Nehodlala jsem pustit Enrica pryč. O sebe jsem se tolik nebála, měla jsem malý křížek na krku, který by mi měl trochu pomoct, ale přiznejme si pravdu, když se upír zakousne neodežene ho od vás ani kříž. Kříž je spíše pro posílení mojí jistoty, kříž je spíš symbolické podtržení víry a ne ochrana. Moje víra se upínala na to, že kdyby něco mám v ruce stříbrný nůž, překrásný kovový s postříbřenými okraji a na rukojeti se mu rozbíhají orlí křídla. Nádherná práce. Enrico věděl, že nejsem blbá. Ustoupil dozádu a ozářilo ho světlo lampy. Udělala jsem k němu sebevědomí krok, když nejste sebevědomí, alespoň to předstírejte, nikdo totiž neuhodne kdy to hrajete a kdy ne, jak mohl Enrico vědět jestli jsem lepší než on co jsem se naposledy potkali? Nemohl a na to jsem sázela, nedovolím mu udělat to co by měl udělat.
Lampy nad námi zablikala,slabě zabzučela a zhasla. "Doprdele"zaklela jsem tiše. Viděla jsem jen Enricův obrys, což nebylo moc výhodné a potom slyšela jsem jako by něco ve vzduchu praskalo. Síla, veliká moc. Tohle nebyl Enrico ani já, ani jeden nejsme tak magicky nabití. Viděla jsem jak pomalu zhasínají všechny lampy v ulici. Teď už jsem neviděla vůbec nic, ale slyšela jsem kroky. Tiché praskání štěrku pod něčíma nohama. "Co to je?"řekla jsem tiše. "To teda doháje nevím!"zašeptal tiše Enrico. Nebála jsem se, že by mi něco udělal. On musel tu moc cítít taky. Potom se kousek od nás objevily dva zářivě modré body. Upřela jsem do nich pohled a poznala jsem zářící oči, překrásné modré oči, které zářily do noci.
Cítila jsem jak moje tělo ztuhlo, nemohla jsme se pohnout, jako by mě někdo najednou spoutal, ale přesto jsem cítila, že mě nic nedrží, nic hmotného. Vyděšeně jsem sebou pokusila škubnout, ale nic se nezměnilo. Slyšela jsem Enriho jak bolestně naříká, on měl víc síly na to s tím bojovat, ale asi moc neuspěl. Zatmělo se mi před očima a někdo mě praštil po hlavě. Ne, nepraštil, pořád jsem stála, ale najednou jsem viděla jak se mi před očima přehrává celý můj dnešní den, jak jsem byla ve škole, jak jsem šla s holkama k Nataše,jak jsem se vypravila ven,obraz Enriho a potom zbyly dva modré body. Hned potom tlak ustoupil, ale moje tělo zůstalo spoutáno. Co to panebože bylo? Cítila jsem ostrou bolest v hlavě, jako by se mnou prořítilo tornádo.
"Nech mě být,vypadni!"zařval zničeho nic Enry a najednou tlak zmizel. Světla se rozsvítila a moje tělo bylo volné. Pořád tu, ale byla neutuchající bolest v hlavě. Viděla jsem jak se Enry otočil a vypařil se do tmy rychlostí blesku. Pohlédla jsem před sebe a spatřila kluka. Měl kratší tmavé hnědé vlasy,ostré rysy v obličeji a tmavě modré oči, které na mě vyděšeně hleděli. Pomalu jsem si klekla na všechny čtyři a pokusila se uklidnit hlavu. Cítila jsem jak mi buší spánky, jak každá žíla v mém těle proudí a konečky mých prstů se slabě třásly.
Potom můj obličej vzaly teplé dlaně a obrátily ho směrem k sobě. Hleděla jsem zmateně do těch očí, které byli jako hluboký oceán. "Jsi v pořádku?"promluvil potichu a upřel na mě smutný zrak. "Můžeš pro mě něco udělat?"řekla jsem a rychle zamrkala, abych neoslepla jak hypnotizovaně jsem zírala do těch očí. "Cokoliv"řekl rychle. "Vypadni ode mě, sakra, aspoň dva metry daleko!"zakřičela jsem a vytrhla se mu. Jsem pouze člověk, moje reakce na upíry byla obdobná, zhroutila jsem se v koutku toho rohu a vyděšeně těkala očima do tmy, jestli se tam Enry nevynoří, ale už nepřišel. Nebojím se strachu, ráda se překonávám, ale nejdřív musím strach poznat, protože se, sakra, bojím čehokoliv neznámého, co mě před chvíli drželo v šachu a já proti tomu nic nemohla udělat.
Provinile ode mě poodešel pár kroků. "Jenom jsi tu tak stála, potom najednou ty lampy dostaly zkrat a tebe přepadla nevolnost."řekl tiše, ale tak abych ho slyšela. Jeho hlas byl podmanivý,slabě chraplavý a jako by vlezlý. Vplížil se mi do hlavy jako stín a pomalu uvolňoval mojí mysl. Jenom jsem tu tak stála a potom zhasly lampy. Udělalo se mi špatně a on šel právě poblíž. Co jsem tu vůbec tak pozdě v noci dělala? Ne, počkat. Modré oči. Pocit bezmoci. Vzpomínky. Magie. "Nech toho"řekla jsem útočným hlasem. "Čeho?"řekl tiše. "Prostě drž hubu!"zakřičela jsem naštvaně. Sklopil oči, ale všimla jsem si jak mu zacukaly koutky úst jako by jsem řekla nějaký vtip. Opřela jsem se o odporně špinavou zeď a přitiskla si ledové ruce ke spánkům. Cítila jsem jak mi pod rukama buší, pomalu se uklidňovaly až přestaly být tak nesnesitelné.
"Co jsi zač?"řekla jsem a narovnala jsem se, abych alespoň budila ten dojem, že už jsem v pohodě, i když jsem měla chuť si lehnout a spát. Klidně i tady, na ledové zemi. "Já- "začel pomalu, ale já rychle zvedla ruku a přerušila ho rychlím "Mlč!" Upřela jsem na něj tvrdý pohled a řekla bezbarvým tonem "Pokusíš se znovu o tu tvojí hru hlasu a schytáš si to" Probodla jsem jsem ho naštvaným pohledem a pokynula mu hlavou ať začne.
"No, já vlastně nevím co jsem zač"řekne smysluplným, podmanivým, chraplákem, ale už bez toho vlezlého tonu. "Cože?"řeknu nabručeně. "Já prostě nevím co jsem zač"usměje se na mě nevinně. Za normálních okolností ho potkat, tak si řeknu, že je kořen a že bych měla zůstat a pokusit se ho sbalit, ale teď? Díky, nechci. Otočím se a pomalu zamířím uličkou pryč směrem k autobusové zastávce, abych se konečně mohla dostat domů. "Počkej, kam jdeš?"zaslechnu za sebou jeho hlas. "Domů"zakřičím a nerušeně pokračuji dál. Zaslechnu za sebou rychlé kroky. Proč to tak vždycky je? Proč se chce divnej kluk seznamovat s už tak beztak divnou holkou? Nikdy z toho nebude pravá láska, ta se má poznat hned a nemáte se po ní cítit jak po ráně palicí, možná to bude něco podobného, ale příjemného. Tohle zaručeně ne. Nemám chuť se zabívat klukem, kterej neví co je zač, jak mi to řekl. Já aspoň vím, na čem jsem. Jsem variabilis contemplatio, přeměnné názírání nebo vcítění. To jsem já. Ale on? Modrookej sympaťák, kterýho netoužím potkat znovu.
"Ale no tak počkej"zakřičí a chytne mě za ruku. Znovu ucítím tu uvolněnou mysl, rychle trhnu rukou dozádu aby mě nemohl držet a nevědomky si jí třu tou druhou. "Už to nikdy nedělej!" řeknu naštvaně a ustoupím o krok dozádu. "Co? Chytnout tě za ruku nebo na tebe mluvit?"řekne uraženým tonem a ironicky dodá "To jsem pro tebe odpornej nebo co?" a podívá se na mojí ruku, kterou si třu v místech kde mě držel. Přistiženě je spojím za zády a uhnu pohledem. "Obojí"zasyčím. "Nemám ráda, když na mě šahaj cizí lidi"řeknu a probodnu ho pohledem. Zvedne ruce v obraném gestu a řekne jenom "Fajn, fajn" Otočí se a napů pusu zahudrá "Měj se", pomalu zamíří pryč. Koukám se na jeho vzdalující se ramena a pýchne mě ostech výčitek. Nemusela jsem bejt tak zlá. "Hej, počkej!"zavolám na něj. Překvapeně se otočí a pozvedne obočí v překvapeném gestu. Přistoupím k němu a natáhnu k němu ruku se slovy "Porsche Jamisonová, já nejsem drsná holka" Přes jeho tvář se mihne roztomilý úsměv. Stiskne mi ruku a s nevinným tónem řekne "Matthew Newcon,podmanivý hlas na přání,znehybnění pouze na náhodu" Možná dělám chybu, ale nepočítá se začít se bavit s někým kdo vás může lehce ovládat za nebezpečně? Zřejmě ano, ale stejně jsem pro to, že drogy a kouření jsou horší.
"Omlouvám se"řekne a uhne pohledem. "Za co?"pohlédnu na něj nechápavě. "Za to předtím ,ty víš, ne? Jak jsi se nemohla pohnout a potom za tu hlavu"zakření se provinile. Hezký, takže za to opravdu mohl on. Potkat někoho kdo je tak silnej, že na chvilku ochromý i upíra, někoho kdo vám může vlést do hlavy a prohrabat se v ní jako kartotékou,tak to je fakt zajímavý. Nejlepší na tom ale je, že to nejspíše neumí ovládat, což je na tom to nejhorší i nejvtipnější zároveň. Pardon, možná jsem škodolibá, ale člověk se musí umět radovat z maličkostí ne? Zachránila jsem holku co jí měl Enrico dostat jako večeři a to je taky úspěch. Počkat, zachránila jsem jí?