duše zase spojí, ale kdo z těch dvou si budu muset vybrat a kdo obětuje svojí lásku? Porsche i Patience přitahují nebezpečí jako magnet. Proč jenom nemůžou mít normální život? Osud si vybral, rozdal karty a oni musí hrát. Zahraješ to špatně a něco ztratíš, vzdáš to a zemřeš. Chci jenom více než nic...

Upíři existují...
Všichni jsme něčím vyjímeční...
Nikdy nezapomínej kdo doopravdy jsi....
Nesnaž se porazit někoho kdo je mocnější než jsi sám...
Nezamiluj se do někoho, kdo zná tvoje tajemství...
Život dává jenom jednu šanci...
Naslouchej...
Dívej se...
Vzepři se...

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 4.část

17. března 2007 v 15:14 | Lentilka
Lian mě vede temnou uličkou ke starým oprýskaným dveřím které se jako by svažují dolů. Nad nimi se skvý oprýskaný nápis "Purpure bar" Velice zajímavý. Suverénně vejde dovnitř a kousek pod schody zaplatíme vstupné. Můj názor je takový, že lidi pod osumnáct by sem pouštět neměli, oni mají asi jiný názor. Nebo jsou si spíš jistí, že lidi pod osmnáct se sem budou bát jít. U mě by to tedy odpovídalo. Lian je ale nadšením bez sebe a popadne mě za ruku a táhne k baru. "Dvě koli s rumem!"zařve na barmana a ten nám je bez otázek podá. S odporem si změřím ušmudlanou sklenici a položím jí vedle sebe. Dneska asi nebudu mít žízeň.
"Co myslíš, mohli by tu být upíři?"skloní se nade mnou Lian a zašeptá mi to tak aby to nikdo jiný neslyšel. "Jistěže, sedí tu a klábosí u půllitru krve"řeknu a ironicky se ušklíbnu. Jenom se na mě pobaveně zašklebí a v tu chvíli se k ní protlačí jakýsi podivný blonďák a vyzve jí k tanci. Potulně na mě mrkne a nechá se jím odvést.
Znuděně se opřu o zeď a pozoruji lidi kolem sebe. Najednou se vedle mě objeví slizký tlustý chlápek. Sleduje dění kolem a potom se ke mně přitočí a alkoholem prosáklým hlasem se zeptá jeslti nechci jít tančit. Rychle zavrtím hlavou a posunu se kousek dál stranou. Tlusťoch ale taky. Nepříjemně se na mě nalepí, až naštvaně vyjeknu. Potom ucítím jeho obrovsou tlamu na mojí ruce a silou medvěda mě táhne směrem ke dveřím. Vyděšeně zaječím, ale nikdo si toho nevšimne. Všichni bez zájmu tancují dál. Proč jsem si jenom stoupla do nejtemnějšího rohu. S nejvyšší pravděpodobností mě nikdo nevidí ani neslyší. Zděšeně přivru oči a pokusím se vzepřít té ohromné síle.
Ruka zmizí a já zavrávorám. Zmateně se podívám před sebe a spatřím před sebou velikou postavu. Černé tričko a vypracované ruce, které trčí z rukávů. S úlevou si oddychnu. Teď mě ale popadne i tenhle a odvede ven a jsem jednoduše v hajzlu. Tlusťoc naštvaně zmizí venku a můj možný zachránce se ke mně otočí. "Dí-"chci říct vděčně, lae když spatřím Ecollse zmrzne mi zbytek poděkování na rtech. "Takový malý pívo by tu nemělo ještě nic dělat"řekne pohrdavě. "Já nejsem malý pívo"řeknu uraženě. Tma,šero a muzika mojí odvahu posilují, zmůžu se alespoň na odpověď. Naštvaně se otočím a vrazím do propoceného chlápka, který rozjařeně něco křičí. Vyděšeně se mu vytrhnu a uskočím. Podrážděně se podívám na Andrewa, který se pobaveně šklebí. "Vypadni odsuď" vyčtu mu ze rtů. Uraženě se otočím a protlačím se horou těl až k Lian. Popadnu jí za paži a odvleču až ke dveřím a na čerstvý vzduch.
"Lin, promiň já se tam nechci vrátit"řeknu jí venku a pomalu vyrazím cestou kterou jsme přišli. "Fajn"zamračí se na mě jako mrzuté dítě. Možná jsem trochu vyplašená, ale mám život ráda. Nechci o něj jen tak přijít. Lian se najednou zastaví a oči jí zasvítí jiskřičkou překvapení. "Co?" podívám se na ní otráveně. "Něco jsem slyšela, pojď honem!"řekne vzrušeně a táhne mě za sebou do postraní uličky. "Lin nemyslím si, že je to dobrý nápad"řeknu tiše. Upíři nejsou, ale lidi jsou svině. Co když tam bude nějaký úchyl co nás obě oddělá? "Lian, zastav!"řeknu přiškrceným hlasem. Jako by mě neslyšela táhne mě pořád dál. Vyjde do slepé uličky a smutně se rozhlédne. "Lin pojď rychle pryč"řeknu jí vyděšeně. Obklopí mě studený vítr a něco ve mně mi jasně říká, že tohle je špatně. Roztřeseně se otočím a pohlédnu do dvou tmavých a nebezpečných očí.
"Lian?"zašeptám a posunu se o krok dál. "Fajn, nic tu není!"řekne vytočeně a otočí se směrem k uličce. "Co to?"zašeptá vyděšeně. Muž udělá krok k nám se samolibím úsměvem. Všimnu si menší mezírky kterou vytvořil, možná by se tamtudy dalo proběhout, ne, nepůjde to. Lian ale nedbá a pokusí se proběhnout mezi ním a tou škvírou. Jediným rychlým pohybem jí praští, až poodlétle a narazí do stěny, kde se skací k zemi a sbalená v klubíčku tak zůstane. Netuším co jí je, ale na to budu mít čas později, možná.
"Kdo jsi?"zeptám se vyděšeně neznámého. Vesele se zazubí a já sebou trhnu když se ve tmě zalesknou špičáky. To není možné. Hra světel, ubohá dětská hračka. Upíři neexistují! Přesune se blíž ke mně, skloním se a na zemi nahmatám železnou trubku, pevně jí sevřu i když netuším co s ní. Přiblíží se ke mně natolik, že natáhnout ruku a můžu se ho dotknout. Napřáhnu se a pokusím se ho praštit trubkou. Jednoduše se tomu vyhne a najednou stojí tak blízko u mě, že můžu slyšet jeho dech. Přimáčkne mě na zeď a já na svém krku ucítím ledové sevření. Zalapu po dechu a ucítím jak mi pod nohama pomalu mizí zem. Zděšeně sebou začnu škubat.
"Já doufal, že dneska to bude alespoň nějaká zábava"řekne a smutně se usměje. Nechci umřít. Ucítím v prstech podivné cvění, zbytky energie, přetéká a nemůže se dostat ven. Proč mám umřít takhle? Najednou tlak povalí a já spadnu na zem. Zalapu po dechu a zvednu k němu oči. "Můžu ti slíbit, že to nebude rychlé"řekne škodolibě.
Povolím energii v rukou i nohou. Jako výbuch granátu. Moje noha vylétne a srazí ho k zemi. Najednou stojím na nohou, v očích se mu mihne divokost a vrhne se na mě. Vyskočím a odrazím se od krabice vedle sebe. Moje noha do něj narazí silou, která ho srazí na zem. Popadnu tyč na zemi a praštím ho když se zvedá. Uslyším zuřivé vrčení. Praštím ho ještě jednou, až se bolestivě prohne. Mihne se mu v očích něco jako touha po pomstě. Skočí po mě a praští mě takovou silou, až se bolestně chytím za hlavu. Ucítím jak se mi z nosu spustí krev. "Odstřel"řeknu mu a pevně stisknu tyč v ruce. Věnuje mi pohrdavý úsměv a zmizí v uličce.
Odhadím tyč a vrhnu se k Lian. Nic jí není. Zvedne ke mně vyděšený zrak a jenom rty naznačí "Kde je?" Zavrtím hlavou a podepřu jí. Moje hlava třeští, ale Lian je tak troch uv šoku. Neměla bych být také? Místo toho jsem naprosto klidná a vyrovnaná jako už dlouho ne. Vytrmácím se rychle z temné uličky a na chodníku pod hromadou světel se s ní ploužím k zastávce. Uslyším za sebou pohrdavý smích. Naštvaně se zarazím.
"Copak, copak? Poprala jsi se s popelnicí?"řekne ironicky. Pomalu se otočím, pořád cítím v rukou to podivné cvění, stačí ho jenom vypustit. Když, ale uvidí jak mi z nosu teče krev jeho úsměv ztuhne. Že by měl Andrew Ecolls svědomí? Nemožné. "Srazila jsem se s jedním kreténem, víš, myslela jsem, že jsi to ty, ale srážku s takovýmhle kreténem bych asi nepřežila!"řeknu tvrdě a vrhnu na něj znechucený pohled. Zaraženě na mě zírá. Otočím se a zmizím s Lian za rohem.
"Patience ty jsi doopravdy drsná!"řekne šeptem. Doprovodím jí domů a sama jdu domů jako spráskaný pes. Bojím se každého stínu a kdyby mě přepadl dneska ještě někdo, asi mu řeknu ať se nenamáhá, že se odstřelím sama.
Doma ještě nikdo není, není krása, když se vaši pěstouni mají ještě tak rádi, že sami vyrážím každý pátek i sobotu na tah? Nemůžu pochopit, proč mě dali zrovna k nim. Oni nevypadali na někoho kdo toužil mít děti, byli ten typ lidí, kteří si chtějí užívat. Chovali se ke mně vstřícně,nehlídali mě a zdáli se, že je jim prostě docela jedno co dělám. Bylo mi to jedno. Já jsem je nepotřebovala. Nechtěla jsem se s nimi bavit, ale stejně je nepochopím. Perfektně zařízený byt, bohatí, šťastní. Proč nemají vlastní dítě a pořídí si sedmnáctiletou puberťačku? Jejich věc.
Odhodím věci na postel a vejdu do koupelny. Pod nosem mám červený pramínek krve. Opatrně ho setřu, krev už přestala téc. Upřu na sebe pohled a moje oči záři, možná vzrušením po prožitém nebezpečí. Slyšela jsem už případy, kdy se v někom při velkém nebezpečí probudil pud sebezáchovy, ale že by u mě a tímhle směrem? Potkala jsem masového vraha, který byl ještě navíc šílený. Měl na zubech připevněné ty falešné špičáky, možná by nás rozzřezal a rochňal se v naší krvi,ale to není upír, to je psychouš! Jen ty jeho oči ničím nevysvětlím. Byli tak normální, ale i tak zvláštní, nebezpečné a jako by kouzelné. Vzbuzovali ve mně plíživý chladivý pocit. Pocit, který mě měl ochromit, ale to co se stalo potom nepochopím. Kde se ve mně vzalo to, že jsem ho tam zmlátila? Kde se ve mně vzala ta odvaha?
Prohlédnu si zálibně svojí postavu v černém topíku. Nevypadá tak špatně, ale tohle já nenosím. Není to můj styl. Převléknu se do pohodlného černého trička a úlevně si oddechnu. Možná to budu zase já. Říkala jsem si, že až odjedu do Bromfisu všechno se změní. Vážně, změnilo. Možná jsem si našla dobrou kamarádku, tu jsem předtím neměla. Děsí mě jenom to, že se měním i já sama. Zvednu ruku a prohlédnu si jí. Pořád stejná barva pleti, pořád stejně pěstované nehty a hebká kůže. Asi si to jenom namlouvám, neměním se. Z hrdla mi vyjde tichý výkřik a já si šokovaně prohlédnu svojí ruku. Slabounce téměř nepatrně září. Kolem mé ruky se vznáší slabé světlo. Pozvednu k ní druhou a ta vydává také slabé teplo a světlo. Z mých dlaní. Rychle dlaněmi přejedu po koberci jako bych si chtěla z rukou něco setřít a znovu je pozvednu k očím. Nic se nezměnilo. Panebože.
Vyděšeně vyskočím a doběhnu do koupelny, pustím si na ruce vařící vodu a počkám dokud to je ještě unosné. Bolestně červené ruce. Žádná zář. Díky bohu. Utřu si je do ručníku a vlezu si do sprchy. Příjemně voňavá a klidná dolehnu na polštář. Najednou jako by větve zaskřípali o sklo okna. Vyděšeně otevřu oči a na polštáři přede mnou leží moje ruce, svítivé ruce. Přidá se do toho i nepříjemné šimrání po celém těle a svíraví pocit v žaludku. Zděšeně zaječím a vyskočím z postele. "Dejte to pryč!"zakřičím zuřivě. Skočím do bot a popadnu první bundu co najdu. Vyběhnu ven před dům a zděšeně položím ruce na mokrou trávu. Škubnu s nimi hned po tom, co se na moje ruce přenese slabé mravenčení. Co to je? Vyběhnu ze zahrady a rozeběhnu se ulicí pryč. Kamkoliv. Najdu jezero a skočím do něj ať to přestane, unavým tělo tak, že nebude schopný podávat mi uluze toho,že jsem radioaktivní.
Vyčerpaně se zastavím. Musela jsem uběhnout pěkný kus cesty. Kde to jsem? Z průseru do průseru! Zhroutím se vedle odporně smradlavé popelnice a dolehne na mě pocit toho, že jsem tu daleko, sama, v noci a slabě oblečená s mokrou hlavou. Cítim jak na mě pomalu doléhá hysterie. Považuji se za klidného člověka, ale to nemění nic na tom, že doopravdy jsem výbušná a hysterická. Můj dech se zrychlí a tělo rozklepe. Už ne zimou, strachy. "Klid"šeptám si ve snaze se uklidnit. Pevně k sobě přitisknu víčka a zhluboka se nadechnu. Na zemi se pohybuje listí ze stromů, v uších se mi odrážel ledový noční vítr, mohla jsem i slyšet jak hvězdy na obloze záží a mraky tiše plují. Otevřela jsem oči a přede mnou se objevil černobílý obraz veselé dívky, s naprostou jistotou vypadala opile, s ní šel mladík se zářivým úsměvem. Podpíral jí a vedl téměř tam kde jsem seděla. Milenecký pár? Proč si mě nevšimnou? Mladík dívku hltavě políbil a ta ho svolně nechala. Přejel jí rty po krku a znovu se usmál. Teď už to nebyl normální úsměv. Ve tmě se zablísli špičáky a on je zabodl dívce do hrdla. Zděšeně vykřikla a pokusila se mu vymanit. Sevřel jí ocelovým stiskem a já spatřila jak se jí po rameni rozlévá průzračná krev. "Dost!"zakřičela jsem a najednou se všechno vrátilo zpátky. Noc kolem mě byla zase ve svých barvách. Nikdo nestál přede mnou. Nikdo nejedl.
Nejedl? Upíři neexistují Patience SanMarion, neexistují! Začínáš z toho přátelství s Lian šílet. Začínáš mít přeludy. Možná to bude z toho kouře v tom děsivým baru. To bude ono. Zvedni se a jdi domů, lehni si do postele a nech spánek ať tě ukolébá. To uděám! Málem už jsem začela věřit, že upíři existují, je to jenom fenomén. Psychicky narušení lidé si kupují ostré zuby, pilují si zuby do špičky a nebo si libují v krvi. O tom už jsem slyšela, prostě psychopati. Brzy se jim začneš podobat jeslti s tímhle nepřestaneš! Divný obrazy před očima mělo milion lidí, je to jako sny, nikdy se nevyplní. Tohle musela být představa z té hrlzy předtím. Věděla jsem, že se musí dostavit nějaký šok. Tohle musel být on.
Z uklidňování mě vytrhne veselý smích. Vyděšeně se přitisknu ke zdi a zůstanu skryta ve stínu. Zahlédnu tvář té dívky,opilá a svolná. To nemůže být pravda. Vytřeštím na ní oči a když spatřím úsměv toho mladíka už mi nepřijde veselý.Přijde mi vyčkávající. Celé moje tělo se roztřásne neschopné pohybu, proč já? Strach mě celou ochromí, můžu se jenom dívat jak jí k sobě pomalu přitáhne a políbí. Musím se zvednout, no tak, takhle to nemůžeš nechat a nemůžeš to vidět! Zvedni se Patience, no tak! Vidím jak jí pomalu sjede na rameno. Ne! Nebuď srab! Jednou v životě se něčemu doopravdy postav! Nechceš přeci žít prázdným životem, dívat se na tohle pro tebe znamená prázdný život. Vzpomeň si na ten sen! "Nikdy se nevzdej , někdo tam nahoře má fakt špatnej smysl pro humor, nemůže to fungovat, četli strachu se zdvyženou hlavou je odvaha, nikdy jsme to nepokládala za dar, ale spíš za prokeltí, nemůžu je nechat aby těm lidem ubližovali,nedokážu to"
Postavím se a střetnu se s jeho pohledem. S jeho úsměvem připraveným ublížit té dívce. Zarazí se a překvapeně na mě zůstane zůrat. "Pusť jí"řeknu rázným hlasem. Potom se moje hrdlo ucpe, tak že jistě nebudu už moct říct. Strach mi už asi nedovolí zavolat o pomoc. Asi bude ale lepší když ublíží mě a ne jí. Dívka se na mě zmateně otočí a pohrdavě si mě změří. Ta je ještě víc namazaná než jsem tipovala. "vypadni"řekne jí tvrdým hlasem a ona se uraženě otočí a motavými kroky po chvíli zmizí za rohem s nesnesitelným hudráním. Bylo to moc snadné. Asi přijde teprve to nejhorší.
S nevinným pohledem ke mně přijde až tak blízko že se o sebe otřou naše paže. Ležérně mi položí paže na ramena a samolibě se usměje. Ucítí jak se pod jeho dotekem i pohledem zděšeně roztřesu. "Nebojácná holka?"řekne ironicky. Naštvaně přimhouřím oči. Jestli mám umřít tak se ctí. "Nechápu proč si všichni myslíte, že jsem střevo!"řeknu naštvaně a kolenem ho nakopnu do žaludku. Stáhnu si jeho hlavu a kolenem ho ještě praštím do obličeje. Na koleni mi ulpí pár kapek krve co se mu spustí z nosu. On není upír. Upíři mají být ohavní, tenhle je docela pěknej, nemá jim téc krev, tomuhle teče. Mají mít nadlidskou sílu, tenhle jí nějak postrádá či co?
Ustoupila jsme od něj a dívala se jak se na mě rozzuřeně podíval. Najednou se něco změnilo. Jeho oči mě připoutali k zemi. Pochopila jsem proč tamty oči předtím byli stejné. Byli silné už jenom ve svojí podstatě. Oči jsou dveře do duše? Co když mají duši tak starou a silnou, že někdo jako já, se jim neubrání? Není to upír, ale co jenom na pár sekund příjmout ten popiratelný fakt? Sbohem.

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 3.část

16. března 2007 v 11:37 | Lentilka
Večer se když už ležím v posteli a snažím se usnout mě najednou přepadne divný pocit. Sevře se mi žaludek a najednou jako by jsem ucítila chvění v prstech. Nervózně se otočím v posteli a pokusím se to ignorovat. Po chvíli jako by mě ovanul ledový vítr se rozklepu nezadržitelně celá. Rána kousek od mojí hlavy mě přinutí vylétnou do sedu. Okno kousek ode mě je rozevřené dokořán a dovnitř proudí ledový vzduch noci. Pomalu vstanu a dojdu k oknu. Ledový vítr se mi opře o tváře a já se zaposlouchám do noci. "Pomoc"uslyším slabí šepot u mého ucha. Trhnu sebou a upřu pohled do koruny stromů. Jaka by to vycházelo odtamtud. Znovu se ozve podivný šepot. Ucítím husinu po celém těle. "Blbost"šeptnu směrem k sobě a rázně přibouchnu okno. Zachumlám se do pěřiny a hned usnu.
Ráno mě před budíkem probudí slunce. Září do mého okna a když se podívám na oblohu nespatřím na ní ani mráček. Vyhrabu se z postele a posadím se před okno. Zahledím se na koruny stromů před naším baráčkem. Proč jsou v denním světle tak srašně obyčejné? Tma všechno mění, tma zakrývá pravdu. Nemám tmu ráda. Doma, ha spíš jen v přechodném obydlí, už nikdo není. Myslí si, že jsem hrozivý puberťák a já jim to nevymlouvám. Naše dohoda je: Dobré známky, žádné velké problémy a dělej si co chceš. Mě to vyhuvuje a jim taky.
Znovu nastoupím do plného autobusu a zahrabu se až úplně dozadu. Všimnu si partičky holek, které se smějí přes celý autobus a je jim jedno co si o nich myslí ostatní. Jsou tři a na to, že začíná škola se perfektně baví. Možná to bude, ale tím, že je pátek. Proč jsem si jich nikdy dřív nevšimla? Dívat se kolem sebe a ověřit okolí, to je moje taktika. Držet se pozádu a nenechat si ublížit je můj styl. Těmhle třem, ale jako by bylo všechno jedno. Nevšímají si pohoršeným pohledů starších lidí a dál se živě baví. Když jsem je tak pozorovala, připoměli mi Sirény. Ty vábili námořníky svým hlasem a tyhle všechny vábili svým smíchem, který byl nakažlivý a každý se chtěl přiblížit a jen naslouchat jejich hovoru, ale všichni se báli je vyrušit, aby nepřestali. Tohle byli Sirény.
Vystoupila jsme z autobusu a leknutím poskočila, když se vedle mě objevil závoj blond vlasů. "Ahoj Pat"usmála se na mě čile Lian. Jak můžou být všichni po ránu tak veselý? Bože, kam si mě to zavedl? "Hele Lin, nevíš co jsou zač támhlety tři holky?"zeptala jsem se a pokývla hlavou k mizejícím siluetám Sirén. "Tři dcery Ďáblovi?"řekne a překvapeně pozvedne jedno obočí. "jo to budou asi oni"řeknu vážně a potlačím smích. Ta holka je někdy neúmyslně vážně vtipná.
"Marion,ta s černýma vlasama a hnědýma očima, Kastel, blond zelenoočko a Vivian, zrzka hnědoočko. Říká se jim Tři dcery Ďáblovi, protože to hlavně ony tady všechny průsery zavinily, ale nikdy se to nemohlo dokázat, taky po večerech dělají divný věci, někdo i povídá, že se upsali ďáblovi, další verze je, že s Ďáblem obcují, nikdo neví. Moc se tu s nikým nebaví, ale mám pocit, že jedou v černý magii"vysvětlí mi a při poslední větě jí zasvítí oči vzrušením. Ta holka bude stopro lehce šílená.
Nepřekvapilo mě, že si mě Mellisa téměř nevšimla, jedno mi nepřítomně pokývla hlavou a potom nic. Lian měla pravdu, někdy se s tebou baví, podruhé tě zase tvrdě ignorují. Ani mě to moc neštvalo, prostě jsem měla další svůj obyčejný den školy. Dříve jsem chodila na tancování, byla jsem profi, ale tady jsem nějak ztratila chuť. Ta dvouměsíční flákárna mě ale pomalu přestávala bavit. Před jídelnou mě odchytla Lian, když se zničeho nic objevila vedle mě. Tentokrát jsem jenom překvapením vykřikla. Musím si asi začít zvykat. Pravda, ale byla, že jsem nechápala, proč je Lian v sortě těch prapodivných lidí. Ona se k nim tak úplně nehodila, tam všichni byli zanedbaní a divný. Ona se zdála jenom lehce úchylná na magii, lae jinak byla milá a fajn. Taky měla určitou roztomilou půvabnost. Dlouhé blond vlasy a zelené jiskřivé oči působili tak veselým a přátelským dojmem, že působila jako dítě v zámku hrůzu, ale ještě si to nestihla uvědomit.
"Kam že mě to chceš vůbec dneska vzít?"zeptala jsem se jí, když mi došlo, že dneska je ten Pátek.
"Do jednoho baru, tancuje se tam, pije, choděj tam i Ďáblovi dcerky a nejrůznější existence, je to tam mooc fajn"řekne a poskočí radostí. Když si představím tuhle holku mezi bandou motorkářů a feťáků naskočí mi husí kůže. "Ty chceš nějaký nebezpečí začít fakt hodně viď?"zeptám se jí nejistě. "Podle mých výpočtů je tenhle podnik ideální místo pro upíry, protože tam to prostě žije!"vypískne vesele. Možná bych měla důvod proč se s ní nikdo nebaví. Měla jsem chuť říct jí že s ní nikam nejdu, ale neměla jsem to srdce, když jsem se podívala na její veselé oči, které se mnou počítali a ona už mě teď brala jako kamarádku. Nikdy se nezačni bavit s žádnými novými přáteli, radši zůstaň bez přátel! Takhle nějak bude znít moje nové pravidlo.
Vyšla jsem z jídelny a otočila se po Lian, aby mě zase nepřekvapila. Ucítila jsem náraz do něčího těla. Zavrávorala jsem a ucítila dvě silné ruce, které mě zachytili. Pozvedla jsem oči k tomu do koho jsem to napálila a když jsem uviděla ty dvě pohrdavé hnědé oči Andrewa Ecollse, málem jsem pocítila jak se mi zatmělo před očima. Musel vidět jak mi v očích přeběhl strach, takže mě pustil a pohrdavě si mě změřil. "Dneska nebudeš drsná?"řekl jízlivě. Jenom jsem uhnula očima a upřela pohled na nápis dveří. "Malá ustrašená holčička, která si chtěla hrát na hrdinku a bránit bližní, zatímco ona sama je totální srab?"pokračuje dál chladným a hořkým hlasem. "Bojí se i odpovědět?"zasmál se ironicky. Cítila jsem jak se mi do očí tlačí slzy ponížení. Všimla jsem si závoje blond vlasů, který se vedle nás zastavil. Nemusela jsem se na ní kouknout abych viděla, že se ustrašeně dívá do země. Andrew Ecolls byl zmetek a hajzl. "Takže nic neřekneš?" řekl zvýšeným hlasem a já se neudržela a celá se nepatrně roztřásla. Ten šmejd.
"To stačí ne?"uslyšela jsem vedle sebe Lianin hlásek. Ať se d otoho nepouští i ona, sakra! Andrew se otočil k ní a s úsměvem jí řekl "Víš co, ty jsi docela chytrá, odvážná a hezká v porovnání s tvojí ubohou kamarádkou Patience" Jenom jsem stihla zalapat po dechu. Teď jsem ho probodla pohledem a tiše ochraptělým hlasem řekla "Já nejsem ubohá" S pozdvyženým obočím se na mě podíval a řekl "Nejsi? Ale už aspoň umíš mluvit" Probodnu ho očima a tvrdým tónem řeknu "Jdi do prdele!" Překvapeně se usměje, ale to už v závěsu s Lian vycházím z jídelny. Hlavně hodně daleko.
"Pat, to bylo šílený! Vůbec nechápu proč se do tebe, ale tak pouštěl, obvykle se s nikým nehádá"spustí hned za rohem Lian. "A proč jsi se do toho pouštěla i ty?"zeptám se jí. Uhne pohledem a jenom tiše řekne "Když včera, jak jsi se mě zastala, byla jsi tak odvážná a sebejistá, prostě jsem si řekla, že nechci bejt jako ostatní a že nikoho nenechám aby utlačoval mojí kamarádku a teď taky, kdybys jenom utekla tak to všichni pochopí, Andrew Ecolls je nejděsivější kluk na škola, nikdo si na něj nedovolí a když jo, tak si na něj Andrew potom došlápne, myslela jsem, že bude pokračovat a nechtěla jsem to tak nechat, tak jsem se tě zastala, ale ty, jak jsi ho potom poslala do prdele! To bylo tak úžasný!"rozplívá se nade mnou.
"Lian"řeknu rychle a otočím jí směrem k sobě, "Chci abys věděla, že taková já nejsem, já nejsem odvážná, já jsem ovce jak jsi o mě minule řekla, tohle byla jenom malá vzpoura, já takováhle nejsem"snažím se jí přesvědčit. Hlavně tedy i sebe. Jenom se sama pro sebe usměje stylem, který říká "Říkej si co chceš, já mám svojí teorii"
"Víš co? Večer kolem osmí ke mně zaskoč a půjdeme do toho klubu,oki?"rozloučí se na zastávce. Dojedu domů s pocitem, že horší to být nemůže. Zalezu do postele a zahrabu se do přikrývek. Nemít pohyb, nemít co dělat, tomu se říká utrpení. Mučení bude proti tomuhle veselá záležitost. Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. Byl to takový ten spánek nespánek. Stála jsem v černé díře, viděla jsem nad sebou zářící světlo. Vyděšeně jsem se posadila na zem a zavřela oči. Po chvíli mě ovanul studený těžký vítr. Podívala jsem se před sebe a tam stálo veliké pozlacené zrcadlo. Viděla jsem samu sebe, jak sedím na podlaze. Strach kolem mě tančil a moje oči byli zoufalé. Potom obraz zmizel. Viděla jsem jak stojím vzpříměně, v očích hrdý výraz a na tváři sebejistý úsměv. "Nikdy se nevzdej , někdo tam nahoře má fakt špatnej smysl pro humor, nemůže to fungovat, četli strachu se zdvyženou hlavou je odvaha, nikdy jsme to nepokládala za dar, ale spíš za prokeltí, nemůžu je nechat aby těm lidem ubližovali,nedokážu to"slyšela jsem kolem sebe šepot. Vznášeli se kolem mě slova a v ozvěnách se vraceli zpátky. "Dost,dost!" zakřičela jsem zoufale a najednou jsem zase byla ve svém pokoji. Podívala jsme se na hodiny a když mi kükázali cifru 7:02 sprostě jsem zaklela.
Hodila jsem na sebe svoje nejoblíbenější šedé tričko, džíny a vyběhla ven. Neobtěžovala jsem se nikomu říct , kam jdu. Stejně nebylo komu. Možná jenom kočce, kterou jsem ale neměla ráda, ona mě taky ne, takže jsme si byli kvit. V osm jsem doopravdy dorazila k Lian a když mi vesele otevřela v domácím oblečení potlačila jsem vztek. Já se honím jak debil a ona není ještě ani hotová.
"Pojď nahoru, chceš čaj? Bude mi to ještě chvíli trvat"usměje se na mě v blažené nevědomosti, že mám chuť vzít jí hlavu a omlátit jí o starou kredenci v rohu. "Fajn"řeknu křečovitě a vyběhnu nahoru. Posadila jsem se na postel a prohlédla si znovu pokoj. Všude byli kamínky, pověšené pírka, provázky a různé znaky. Ta holka v to asi fakt silně věří, proč ne? Najednou mi na klín vyskočila kočka, byla černá se zářivě žlutýma očima. Zavrněla a podívala se mi do očí. Zaraženě jsem si prohlížela ty její oči. Někoho mi připomínali, ale koho sakra?
Lian přede mě s hlasitou ránou postavila čaj a vrhne se na skříň. Vyhází na podlahu nejrůznější modely,od těch šílených až po ty odvážné. S pobavením to sleduji. Nejdříve si zkusí oranžový top a k tomu džíny,potom příjde na řadu modré průsvitné tričko a černé zvonáče, vyzkouší ještě další hromádku věcí, kteoru ma na straně a nakonec zůstane u rudě červeného trička s nápisem Devil a uzkých džín. Vlasy si vyčeše do vysoko postaveného culíku a já jenom s úžasem sleduji jak elegantně vypadá. Na oči si dá ještě černé linky a rudou rtěnku a z fleku by se mohla dát na modelku. Vlasy jí vrhají lesklé odstíny a oči přímo září nadšením. "Tak už jdeme?" zeptám se naivně a protáhnu si nohy. "Za chvíli, ještě ty" usměje se záhadně a vrhne se znovu na tu hromadu věcí na zemi. "Jak já? Nemyslíš náhodou převlíkat mě? Já jsem spokojená tak jak jsem, je to moje normální přirozený oblečení, netoužím být středem pozornosti ani ze sebe dělat krásku. Jestli se někomu nelíbí můj vzhled může si víš co? Takže já zůstanu takhle"vychrlím ze sebe šokovaně.
Lian mě "překvapivě" ignoruje a po chvíli se slovy "Perfektní" vyloví z hromady černý top s vysokým výkrojem na zádech a hlubokým dekoltem. "No to snad ..."šeptnu šokovaně, ale to už mi ho hodí na hlavu a vrhne se na kosmetický stoleček. S remcáním si přetáhnu topík přes hlavu a podívám se na sebe do zrcadla. Moje oblečení se lehce podobá tomu v mém snu. Ne sny jsou kravina. Nepřemýšlej nad tím Patience! Lin mi namaluje oči řasenkou, podtrhne černou tužkou a na rty nanese bezbarvý lesk. "Kočka"řekne s úsměvem. Vypadám jinak, vypadám jako když někdo není hodně moc ve své kůži, tak přesně vypadám. Vrr, kam jsem se to nechala navést. Přehodím přes sebe kabát a vyjdu za Lian do temné noci. Počítala jsem, že hned vyrazíme, ale tyhle přípravy nám zabali dvě hodiny. Je deset a my vyrážíme do nočního klubu. Lian má jediný štěstí, že já jsem antimagický přitahovač. Jestli je něco magického tak pár kilometrů ode mě zaručeně. Mě se sakra vyhýbají i světlušky natož nějací upíři!

Vysvětlení

15. března 2007 v 21:49 | Lentilka
Chtěla by jsem jenom říci, že to je příběh dvou dívek, Porsche a Patience. Každá žije v jiném městě, jinak se chová, ale mají stejné schopnosti. Postupně se ty jejich osudy budou trochu proplétat. Jen aby nedošlo k nedorozumění. Brzy sem ale dám prolog. :) Doufám, že se vám knížka líbí:)
Lentilka...

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 2.část

15. března 2007 v 15:59 | Lentilka
"Já na tobě viděla něco zvláštního! Ale teď tě chci vzít ke svojí babičce, ona dělá věštkyni, tak honem pojď!"popadne mě za paži a táhne pryč. Celou cestu autobusem klevetí, ale upřímně? Skoro jí nevnímám, mám podivný pocit rozpolcení, který ve mně začne hlodat. Když ale vystoupíme znovu jako by jsem se vrátila do své kůže a moje mysl mi říkala "Uteč!" Jako OVCE jsem se, ale od Lian nechala vést až k zašlému domku, kam suveréně vešla a otevřela mi dveře do zatuchlého domu. Strčila mě dovnitř a zavolala "Babi, mám tu kamarádku"
Vyděšeně jsme se rozhlédla, oprýskané zrcadlo na stěně na mě vrhalo odraz vyděšené dívky. Tiše jsem šla do dalšího pokoje kde seděla starší paní s šátkem na hlavě a měla bílé dlouhé vlasy spletené do copu,k terý měla přehozený přes rameno. Její tvář byla vrásčitá a posmutnělá, jako by toho viděla až příliš. Její oči, ale byli zářivě zelené jako kočičí a ty oči nikdy nezestárli. Když se na ně člověk podíval jako by viděl usměvavou dívku a ne posmutnělou stařenu. Kývla mi na starou zaprášenou židli před sebou a vytáhla odněkdu karty zašlé věkem i špínou. Opatrně jsem se posadila a když pode mnou židle nebezpečně zaskřípěla trhla jsem sebou. Vyděšeně jsem se otočila na Lian jeslti mi z toho nepomůže, ale ta se ytratila. Doháje, koza pitomá! To je mi teda kamarádka.
"Vyber si svojí kartu"řekla mi tiše stařena a podala mi balíček karet. Nepřítomně jsem hrábla po jedné z nich a položila jí na stůl před sebe. Pořád jsem těkala očima po místnosti a doufala,že se Lian brzy vrátí a zachrání mě, nebo budu muset utéct. Panebože, já se bojím starý babi. Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem odvážná a nikdy jsem ani nebyla, dneska jsem se sice trochu vytáhla,ale teď se za to klidně nechám utlačovat i od pětiletýho smrada.
"Zavržená kráska"pronesla tiše a položila kartu doprostřed stolku. Zaraženě jsem zírala na kartu na které seděla dívka s hnědými vlasi, zářivě modrýma očima a hrdě se dívala na vlnu, která na ní mířila, zářila odvahou a jistotou. To nejsem já. Osud mi nepřeje, já nejsem hrdá. Nikdy jsem nebyla. Podala mi zbytek balíčku a nechala mě ať kolem Zavržené krásky udělám čtverec karet. Všechny je postupně poobracela a její oči s každou kartou zazářili ještě více. Sna jsem se nedostala k opravdové věštkyni, to mě děsilo snad ještě víc než šarlatánka.
"Dvě dívky, jeden osud, dvě cesty, ta druhá dívka může zmizet jestli jí to dovolíš, když nebudeš dostatečně hrdá rozplyne se a upadne v zapomění, ale jenom od ní můžeš slyšet odpovědi na otázky které hledáš, jenom ona zná kouzlo hrdosti. Máš pozoruhodné schopnosti, můžeš být nic a nebo všechno, záleží pouze na tvých přáních, na tvých rozhodnutích a jenom ty jí můžeš vrátit zpět."řekne tichým vyděšeným hlasem.
"Podívej se mi do očí"řekne rychle a popadne mě za ruku. Upřu na ní vyděšený pohled, ale ona mi zírá do očí a zaraženě lape po dechu. "Černá magie je všude kolem tebe, obklopuje tě jako aura, zatemňuje ti mysl,panebože" vydechne šokovaně a pustí mojí ruku. V tu chvíli pode mnou rupne židle a já se sklátím na tvrdou pohladu, až zanaříkám. "Jsi v pořádku?"zaslechnu nad sebou její hals. Zvednu k ní oči, lae už se zase tváří jako stařena, která posmutněla věkem. "doufám, že jsi si neublížila dítě"usměje se na mě laskavě. Vyhrabu se na nohy a dopotácím se ke dveřím, kde už stojí Lian a s úsměvem mě pozoruje. "Děkuju,nashle"řeknu rychle a ještě se na ní naposledy otočím. V jejích očích uvidím záblesk strachu a soucitu. Potež pánbůch. Ještě že mě neposlala zachránit svět. Já nejsem zrovna její člověk. Nikdy jsem tomuhle nevěřila. Magie je kravina. Nic takového neexistuje a osud? Proč bych měla dál žít když bych neměla žádné svobodné rozhodnutí? Ne díky. Osud není, magie neexistuje a já můžu v klidu žít dál. Nikdy jsem v podobné bláboly nevěřila a nezačnu ani teď.
Lian mě zavede nahoru do svého pokoje. Hned ve dveřích se zastavím a jenom fascinovaně zírám na pokoj. Všude se povalují různé kamínky, všechno září všemožnými barvami a po zemi jsou rozházené knihy s názvy jako Magie kolem nás, Mluvíme s duchy, Minulý život. "Lian co to je?"usměju se na ní trochu nejistě. Rozvalí se pohodlně na postel a vlasy se jí rozhází po ramenou. Má je světle blonďaté, rovné a na slunci se lesknou jako drahokamy. Vytáhne zpod polštáře knížku s názvem Okultismus a šibalsky se na mě usměje. "Víš, že upíři fakt existují?" řekne vzrušeně a zalistuje knihou. "Lin to je kravina"řeknu jemně a posadím se na červené křeslo. "Ty tomu nevěříš?"posmutní. "No nevěřím, že mezi námi běhají krvelačný bestie co večer vylézají z rakve a sají krev,jsme v moderní době, tady nemůžou existovat upíři, maximálně to byla ve středověku nemoc, která lidi s určitou nemocí nutila pít krev. Buť realistitcká, co je podle tebe magie? Magie prostě není"usměji se na ní smířlivě.
"Patience, věř mi, že po pár dnech se mnou změníš názor"usměje se samolibě. Pár dní s ní? Díky ne. Jsme jako olej a voda. Srab a blázen. Mohli by jsme se spolu bavit na dvoře zázraků, ale ve městě Bromfis to zřejmě nepůjde. I když, možná, když jí poznám nebude tak špatná. Patience, vzpamatuj se, věří v magii a na upíry. Ale na druhou stranu je jediná kdo se se mnou začel pořádně bavit, proč mi příjde jako bych se s ní chtěla bavit. Tomuhle přátelství odporuje zdravý rozum, odporují tomu všechny moje dosavadní činy i názory. "Myslím, že budeme bezva kamarádky"usměju se na ní.
"Dneska je čtvrtek, zítra večer tě někam vezmu"řekne tajemně a v očích se jí zablýskne jiskřička vzrušení. "Kam mě chceš vzít?"řeknu nejistě. Ta holka se s někým spřátelí velice, velice rychle. Možná mi ale trochu vzrušení a srandy neuškodí. Třeba jí přesvědčím a potalčím její dosavadní názory. Za pokus to stojí.

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 1.část

14. března 2007 v 20:10 | Lentilka
Vystoupila jsem z autobusu a nechala všechny ať se přede mě protlačí. Pomalu jsem vstoupila do školní haly. Všude proudily davy lidí, všichni stály u svojí party, všichni se na začátku nového dne smáli. Byla jsem tu za tu novou, nezařazenou. Jaksi jsem se nikam nehodila. Nechtěla jsem. Dva měsíce v nové škole a já bych se nejradši znovu stěhovala. I když všechno je lepší než moje stará škola. Tam jsem byla zavržená rovnou. Tady mám šanci. Někdo do mě strčil, upustila jsem knížky na zem a naštvaně zaklela. Byl to Michael Jastber, školní hvězda, školní krasavec. Byl blond, modroočko a totální kretén. Ani se neohlédl, prostě pokračoval dál. Sklonila jsem se pro učebnice a přiklekla si ke mně nějaká dívka, měla krátké černé vlasy zježené kolem hlavy, výrazné hnědé oči a přátelský úsměv. "Dík"řekla jsem jí nejistě.
"Mellisa Kalrento"řekla a natáhla ke mně ruku. Tonoucí se stébla chytá.
"Patience SanMarion"představila jsme se přátelsky. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná, v mojí staré školy jsem byla za tu divnou holku s kterou se bavilo jenom pár lidí a moje rodina tam byla strašná. Moje naděje byla, že se to tady všechno zlepší.
"Všimla jsem si, že máme společné hodiny, pojď se mnou" usmála se mile a vydala se napříč chodbou. Proč se mi to jenom zdá jako by někdo lákal kůzle na popravu. Mellisa Kalrento se zdála být milá, ale já věděla, že zdání klame. Nelíbil se mi pocit, který mě obklopoval, pocit méněcenosti. Přehlédla jsem ho. Vydala jsem se napříč chodbou k Mellise. Ona pro mě byla záchrané lano, toužila jsem konečně se zapojit, zapadnout.
Na obědě mě Mell odchytla a posadila ke stolu, který byl protkaný nejrůznějšími lidmi. Představila mi kluka, který měl hnědé vlasy tak dlouhé, že přes ně jenom stěží viděl, ani se na mě neotěžoval podívat. Já se neobtěžoval zapamatovat jeho jméno. Další byla holka s půvabnými blon vlasy, které jí sahali až k pasu. Vypadala kouzelně. Její jméno bylo Liana. Mellisa se mi snažila představit i zbytek stolu, ale na to už nedošlo, protože nějaký kluk vedle ní se k ní otočil a něco začel vzrušeně brebentit. Lian jenom pobaveně protočila panenky a pustila se do jídla. Následovala jsem jí příkladem. Tvářila jsem se nevzrušeně, ale stejně jsem postřehla o čem se vedle mě ti dva baví. Mellisa s hořkostí a nenávistí mluvila o klukovi o pár stolů dál. Měl kratší hnědé vlasy a na tváři pár denní strmiště. Nohy měl opřené o židli vedle sebe. Působil neohroženým dojmem jako by celému světu chtěl říci "Jste mi ukradený" Vypadal lehce nebezpečně. Mellisa s tím druhým klukem,který se nejspíš jmenoval Joe, divoce hovořila, ale nezaslechla jsem o čem.
Ve stejný okamžik jako Lian jsem se zvedla taky, rozloučila jsem se s Mell s poděkováním, že mě seznámila a odešla. Před jídelnou stála opřená Lian a s pobaveným výrazem mě pozorovala.
"Co se děje?" usmála jsme se na ní nevinně.
"S Mell si moc nelam hlavu, je prostě divná. Ty jsi tu dost nová,co?"řekla a srovnala se mnou krok.
"To jsem, Mell je první kdo se mi tu pořádně představil a projevil o mojí osobu zájem"řekla jsem nejistě. "Naše partička je fajn, prá z těch lidí tam ani neznám, jsme prostě takový, že když se na něco zeptáš odpovíme, ale když se s tebou někdo nechce bavit, tak si tě prostě nevšímá"vysvětlí mi. Kam jsem se to dostala?
"Proč jsi se sem vlastně přestěhovala?"zeptá se zvědavě.
"Problémy s pěstouny, dalo by se říct, že mě sem přiřadila sociálka, špatné rodiné zázemí."řekla jsem hořce. "Ty jsi z pěstounský rodiny?"pokračuje ve svém výslechu. Jenom přikývnu. Proč se musíme bavit o mě sakra? Když jsem se narodila byla jsem přiděla k pěstounům, kteří se o mě starali dobře, jenom se rozváděli když mi bylo dvanáct a tak mě přidělili k jiné rodině. Oni mě neměli rádi, já je taky ne, takže jsem tady. Sedmnáctiletá středoškolaška s hořkostí v hlase. Proč jsem se jenom necítila tak hrozně jak jsem si říkala, že bych měla? Všechny tyhle zkušenosti mě neposílili, cítila jsem si spíše slabá, ohrožená. Měla bych mít hroší kůži, ale nemám.
"Pat, možná by jsi se měla trochu vzchopit, jen chvíli jsem tě teď pozorovala a příjdeš mi jako ovce. Ovce která dělá co se jí řekne a nechá si všechno líbit, nepříjdeš mi jako taková holka, ale chováš se tak a já nejsem ovce"řekne mi. Já jsem ovce? Přirovnáním k dobytku se asi nezačíná přátelství, ne? Jiná škola, jiný poměry. Tahle holka se zdá poněkud od rány, ale jinak bude asi v pohodě, doufám.
"Počkáš na mě? Jenom si odskočím"řekne a hned její závoj blond vlasů zmizí ve dveřích s nápisem WC. Znuděně se opřu o sklo dveří a čekám dokdu se Lian neuráčí se objevit. Panebože, ta holka se zdá být lehce šílená. Liana vesele vyběhne z šatny a zavěsí se do mě.
"Nevěřila by jsi jak jsou lidi na týhle škole sobecký!"vybuchne rozhořčeně před školou.
"Vycházím ze dveří a omylem praštím nějakou holku do nosu, ona začne nesmysleně blábolit o svým nosu a jak jí bolí, ale vůbec nepomyslí na mojí bolest z toho šoku! Panebože, tahle škola je otřesná!"stěžuje si a já jenom stěží udržím vážnou tvář. Jeslti pronese ještě něco asi si budu muset ukousnout jazyk, abych nevybuchla smíchy nahlas. Ta holka je číslo.
Zaslechnu za sebou posměšný smích, obě se sehraně otočíme a spatříme za sebou toho frajírka o kterým se tak vzrušeně bavila Mellisa. Měří si nás pohrdavým pohledem a agnoracne z něj čiší na sto honů. Zmrazím ho ledovým pohledem a on mi jako odpověd vrátí jenom úšklebek.
"Problém?"řeknu hořkým tónem a v duchu ho proklínám. Lian mě zatáhne za ruku a šeptne "Pojď", ale já stojím dál jako přibitá a navzájem se s tím idiotem měříme očima. Projde kolem nás a jenom mi temně řekne do tváře "Hm, nový maso" Potom se otočí a zmizí za rohem.
Najednou ve mně všechno povadne, cítím se ještě menší než malá. Nová zakřiknutý holka? Tohle jsem nebyla já. Já neprosazuji svůj názor ani nejsem schopná pořádně se do někoho opřít. To, že se Lian smál mě dopálilo, to jo, ale měla jsem držet zobák. To bude tím novým ovzduším. Příště se vážně musím držet jinak se můžu dostat do problému, no jo, srab v každý situaci! Jsem hrozná, ale nemám sílu na to se měnit.
"Patience, kde se to v tobě vzalo? Ty nebudeš ovce!"řekne šokovaně Lian. "Tohle byl Andrew, všichni se ho tady bojí, má svojí partičku, ale on jí velí a když tam není, i oni se ho tam bojí, na něj si nikdy nikdo nic nedovolil a když jo, tak to špatně skončí"řekne vyděšeně. "On je prostě osobnost s velikým O"řekne trochu zasněně. Jo, takže se ho bojíš, ale zabouchnutá jsi do něj taky. Vypadá vážně jako drsnák, hned v tý jídělně jsem si toho všimla. Vždyť i učitelé z něj musejí mít respekt. A já si tu na něj otvírám hubu. "Patience, vrať se zpátky k zemi a k ostatním ovcím!"zašeptá můj rozumný hlásek v hlavě.

1./NEJSEM DRSNÁ HOLKA 5.část

13. března 2007 v 11:07 | Lentilka
Uslyším kousek od sebe kroky. Nepatrně pozvednu hlavu a když uvidím krátce střižené vlasy a tu známou postavu, mám chuť zaklít a posadit se. Místo toho zarytě dál ležíma pozoruji, co bude dál. Sakra, moje moc má být k tomu, aby mě zavedla k někomu kdo potřebuje pomoct, ne aby mě zavedla ke klukovi, kterej se mi líbí. Pochybuji, totiž že se tu teď něco stane, protože chvění v prstech odešlo úplně. Potom uslyším další kroky, blíží se ze zatáčky a jdou přímo sem. Jsou hlasité a chvílemi slyším i hlasy. Jako by se sem plížili kluk a holka. Když otočím hlavu zpátky k Mattovi, který zaraženě hledí jejich směrem a potom se ve snaze schovat vrhne za stejnou lavičku jako já. Neubráním se tichému zakletí, které ale přeslechne. Dopadne těsně vedle mě a když si všimne, že tu není sám, asi plánuje zařvat nebo já nevím co dělají kluci, když se leknou. Předejdu tomu tak, že mu položím ruku na pusu, aby držel hubu a jenom šeptnu "To jsem já, Porsche" Přesně vidím jeho oči jak se ze zmatení a šoku přejdou jen k čistému překvapení. Pomalu mu uvolním ústa aby mohl mluvit a natočím hlavu abych viděla pár dvou maldých lidí, kteří se usídlila na protější lavičce a začeli se divoce muchlovat. Fajn, dneska je tu nějak živo.
"Co tady děláš?"zašeptá pobaveně.
"Ničím si zdravý a kalhoty"řeknu tiše.
"Super a proč tu ležíš v tom bahně a neposuneš se někam kousek dál, já to tu mám třeba vystlaný trávou a měkoučky a pohodlný, bohužel máš smůlu, právě jsem ti ten flek zabral"šeptá a dusí smích, aby nevybuchl naplno.
"Bahno je zdravý"odseknu napruženě, ale neubráním se abych fascinovaně nehleděla na ty modré oči, které ve tmě doslova svítí a pobavením se třipí jako hvězdy na nebi.
"Tohle bude spíš jenom -bahno-"směje se dál tiše. Hrábnu pod sebe rukou až ucítím lepkavou nechutnou hmotu ve své dlani a s nevinným úsměvem řeknu "Tak to vyzkoušej" a rozetřu mu bahno přes obličej.
"Ty jsi cvok"řekne šokovaně, ale nedokáže skrýt tu jiskřičku pobavení co tam pořád je. "Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem normální"řeknu vesele. Skoro se přestávám bát, že jeslti začneme mluvit normálně uslyší nás ty dva na lavičce. Zdají se být naprosto zaujatí sami sebou. "Co jsi tady dělala?"řekne a já vidím jak se snaží setřit si z obličeje, alespoň nějaké bahno. "Já se byla projít"řeknu ironicky a potlačím zakašlání. Já se jednou fakt zabiju. "Co jsi tu ale dělal ty?"řeknu naštvaně, protože nebýt něho mohla jsem dál spát. "Já se byl taky projít"konstatuje pobaveně a potom ucítím na své tváři jeho chladivý dotyk. Nechutně zakleji a odstrčím jeho ruku pokrytou blátem. Sprše a mýdlu ještě dneska zaručeně neuteču.
"Co bys řekla tomu, kdyby se k nám teď přidali i oni, protože by tu šel další pocestný?"napadne ho zajímavá myšlenka a já stěží potlačím výbuch smíchu. Po dnešku asi začnu věřit na osud.
"Proč jsi se šla projít zrovna sem?"
"Protože moje ruce začeli nezadržitelně svítit, tak jsem chtěla objevit proč"řeknu tiše.
"Oni svítili?"řekne pobaveně.
"Už to tak bude a to jsem ti nechtěla minule věřit, asi jsem lehce radioaktivní a ve tmě zářím"
"A našla jsi to co tě sem táhlo?"
"Ne"
"Co bys řekla tomu, kdybychom se odtud vypařili, začíná to tu bejt lehce nepříjemný" zašeptá tiše a rozhlédne se kolem. Dostat se do tepla uvítám všema deseti. Lhám mu, že jsem nenašla to co moje ruce hledali mě neštvalo, říct mu pravdu by mě nasralo. Začnu se pomalu plazit vysokou trávou dál od laviček. Dostanu se těšně vedle něj a snažíme se co nejtišeji odplazit od hlavní cesty. Když už jsme od nich dobré čtyři metry pokusím se postavit za strom kousek od nás. Matt udělá to samé a já neohroženě vykročím dopředu. Najednou ztratím půdu pod nohama a pokusím se chytit něčeho poblíž. Bohužel, je tam jenom Matt takže ho stáhnu sebou a oba se kutálíme z prudké stráně dolů. Všechno co můžu udělat je dát si pouze ruce před obličej aby mě nešvihali větvičky do obličeje a když se zastavím prudkou ránou o strom jenom bolestivě zanaříkám. Matt má to štěstí, že zastaví o měkké. Narazí do mě.
"Vole"řeknu naštvaně a pokusím se zvednout do sedu. "co jsem proved?"řekne nechápavě s podtonem smíchu, který prostě neumí skrýt. "Tys měl ten nápad odejít odtamtud pryč"řeknu naštvaně. "Promiň"zasměje se a pomůže mi na nohy. Nebe nad námi je naprosto čisté, takže hvězdy na něm září jasně a měsíc nám ozařuje cestu. Všimnu si jak má přes půl tváře rozmazanou šmouhu od hlíny. Já asi musím mít taky ránu. Všimnu si jeho zaujatého pohledu, kterým studuje mojí tvář. "Co je?"zeptám se nevrle. "Vypadáš jako čarodějnice"řekne a pobaveně se usměje. Jenom naštvaně zavrčím a uraženě chci poodejít dál. Udělám jeden krok a Matt jenom řekne "To bych nedělal" Naštvaně udělám druhý a moje noha se zadrhne o kořen stromu a já se zřítím pozadu do bláta, které nás obklopuje snad všude. Uslyším jeho pobavený smích a vzápětí se objeví přede mnou. "Chceš pomoc?"řekne když potlačí na rtech smích. Natáhnu k němu ruku a kdž jí stiskne a chce mě vytáhnout, trhnu s ní dozádu,takže se zřítí hned vedle mě. Naštvaně se na mě podívá a já ho pouze obdařím nevinným úsměvem.
"Ty se vyžíváš v tom abys netrpěla sama"řekne a pokusí se vyhrabat na nohy. "Teď už mi pomůžeš?"zeptám se kajícným hláskem a natáhnu k němu ruku. S nejistým pohledem se mě pokusí vytáhnout na nohy, ale já ho znovu stáhnu vedle sebe. Naštvaně zavrčí a přistane mi na tváři lepkanec bahna. Hodím po něm naštvaný pohled a on mi jenom s úsměvem řekne "Zasloužila jsi si to" Popadnu studené bahno a chci ho po něm hodit, když tiše řekne "Ty to nechceš udělat" jeho hlas se ke mně vloudí pomalu a já upustím bláto na zem. Vzápětí si uvědomím, že já to chci udělat a naštvaně řeknu "To není fér!" Zatímco on se na mě vítězně směje.
Skočím po něm a rozetřu mu ušpiněnou rukou bláto po zbytku obličeje. Překulí se přese mě a přimáčkně mi ruce na zem, takže se nedokážu hnout. Upře na mě veselý pohled a ty oči mě přimrazí k zemi. Nejsem schopná se pohnout, jako by mi někdo vzal dech. "Nech toho"řeknu přiškrceným hlasem. "Já nic nedělám"řekne vážně a pustí moje ruce. Skloní se nade mnou a prsty mi setře z obličeje kousky bahna. Fascinovaně hledím do těch jeho očí, které září ve tmě. Skloní se těsně k mému obličeji a hledí mi do očí. Jeho oči jsou jako temný oceán, jako modrý labyrint v kterém se ztratíte. "Ne..."řekla jsem tiše, ale přerušil mě. Sklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty. Zatočila se mi hlava. "Ne?"řekl tiše. Přitáhla jsem si jeho hlavu a nadbala jsem na to, žemusím vypadat jako amozonka. Políbila jsem ho. Celý svět byl najednou pryč. Pohlcená. To by vystihovalo moje pocity. Pomalu seodtáhl a nade mnou se znovu vznášeli ty dva modré body. Pomalu se postavil a pomohl mi na nohy. Šla jsem za ním tiše a pokorně jako beránek, dokud jsme nevyšli na ulici. "Porsche..." otočil se na mě pomalu, ale já jsem ho umlčela mávnutím ruky. "Měj se"řekla jsem tiše, otočila se a zamířila směrem domů. Dneska už chci mít klid. Tohle se nemělo stát. Jsem holka, která má právo na vztah, ale nemám právo tahat ho i k upírům. A on by se s nimi zaplet. Vím to. Můžu si najít kluka, který nic z mého tajemství nebude vědět, ale on to ví a to je problém. Nemůže to fungovat.

1./NEJSEM DRSNÁ HOLKA 4.část

13. března 2007 v 11:06 | Lentilka
"Cože?"vyjeknu překvapeně a upřu na něj pohled. Roztomile se poškrábe na bradě a jenom se zašklebí stylem "Jenom mě to napadlo" Proč by měl ten upír jít po něm? Upíři jsou prostě pomstychtivý, to je všechno. On nemá nic co by mohli chtít ani čím by jim mohl ublížit. "To je kravina"řeknu přesvědčivě, ale v hlavě se mi honí milion nápadů, proč by to tak mohlo být, ani jeden není přesvědčivý, ale kdyby nějaký byl, tak by určitě nebyl pravdivý. "Pokus se nikomu nic neudělat až půjdeš domů a vyhýbej se temným místům"poučím ho rychle. "Nebo víš co? Dám ti svůj mobil, kdybys něco vážně důležitýho potřeboval ozvi se,obvykle jsem napříjmu"nabídnu mu šlechetně něco co bych jen pro někoho neudělala, ale víte co? Chvilka nebezpečí dva lidi neobyčejně spojí a potom, pochybuji, že by se mi chtěl někdy ozvat. Nadiktuji mu svoje číslo a radši naskočím do přijíždějící autobusu. Neotočím se, nemusím, pořád jako bych před sebou viděla ty dvě zamyšlené modré oči.
V pátek večer by měl každý normální člověk být někde s přáteli a užívat si. Nelegálně pít, nechat se domů odtáhnout střízlivějšími přáteli a pozvracet chodník. Ráno se vzbudit s příšernou kocovinou. To je moje představa pátečního večeru. Neměla bych se potloukat nocí a snažit se zachraňovat lidi. To v klidu přenechám nějakému Supermanovi, kdyby tady doháje nějak byl! Kde je Clark Kent, když ho člověk potřebuje! Nemusela jsem se opít ani zvracet, ale mohla jsem si užít s holkama pořádnou srandu. Jenže to bych nebyla já, abych nešla někoho zachraňovat a páteční slezinu neodvolala. Šla jsem vyřízená spát kolem jedné večer a nepokecala jsem si s nikým jiným kromě Matta.
Matthew. Co je to za kluka, sakra? Vynoří se odnikud a potom zase zmizí i s tím jeho uhraničivým pohledem. Jestli ho příště potkám za stejným okolností tak už nebudu milá. Hrabat se cizím lidem v hlavě není slušné. Postrádá to dobré vychování. Mimo to moje myšlenky nejsou zrovna "čisté". Kolik náctiletých sebou totiž nosí nůž a přemejšlí nad tím, že by nejradši probodl toho upíra, co ho posledně naštval? Doufám, že moc ne. Tenhle svět je beztak zvrhlej, ještě aby teenager myslel na takovýhle hovadiny.
V sobotu ráno bych si alespoň přála spát minimálně do oběde. To, že mi, ale v půl deváté ráno zazvoní mobil mě naštve. Nechám ho vyzvánět a zachumlám se zpátky do teplé peřiny. Neunávně mě pronásleduje melodie písničky Time is running od Muse. Opatrně otevřu jedno oko a prohlédnu si ozářený pokoj od ranního slunce. "Dohajzlu"zakleju a skopnu ze sebe peřinu. Vzpoura proti mobilním telefonům by byla něco pro mě, nemám je ráda, ale vzpoura proti krásnému počasí u mě neprojde. Ať jde to sluníčko doháje, já chci spát! Přijmu hovor, když mi na displeji bliká jméno "Terry"
"Nepruď"zaskuhrám do telefónu a natáhnu se na postel.
"Snad nespíš, žabko. Vzpomínáš, že jsem ti slíbil, že se brzo ozvu, tak jsem tu v celé své kráse."zasměje se zvonivě do telefonu. Terryho jsem potkala přibližně před půl rokem, chvíli potom co jsem objevila svoje nové schopnosti a dala se na výzvědy po noci. Terry mě tam odchytil,byl to polda. Svojí práci nebral moc vážně. Popravdě na ní sere dodneška. Mám pocit, že je tam jenom kvůli tomu, že má přístup k složkám různých lidí. Chtěl mě odvést na stanici, přemluvila jsem ho, aby mě nechal bejt. Nemohla jsem za to, že mě pár minut předtím odhodil můj druhý upír kterého jsem potkala na popelnici a on si myslel, že jsem vagabunt. Nemohla jsem mu to vyčítat, ale nechtěla jsem aby mě odvezl domů se slovy "Tak tady vám jí vedu" Mám pověst slušné dcery a nerada bych o ní přišla. Mám ale výborné přesvědčovací metody. Když jsem mu vyložila, že mě můj bývalý přítel nechtěl pustit, když jsem mu řekla, že je konec a potom se mnou mrskl o tu popelnici on, smiloval se. Nakonec mi nabídl, jeslti k němu nechci chodit na lekce sebeobrany. Příjmula jsem to, nakonec se z toho vyklubalo něco jiného. Už odmalička se věnuji bojovým uměním, takže jsem nemohla dlouho skrývat, že se umím o sebe postarat. Teď už vlastně nechodím do klubu a netrénuji s ostatními. Teď už mě cvičí sám Terry.
Mám pocit, že přede mnou něco skrývá, ale upřímně? Je mi to jedno. Učí mě věci, které se jen tak někde nenaučím. Bez jeho pomoci už bych asi byla v háji. On taky ví, že mám svoje tajemnství. Ale ani jeden se neštouráme v životě toho druhýho a jsme spokojený.
"Terry, dneska jsem fakt unavená"zaskuhrám do telefonu. Hezký počasí na tom nic nemění.
"-Žena, která chce odmítnout, řekne jenom ne. Žena, která vysvětluje, chce být přesvědčena. - Musset"řekne pobaveným tónem. "Za půl hodiny v tělocvičně"ukončí hovor a mě zůstane v ruce pouze hluchý telefon. Fajn, dneska nebude klidný den. Můžu jenom doufat, že večer bude klid, že mě nikdo nebude potřebovat. A tohle cvičení s Terrym má i svoje výhody. Můžu se ho zeptat jeslti mi nemůže zjistit něco o klukovi jménem Matthew Newcon. Mám svoje známí, mám svoje lidi. Mám taky svoje nepřátele, ale kdo je nemá? Terry na něj může zjistit policejní záznamy a když nic nenajde, vždycky je tu záloha. Nataša. Někdy mě až děsí, kde má ta holka známí a kam se dostane. Ona o komkoliv něco najde vždycky. Jestli je to aspoň trochu aktivní hoch, který chodí někam pařit, možná ho bude i znát osobně. Ta holka mě nikdy nepřestane udivovat.
Představa dnu, který začnu cvičením mě vůbec neláká. Špatný pocit, který mi říka, že večer bude hůř. Možná, že jo. Možná ne. Tomuhle se nikdy nedá věřit, něco jako instink. Možná, to bude jenom tím, že jsme ještě nesnídala. Vybrat si a jít. Věřte mi, že když se doma schoulíte do koutu a budete tam zoufale ležet, nepřijde někdo kdo vás postaví na nohy. To se stává pouze v pohádkách. Můžete ležet, brečet a naříkat, ale nebudete se cítit líp, když se postavíte na nohy, vztyčíte hlavu a nebude síly, která by vás donutila jí sklonit, nebude to lepší pocit?
Vyhrabala jsem se na nohy a doplazila se k šatníku. Mám dvě vůně, jednu sportovní druhou sexy. Dneska nejsem sexy. Hodím na sebe volné džíny v kterých se dá perfektně pohybovat za každé situace. Tričko s Twetym a podívám se na sebe do zrcadla. Vrhá na mě odraz bledé holky s tmavě hnědýma vlasama, které jsou probarvené fialovými a vínovými odstíny, které vrhají od světla. Blankytně modré oči na sebe fascinovaně hledí. Jsem křehká a drobná. Vždycky jsem byla, alespoň pro ten dojem. Sama se totiž cítim silně, drsně.
V tělocvičně je šero, Terry sedí opřený o zeď a v puse má cigaretu. To, že tady se kouřit nesmí ho vůbec netankuje. Hlasitě zatleskám rukama aby si mě všiml. Pochybuji, že o mě nevěděl, ale tohle tomu dodá alespoň určité kouzlo. Típne cigaretu o topení a vrhne na mě veselý pohled. "Tak co, žabko, jakpak se dneska máme?"usměje se na mě mile. "Děs, hrůza a bída"zasměju se s ironickým tónem. Nemůžu říct, že tohle období by pro mě bylo růžový. Brzo by měl přijít čas kdy se to na mě sesype. Znám se až moc dobře. Do pár dnů bych se měla psychicky zhroutit. Budu nebezpečná pro svoje okolí tím ,že budu prskat a nadávat všemu co dýchá i mluví.
"Můžem?"řekne a protáhne si ruce. "Vždycky"pronesu a prokřupnu si prsty. Skočí po mě rychlostí blesku a jeho ruka, která se mihne těsně vedle mého obličeje byla varování. Možná, by jsem se měla začít soustředit a pořádně se probrat. Terry se přikrčí a pokusí se mu nohou podrazit ty moje. Moc pomalý, stačí pouze vyskočit. Když to uděláte v tvrdý rvačce vyjde vám to, ale když se soustředíte jeden na druhého a uděláte to jen tak, je to skoro nanic. Stačí trochu duchapřítomný člověk a stačí lehce poskočit a máte po problému. Všimnu si blýskavé věci za jeho opaskem. Nůž. Terry si na mě dneska vzal nůž,dohajzlu. Skočím k němu a kopnu ho do holeně, trhnu mu s rukou do zádu a švihnu s ním o zem. Zabořím mu koleno mezi lopatky a vyškubnu nůž. Nikdy mi neříkal, že mu něco nemůžu vzít dřív než to použije. Máme svoje pravidla a ty zní, žádná vážná zranění v době tréninku. Toť vše.
Usylším jeho pobavený smích, když uvidí jak asi dva metry od nás dopadne jeho krásný nožík. Pustím jeho ruku a vstanu. Ohlédnu se jestli je nůž dostatečně daleko, ale to se mi vymstí. Najednou přistanu tvrdě na zadku. Terry mě chytne za vlasy a zvedne do stoje. Skřípně mi ruku za zády až zanaříkám a přitiskne mě ke stěně. "Tak co Porsche, nějakej novej objev?"prohodí konverzačním tónem. "Možná" řeknu nevnímavým tónem. Volnou rukou zašátrám za sebou a nahmatám jeho rameno. Rychle ho popadnu za ucho a praštím s ním o stěnu vedle mě. Prosmýknu se tak, že stojím za ním, zakloním mu hlavu a loket vrazím mezi lopatky. "Ale určitě ti o něm nebudu vyprávět"řeknu škodolibě. Jeho tělo najednou zmalátní a on začne pomalu padat k zemi. Sakra, pustím ho a odskočím od něj. Ze země chytna moje nohy a podrazí mi je, až vyjeknu a vylétnu do vzduchu. Pozvednu nohu do vzduchu jak varování. Terry jí má před očima a neodvažuje se pohnout směrem ke mně. Patou do zubů to totiž docela bolí. "Zjistíš mi něco o jednom klukovi?"zeptám se ho. "Jistě, žabko, teď udělám co chceš"řekne se smíchem. "Matthew Newcon" řeknu tiše.
"Fajn"řekne rychle a zničeho nic popadne mojí nohu a otočí jí o sto osmdesát stupňů, takže se překulím na břicho. Potom se zvedne a doběhne pro nůž, kterým mi zamává před očima. Rychle vyskočím a udělám nohou ve vzduchu překrásný kroužek, který naraží do jeho ruky a vyrazí mu nůž z ruky. Dopadne vedle něj a on se pro něj hned skloní. Švihnu mu nohou před obličej a držím mu jí těsně u nosu. Kdybych jí nezadržela zlomila bych mu nos, kdybych jí teď pustila mohla bych mu nos alespoň narazit. Zarazí se a čeká, co udělám dál. Stát na jedné noze není moje silná stránka, proto vesele řeknu "Dneska asi končíme ne?" Terry mi ukáže pár nových triků, jak si s někým hrát a podobně a já šťastně vypadnu domů. Natáhnout se do postele a spát, proč mi to jenom příjde jako velmi bláhové přání?
Doma jsem se vrhla na úklid, naši jsou fajn, ale někdy mě přinutí jim pomoci. Makám až do sedmi do večera, kdy se zhroutím ke knížce. Ve slastné naději doufám, že kolem desáté to budu moci zaklapnout a usnout. Dneska nemám náladu nikam chodit, hlavní cíl je spánek. V deset se mi doopravdy podaří usnout bez toho aby mě kdokoliv vyrušil. Mobil mám stišený, tkaže ani on nade mnou nevyzraje. Každou noc se mi zdá nějaký sen, někdy si pamatuji i dva,tři dokonce čtyři. Normální lidé si nepamatují žádný, já si pamatuju pokaždé něco.
V mém snu se ozve rána a potom do něj pronikne studený vítr. Otevřu oči a zašvidrám do temnoty pokoje. Okno je rozevřené dokořán a vítr si hraje se záclonou. Tiše zasténám a vylezu z postele. Nechám vítr ať mi pročísne vlasy a zaposlouchám se do těžké noci. V dálce duní hudba, kousek dál jede auto a v korunách stromů praskají větve a šumí listí. Noc sebou nese poselství. Já věděla, že to nebude klidná noc.
Přehodím přes sebe svetr a bundu. Moje okno je perfektní pro noční útěky. Myslím ,že to naši věděli a proto mi ho dali. Je to, ale pouze domněnka. Mám totiž pocit, že se bojí abych se nezranila, kdybych se pokoušela šplhat z jiného okna. Tohle je bezpečné.
Ucítím v krku lehké škrábání. To snad ne. Rozkašlu se, až si málem vyhodím plíce a když se můj krk trochu uklidní přitáhnu si k sobě ne nejpevněji bundu a rychle zamířím ulicí, co nejdál od domu. Kdyby totiž naši byli náhodou vzhůru a zahlédli by mě jak se o půlnoci plížím z domu, asi by je to moc nepotěšilo. Vlastně ani pořádně nevím, kam jít. Cítím nepatrné chvění v konečkách prstů, ale nic víc. Když se má něco stát a já poslouchám, obvykle vidím před sebou přesně to místo kde to má být a vím kudy setam dostat, Nevím proč, ale obvykle je to tak. Teď posluchám, ale nic víc než chvění prstů se nedostavuje. Naštvaně si odfrknu. Jestli to má bejt jen zkrat mojí moci, tak fakt úžasnej. Nejspíš budu nemocná, jsem unavená a vybrujou mi prsty a já jdu nazdař bůh do prázdna. Úžasný.
Po půlhodince cesty mám pocit, že jsem lehce zabloudila a jsem promrzlá na kost. Už plánuji otočit se a co nejrychleji se vrátit, když najednou chvění přestane úplně. Podívám se na svojí ruku a ona slabě září. Zvednu k ní druhou a ta vydává také nepatrné světélkující paprsky, zaraženě na ně hledím a potom rychle odkryji kousek břicha, ale ten zůstane přikrytý v temnotě. Fajn, aspoň nesvítím celá. Pořád hledím na dlaně, které ne a ne zhasnout. Otočím se s nimi směrem, kterým tuším domov a oni zhasnou. Když se natočím směrem do jedné ulice znovu zasvětélkují.
"Fajn"zamumlán naštvaně a vydám se tím směrem. Asi musím vypadat jako radioaktivní cvok, když mi svítí ruce a ještě je mám napřaženě před sebou a zarytě na ně čumím. Ještě že to u mě není zase taková novinka. Když projdu ulicí a spatřím před sebou park v kterém jsem byla včera s Mattem nezadržitelně se zachvěji. Jak by asi znělo kdybych někomu řekla "Šla jsme přesně tam, kam mě ruce dovedli" Říká se nohy, ale moje tělo na zvyklosti moc nedá. Pomalu jdu doprostřed parčíku a láká mě posadit se na jednu z laviček. To už by byla ale moje smrt. Už takhle mě nepřetržitě škrábe v krku. Uslyším za sebou nějaké praskání. Někdo sem jde. Rychlým pohybem skočím za lavičku a když pod sebou ucítím lepkavou hlínu potlačím sprosté klení. Pokusím se co nejtišeji posunout od mokrého bahna, ale praskne pode mnou větvička tak pro jistotu ležím dál tak jak jsem.

1./NEJSEM DRSNÁ HOLKA 3.část

11. března 2007 v 20:42 | Lentilka
"Ehm, promiň, ale já si potřebuju něco zařídit"řeknu rychle a otočím se směrem, kterým se Enrico neměl nikdy dát. Chvilka cesty temnou uličkou a vyjdu směrem k temnému parku, kterým si to ta dívčina měla zkrátit. Panebože, nenech aby se jí kvůli mně něco stalo! Proč jsem se tu musela tak dlouho vybavovat s tím frajerem sakra! "Můžu jít s tebou?"houkne na mě a já jenom nepřítomně kývnu hlavou. Vítr kolem mě normálně proplouvá, nešeptá nic, žádné zvěsti o ničem špatném kolem mě. To mě nemůže uklidnit. Moje schopnosti jsou tak strašně nejisté, že se na to nemůžu spolehnout. Rychlým krokem se ženu k parčíku, kde nejsou žádné stopy po tom, že by tam někdy byl. Vběhnu doprostřed kde jsou kolem mě lavičky a nervózně se rozhlédnu. Nikde nikdo.
"Co se děje?"zeptá se mě zvědavě Matt. Umlčím ho mávnutím ruky a zavřu oči. Cítím studený vítr opírající se do mé tváře, šumění listů v korunách stromů, tiché mlčení nebe i svůj zrychlený dech. Pomalu otevřu oči a spatřím černobílý obraz toho jak dívka bezpečně prochází parkem a nikdo jí neublížil. Potom ale obraz jede dál a já uvidím plížícího se Enriho ve stínech stromů a s ním ještě jednoho upíra. Oba mají v očích hladový lesk a s krvavým pobavením koukají mím směrem. Vyděšeně vykřiknu a všechno se vrátí zpět. Matthew stojí vedle mě a zaraženě mě pozoruje.
"Co to,dohajzlu, bylo?"řekne pobaveně. "Ty mě obviňuješ z toho, že mi svítěj oči a sama tu potom v noci začneš svítit a zahalí tě slabá bílá mlha" pronese a založí si vyčkávavě ruce na prsou. "Já svítím?"řeknu zvědavě, ale hned se vzpamatuji. Sakra,viděla jsem minulost, takže tu holku jsem zachránila, ale viděla jsem i velice blízkou budoucnost, nebo-li náhlou přítomnost. Enri se naštval a má sebou kamaráda. Je mi líto, ale dneska už nějak nemám náladu ani sílu si ani s jedním hrát a pochybuju, že by mi to prošlo. Zoufalý upíři jsou strašní, naštvaní upířu jsou ještě horší a já dokázala sehnat hned dva takový, který tu hned budou a vrhnou se na mě. Možná jsou naštvaný spíš na Matta, ale to mění situaci? Ani moc ne. Zdrhat musíme stejně.
"Tak co? Vysvětlíš mi to?"šklebí se na mě pobaveně. "Dneska ne,teď utíkej"řeknu rychle a rozeběhnu se nejblížší cestou z parku někam pryč. Hlavně hodně daleko. "cože?"zavolá na mě vykuleně. "Prostě zdrhej!"zaječím na něj naštvaně. Ten kluk je někdy poněkud mimo, když člověk říká utíkej, myslí tím, zdrhej a ne, ptej se proč máš utíkat. To je jako by někdo viděl jak na vás padá piáno z třetího patra, zařval "Utíkej" a dotyčnej by se na něj tupě podíval a zeptal se "A proč?" Když se podá rozkaz, tak se vykonná. Tečka. Matthew se po tomhle děsivém zaječení a mém tvrdém pohledu doopravdy rozběhl, nechápala jsem to, ale pár kroky byl u mě. To prostě není fér. Kluci mají větší sílu, větší vytrvalost, když chtějí a proč teda mají mít ženský děti? Nespravedlnost!
Mám špatný pocit, moc moc špatný pocit. Párkrát jsem naštvala upíra, ale nikdy mě nehonil a nikdy si nepřivedl kámoše. S jedním upírem si poradím, sice z toho nevyváznu nejlíp, ale nejspíše bych přežila. Ale se dvěma? To si rovnou můžu začít kopat hrob. Nebyla jsem nikdy příznivec podpatků, štěstí. Teď jsem měla moje suprové pohodlné boty a mohla jsem kličkovat uličkama jak jsem chtěla, jenom kdyby kolem mě nebyl ten divný pocit. Jako by všechno kolem mě křičelo "Nebezpečí!" jako by jsem to nevěděla sama. Matt se mnou držel obstojně krok, musel mít nějakou fyzičku. Uběhli jsme hezkej kus. Už se kolem mě začínali míhat skoro neznámé domy, vběhla jsem do části města, kde to skoro neznám, velice chytré Porsche.
Skryla jsem se do temného stínu vchodu a zatáhla za sebou chudáka Matta. Vypadal zaskočeně, zmateně a roztomile. Přitiskl se ke vchodu stejně jako já a slyšela jsem jeho pravidelný zrychlený dech. Musím doufat, že neběželi tak rychle, že nevěděli kam běžím. Znám Enryho a tohle prostě není jeho styl. Nikdy si na mě nepřivedl posilu, na to jsem nebyla dost důležitá. Mohla jsem ho s trochou štěstí dostat, ale neudělala bych to kdyby mi nedal dobrý podmět a on se mi bál ho dát, takže opravdu nevím, proč zrovna dneska se rozhodl jít po mě s tím odporným nabušeným kámošem. Dneska když se mě drží nevinný spoluobčan, který vlastně není tak nevinný. Jestli se hrabal Enrymu v hlavě tak ho možná naštval, ale proč by Enri riskoval, že se střetne se mnou? Nic nedává smysl a kdyby jo, tak by to bylo divný.
"Proč jsme sakra běželi?"řekne kousek ode mě Matt. Podívám se na něj a všimnu si, že i tady ve tmě jeho oči napatrně světélkují. Tmavé modré body v oceánu. "Potichu"napomenu ho šeptem a i v té tmě si dokážu představit jak se nesouhlasně zamračil. Hromada lidí se v mé společnosti mračí. Někdy nejsem dobrá společnice, někdy jsem zase vyhledávaná, jde o to, jakou mám tvář. "Těžko se to vysvětluje"šeptnu tiše. "Ty máš svojí moc, já mám zase svojí a věř mi, kdybys tam zůstal bylo by to špatné, moc špatné"
"Co máš za moc?"řekne až moc hlasitě. Praštím ho rukou do ramene, tiše sykne. Tohle jsou moje prostředky jak někomu vysvětlit, že mluví moc hlasitě. Lidé to chápou rychleji než slova. "Dokážu nazírat budoucnost i minulost, Enri, ten upír, co jsi ho vyděsil a zdrhnul se naštval, každou chvíli by nás v tom parčíku našel a nebyl by moc příjemný, chtěla jsem se té přátelské výměně názorů vyhnout"vysvětluji tichounce jako myška a co nejvlídněji. Jak já bych ocenila, kdyby ke mně někdo byl tak šetrný, jako já jsem teď k němu. Jsem holka, na mě by všichni měli být šetrní, já na ně ne. Jsem obyčejná, fakt že jo. Nemám ráda, když vypadám drsně. Prostě na to nejsem, ale někdo by řekl, že jsme drsná, když pozná mojí špatnou stránku duše. Já jsem spíše pro to, aby mě měli jenom za holku, když ze mě potom mají respekt nelíbí se mi to. Prostě mi to k holce nesedí. O holce by se nemělo vědět,že vás dokáže zmlátit a složit za pár vteřin. Proto to tutlám, mám taky svojí image.
"Ty jsi -nazírala- tam v parku?"řekne nejistě, ale už tichounce, přesně tak jak by měl. "Jo"odseknu rychle. Nerada rozebírám svojí osobnost. "Proč ti vlastně svíti ty oči a proč si vlastně byl tam kde jsi byl v tu chvíli co jsem tam byla já, proč jsi mě ochromil nebo co to bylo a potom Enriho? Fakt mě to mate víš, neměl bys to napotkání dělat jen tak z recese"říkám a přiostřím trochu naštváním tón. Pořád si totiž velice živě vzpomínám jak mě bolela potom ta hlava. "Moje hlava byla jako po uragánu a bolela jako střep"štěknu naštvaně a sevřu pěsti, abych vysměrovala negativní energii.
"Promiň, já vážně nechtěl, ono to prostě někdy příjde, neumím to ovládat, můj hlas zvládám, ale tohle ne, tohle se prostě děje. Někdy prostě jdu, potom jako by mě něco ovládlo a já v sobě cítím příval mocné energie, kterou nemůžu ovládnout. Tohle je už počtvrté, co se mi to stalo, ale vždycky potom se mi povedlo, -svým hlasem- přimět lidi, aby na to zapoměli, aby si mysleli, že se to nestalo, dneska to trochu nevyšlo"řekne přiškrceným kajícným hlasem. "No to ti teda fakt nevyšlo, sakra! Jen to, že jsi mě potkal tě dostalo do průseru, nemluvně o tom, co může bejt příště"vyjedu ostře. Ten kluk si se světem dělá co chce. A snažil se to i na mě. Díky bože, že jsem byla alespoň částečně imuní. Když si to tak přehrávám, jako by mi pořád jedna půlka mozku tvrdila, že se to doopravdy nestolo, ale další s určitostí ví, že to byla pravda. Tohle je docela děsivý.
Zaposlouchám se do tmy, nikde nic neslyším. Jako by celý svět spal. Mrazivý pocit v těle se už vypařil úplně. Možná to bude bezpečné vylést a jít domů. Jestli ne tak jsem mrtvá. Jednou se mi stalo, že mě upír honil a já bláhová letěla domů. Vymlátil nám okno a táta mě poslal do pokoje a chtěl volat policii a vrhnout se na toho upíra, aby nám nic neudělal. To, že jsem vyskočila oknem s mým milovaným nožem a pomlátila se s tím upírem na zahradě, kde mi málem rozdrásal ruku a způsobil nechutnou modřinu přes půlku obličeje, nevěděl. Nakonec se mi povedlo, bodnout upírka přesně do srdce. Rozplynul se nade mnou jako prach, s těží jsem se doplazila zpátky do pokoje, kde jsem zalezla do koupelny a tam se pokusila dát dohromady. Počkala jsem dokud mi máma nepřijde oznámit, že za chvíli přijede policie, ale ať jdu spát, že už ten maniak zmizel a potom jsem se pokusila smýt z rukou krev. Upíři neumřou na vykrvácení, ale když nejsou alespoň sto lépe dvě stě let staří, tak krvácí, méně než lidé, ale také. Zhroutila jsem se vyděšeně u topení, kde jsem byla až do rána. Nevěděla jsem, proč jsem to přežila. Všechno mi říkalo, že jsem to neměla přežít, ale já to přežila. Zahrávat si s upíry je velice špatná věc. Když neodhadnete svojí i jeho sílu je po vás velcie rychle. Zatím žiju, ale jsem tím sama překvapená. Teď už mě upíři tolik neděsí jako nazačátku. Můžu si pořád živě vybavit ten pocit bezmoci a strachu, když jsem se choulila v rohu koupelny a nešťastně klela. Byl to můj první zničený upír, ale ne první s kterým jsem se setkala. To byl Enriko, který se mi představil jako první. Potom byli další dva, kterým stačilo ukázat nůž a vyměnit pár ran a klidili se mi z cesty. Tohodle jsem nezvádla a on mě sledoval až domů. Takže teď už vím jednu věc, nikdy nechodit domů, když je na mě naštvaný upír.
"Promiň"řeknu tiše, když Matt pořád mlčí. "Tebe, ale tak strašně nebolela hlava"pokusím se nasadit žertovný tón. "Myslím, že můžeme jít"špitnu tiše a vylezu ze stínu. Matthew jde pomalu za mnou a na tváři má vážný výraz. Jako by o něčem divoce přemýšlel. Jsem si naprosto jistá o čem přemýšlí. O sobě. Měla jsem stejné myšlenky jako on. Myslela jsem si "Jsem zrůda, ublížím lidem" Teď už ale vím, že jim můžu pomáhat, vím jak to využít, došlo mi, že je to zcela přirozené využít svůj talent. On na to přijde taky, jenom to chce čas. Kráčíme pomalu temnou uličkou, směrem kterým tuším zastávku, už bych měla jít domů. Jsem unavená. Taky jsem s našima domluvená, že kdybych se plánovala opozdit zavolám jim. Jsou starostlivý, ale vědí, že se o sebe dokážu postarat. Nevědí, ale jak moc.
Když spatřím vytouženou zastávku, Matt automaticky zaství a čeká se mnou. "Nesnaž se nad tím moc hloubat"řeknu povzbudivě a usměji se. "Dobře, pokusím se to splnit"zasměje se škádlivě a v očích se mu blýskne. "Jenom jsem tak přemýšlel, že když jsem spatřil záblesk myšlenek toho upíra, tak mám pocit, že ho to překvapilo a tak mě napadlo, že v tom parku nebyl naštvaný na tebe."řekne s úsměvem, ale jeho oči už škádlivě nezáří. "Mám pocit, že šel po mě"pronese do ticha.
 
 

Reklama